Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 30. kapitola

11.07.2011 (21:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3200×

Posadila jsem se do poslední lavice u okna. Cítila jsem tlak v žaludku a malé se taky začalo nespokojeně vrtět. Měla jsem hlad. Ale nemohla jsem nic dělat, protože mě čekala ještě poslední hodina – biologie.

Opřela jsem si záda do opěradla židle a v duchu promlouvala k maličkému. Strašně jsem se těšila do jídelny na oběd. Při představě jídla se mi ještě více sevřel žaludek, proto jsem se rozhodla na to nemyslet a věnovat se učiteli, který začal vykládat látku.

„No kde jsi?“ zeptala jsem se Angely, když konečně vyšla ze třídy. Samozřejmě jako jedna z posledních.

„Co tady děláš? Většinou čekám já na tebe,“ vydechla překvapeně a zamrkala očima.

„Padám hlady,“ přiznala jsem se, „a to malé taky,“ dodala jsem šeptem, aby nás nikdo neslyšel. Jo, stále jsem to tajila. Bříško už jsem měla vystouplé, ale ne moc. Emmett si stále ze mě dělá srandu, že v sobě nosím cvrčka a ne dítě. Protože ono bylo doopravdy maličké, ale zase na jednu stranu líp pro mě. Déle to utajím.

Popadla jsem ji za ruku a táhla ji zběsile do jídelny. Při představě jídla se mi zatmělo před očima.

Nandala jsem si plný talíř těstovin a k tomu dva trojúhelníčky pizzy a nakonec minerálku. Angela na mě nevěřícně hleděla. Byla zvyklá, že jím střídmě a teď jsem si nandala jídla jak pro Sněhurku se sedmi trpaslíkama.

„Máš dneska nějakou dobrou náladu, kdo asi za to může?“ zeptala se mě zvědavě. Usmála jsem se na ni a přežvykovala, protože jsem měla plné tváře jídla jak sysel. Měla pravdu. Dnes jsem se cítila taková odpočatá, veselá, úplná. Moc dobře jsem věděla, že se ptá na Edwarda. Myslí si, že jsem s ním včera někde byla.

„Byla jsem včera na návštěvě u Cullenů,“ řekla jsem potichu a sklopila zrak k zemi. Cítila jsem, jak se mi pomalu lije krev do tváří, i když nebyl sebemenší důvod proč. Jenže Edwardovy dotyky na mě působily tak příjemně. Cítila jsem je všude na svém bříšku, protože je stále přesouval z jedno místa na druhé, když číhal na pohyby maličkého. Cítím je i teď, jen když si na ně vzpomenu. Připadalo mi to tak intimní, zase jsme k sobě byli blízko a bylo mi jedno, že tam byl zbytek jeho rodiny a dotýkal se mě taky. Já vnímala jen jeho.

„Bello,“ oslovila mě má kamarádka a vytrhla mě z rozjímání. Přistiženě jsem s sebou trhla a ještě víc se začervenala. „Je to vaše věc, jak to mezi sebou s Edwardem máte. Ale jsem ráda, že už se zase směješ. Vypadáš hned zdravěji,“ řekla mi s úsměvem na tváři. Jako kdyby s ní to miminko souhlasilo, protože mě koplo. Angela vycítila, že se něco stalo a upřeně hleděla na mě.

„Koplo,“ vysvětlila jsem ji potichu a rozhlídla se kolem, jestli nás někdo nežádoucí neslyšel.

„Opravdu?“ zeptala se nadšeně. V očích jí plála touha. Chtěla si sáhnout a cítit to na vlastní kůži, jako všichni. Hodlala jsem jí vyhovět, ale rozhodně ne tady. Zvedla jsem se na nohy a pobídla ji, aby se zvedla.

Poslechla mě. Nechala jídlo jídlem a vydala se za mnou. Zamířila jsem k záchodům, teď tady moc lidí nebude, protože se každý láduje v jídelně jídlem.

Přidržela jsem Angele dveře, aby mohla vstoupit. Prohlédla jsem všechny kabinky, abych se ujistila, že tady nikdo není, jak to na první pohled vypadá. Opravdu tady nikdo nebyl. Měla jsem pravdu, jídlo je přednější.

Vytáhla jsem si vytahanou mikinu a odhalila vystouplé bříško. Podepřela jsem si ho dlaněmi a pobídla ji, aby si sáhla. Nejistě se přiblížila a pohladila mi kůži na břiše. Nic se nedělo. Ani maličké šťouchnutí. Prostě nic. Včera kopalo jako o život, hlásilo se k životu a dokazovalo, jak sílí, reagovalo na dotyky Cullenů a dnes nic.

„No tak,“ pobízela jsem ho netrpělivě. Copak se ani nehne? Angela by ho tolik chtěla cítit a ono se neozve. Zamračila jsem se.

„To nevadí, Bello,“ uklidňovala mě s úsměvem. Úsměv jsem ji oplatila, chtěla jsem se odtáhnout a srolovat si mikinu zase na své místo, ale zrovna někdo hlučně vpadl dovnitř. Jessica.

„Tak tady jste. Všude jsem vás -“ V půli věty se utnula, když spatřila moje bříško. Zmateně přejížděla z mé tváře na Angelu a zpět na mé lůno.

Probrala jsem se z šoku a rychle zakryla to, co mělo být ještě pár dní, týdnů, ukryto.

„C-co-o…“ snažila se ze sebe Jessica dostat.

„Jsem těhotná,“ ulehčila jsem její tápání. Stejně už mě viděla, nemá cenu zapírat.

„Je Edwardovo?“ zeptala se najednou. Její otázka mě zaskočila. Rychle jsem zamrkala a zalapala po dechu. „Takže je…“ řekla dřív, než jsem ji stačila odpovědět nebo jinak zareagovat. Otočila se na patě a odebrala se k odchodu.

„Jessico!“ vykřikla jsem zděšeně. Kam to běží? Litovala jsem, že jsem na ni nepoužila nátlak, ale byla jsem natolik v šoku, že na to Jessica přišla. Nestihla jsem to ani popřít natož použít svůj dar. Taky moje dlouhé mlčení situaci neprospělo. Mlčení znamená souhlas, ne?

No a taky jsem se podvědomě bála použít nátlak ještě z jednoho důvodu – moje miminko. Sice jsem už v těhotenství použila nátlak a ne jednou, ale možná právě z toho mi bylo nevolno a trpěla jsem bolestí hlavy.

„Jessico!“ vykřikla jsem vztekle ještě jednou, ale bylo mi jasné, že je to k ničemu. Byla dávno pryč. „Sakra!“ zaklela jsem a praštila pěstí do dveří. „Poví to někomu?“ Otočila jsem se na Angelu, která všemu v tichosti přihlížela, a zoufale na ni hleděla.

„Být tebou, tak bych s tím hodně počítala,“ řekla mi popravdě a položila mi povzbudivě dlaň na rameno.

Z úst mi vyšel beznadějný sten. Projela jsem si prsty vlasy a snažila se uklidnit. Svezla jsem se dolů, opřela jsem se zády o stěnu a přitáhla jsem si kolena z bradě. Tak dlouho se mi to dařilo udržet v tajnosti a nějaká pipka mi to zkazí. Kdyby vykecala, že jsem těhotná, tak by mi to tolik nevadilo. Stejně by se to dlouho v tajnosti neudrželo. Jenže ona ví, že otcem je Edward! Jak to, že ji to hned napadlo?! Něco ve mně vědělo, že se to Edward dozví. Už jen z jejich myšlenek.

Automaticky jsem si utřela uslzené tváře. Nechci, aby se to dozvěděl. Nezvládnu další odmítnutí.

„Neplač,“ utěšovala mě šeptem Angela a přitáhla si mě k sobě do náruče. Obmotala jsem paže kolem jejího krku a smáčela jí halenku. „Opravdu je Edwardovo?“ zeptala se opatrně. Odtáhla jsem se od ní a podívala se jí do očí. Nemá cenu zapírat. Angele lhát opravdu nechci.

„Je,“ přiznala jsem a nezadržela vzlyk, který se vydral ven. Natáhla jsem se pro papírovou utěrku, kterými se mají utírat ruce, a hlasitě se do ní vysmrkala. „Měly bychom jít na hodinu,“ řekla jsem, protože se chodbou rozléhalo zvonění. Angela mi pomohla se zvednout na nohy a kriticky se na mě podívala.

„Zvládneš to?“ zeptala se starostlivě.

„Jo, jen si opláchnu obličej,“ řekla jsem.

Zaklepala jsem na dveře učebny, kde jsem měla španělštinu. Vyčkala jsem na profesorovo vyzvání a otevřela dveře.

„Omlouvám se za zpoždění, ale udělalo se mi nevolno,“ řekla jsem nakřáplým hlasem od pláče a snažila se k omluvě přidat nevinný úsměv. Nevím, jestli to zabralo, ale učitel jen s nezájmem mávl rukou a pokračoval ve výkladu.

Zavřela jsem za sebou dveře a přesunula se dozadu k lavici, kde seděl Emmett a poplácával na židli vedle sebe. Se skloněnou hlavou jsem dosedla na židli vedle Emmetta a vytáhla si papír a tužku.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě můj spolusedící. Jen jsem přikývla na souhlas, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla vyrovnaný tón hlasu.

„Opravdu?“ zeptal se mě nedůvěřivě a povytáhl obočí.

„Jo,“ kuňkla jsem a sklopila jsem pohled, abych sledovala své ruce složené na stehnech. Zanedlouho mou ruku přiklopila jedna větší, Emmettova, a pevně ji stiskla. Volnou dlaní jsem ty naše přiklopila a obdarovala ho vděčným úsměvem.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Byla jsem mu vděčná, zrovna teď jsem potřebovala pořádnou podporu.

„Jsi si jistá, že to zvládneš sama? Nemám tě hodit domů?“ ptal se mě Emmett, když skončilo vyučování a já se neměla k odchodu. Počkám tady, než se sem začnou shrnovat další studenti. Což bude těsně před zvoněním. To je přesně to, co potřebuji – zvonění, abych mohla v klidu odejít.

„Zvládnu to,“ řekla jsem pevně, až mě to samotnou překvapilo. „Bež. Za chvíli ti začne hodina,“ pobídla jsem ho, „opravdu. Zvládnu to. Věř mi,“ naléhala jsem dál. Když viděl, že se mnou nehne, tak odešel. Ještě se na mě s otázkou v očích u dveří otočil, a když viděl, že jsem si to nerozmyslela, tak nadobro odešel.

Pomalu jsem si posbírala věci a naskládala je do kabelky. Měla jsem pravdu, učebnu začali studenti zaplňovat až těsně před zvoněním, někteří přišli až chvíli po zvonění, to už jsem ale já byla venku. Nechtěla jsem nic vysvětlovat profesorovi, pokud bych se s ním střetla.

Šla jsem směrem ven ztichlou chodbou. Jen ze tříd se ozývaly hlasy profesorů. Nehodlala jsem se tady moc dlouho zdržovat. Už jsem byla skoro pryč, když jsem za sebou uslyšela kroky, které pospíchaly. Ze zvědavosti jsem se otočila a spatřila Edwarda. Podle jeho výrazu jsem to jasně poznala – ví to.

„Bello! To dítě je moje. Vím to!“ vykřikl na mě Edward. „Kdy jsi mi to chtěla říct, Isabello? Chtěla si mi to vůbec říct?“ Teď už zvyšoval hlas víc a víc, až nakonec křičel. Vztekle jsem se otočila. Kdo si myslí, že je, aby na mě mohl křičet?

„Ne! A nikdy bych ti to neřekla! Vždyť tobě se líbilo být v sladký nevědomosti. Mohl sis nezávazně užívat a nebrat ohledy na někoho jako jsem já!“ Teď už jsem na něj pro změnu křičela já. Zastavila jsem se a on mě během několika vteřin dohnal.

„Bello, já mám právo to vědět!“ oznámil mi už klidně Edward, když se zastavil kousek přede mnou. Jako bych to nevěděla. Říká mi to, co už dávno vím a to, co mi už dávno řekl Jasper – má právo to vědět. Každej mi to vnucuje. Přesto si myslím, že to mělo být před ním utajeno.

„Jo? A co by se tím změnilo? Opustil bys ten svůj ideální svět? Opustil bys Tanyu? Tak opustil bys ji kvůli mně? Kvůli našemu dítěti? Myslím, že odpověď známe oba až moc dobře – neopustil,“ uzavřela jsem potichu.

Do očí se mi začaly vlévat slzy. I když byl u mě tak blízko, přesto byl úplně jinde než já. Na druhým břehu. Sice nikdy nebudu vzorná matka, ale nikdy se svého dítěte nezřeknu, to už jsem si slíbila na začátku. A teď si to řeknu ještě jednou. I když se mnou Edward nebude, zvládnu to.

„Jak si mohla rozhodovat za mě!“ obvinil mě s tvrdým pohledem.

„Nikdy ses to neměl dovědět. Nechtěla jsem, abys to malé odmítnul a zavrhnul. To byl ten důvod, proč jsem ti to neřekla!“ Už zase jsem na něj křičela, ale teď to bylo jedno, na chodbě stejně nikdo nebyl.

Zareagoval tak, jak bych to nikdy od něj nečekala. Přešel vzdálenost mezi námi. Položil mi dlaň na tvář, zaklonil mi hlavu a přisál se na mé rty. Všechno se stalo během několika vteřin a já nestačila zareagovat. Ne, že bych chtěla, tohle se mi líbilo, moc.

Jemně se otíral o mé rty a já pookřála. Lehce jsem pootevřela ústa, on do nich vnikl jazykem a plenil je. Netrvalo dlouho a začala jsem mu polibky oplácet. Vjela jsem mu jednou rukou do vlasů a druhou položila na jeho hruď.

Začala jsem lapat po dechu kvůli nedostatku kyslíku, tak se Edward přesunul z mých rtů na můj krk. Srdce reagovalo na jeho dotyky splašeným bitím, jako by mi chtělo prozrazit žebra a vyskočit ven. Edward mě opřel na skříňky za mnou a přitiskl se svým tělem na to mé. Jeho ruka sklouzla na má záda a zabloudila pod tričko. Všude tam kam zabloudila jeho dlaň, se moje kůže rozpálila. Jezdil dál po mých zádech, k mým bokům a až k mému bříšku.

Až jeho dotyk na mém lůně mě probudil. Už nezodpovídám jen sama za sebe. Nenechám, aby si zase se mnou pohrál, a pak mě odkopl. Nedovolím, aby tohle udělal mému dítěti. Odtáhla jsem se od něj a moje ruka najednou vystřelila k jeho tváři. Dala jsem do ní veškerou sílu až brněla.

„Už se mě nikdy nedotýkej!“ zakřičela jsem tak nahlas, až se to rozléhalo po celé chodbě. Sice jsem lapala po dechu, ale to mi nezabránilo, abych na něj zaječela z plných plic. Tady nešlo o mě. O to, že by mě to zase srazilo na kolena, to vůbec ne, jsem sobecká, tohohle bych se nevzdala. Ale šlo o toho drobečka, který roste ve mně. Nemůžu ho ohrozit.

Otočila jsem se k němu zády a kráčela od něj pryč. Slzy mě pálily v očích.

Vyděšeně jsem se zajíkla. Obávala jsem se toho, co bude dál. Náhle se Edward postavil přede mě a zablokoval mi cestu..

„Slyším ho, slyším naše dítě.“ Jeho hlas byl už klidný, ba přímo vřelý. Překypoval láskou, oddaností a něžností. Položil dlaň na mé lůno a obkresloval jeho kontury.

„Ty slyšíš moje dítě?“ vydechla jsem unešeně. Tetelila jsem se blahem. Moje tělo jako by se nadnášelo. Trochu mě mrzí, že nejsem já ta první, která objevila první myšlenky svého maličkého, ale i tak jsem nadšená.

„Naše dítě,“ opravil mě něžně. „Slyším jen takové vlny jeho mysli. Nic určitého. Spíš jsou to jen pocity. Slyším ho už týden. Nejdříve jsem nevěděl, co to je, ale pak, u nás doma, když jsem se ho dotýkal, jsem to pochopil,“ vysvětlil mi ochotně.

„Takže ty už to víš týden a nestojím ti ani o to, abys mi to řekl?!“ vyjela jsem po něm podrážděně.

„Bells,“ zašeptal sladce. „Bellinko,“ položil dlaň na mou tvář a prsty zajel do mých vlasů. Opřel si čelo o to mé a vpíjel se do mě očima. Jeho zlaté oči byly tak blízko, jako už tak dlouho ne. Naposledy, když jsme se spolu milovali. „Stojíš mi za to, právě proto jsem ti to teď řekl. Došlo mi to teprve včera,“ vydechl.

„Ale -“ snažila jsem něco namítnout.

„Pššt, Bells.“ Položil mi prst na rty, abych byla zticha. „Nic neříkej,“ zašeptal prosebně.

„Edwarde,“ vydechla jsem touhou. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přisála se na jeho rty. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka. Věřím mu.

<< // >>

Tak tady máme kulatiny, proto je kapitola dlouhá. Mám 7 a půl stran ve wordu. :) Edward se dozvěděl pravdu, tak snad jsem vám udělala radost. Odteď už neplánuji nějaké velké zvraty, Bella si už bude jen užívat. No, ale uvidíme, co se mi proplete hlavou, třeba bude nakonec všechno jinak. :) Chtěla bych poprosit o komentáře, které mě pohánějí psát dál.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 30. kapitola: