Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 49. kapitola

07.01.2012 (10:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2657×

Naštvaně jsem bouchla pěstí do postele. Slyšela jsem, jak hlasitě funím, div mi z nosních dírek nestoupala pára. Ano, tak moc jsem byla naštvaná!

Zapřela jsem si lokty o stehna a prsty si vjela do vlasů, mezi rty mi poklouzl zoufalý sten. Byla jsem nervózní a taky mi tělem cloumal vztek.

„Bello,“ opatrně mě oslovil Edward. Zaskřípala jsem zuby, zatnula jsem prsty do pěstí, ale ihned jsem je zase povolila – trhala jsem si vlasy.

„Mlč, Edwarde! Prostě mlč!“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. Kdybych mohla, tak mu vyrvu vnitřnosti z těla. Je to hlavně jeho chyba! Chtěla bych vidět jeho v mé situaci!

„Kdybych ti mohl nějak pomoct, ulevit…“

„Chceš mi pomoc?“ vyjela jsem zhurta. Plácla jsem si do stehen, zvedla se na nohy a otočila se tváří k němu. „Víš moc dobře, jak mi pomoct! Pomiluj se se mnou, Edwarde! Vem si mě a to hned, protože já už to nevydržím! Už týden jím jenom kořeněná jídla; koupu se v teplé vodě, až mám skoro spáleniny; hopsám na skákacím míči jako šílená. A ona si stále ve mně lebedí a nechce ven! Vyzkoušela jsem všechno, tedy skoro všechno – až na sex, a ty mi s tím prostě nechceš pomoc!“ Byla jsem zoufalá. Carlisle by za normálních okolností dávno porod vyvolal, jenže tohle není normální těhotenství.

„Já vím, že je to pro tebe těžké, Bello. Ale musíš to vydržet. Carlisle říkal, že to nepotrvá dlouho a budeš rodit,“ snažil se mě uklidnit naléhavě. „Já doufám, že to nebude trvat dlouho, jinak se blázním,“ zamumlal si pro sebe. Asi ani netušil, že to vyslovil nahlas a už vůbec ne, že jeho slova doputují k mým uším.

„Já tě slyšela,“ vykřikla jsem ublíženě a hodila po něm polštář, který se nacházel nedaleko mé ruky. „Víš, co jsi? Sobeckej hajzl! Zkus si to na chvíli se mnou vyměnit. A víš, co ti ještě řeknu? Nejsi jediná bytost na světě, jejíž spermie potřebuju.“ Popadla jsem bundu odloženou na komodě a vydala se ke dveřím.

Edward mě strhl ke stěně, ale povedlo se mu to tak, že jsem nepocítila ani náznak bolesti. Dlaně zasekl po stranách mého obličeje, rozzuřeně na mě shlížel, oči celé tmavé – po zlatém kroužku duhovek ani památky.

„Z tohohle domu neodejdeš. Půjdu na lov, abych tě zbytečně nedráždil. Neměla by ses teď rozrušovat, pošlu ti sem Rosalii. Na tu buď trochu milejší, ano? I přesto, jak si mě teď seřvala jako malýho kluka, tě miluju,“ řekl mi. Slyšela jsem v jeho hlase, jak moc se musel ovládat. Stále byl naštvaný, to prozrazovaly i jeho očí. Pohladil mě prsty po tváři a po chvíli mě políbil.

Jemně okusoval mé rty a hladil mě po vlasech. Upustila jsem bundu, kterou jsem doteď svírala v ruce. Sklouzla jsem dlaněmi dolů až k lemu Edwardova trička a vklouzla prsty pod něj. Začala jsem ho soukat nahoru v naději, že se mi Edwarda podaří svést.

Náhle už mě nehladil po vlasech, ale pevně držel mé dlaně. Káravým pohledem na mě shlížel a nesouhlasně tiskl obočí k sobě. Okamžitě jsem pochopila, co mi chce pohledem sdělit.

„Edwarde…“ zasténala jsem prosebně. Dívala jsem se do jeho očí a snažila se nasadit prosebný výraz. Asi se mi to moc nevedlo, protože Edward zakroutil odmítavě hlavou. Sklopila jsem pohled a nechala vlasy spadnout přes můj obličej. Vehementně jsem polykala slzy vzteku, které se mi draly do očí.

Prodrala jsem se kolem něj a zamířila k posteli. Otočila jsem se na bok, zády k Edwardovi a zachumlala se až po nos do peřiny. Zavřela jsem oči a po chvíli jsem uslyšela klapnutí dveří. Neměla jsem mu za zlé, že odešel.

Když jsem později otevřela oči, byla za okny tma. Z toho jsem usoudila, že jsem nejspíš usnula. Hned mě napadlo, jestli se už Edward vrátil.

Odkryla jsem ze sebe deku a vstala. Ještě jsem si zašla do koupelny opláchnout obličej, a pak se vydala do obývacího pokoje.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě přátelsky Rosalie z pohovky. Oplatila jsem jí úsměv, i když nevím jistě, jestli se mi podařilo zamaskovat zklamání, které jsem pocítila.

„Ahoj,“ zašeptala jsem. „Edward…?“

„Ještě se nevrátil,“ odpověděla mi chápavě Rose. Se sklopenou hlavou jsem přikývla a přisedla jsem si k Rose na pohovku. Trápilo mě, jak jsem po Edwardovi vyjela. Takhle s odstupem jsem to viděla v úplně jiném světle. Chovala jsem se hrozně.

„Tak co moje malá neteřinka?“ S úlekem jsem sebou cukla. Moc jsem se vžila do analýzy mého chování.

„Nechce ven,“ postěžovala jsem si. Položila jsem dlaň na bříško a hladila ho po celé šířce. Miláčku, tobě se nechce ven? promlouvala jsem k ní v duchu. Rose mě taky pohladila po lůně.

„U maminky se ti líbí, viď Lilly.“ Při zaznění jména mojí dcery jsem strnula. Bylo zvláštní slyšet jméno mojí maličké. Sama jsem ji tak neoslovovala. Možná už bych měla. Zanedlouho už bude na světě. Bude tady s námi. Doopravdy, ne jen v mém lůně.

Chvíli v místnosti zavládlo ticho. Jenom jsme číhaly na pohyby maličké.

„Závidím ti,“ pípla potichu Rose. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Neměla jsem tušení, co ona by mi mohla závidět. Vždyť je krásná, chytrá, má skvělého manžela… „Udělala bych cokoli na světě, abych měla miminko,“ vysvětlila. Nadechla jsem se, abych řekla slova útěchy, ale pak jsem rty stiskla k sobě. Netušila jsem, co bych měla říct.

„Už když jsem byla člověk, strašně jsem se těšila, až budu mít děťátko. Všechno jsem měla naplánované. Měla jsem si vzít syna ředitele banky, měli jsme zařízený dům, už jsem měla vybrané šaty, zbýval den do svatby.“ Tichem se roznesl vzlyk. Až teď jsem si uvědomila, že nedýchám a svírá se mi hrdlo. Z Rosaliných úst se vydral další vzlyk. Natáhla jsem se k ní a přivinula si ji do náruče. Složila mi hlavu na rameno, automaticky jsem jí hladila po vlasech.

„Byla jsem u své nejlepší kamarádky Very. Měla nádherného syna – Henryho. Měl hnědé kudrnaté vlásky, a když se usmál, udělaly se mu kolem rtů dolíčky. Byl hodně podobný Emmettovi. Proto jsem Emmetta zachránila před tím medvědem, který ho napadl. Myslela jsem si, že je to Henry.

Vracela jsem se od Very, sešly jsme se a vypily si kávu. Můj snoubenec Royce byl popíjet s ostatními muži. Pamatuji si, že padal první sníh v roce. Už jsem byla skoro u našeho domu, když jsem uslyšela, jak na mě křičí Royce.“ Znovu zavzlykala a přitiskla se ke mně ještě víc.

„Šla… Šla jsem k nim. Byli… byli strašně opilí. Royce mě popadl za paži a roztrhl mi kabát, aby mě u-ukázal... jako… jako nějaký zboží.“ Popotáhla nosem. Teď už i já jsem cítila, že se mi po tvářích kutálí slzy. Věděla jsem, co přijde. Edward mi něco naznačil, sám o tom nechtěl moc mluvit a já mu rozuměla, ale i z toho mála jsem pochopila, že ji znásilnili. Její vlastní nastávající ji předhodil těm opilcům. Když jsem to poprvé pochopila, šla jsem zvracet.

„Už je to v pořádku, Rose. Emmett je skvělý manžel, on by ti nikdy neublížil.“

„Já vím, ale nenahradí mi to, co jsem mohla jako člověk mít. Jsem odsouzená žít věčně. Nikdy nebudu moct mít děti; nezestárnu; neuvidím svá vnoučata, jak vyrůstají a hrají si. Bello, nepochop mě špatně, já Emmetta miluju, ale vzdala bych se ho, kdyby mi to dalo dítě.“ Přikývla jsem na souhlas. Plně jsem ji chápala. Také bych se vzdala všeho, abych mohla mít moji maličkou. Opustila bych Edwarda, kdyby to bylo nutné. Neunesla bych, kdybych ztratila další dítě. I když si první ztrátu nepamatuji, stále cítím v srdci prázdno.

„Budeš nejlepší teta, kterou kdy Lillian bude mít.“ Rose se ode mě odtáhla a dojatě na mě pohlédla.

„Budeš nám Lilly půjčovat?“ zeptala se chraptivě.

„Samozřejmě. Kdykoli budeš chtít,“ odpověděla jsem ji s jistotou. Spokojeně se na mě usmála.

Ucítila jsem tlak v podbřišku, stiskla jsem víčka pevně k sobě a zadržovala výkřik. Sakra! Zamrkala jsem a stiskla prsty do pěsti, až se mi nehty zaryly hluboko do kůže.

„Sakra!“ zaklela jsem nahlas. Pocítila strach a nervozitu. Už je to tady.

„Bello?“ zeptala se vyplašeně Rosalie. Bolest náhle ustala. Podívala jsem se do vyděšených očí Rose.

„Myslím, že už je to tady, ale ještě chvíli počkej. Třeba jde o poslíčky,“ upozornila jsem ji. Pohladila jsem jí po hřbetu ruky, abych jí uklidnila.

„Jsi si jistá?“ zeptala se pochybovačně.

„Ano. Chvíli počkáme. Kdyby šlo do tuhého, tak s tvou rychlostí jsme u vás coby dup,“ snažila jsem se odlehčit situaci. Připadalo mi, že to na Rosalii zabralo. Aspoň trochu se uklidnila.

Dlouho se nic nedělo. Rose se pak úplně uvolnila a povídaly jsme si. Jenže zanedlouho se bolesti vrátily a ve větší intenzitě a intervaly se mezi nimi zkracovaly. Teď už se o poslíčky rozhodně nejednalo. A pak jsem v klíně ucítila mokro. Sklopila jsem pohled a opravdu jsem viděla mokrý flek.

„Já rodím,“ vyhrkla jsem vyděšeně. Výdech. Nádech. „Zavolej Edwardovi, prosím,“ zanaříkala jsem, a pak mnou prostoupila další bolest. Bolest trvala zhruba minutu, ale mě to připadalo jako věčnost.

Rosalie vytočila číslo a chrlila slova do mobilu. Po pár vteřinách hovor ukončila, zabalila mě do deky a vzala do náručí.

„Edward dorazí co nejdříve k nám domů. Carlisle si vzal naštěstí volno, kdyby to na tebe přišlo, aby byl doma.“ Přikývla jsem na souhlas.

Měla jsem pravdu, u Cullenů jsme byly během chvilky ani mě nezastihly stahy. Hned mě položila na lehátko a Carlisle provedl náležitá vyšetření – zkontroloval mi tlak, teplotu, rozevření děložního hrdla i polohu maličké a taky její tep.

„Ještě nejsi plně otevřená, ale to nepotrvá dlouho. Budeš mít rychlejší porod než většina rodiček. Rozevíráš se rychle.“ Přikývla jsem na souhlas. Nezmohla jsem se na slovo, protože na mě šel další stah.

…

„Tak, Bello, můžeme jít na to,“ řekl mi Carlisle. Cítila jsem, jak začínám panikařit, protože Edward tu stále ještě nebyl. Potřebovala jsem ho tady! Po celou dobu jsem chtěla svou dceru dostat ven z mého nitra, ale teď, když už to konečně přišlo, jsem měla sto chutí překřížit nohy a tlačit ji zpátky.

„Ještě nemůžu. Ještě tu není Edward,“ vykřikla jsem vyděšeně.

Rosalie ke mně přistoupila a chytla mě za ruku. „Zvládneš to?“ zeptal se Rose Carlisle. Zmateně jsem se po nich podívala.

„Kvůli krvi,“ vysvětlila mi Rose a pohladila mě po zpoceném čele. „Já to zvládnu. Všichni ostatní odešli na lov a Edward dorazí každou chvíli,“ odpověděla Carlisleovi a mě utěšovala pohledem. Začala jsem poprvé tlačit, když Edward vpadl do dveří. Odevzdaně jsem zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Za normální situace by plesala štěstím, ale teď jsem skoro nic nepocítila, pouze úlevu, že už je konečně tady, se mnou.

„Bellinko,“ zašeptal něžně Edward a zaujal místo Rosalie, která mu ho ochotně uvolnila.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se unaveně. Láskyplně mě pohladil po vlasech a políbil mě na čelo.

„Omlouvám se, lásko. Už jsem tady s tebou, zlatíčko. Jsem tady u tebe.“

…

„Bello, už vidím hlavičku. Bello, naposledy pořádně zatlač.“ Už jsem se ani nenamáhala otevřít oči, tak jsem byla vyčerpaná. Posbírala jsem veškeré síly, které jsem v těle mohla najít, a vydala je.

Místnost zaplnil nejhezčí zvuk na světě. Pokojem se rozlehl dětský pláč a mně se pod víčky usadily slzy, nakonec přetekly ven.

„Zvládla jsi to, lásko. Už máme dceru. Děkuju, miláčku. Jsi strašně statečná,“ uslyšela jsem Edwardovi rty u ucha. Už jsem se nedokázala ani usmát a viděla jsem, jak se po mně natahují černé stíny.

„Lillian, tohle je tvoje maminka. U ní v bříšku jsi vyrostla.“ S námahou jsem otevřela oči a pohlédla na malý uzlíček, který svíral Edward v náručí. Už byla čistá a oblečená do malinkých dupaček.

„Je nádherná,“ stačila jsem vydechnout.

„Bello! Bello!“ slyšela jsem ještě vyděšený hlad Edwarda, ale to už se mě zmocnily černé stíny, které mě nehodlaly pustit. Na sítnici jsem měla vypálený pohled na Edwarda s malou Lillian, který mě uklidnil na tolik, že jsem se stínů nebála.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 49. kapitola: