Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 9. kapitola

Adioma


Nevyřčená přání - 9. kapitolaJak dopadne zbytek dne? Kdo bude na Bellu čekat v hotelu, když se tam objeví s Edwardem?

„Dobré ráno, Růženko…“ popřál mi s úsměvem. „Vlastně spíš odpoledne,“ opravil se.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se zmateně. Lehce se mi točila hlava a oční víčka mě ponoukala, abych je opět zavřela, ale to jsem nemohla - byla jsem lapena v Edwardových očích. Jedině ty mi zabránily svá víčka nezaklapnout.

Byla jsem dezorientovaná, až teď mi došlo, že to světlo pocházelo ze zářivek upevněných na stropě. Žádné slunce to nebylo, jak neočekávané. Jako by mi v hlavě cvaklo, ležela jsem v nemocnici. Chtěla jsem se vyhoupnout nahoru, abych se mohla posadit, ale něco mi to ztěžovalo. Podívala jsem se na svou nohu, byla tam sádra…!

...

 

„Proč?“ vyšlo mi mezi rty zklamaně. Upřeně jsem se dívala na svou nohou upevněnou v sádře a v mém nitru se začal probouzet vztek.

„My v Americe dáváme na zlomeniny sádru, to v Itálii neznáte?“ vysvětlil výsměšně Edward. Měla jsem nutkání mu jednu vrazit. Tak moc jsem mu chtěla dát políček. Ruka mi nepřirozeně cukala, tolik chtěla, aby zavadila o Edwardovu rozkošnou tvář, ale ovládla jsem se.

„Moc dobře víš, že to není nutné. Mohli jsme si vymyslet, že mám tu nohu pouze nataženou. Za tři dny by to bylo v pohodě. Takhle tu sádru budu muset mít šest týdnů a navíc úplně zbytečně!“ zakřičela jsem rozčileně. Do očí se mi vlily slzy vzteku a neúprosně chtěly ven. Zavřela jsem oči a s povzdechem jsem si přiložila dlaň na čelo.

„Tak to se omlouvám, princezno, ale nevyslovila jste zvláštní přání, než jste omdlela!“ řekl mi arogantně.

Nelíbilo se mi, ba nenáviděla jsem, když mi vykal, ani když mě oslovoval „princezno“. Vlastně nesnášela jsem všeobecně, když se mnou takhle mluvil, když používal tenhle tón hlasu. Moment, já jsem omdlela? I když jsem byla překvapena, stále jsem pociťovala hněv, ale teď i ukřivděnost.

Opatrně jsem se posadila. Postel hlasitě zanaříkala pod mou váhou a to nejsem žádný váleček. Položila jsem dlaně na matraci a zatlačila na ni. Zvedla jsem se z postele, nemám zapotřebí tohle poslouchat. Vždyť za všechno může on! To on mi zlomil nohu! Proč si zlost vylívá na mně?

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se mě káravým hlasem. Nereagovala jsem. Nestojí mi za odpověď.

Chce být na mě naštvaný? Fajn, tuhle hru můžou hrát dva. Popadla jsem oblečení, které jsem měla na tělocviku. Díky bohu mi pod nemocniční košilí zůstalo spodní prádlo, takže jsem se nemusela odklidit někam do soukromí, když jsem se chtěla obléknout.

„Nemůžeš odejít pryč,“ upozornil mě už klidně. Sledovala mé počínání a sjížděl mé tělo pohledem. Každý kousek mé holé kůže přejel očima.

„Vážně?“ řekla jsem mu ironicky. „Proč mám dojem, že to právě dělám?“ pokračovala jsem jedovatě. Natáhla jsem na sebe kalhoty a pak i tričko. Když jsem se postavila na nohu, trochu bolestivě zaprotestovala, ale dalo se to vydržet. Dobelhala jsem se ke dveřím a tam jsem měla potřebu na něj promluvit.

„Řekni Carlisleovi, že mu děkuju. Ale už se o sebe dokážu postarat sama,“ řekla jsem upřímně. Nebyla jsem ráda, že mi dal sádru, ale udělal to pro mé dobro. Obmotala jsem prsty podél kliky a stlačila ji. Vstoupila jsem na chodbu, chtěla jsem se dostat co nejrychleji odtud.

„Tak dobře. Chceš hodit domů?“ zeptal se mile vedle mě. Proč se vůbec obtěžuje? Zvládnu to sama!

„Domů?“ prskla jsem skepticky. „Žádný domov nemám, ale dík za nabídku,“ odpověděla jsem s falešnou vřelostí. „No, možná by jsi mě mohl hodit do hotelu, navíc jsi mi slíbil mé auto. Byla bych ráda, kdybys to dodržel,“ odpověděla jsem mu o něco mileji, protože jsem si uvědomila, že na mém chování záleží to, jak se dostanu do hotelu. Buď po svých, což bych nerada, a nebo s Edwardem. Jistěže zvítězila ta druhá možnost.

„Samozřejmě. Ještě dnes ti ho odvezu," slíbil a já mu věřila. Nebyl důvod proč ne.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Opět jsem mu poděkovala. Nemohla jsem to nechat jen tak. I když mě naštval, mohl se na mě dočista vydlábnout, ale neudělal to. Radši stráví další čas se mnou než se svou rodinou. Nechápala jsem ho.

„Tak pojď,“ pobídl mě jemně. Položil mi ruku kolem pasu, aby mi pomohl chodit. Cítila jsem chlad jeho dlaně, ale působil na mě tak nějak... příjemně.

Šli jsme mlčky chodbou směrem k východu, tedy aspoň jsem v to doufala. Šlo mi to pomalu, no co, musím si nejdřív na tu sádru pořádně zvyknout, až poté budu smět běhat maraton.

„Mohl bych tě vzít do náručí, ale s tím bys asi nesouhlasila, že?“ nabídl mi, ale předem věděl, že prohrál. Vzhlédla jsem k jeho tváři a usmála se na něj.

„Nejsem nemohoucí, nemůžu pouze chodit rychle. Navíc, to bys byl ochotný mě tahat celých… počítám něco okolo pěti šesti týdnů, než by normálnímu člověku sundali sádru?“ zeptala jsem se ho se smíchem.

„Kdybys chtěla… tak klidně,“ odpověděl mi vážně. Zastavila jsem se a pohlédla mu tvrdě do tváře. V jeho očích jsem hledala aspoň náznak pobavení, ale nikde jsem ho nenašla. Myslel to vážně!

„Tak hele, pokud máš výčitky svědomí, tak je nech klidně za sebou! Já ti nic nevyčítám. Po pravdě je to moje vina, vyprovokovala jsem tě! A pokud se bojíš, že bych splnila ta slova, co jsem křičela z bolesti, tak se neboj, byla to planá slova. Nechci, abys dělal něco z donucení, rozumíš? Kdybych chtěla, tak se o to postará můj dar, to mi věř!“ upozornila jsem ho chladně.

Nečekala jsem na něj, vykročila jsem napřed. Bylo mi jasné, že se co nevidět vzpamatuje a přidá se ke mně. Chvíli tam tak postával, i když jsem se otočila, tak tam stále stál a díval se do stěny. Jen co se vzpamatoval, tak mě dohnal a pomohl mi s chůzí.

„Edwarde!“ zařvala jsem na něj z plna hrdla, když mě nedobrovolně chytil do náruče. Šibalsky se na mě usmál. Měl krásný úsměv. Odhalovala většinu jeho dokonale bílých zubů. Nedivím se, že většina dívek jde kvůli němu do kolen. Jak jsem si napoprvé nemohla všimnout jeho dokonalosti, když je tolik do očí bijící?

„Promiň,“ omlouval se a zase nasadil ten andělský obličejík, „ale moje trpělivost má určitý meze a ty se právě přelily. Bello, pochop… ty jdeš fakt pomalu!“ zanaříkal pobaveně. Hlavně, že se hošánek baví!

„Ty!...“ Jen na tohle jsem se zmohla, jak ubohé. Ale copak to šlo, když jsem se utopila v jeho očích? Malinký hlásek, někde vzadu v hlavě, na mě křičel, ať toho nechám! Ale nemohla jsem. Přestaň, přestaň, přestaň! Tyhle slova na mě stále křičel, bouchal na můj zdravý rozum jako permoníček. Uhnula jsem pohledem. Pane Bože! zaúpěla jsem v mysli.

 

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ napadlo mě, když jsme si to štrádovali autem k hotelu. Za okny se míhaly nepoznatelné čmouhy, jak jel Edward rychle, ale mám velké podezření, že to byly stromy.

„Ani ne půl hodinky, asi dvacet minut,“ připustil. Uf, nemusela jsem být při sobě daleko déle.

„Křičela jsem nahlas?“ zeptala jsem se zahanbeně, když jsem si vzpomněla na svůj výstup na sále. Při té vzpomínce se mi pomalu lila krev do tváří. Snažila jsem se to zamaskovat studenými prsty, které jsem si přiložila k tváři.

„No… my jsme ti rozuměli dost jasně,“ řekl se smíchem. Snažil se ho zamaskovat, ale moc mu to nešlo. Taky komu by se podařil ukrýt široký úsměv od ucha k uchu? Mně tedy rozhodně ne.

„Pane Bože,“ zaklela jsem nešťastně. Opřela jsem si hlavu o okýnko a sledovala probíhající krajinu nebo aspoň to, co ji připomínalo.

„Nic to nebylo. Docela to chápu, muselo to bolet,“ připustil, „jen nechápu, že jsi do toho šla znovu. Vždyť jsi musela vědět, jak to bude bolest. Jsi odhodlanější, než jsem si myslel,“ uznal obdivně.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě. Už mě zase zkoušel, nebo co? Dívala jsem se na něj zmateným pohledem a čekala, až mi dá nějaké vysvětlení.

„No…“ podíval se po mně. „Říkala jsi, žes už na jednom lámání byla. Nechápu, žes tu bolest podstoupila znovu. Soudím, že tě to muselo bolet, podle toho jak moc jsi křičela.“ Jeho pohled začal na mé tváři pálit.

„No… já totiž ještě nikdy nic zlomeného neměla…“ řekla jsem potichu, „malinko jsem lhala, to abych vás přesvědčila, že to půjde i bez anestesie.“

Zaparkoval před mým hotelem a vystoupil. Nevěnoval mi ani pohled, možná se naštval, opět. Copak já můžu za to, že jeho rodina je tak moc čestná? Já prostě nikdy nebudu světice jako oni.

Otevřel dveře na mé straně auta a bez jediného slova nebo uporoznění mě vzal do náruče. Jako už za dnešek poněkolikáté.

„Proč jsi lhala?“ zeptal se, když jsme vešli do vestibulu hotelu.

„Nelhala jsem,“ řekla jsem na svou obranu, „pouze jsem improvizovala.“ Edward se hlasitě rozesmál, až se několik lidí po nás podívalo. Líbil se mi zvuk jeho smíchu. Zněl tak... líbezně, melodicky.

„Takhle se v Itálii říká lhaní? Improvizace?“ zeptal se mě nevěřícně a zase se rozesmál.

„Ty…“ vydechla jsem naštvaně a drcla ho loktem do žeber. Chtěla jsem hrát vážnou. Ale když on se tak upřímně smál, až jsem se musela smát s ním. Rozhlédla jsem se kolem a do okna mi padla tmavovlasá dívka s brýlemi – Angela. A sakra, proletělo mi hlavou. Chtěla jsem Edwardovi říct, aby to nějak obešel, ale už nás zaregistrovala.

„Není to tvá spolužačka?“ zeptal se mě Edward.

„Jo, je…“ připustila jsem neochotně. Úplně jsem na ni zapomněla. Má mě dnes doučovat látku, na kterou jsem tady nebyla. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Mohla jsem být s Edwardem a já si nechám takhle zkazit odpoledne školou, ale kdo to mohl tušit. Nechtěla jsem, aby mě viděla s Edwardem. Nechtěla jsem, aby mě kdokoli viděl s Edwardem!

„Myslím, že čeká na tebe,“ pošeptal mi do ucha. Ucukla jsem před ním. Co to dělá? Chce, aby se Forks šířily drby o našem neexistujícím vztahu?

Povolila jsem nátlak a poslala mu v mysli: „Co to děláš? Samozřejmě, že čeká na mě. Byly jsme domluvené. Byla bych ráda, kdyby ses choval slušně!“ Nerada jsem odhalovala, že nátlak můžu kdykoli přerušit, ale byli jsme moc blízko, Angela by nás mohla zaslechnout.

„Jak?“ zeptal se mě udiveně Edward. Neodpověděla jsem mu. Veškerou pozornost jsem přeorientovala na Angelu, i když mě to stálo značné úsilí.

„Ahoj, Ang,“ pozdravila jsem svou jedinou kamarádku tady ve Forks.

„Teď to neřeš. Snad ti nevadí, že se ti dostanu do hlavy, vždyť ty děláš to samý.“ Neprozradila jsem Edwardovi, že já mu myšlenky číst nemohu. Nechám ho při tom, aby si myslel, že se mu umím nabourat do hlavy.

„Ahoj, Bello.“ Přejížděla nervózně pohledem ode mě k Edwardovi a naopak. „No, asi jsem si spletla den. Tak já půjdu nerada vás ruším,“ omlouvala se Angela.

„Ne, nespletla,“ upozornila jsem ji. Ona to věděla taky, že je tady správně. Jen je milá a nechce nám nic kazit, tedy kdyby bylo co. „Edward už je na odchodu, že?“ otočila jsem se na jmenovaného a sladce jsem se usmála.

„Samozřejmě,“ odpověděl lhostejně a obdaroval mě jedním ze svých arogantních úsměvů. Blbeček. Jak se to může takhle rychle pokazit? Že by ho urazilo, jak jsem ho vyhnala?

Neohrabaně mě položil na zem a sebral se k odchodu. Nedalo mi to a musela jsem se podívat na jeho mizející záda.

„Ještě jednou děkuju. Zítra pro mě ráno přijeď, nemám se jak dostat do školy!“ Poslala jsem mu poslední myšlenku. Budu muset doufat, že se pro mě ráno staví, nebo budu muset jeden den školy oželet. I když, to taky není špatný nápad…

„Tak pojď, ať už to učení máme za sebou,“ pobídla jsem Angelu a vedla jsem ji k výtahu.

 

<< // >>


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 9. kapitola:

 1
12.07.2011 [10:00]

MatikEsmeCullenNo tak to je krááásne.... Len by to chcelo aj Edwardov pohľad ... No ja viem, že na moje slová je už teraz neskoro, ale aj tak dúfam, že ma niekde v nasledujúcej časti čaká Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!