Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 12. kapitola

26.12.2010 (08:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2936×

 Došli jsme k autu a Jasper zamířil na místo řidiče. Tak to tedy ne, jakoby mě neznal. Nikoho nepouštím za volant mého auta. Asi věděl co mám za lubem, a proto se rozeběhl. Tak tohle jsem nečekala.

„Jaspere, nepustím tě za volant! Tohle já nikdy nedělám,“ upozornila jsem ho vážně. Tohle jsem myslela opravdu vážně. „Proč nejedem Edwardovým volvem, když jsme s ním přijeli?" zeptala jsem se.

„Edward jsi ho tady po škole vyzvednul. Je na něj fixovaný. Nedovolí, aby ho řídil někdo jiný jen tak. Bello, nevíš, kde bydlíme, a navíc máš sádru. Nech mě řídit. Věř mi. Nic se nestane,“ ujišťoval mě. Nevím, jestli mu mám věřit, ale měl pravdu – nevím, kde bydlí, sice bych to se sádrou zvládla, ale asi by to taky nebylo ideální. Vzdala jsem to. Poraženě jsem mu hodila klíčky od auta a nasedla na místo spolujezdce.

„Pustila jsem tě za volant jen kvůli tomu, že nevím, kde bydlíte! Tohle auto řídíš poprvé, a taky naposledy!“

„Uvidíme, třeba budu úplně poslední, kdo ho řídil,“ provokoval mě. Věděl, jak na svá auta lpím, mám k ním citový vztah. Nikdy jsem je nikomu nepůjčila, až na Jaspera.

„Neříkej dvakrát, protože by se taky mohla stát, že nabourání mého auta bude poslední věc, kterou uděláš!“ řekla jsem na oko výhružně. To, že bych ho za to zabila, jsou vážná slova. Možná bych mu ublížila, ale nezabila. Na toho mám moc ráda.

Celou cestu jsem byla jak na jehlách. Nemohla jsem klidně sedět, ne když takový blázen řídí moje auto. Po silnici se řítil jako šílenec a z nenadání odbočil na lesní cestu. Kdyby byl člověk, určitě by to nevybral. Taky si za to vysloužil pár pohlavků.

Dorazili jsme k velkému, ne to není správné označení – k obrovskému, nádhernému, prosklenému domu. Byla jsem jím ohromena, takový jsem chtěla jednou mít s Jasperem.

„Máš problém,“ zašeptal tichounce Jasper vedle mě.

„Já?... Proč já…?“ zeptala jsem se nechápavě, a pak ji spatřila. Na verandě stála Alice a nebyl to moc příjemný pohled. Kdyby mohla, tak mě určitě zabije – napovídal k tomu její výraz. Její kouzelná tvář byla zkřivená vzteky, ruce zkřížené na prsou a špičkou boty klepala do podlahy. No, to bude ještě zajímavé.

„Myslím, že mě budeš muset bránit. Alice je větší oříšek, než jsem myslela,“ oznámila jsem poraženě Jasperovi. Ten se mému přiznání začal hlasitě smát.

„Přestaň! To není k smíchu. Já mám docela strach!“ okřikla jsem ho se smíchem.

Alici to samozřejmě neušlo a hodila po mě další vražedný pohled. Proč je takhle napružená jen na mě, vždyť se okolo Jaspera musí točit tolik holek, že si za ta léta měla zvyknout.

„Pojďme,“ popohnal mne Jasper netrpělivě. Asi už to chtěl mít za sebou, stejně jako já. Zaklepala jsem hlavou, abych si uspořádala myšlenky v hlavě. Nebudu lhát, měla jsem strach. Sice mi o nich Jasper vyprávěl, když jsme se scházeli, ale vidět je osobně, to je jiný kafe. Jasně, ve škole to nepočítám. Nepřicházím s nimi do styku, až na Edwarda.

Vystoupali jsme schůdky a vstoupili na terasu. Alice se beze slova přiblížila k nám a obmotala se kolem Jasperovi paže. Nevím, možná si myslela, že mě tím neštve, a nebo dávala dost jasně najevo, koho vlastně Jasper je.

Alice vplula do dveří jako první. Takhle vypadala jako bezbranná laňka, ale já moc dobře věděla, že to v ní vře jako v lvici. Vstoupila jsem do velké haly, byla perfektně vybavená, samý luxus. Nikdo se nezastavil, pro ně to bylo všední, neměli potřebu se zastavit a obdivovat tu krásu. Ti dva se zastavili až v obýváku, kde už byla pohromadě celá rodina.

Rozpačitě se na mě dívali, stejně jako já na ně. Bylo to ještě horší, než jsem si představovala. Kdybych byla aspoň Jasperova přítelkyně, kterou chce představit rodině, ale co pro něj jsem? Nic? To asi ne, ale jsem jeho ex-přítelkyně, teď už spíš pouhá známá.

„Ehm,“ prolomil ticho Jasper. Pocítila jsem, jak ke mně poslal vlnu klidu. „Rodino,“ oslovil Jasper všechny upíry, hledící na mě, „tohle je Bella,“ představil mě a poslal mi oslňující úsměv. „Bello, tohle je moje rodina. Esme, Carlisle, Emmett, Rosalie, Edward, Alice…“ Ukazoval postupně na všechny přítomné.

Nejblíže ke mně byla Rosalie, proto mi podala ruku jako první.

„Moc ráda tě poznávám,“ řekla mi mile a nakonec mě i objala. Zaskočilo mě to, nečekala jsem tak vřelé přivítání.

„Líbí se mi tvé vlasy,“ zašeptala jsem jí do ucha, když jsme byly v objetí.

„Děkuju,“ řekla mi mile a obdařila mě zářivým úsměvem, „po tom komplimentu tě mám ještě radši,“ řekla mi vesele a spiklenecky na mě mrkla.

Carlisle přistoupil ke mně s nataženou dlaní. Přijala jsem jí.

„Ráda vás opět vidím,“ řekla jsem mu, když mi stiskl pevně dlaň. Byla to pravda, ale už ho nikdy nechci vidět v bílém plášti, když se mě chystá ošetřovat.

„Já tebe také. Co tvoje noha? Vidím, že dobrý,“ odpověděl mi mile. Povzbudivě se na mě usmál a poodstoupil, aby pustil Esme. „Tohle je moje žena Esme,“ ukázal na drobnou brunetku. Nemohlo jí být více jak pětadvacet. V očích jí plála vřelost. Byla to milá rodina, aspoň oni dva. Nemohla jsem to tvrdit o jejich tří dětech – Alice, Edward (ten tedy jak kdy) a vlezlý Emmett.

Emmett jako by mě slyšel a chtěl má slova potvrdit. Prorazil si cestu kolem Esme a Carlislea a prodral se až ke mně.

„Nazdárek, Bello,“ pozdravil mě vesele, „rád tě zase vidím. Poslední dbou mám pocit, že se mi vyhýbáš, jak je to možné?“ optal se mě. Udiveně jsem ho sledovala. Vybavuje se se mnou jako by jsme byli dávní přátelé… Je on normální?

„Ehm, no… možná je to tím, že se ti opravdu vyhýbám,“ vysvětlila jsem mu se sladkým úsměvem na mých rtech. On se jen zmohl na zalapání po dechu. Edward s Rosalií se pobaveně zasmáli.

Pohlédla jsem směrem, kde stál Jasper a zatrnulo mi. Sice tam stál společně s Alicí, ale nevěnovali nám žádnou pozornost, věnovali se pouze sami sobě. Nemluvili spolu, jen si dívali oddaně do očí. Rozuměli si i beze slov. Jasper měl na tváři blažený úsměv, který patřil Alici. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je všechno tak, jak má být. On patří sem… k Alici. Jasper si zaslouží někoho, jako je Alice. V hlavě mi padly veškeré plány, jak ho získat zpátky. Pokud ho miluji, a to ano, nebudu ho vytrhávat od Alice, s ní je doopravdy šťastný.

Odvrátila jsem od nich pohled, připadalo mi to jako narušování jejich soukromí, i když nic nedělali. Věděla jsem, že se culim jak blbeček. Jako smutný blbeček, i když v hloubi duši šťastný. Zachytila jsem Edwardův pohled, asi pochopil mé rozpoložení. Věnoval mi úsměv, který jsem mu oplatila.

Odpoledne s Cullenovi, ač nerada to přiznávám, se mi líbilo. Fascinovalo mě, jak se k sobě pěkně chovají. S úctou, láskyplně. Respektují se navzájem, i když se neshodují s názorem toho druhého. Tohle jsem ve Volteře nezažila… jak bych mohla. Nejhlavnější slovo tam má Aro, pak Caus a Marcus. Ostatní jsou jen jejich podřízení, loutky. Sice vždy vyslechli jejich názory, ale nikdy se jimi neřídili. Je vidět, že nejsou rodina… nechovají k sobě lásku. To je přesně to, co Cullenovi ano.

„Paní Cullenová,“ oslovila jsem mile jejich ,matku‘, „mohla bych Vás o něco poprosit?“

„Samozřejmě. Prosím, říkej mi Esme,“ požádala mě mateřsky. Obdivovala jsem ji, jak může cítit takovou vřelost k cizímu člověku. Zvlášť, když je z Volerry a mohl by ohrozit jejich rodinu.

„Máte nádherný dům a Jasper mi už několikrát vyprávěl, ještě když jste bydleli v Denali a na předměstí New Yorku, že restaurujete domy.“ Neušel mi udivený pohled, který celá rodina hodila po Jasperu, a zvláště ne ten naštvaný od Alice. Asi nic netušili o našich setkání. Bylo jich pár. Tři. Tři setkání za celá ta léta. „No, hodlám se tady usadit na nějakou dobu a chtěla bych vás poprosit, jestli by jste mi se zařizováním domečku nepomohla. Nechci bydlet v hotelu, je to takové neosobní.“

Nekecám, normálně jsem viděla, jak ji zajiskřilo v očích. Esme se radostně zavrtěla. „Určitě. Moc ráda ti pomůžu,“ odpověděla mi radostně. Její reakce mě rozveselila. Na tváři se mi usadil široký úsměv a ne a ne ji opustit. Ne, že by mi to vadilo.

„Myslím, že do té doby by si mohla bydlet u nás. Ostatním by to určitě nevadilo,“ navrhla mi. Div mi nespadla brada zaskočením. Bydlet s nimi? Proč jsem cítila zahřátí u srdce? Sakra, vždyť je skoro neznám!

„Cože?!“ A očividně jsem nebyla jediná koho to zaskočilo. Mělo mě napadnout, že Alice bude proti. Blažený pocit na prsou začal mizet a začala ho nahrazovat prázdnota.

„Myslela jsem, že by Bella mohla zůstat tady, než zařídím její dům, aby nemusela být v hotelu. Víte, jaký to tam musí být? Co na to říkáš ty, Bello. Chtěla bys tu být s námi?“ Otočila se na mě a vyčkávala na mou odpověď.

„Ehm, ano… ale myslím, že to nezáleží na mě…“ vysvětlila jsem stále v šoku.

„Tak není co řešit. Já jsem pro,“ zaburácel Emmett, na kterým seděla Rose a přidala se k jeho nadšení.

„Já ne!“ vykřikla podrážděně Alice. Abych řekla pravdu, nedivím se ji. Taky bych ve svém domě nechtěla nikoho jako jsem já. Natož bývalou přítelkyni svého manžela!

„Alice, nezáleží pouze na tobě!“ okřikl jí Edward. Tahle rodina mě překvapuje čím dál tím víc! „Já jsem taky pro.“ Edwardův souhlas mě překvapil ze všech nejvíce.

„Tak to je nás většina. Pokud budeš chtít, Bello. Můžeš u nás zůstat,“ uzavřel to Carlisle.

„Mohla bych se jít projít?“ zeptala jsem se. Byla jsem zmatená. Potřebovala jsem si to nechat projít hlavou. Promyslet to.

„Jistě.“

Zvedla jsem se z pohovky a zamířila ven. Posadila jsem se na schody verandy a podepřela si hlavu dlaněmi.

Copak bych tu mohla zůstat? Co když je to jen past? Ne, to asi ne. Esme taková není. Neublížila by mi. Unesla bych to - dívat se na Jaspera a Alici, jak jsou spolu šťastni? Možná… Vydržela bych to tu s Edwardem, anebo s nepřátelskou Alicí?

Za mnou práskly dveře. „Zapomeň na Jaspera!“ ozvalo se výhružně za mnou.

„Alice…“ sykla jsem mezi rty. Ta mi tu ještě chyběla. „To bude docela těžké, zapomenout na něj po osmi letech, co jsme byli pár,“ odpověděla jsem jí výsměšně. Vím, její nevraživost si způsobuji sama, ale můžu za to, že mě ji baví provokovat?

„Nechceš se jít projít?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se o milý tón, ale moc mi to přes rty nešlo. Zaskočilo ji to. Chvíli na mě upřeně hleděla, asi se snažila v tom nalézt nějakou lest.

„Klidně,“ kapitulovala nakonec.

Mlčky jsme se prodíraly lesem. Napětí mezi námi nepovolovalo, stále bylo hmatatelné. Nic jsem neříkala. Čekala jsem, až začne ona. Myslím, že použila stejnou taktiku, ale nakonec ji zvědavost přemohla.

„Použila‘s na Esme nátlak?“ vyštěkla po mně.

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Hrála jsem si na blbou a snažila se překrýt nejistotu. Jak se to mohla dozvědět. O mém daru věděl jen… Jasper. Jasně! Ví to od něj.

„Nehraj si na hloupou. Jasper mi všechno řekl.“ Tím potvrdila moje domnění. Připadalo mi to od něj jako podraz.

„Na nikoho jsem svůj dar nepoužila!“ Snažila jsem se bránit, ale moc jsem ji nepřesvědčila. „Hele, nebudu lhát. Používám nátlak, ale nikdy jsem ho nepoužila na nikoho z tvé rodiny.“ Dobře, na Edwarda ano, ale to byl jen takový malinký nátlak. Nemá cenu o něm mluvit. „A už vůbec ne na Jaspera! Nemusíš mi věřit, ale Bůh mi je svědkem, že jsem nikdy k ničemu Jaspera nepřiměla proti jeho vůli. Nikdy žádného muže jsem nikdy nenutila, aby se mnou odešel domů… vždycky je okouzlilo něco ve mně nebo to, jak vypadám! Je mi jasné, že ti to přijde směšné, ale já na to můžu přísahat.“

„Máš pravdu. Nevěřím ti.“ Pokrčila jsem jen rameny. Co na to více říct? Nic. Nemám zapotřebí přesvědčovat ji o opaku. Stejně mi neuvěří.

„Jen jsem ti chtěla říct, že můžeš být klidná. Jaspera ti nehodlám odloudit.“ Pohrdavě si odfrkla, tím vlastně vyjádřila, co si o tom myslí. Opět mi nevěří.

„Vlastně jsem to měla v plánu do dneška, než jsem vás dva viděla v obýváku. Jak se na tebe díval, tak jako na mě před několika lety. Tak… oddaně, láskyplně. Uvědomila jsem si, že on se tě nevzdá. Miluje tě! Tak věř aspoň jemu. Važ si ho a nechovej se jak žárlivá fúrie. Protože si to nezaslouží!“ Zahleděla jsem se jí do očí. Neucukla jsem, ona taky ne. Pozorně mě poslouchala.

„Nebudu se ti tady ospravedlňovat. Nemám o to zájem. Nebudu tě uklidňovat, že se Jazze vzdám stoprocentně. Jsem si jistá, že kdyby přišel, že mě opět chce, podlehla bych mu. Ale to se v nejbližší době nestane – má tebe. Můžeš být klidná. Nebudu vám dělat problém. Ani na něj nepoužiji nátlak, jak se obáváš. Není to kvůli tomu, že by to bylo kvůli tobě, to vůbec ne! Ale věděla bych, že se nerozhodl sám. Přinutila bych ho, proti jeho vůli. Opravdu to neudělám. Slibuji.“

Nechala jsem jí to, jen ať přemýšlí. Vydala jsem se zpátky k domu.

„Už jsem se začala obávat, že jste se pozabíjely, a jak koukám ani nedošlo k boji. Jaká škoda. Chtěl bych vědět, kdo by z vám dvou vyhrál…“ přemýšlel nahlas Emmett. Zakroutila jsem nad ním hlavou… On se prostě nezmění. Věčné dítě.

„Samozřejmě bych vyhrála já. Ona sice vidí budoucnost, ale já mám svůj dar. Proč si myslíš, že Edward neslyší mé myšlenky? Protože jsem ho k tomu přiměla. Ne přímo, ale žádný z darů na mě nepůsobí, když nebudu chtít. Proč myslíš, že mě Demetriho pátrací radar ještě nenašel? Protože to tak chci.“

Všichni na mě udiveně hleděli. Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. Ani Jasperovi, Arovi a dokonce ani svému otci. Všichni si mysleli, že jsem opatřena dvěma dary – nátlak a štít…

„No… jestli bych mohla, ráda bych přijala Vaší nabídku… Ráda se k vám nastěhuji.“

Jinak všem bych Vám chtěla popřát šťastné a veselé Vánoce. Tak snad tenhle článek nevyjde po Vánocích :)

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 12. kapitola: