Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 13. kapitola

KS_Vogue


Nevyřčená přání - 13. kapitolaBella pozvala Edwarda k sobě do hotelu, kde se mu začne svěřovat a pomalu dostávat pod kůži. Bella si začne uvědomovat, že jí taky Edward není lhostejný...

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Chceš jít nahoru?“ nabídla jsem Edwardovi, když jsme stáli před mým hotelem.

Zanedlouho už to můj hotelem nebude - dnes bych se měla definitivně přestěhovat ke Cullenům. Nevím, co cítím. Jestli radost nebo smutek. Smutek asi ne, protože proč bych jinak přijala nabídku se k nim nastěhovat? Moje jedna část se z toho raduje a druhá by se radši z toho vyvlékla, zbalila kufry a utekla. Bojím se, jak budu reagovat na soužití s Jasperem pod jednou střechou. A co teprve s Edwardem?

„Potřebuješ pomoc s kufry?“ zeptal se mě s úsměvem. Nebudu lhát, trochu se mě to dotklo. Copak si myslí, že ho chci pozvat jen kvůli tomu, že od něj něco chci? Zahanběně jsem sklopila pohled, když jsem si uvědomila, že to tak většinou bylo.

„Ne. Přijde Rosalie s Angelou, aby mi pomohly zabalit. To si o mě myslíš, že jsem na tebe milá, jen když něco chci?“ zeptala jsem se ho.

„No… většinou to tak je,“ dobíral si mě. Sakra! Netuší, jak pravda bolí? A nebo to dělá schválně? Dělá mu radost, že mi může něco vyčítat?

„Ano, je. Ale copak mi to můžeš říkat do očí?“ Zvedla jsem pohled a snažila se o bezstarostný tón, který by zastínil, jak mě jeho odpověď zamrzela. Natočil se ke mně tělem a podíval se mi do očí. Snažil se mě lapit ve svým očích, to si nemohu dovolit. „Hele, neřešme to. Jen mi přišlo fér, aby ses taky dozvěděl něco o mně, když už jsem konečně já poznala tvou rodinu. Nic, nechceš. Uvidíme se večer. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a zabouchla za sebou dveře od auta. Nasadila jsem chladnou masku a snažila se zaštítit veškeré emoce. Nechtěla jsem, abych vypadala slabá. Vydala jsem se opatrně ke vchodu do hotelu.

„Bello!“ slyšela jsem ho za sebou křičet. Po tváři se mi rozlil vítězný úsměv. Potěšilo mě, že jsem opět dostala to, co jsem chtěla. Otočila jsem se a vyčkávala na něj. Rychle předal klíče od auta obsluze a rozběhl se za mnou.

„Rád si poslechnu něco o tobě,“ řekl mi. Po tváři se mu rozlil omluvný úsměv, který odhalil bělostné zuby. Tak moc mu slušel. Dá se mu odolat? Ne! Chytl mě za ruku a pomohl mi se dostat bezpečně do hotelu.

 

Posadila jsem se na pohovku a opřela si hlavu o opěradlo. Předstírání před lidmi, že mám něco s nohou mě unavovalo. Nevím, kde zůstal Edward. Asi se rozhlížel po apartmá. Ráda bych si namluvila, že mi je jedno, co dělá. Ale nebylo to tak. Zajímal mě více, než by měl. Po několika minutách si mlčky sedl vedle mě a vyčkával, až spustím.

„Tak co chceš slyšet?“ zeptala jsem se ho. Nevěděla jsem jak začít. Tak jsem se ho zeptala na rovinu, ať klade otázky on. Bude to lepší.

„Proč jsi přijela?" zeptal se mě. Ale dříve než jsem se zmohla na odpověď, pokračoval: „Pokud chceš ublížit naší rodině, tak se ti to nepovede. Nedovolím to!“ zašeptal výhružně směrem ke mně. Cítila jsem jeho spalující pohled na mé tváři, ale neovážila jsem se pohled mu oplácet.

„Nechci vám ublížit. Ačkoliv je to nemožné, svým způsobem jsem si vás oblíbila. Jistým způsobem vás mám moc ráda, i když bych neměla. Ale vy se k sobě chováte tak hezky, mile, máte se upřímně rádi. Tohle jsem nikdy nezažila, fascinuje mě to,“ přiznala jsem se mu a sklopila zrak k podlaze.

Tohle jsem rozhodně neměla v plánu mu vyklopit. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Nikdy jsem takovéhle problémy neměla, tak co se to se mnou teď děje? Za to určitě může on.

Odhodlala jsem zvednout zrak od podlahy a podívat se mu do očí. Obličej měl natočený na pravou stranu a jeho pohled směřoval nepřítomně oknem ven do dálky. Vycítil můj pohled a otočil se na mě.

„Neodpověděla's mi na otázku. Proč jsi sem přijela. Poslali tě z Volterry?“ zeptal se mě ostře. Překvapil mě tón jeho hlasu. Už nebyl příjemný a vřelý. Sršela z něj nenávist. Zavřela jsem oči a snažila si dodat odvahy. Nebylo lehké to říct nahlas. Zvlášť Edwardovi!

„Přijela jsem za Jazzem," vydechla jsem pravdivě. Nemělo cenu lhát, poznal by to. Stejně mu to bylo jasné, přece viděl, jak se s Jasperem k sobě chováme. To by poznal každý a nemusel by umět číst myšlenky. „Chtěla jsem, aby mi odpustil. Nechtěla jsem mu ublížit. Jen potřebuju slyšet, že mi odpustil, abych se mohla pohnout dál a neměla výčitky. Ty sice budu mít dál, protože já jsem to zavinila a ani na Caia z toho nechci vinit,“ svěřila jsem se mu. Zase jsem mu řekla to, co jsem ani malinko nechtěla. „A z Volterry mě neposlali. Nebyla jsem tam strašně dlouho a nehodlá se tam vrátit. Ne teď,“ zašeptala jsem sklesle.

Vím, co by ve Volteře následovalo. Bylo by to dlouhé kázání o tom, proč jsem neplnila jejich příkazy, a proč jsem se tak dlouho neukázala a to hlavní – musela bych se vdát a to za žádnou cenu nechci. Oklepala jsem se nad tou představou. Já a manželka? Ano, sice jsem se s Jasperem zasnoubila, ale Jazz mě vždycky uměl usměrnit a ukázat správný směr, jakým mám žít. Nikdy se mu to nepovedlo úplně - moje výtržnosti přetrvávaly -, ale zvládal to poměrně dobře. Felix by to nezvládl. Jsem si jistá, že bych vyváděla ještě více, jen aby dokázala svou nezkrotnost. On by mě asi...

„Co tvoje rodina?“ Vytrhl mě ze zadumání. Nedokončila jsem myšlenku a ani se mi ji nepovedlo navázat zpátky. Polapily mě jeho oči a už jsem netušila, nad čím jsem tak horlivě přemýšlela.

Chvíli jsem přemýšlela, co mu říct. Rozhodla jsem se proto, co bude nejmíň bolet. Rozhodně bych mu nevykládala o své matce.

„Svého strýčka Ara jsem měla nejraději. Vždycky se ke mně choval mile, byl na mě moc hodný. Zajímal se o mě více než můj otec. Až později jsem pochopila, že ho fascinoval můj původ, kvůli tomu to vše dělal. Zkoumal mě jako pokusnýho králíka,“ řekla jsem smutně. Když jsem viděla Esme, jak se chovala upřímně mateřsky, jako správná máma ke své rodině, bylo mi z toho smutno. Tohle jsem já nezažila.

„Neměl jsem se ptát,“ zašeptal už něžně. Veškerá zloba zmizela. Pohladil mě po hřbetu ruky. Oba jsme zaskočeně odtáhli dlaně, když námi projelo něco… divného. Jakoby elektrický proud. Byl to šok. Nejistě jsme na sebe shlíželi.

„To je v pořádku,“ vysoukala jsem ze sebe prkeně.

Nastala chvíle ticha. Neměli jsme potřebu mluvit. Asi neměl žádné další otázky. Byl zabrán do svých myšlenek. Možná přemýšlel nade mnou. Jak už mě Volterra stačila zkazit. Proč mě, sakra, tolik štve, že by si to mohl myslel?

„Víš, nikdy jsem nechtěla Jasperovi ublížit. Ale tehdy to bylo nutné, ale to ty nikdy nemůžeš pochopit. Ani on by to nepochopil. Možná, je to divné, ještě před pár dny bych nevěřila, že to řeknu… ale nevrátila bych to. Nevrátila bych čas, abych mohla všechno napravit. Jsem ráda, že jsem tady. Že jsem poznala tvojí rodinu. Jsem ráda, že Jazz má Alici a je s ní šťastný. Může mu toho tolik nabídnou, třeba oddanost… to jsem mu já nabídnout nemohla, protože v té době jsem ještě byla dost vázána na Volterru. Potom, co to s Jasperem skončilo, zrušila jsem i veškeré vazby se svým otcem, Arem i s dalšími z Volterry. Zavázala jsem se, že už pro ně nikdy nic neudělám.“

Přitáhl jsem si nohu pod svou bradu a tu v sádře jsem si položila na konferenční stolek, který stál před sedačkou, na které jsme seděli.

„Ani nevím, proč se ti tady svěřuji, ale cítím se v tvojí společnosti bezpečně a líbí se mi to. Asi by nemělo, ale já si nemůžu pomoct,“ zašeptala jsem a zase se mi zalily tváře krví. Panebože! Co mu to tady vykládám?! Nikdy jsem neměla potřebu se ospravedlňovat! Tak proč se ospravedlňuji právě před Edwardem, kterého nesnáším? No, nemá cenu si něco nalhávat. Něco k němu cítím, ale nenávist to určitě není. Tím jsem si jistá.

Opřela jsem si tvář o koleno a dívala se na jeho reakci. Udiveně na mě třeštil oči. Zasmála jsem se jeho výrazu. Nikdy jsem ho neviděla takhle vykolejeného ani ten první den, co jsem přišla. Vždycky si urputně hlídal emoce, které dával najevo. Dnes ne.

Načež se pak usmál, tím svým okouzlujícím úsměvem. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. Konečky prstů se mi chvěly, ale příjemně. Tělem mi kolovala touha. Touha, která se chtěla dotknout Edwarda. Pohladil ho jen po ruce, tváři, rtech, krku… Tak, Bello, dost! okřikla jsem se. Nesmíš na tohle myslet. Jsme tady kvůli něčemu jinému. Jenže on to zřejmě cítil stejně. Což mi na klidu nepřidalo. Naklonil se ke mně blíže. Naše obličeje dělily pouhé centimetry…

Slyšela jsem klepání na dveře.

 

<< // >>


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!