Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 10. kapitola

18.12.2010 (17:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3066×

Zkoumavě jsem hleděla na Angelu, stále jsem čekala, kdy na mě vychrlí salvu otázek ohledně Edwarda, ale ona nic. Spletla jsem se v ní, jak jsem si to o ní jen mohla myslet? Je vidět, že ji vůbec neznám.

„Je to zvláštní,“ prohodila jsem. Zvedla hlavu od sešitu a vyčkávala, jak budu pokračovat. „Pořád čekám, kdy na mě vybalíš tolik otázek, že ti nebudu stíhat odpovídat.“

„Myslíš to ohledně Edwarda?“ zeptala se. Jen jsem přikývla. „No… není to moje věc. Nejsem Jessica, abych sháněla podklady pro nové drby. Viděla jsem na tobě, že ti bylo nepříjemné, když jsem vás spolu uviděla. Neboj, nikdo se ode mě o vás nedozví,“ přesvědčila mě s úsměvem.

„Děkuji. Ale mezi mnou a Edwardem nic není. Na tělocviku mi zlomil nohu, a tak mě odvezl do nemocnice k jeho otci. Vlastně ani Edwarda nemám moc ráda, je to arogantní blbeček. Však musíš znát ty jeho nálady.“

„No, abych pravdu řekla, nikdy se takhle nechoval, až s tebou. Vždycky byl k lidem vřelý, milý. Prostě sympaťák, proto asi na něj holky tolik letí. Ty v něm musíš něco vzbuzovat, jeho temnou stránku,“ řekla mi tajemně, „no, jak jsem řekla – i kdyby mezi vámi cokoli bylo, není to moje věc.“

Za tyhle slova jsem si ji neskutečně vážila. Nevím, jak jsem mohla o ní pochybovat.

„Děkuji ti, Ang. Jsi vážně kamarádka,“ řekla jsem dojatě.

Chytla jsem ji kolem ramen a přitáhla k sobě do objetí. Po dlouhé době jsem zase ucítila to, jaký to je, mít kamarádku. Nejistě se ode mě odtáhla a obdařila mě úsměvem.

„Budem asi pokračovat, abychom to stihly, ne?“ zeptala jsem se. Angela jen přikývla na souhlas a dala se do vysvětlování učiva.

Čas, který jsem strávila s Angelou, uběhl tak rychle, ale za to příjemně. Kdybych nebyla poloviční upír, tak bych se asi nic nenaučila, ale výhodou je, že mám fotografickou paměť. Takže jsme stihly úplně všechno, co jsem potřebovala.

„Jejda!“ zaúpěla Angela  při pohledu na hodiny. „Už je půl desáté. I když to byl příjemně strávený čas, budu muset jít domů - mamka se po mně bude shánět.“

„Jo jasně. Promiň za zdržení.“

Pomohla jsem jí posbírat všechny učebnice, které si ke mně přinesla a naskládaly jsme je společnými silami do tašky.

„Mám pro tebe ráno přijet, když máš tu nohu?“ zeptala se ochotně mezi dveřmi. Jak ráda bych jí odpověděla, že ano. Ale Edward už se mnou počítá, tedy aspoň v to doufám, jinak budu muset jít pěšky.

„No… já už jsem domluvená s Edwardem,“ přiznala jsem neochotně.

Pokud jsem jí předtím vysvětlila, že mezi námi nic není, tak jsem ji teď přesvědčila o opaku. V očích jí zablesklo pochopení, a pak se na mě široce usmála.

„Tak to potom jo. Asi ani na tebe nemám čekat před školou, co?“ zeptala se mě pobaveně.

Upřímně jsem nad tím přemýšlela, já ani nevím. Chci, aby na mě čekala? Ano, ale nechci odejít, pokud bude Edward v dobré náladě. Všimla si, jak jsem na vážkách.

„Dobře, čekat nebudu.“ Taktně se rozesmála. „Hele, opravdu budu muset jít, tak se uvidíme zejtra na obědě? No, to je jedno, prostě ve škole se najdem. Dobrou noc, Bello,“ popřála mi a odešla.

Když jsem se vykoupala, odlíčila a další potřebný věci, plácla jsem s sebou na postel a zavřela oči. Přemýšlela jsem. Nad vším - nad zítřkem, nad Edwardem, a pak nad mojim Jazzem. Pak jsem usnula…

S nadějí jsem odhodila ze svého těla deku, doufajíc, že včerejší den byl jen sen a na mé noze se nic bílého vyjímat nebude. Smůla. Na mé noze si stále lebedila ta hrozná věc jménem sádra. Hlavou jsem bezradně spadla do polštářů a v duchu klela. To snad není možný!

Naštvaně jsem se vymanila z postele. Opatrně jsem našlápla na chodilo, ještě to trochu bolelo, ale bylo to mnohem lepší než včera.

Po dlouhém rozčilování se svou sádrou, která nechtěla spolupracovat, jsem na sebe navlékla černé legíny, džínovou minisukni a k tomu černý top. Docela mi to slušelo, až na tu věc hyzdící mi nohu. Rozhodla jsem se, že nad tím přemýšlet nemá to cenu, nedá se s tím nic udělat. Stalo se.

Když byl vhodný čas na to, abych šla čekat ven na Edwarda, vyšla jsem pomaloučku na chodbu k výtahu, a pak ven.

Samozřejmě, že tam stál. Tak, jak jsme byli domluveni. Otevřela jsem dveře od spolujezdce a mlčky nastoupila do vnitra Volva. Neptala jsem se, jestli smím nasednout, to je jeho trest za zlomení mé nohy, prostě bude muset přetrpět mou přítomnost.

„Čekáš dlouho?“ pokusila jsem se o milý tón.

„Ne, před chvílí jsem přijel,“ odpověděl mi a už si to hnal po hlavní silnici ke škole.

Nepokoušela jsem se o další konverzaci, nechtěla jsem být vlezlá. On taky neměl potřebu se mnou mluvit, proto jsem se dívala z okýnka na míhající krajinu. Ach, jak já to tady nesnáším. Znechuceně jsem si odfrkla. Co bych pro Jaspera neudělala. Když ho chci získat zpátky, budu muset něco přetrpět…

Na parkovišti se snažil zaparkovat, co nejblíže ke vchodu. Moc jsme štěstí neměli. Nejlepší místa už byla obsazena. Nakonec zastavil auto až na druhé straně parkoviště. Budeme muset jít takovou štreku do třídy.

Vysoukala jsem se z auta a vztekle si nasadila kapuci na hlavu – už zase pršelo. Popadla jsem do rukou batoh a hodila si ho na záda.

„Bello?“ oslovil mě Edward. Neochotně jsem se otočila. Copak je mu jedno, že prší? Musí mě zdržovat? Chci být co nejrychleji v suchu. Když viděl můj otrávený obličej, rychle pokračoval. „Ty nemáš berle?“ Vytřeštila jsem na něj oči. To snad nemyslí vážně?!

„Děláš si ze mě srandu? Ty mě chceš hned po ránu naštvat?!“ prskala jsem na něj vztekle. Vypadám na to, že bych nosila jako trapák berle? Díval se na mě překvapeně, nic neříkal, asi nevěděl co. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a zamířila ke škole.

Asi v polovině mé cesty mě dohnal, protože mi to trošku trvalo a chytl mě kolem pasu, tím mi pomohl. Slyšela jsem šeptání ostatních studentů, kteří zrovna byli přítomni. Všichni spekulovali, co vlastně mám s Edwardem. Mysleli si bůhvíco. Nehodlala jsem jim to rozmlouvat, nebyla bych to já, kdybych něco neudělala. Natiskla jsem se k Edwardovi a objala ho taky kolem pasu. Vzbudilo to ještě větší rozruch, něco ve mně bylo velice potěšeno.

„Ty ráda provokuješ, že?“ zeptal se mě s úsměvem na tváři.

„Miluji to,“ přiznala jsem, „mimochodem, ty nevypadáš jako by ti to vadilo,“ podotkla jsem pobaveně.

„Nevadí,“ odpověděl pouze. Tělo mi jako na povel ztuhlo. Tak tuhle odpověď jsem rozhodně nečekala. Myslela jsem, že to zahraje do outu. Překvapil mě.

Celý školní den proběhl poklidně. Na hodiny jsem chodila sama, i když Edward protestoval. Chtěl mi za každou cenu pomoct. Proto jsem to vyřešila po svém – použila jsem trochu nátlaku, ani si toho nevšiml.

Jediný co jsem nedomyslela – Edward má ještě jednu hodinu a to tělocvik, já jsem automaticky uvolněna díky svému zranění, proto tady na něj budu muset počkat. Odevzdaně jsem se doloudala k stříbrnému Volvu a posadila se na jeho kapotu. Budu muset počkat. Je to jednom hodinka, to uteče, chlácholila jsem se.

„No ne! Mě snad šálí zrak. Ty a čekat?! Co s tebou Forks udělalo? Kde je ta stará Bella, kterou jsem znal?“

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 10. kapitola: