Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 11. kapitola

10.10.2010 (16:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3397×

Edward:

Oknem jsem vlezl dovnitř a rozhlédl se, ale to, co jsem viděl, mě dostalo na kolena. Bella ležela schoulená do klubíčka v křesle, oči opuchlé, červené, třásla se zimou. Okolo sebe plno kapesníků. Moje ledové srdce se probudilo a zpívalo žalem za ni. Byl jsem totálně na dně, tenhle pohled byl o hodně horší než cokoli, co jsem za svůj krátký život viděl. V mé hlavě se začaly mé dvě já.

„Nestůj tady a přesuň ji na postel."

„Ne, opovaž se jí vůbec dotknout. Jen kvůli tobě tu teď takhle leží."

„Tak ji má nechat ležet v křesle jakou nějakou hračku?"

„Kdyby chtěla ležet v posteli, lehla by si tam sama."

„To asi těžko, když byla úplná bezmocná."

„Ať k ní nechodí, všechno zhorší."

„Ne, přesuň ji na postel, Edwarde!"

„Ne!"

„Jo!"

Dost, máte pravdu oba. Ublížil jsem jí a to moc, neměl bych se k ní přibližovat, vůbec se ji dotýkat, ale nemohu ji tu nechat v křesle. Do rána bude celá polámaná a tohle je to nejmenší, co pro ni můžu udělat. Přešel jsem ke skleněné stěně, pod kterou bylo kožené křeslo a v něm křehké stvoření, které tak moc miluju.

Kapesníky jsem hodil do koše, otřel jí tvář, a tak usoudil, že není tomu dlouho, co usnula, neboť slzy na jejím obličeji byly skoro čerstvé. Vlasy jsem odhrnul na stranu a chytil ji za šíji a pod koleny. Nejjemnějším způsobem jsem ji položil na postel, zul Belle boty a přikryl ji. Uvelebila se tam podle svého a obličej zahrabala pod polštář.

Obrátil jsem se ke dveřím a chystal se odejít. Nechám ji tu a zítra si s ní promluvím. Už jsem tahal za kliku, že odejdu, ale Bella se s docela velkým rachotem posadila na postel a koukala na mě. Nevěděl jsem co udělat, odejít a nechat ji tu, nebo zavřít a promluvit si s ní, ale o čem budeme mluvit, když mi v autě řekla svoje. Sklopil jsem hlavu a pootevřel dveře víc. Už jsem byl jednou nohou venku, když...

„Kdo mě dal do postele?" promluvila chraptivým hlasem.

„Já." Navíc jsem se nezmohl.

„Proč?" vypálila zprudka.

„Nechtěl jsem tě nechat spát v křesle, byla bys polámaná." I za tmy by člověk zpozoroval, že začala pěnit.

„Kdo ti dovolil jít do mého pokoje a k tomu mě přemisťovat? Kdybych chtěla, můžu spát i ve vaně a ty mi do toho nemáš co kecat."

„Já jsem ti to říkal, naděláš kravinu a nabádal jsem tě, abys do pokoje vůbec nelezl."

Měl jsem toho dost.

„Dost, sklapni, já věděl, že dělám chybu, ale nemohl jsem odolat," zařval jsem na celý pokoj. Byl jsem jako bomba, co právě vybuchla a nedala se zastavit.

„Co prosím?"

„Promiň, to nebylo na tebe, musel jsem si zakřičet."

„Tak to je vrchol." Na oplátku vybuchla ona. „Přijdeš si do mého pokoje, přendáváš mě tu jako panenku, kam se ti zlíbí a řveš v mém pokoji. Nemluvě o tom, že dveře byly zamčené, takže jsi musel přijít oknem. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tě sem pořád tahá?" Byla jako smyslů zbavená.

„Pokud vím, týden ještě neskončil a my bychom měli být v jedné místnosti spolu." Pomalu, ale jstě mě doháněla k šílenctví.

„Aha, to ale není ten pravý důvod. Tázala jsem si na více otázek, tak chci také více odpovědí."

„Ptala ses jen na jednu a to, proč tu jsem."

„A co tě sem pořád tahá, Edwarde, já vím, že tohle není pravý důvod, tak ven s tím." Co jsem jí jako měl říct? Že jsem se do ní zamiloval a chtěl si ji získat? To by mě se vší důstojností vykopala z okna. Ne-li něco víc.

„Jen jsem se chtěl přesvědčit, že ti nic není, když si odcházela z auta, nevypadala jsi moc dobře." Chabá výmluva. Posadila se do vzpřímený polohy a svým pohledem mě uhranula.

„To si myslíš, že jsem opravdu, tak blbá?"

„Ne, nejsi blbá."

„Tak co teda?" To už jsem nevydržel.

„Ty se ptáš, co teda? Bello, celý měsíc a něco chodíš okolo mě jako duch. Akorát, že jsi si se mnou dnes vyšla a ještě k tomu jsi mi odpověděla tak, že jsem se cítil jako spráskaný pes. Nikdy jsem neměl holku, nikdy jsem nepoznal, co je to láska, nikdy jsem s nikým nic neměl. Byl jsem považován za podivína, kterej nikoho nemá, ale nevadilo mi to, protože jenom já věděl, na co čekám. Jenom já jsem doufal, že jednoho dne potkám někoho, koho budu milovat a ona tak stejně mě. Schovával a schovávám si svojí něhu, vášeň, lásku, sladká slovíčka jen pro tu vyvolenou.

Jak by ses cítila ty, když by si ho poprvé potkala na diskotéce, ale nebrala na vědomí, že z toho něco bude. Poté se čirou náhodou dostaneš do jeho rodiny a zjistíš, že jediný on tebou opovrhuje, přehlíží tě a dělá, jako bys neexistovala. Potom tě políbí tak, že vzplanulo celé tělo a bylo by schopno tou elektřinou rozsvítit celý Forks, rozpálí tě touha, vášeň, láska. Vše to, co sis schovávala celou dobu pro toho pravého. A pak? Řekne ti, že to nic nebylo a máš na to zapomenout. Teď mi řekni, jak by ses cítila, jak by sis připadala, jestli bys usilovala o náklonnost, nebo to nechala být. A vědět, že ten druhý necítí nic, vůbec nic.

Plno otázek, a ani jedna odpověď."

Neuměl jsem popsat, jakým to pohledem si mě měřila a ani jsem to nechtěl vědět, neboť teď jsem byl za blbce já. Já jsem jí řekl své city a já tady poníženě stojím a čekám na odpověď. Neměl jsem náladu, a ani chuť tady čekat, a tak jsem se rozhodl, že bych se mohl zajít na lov.

Koukl jsem se na Bellu a té po tváři stékala jedna slza za druhou. Vstala a stoupla si před postel. Celá se třásla.

„Ty," zabodla svůj hubený prst do mé hrudi, „ty, nevíš, co ten druhý cítí. Nevíš, co ho vnitru duše bolí. Nevíš, proč jeho srdce tolik pláče. Nevíš, pro co ani pláče. Ty ses neutápěl celý měsíc a půl v depresi, žalu, smutku. Možná, že nechápeš, nebo nevíš, proč se tak chová. Možná, že si pod svým srdcem schovává takový příběh, že se s ním řídí a všechny podle toho srovnává."

„Renée žila ve velkoměstě se svými rodiči, neměla sourozence a nebyla za to ráda, neboť v té době měl každý alespoň dva. Jen ne ona. Pořád se stěhovali, a proto si nemohla přát bratříčka nebo sestřičku. Když nastoupil na školu, potkala tam chlapce jménem Erik. Stali se moc dobrými přáteli, nikdo je nemohl rozdělit, nikdo. Časem se Renée dozvěděla, že Erik nemá rodiče a je z dětského domova. Tak dlouho oba přemlouvali, že se rodiče dohodli, že Erika adoptují, ale jen částečně. Takzvaně mohl u nich bydlet, ale jen po dobu, co oni budou ve městě. I když se jim to moc nelíbilo, přesto souhlasili a doufali, že se už stěhovat nebudou. Čas plynul a Renée s Erikem v sobě našli bratra a sestru navzájem. Ono to ovšem nevydrželo moc dlouho a přátelství přerostlo v lásku. Moc se milovali a výhoda byla v tom, že jim nikdo nebránil, ale ani jeden se nesvěřil. Nastal ten čas, kdy se spolu milovali a vyznali i lásku. Byli šťastní a chystali se to oznámit rodičům.

Přišla rodinná porada, a než Renée začala mluvit, tak se do debaty pustili rodiče. Oznámili jim, že budou stěhovat a Erik nebude moc být s nimi. Navíc o něj má zájem jiná rodina. Oba z toho byli na dně, ani k tomu neměli protestovat, protože s tím v minulosti souhlasili. Renée se naposledy s pláčem rozloučila a už Erika nikdy neviděla." Proud slz se ještě zvětšil a Bella měla celý obličej zaslzený.

„Po nějakém čase přišla na to, že je těhotná. Nebylo možné v té době dát dítě na potrat, a tak si ho nechala. Narodila se holčička, která nikdy nepoznala tatínka. Nikdy ho neviděla a neuvidí. Maminka jí tenkrát vyprávěla, že její otec byl něco jako její bratr, a že nikdy nebude nikoho jiného milovat, jen jeho."

Bella si sedla na postel a začala si utírat tok slz, ale i tak ji to nebylo nic platné, nové a nové přicházely.

„Víš, kdo byla ta holčička, která nepoznala svého otce?"

„Já, já jsem to byla. Nepoznala jsem tatínka, ani svoje prarodiče. Měla jsem jen matku do té doby, než mě neproměnil Carlisle po smrti matky. Já neměla rodinu, protože se moje matka zamilovala do bratra.

Ty mě tu obviňuješ, že nevím, jak se cítíš, ale já to vím a to moc dobře, protože já cítím to samé. Když mi maminka vyprávěla tenhle příběh, byla jsem ubrečená jako miminko, ale teď brečím znovu, ale ne kvůli příběhu, nýbrž kvůli tomu, že tímto ubližuju člověku, kterého miluju. Nechci skončit jako matka, nechci jít ve stejných šlépějích. Nechci, aby to tak bylo, proto to mezi námi musí zůstat tak, jak je. Jen sourozenci nic jiného, i když to bolí a srdce trhá na statisíce kousků."

Po posledních slovech, která jen tak vyřkla, odběhla do koupelny, zavřela za sebou dveře, sesunula se k zemi a začala hlasitě vzlykat. Trhalo mi to srdce a to nevíte ani jak, ale nic jsem udělat nemohl, nemohl jsem ty dveře vyrazit, protože bych jí ublížil ještě víc. Teď jsem to věděl, Bella si mě a sebe měřila podle příběhu své matky. Nemohl jsem jí to mít za zlé, ale tím více se moje srdce blížilo ke dnu a s sebou táhlo mě celého.

Moc by mě zajímalo, co si myslíte o tomto dílku. Chtěla bych Vás moc poprosit o komentáře. Když otevřu článek, vidím spoustu otevření, ale komentářů je o několik desítek méně. Jestli se Vám něco nezdá, nelíbí, nebo cokoli jiného, prosím, napište mi to, abych věděla, v čem se mám zlepšit. Jen smajlík stačí, nemusí to být slohy, i z toho usmívajícího kolečka mám radost, protože vím, že se to někomu líbilo. Doufám, že mě za takový konec neukamenujete.

PS: Na shrnutí máte novou informaci o přidávání nových kapitol. ;)

Přidala jsem písničku, která mě inspirovala k této kapitolce.

KacenQaCullen.

10. kapitola -  Shrnutí - 12. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 11. kapitola: