Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevěsta na úprku 5. kapitola

28.08.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1868×

5. část

Bella

„Mám tě rád už od střední, Bello,“ řekl neuvěřitelně něžným hlasem a pohladil mě přitom po vlasech.

„Cože?“ Hrklo ve mně a zůstala jsem na něj udiveně hledět, protože jsem si snažila v duchu ujasnit, zda mluví vážně či nikoliv.

„Jo, jenže jsem se nikdy na nic nezmohl. Leda tak si od tebe půjčit tužku. Takhle totiž dopadly všechny mé pokusy o to, pozvat tě někam na rande.“

Já věděla, že si o to pero neřekl jen jednou nebo dvakrát. Pamatovala jsem si, že to bylo víckrát. I to, jak jsem pak byla celá rudá a skrývala svou tvář za vlasy, aby si toho nikdo nevšiml. Myslela jsem ale, že je jenom zapomnětlivý, nebo že dokonalý Edward Culen prostě nemá potřebu nosit u sebe penál s pomůckami, protože dělat si o hodinách poznámky by bylo pod jeho úroveň. Jak se ale ukazuje, dále od pravdy už bych být nemohla…

„No, kdybys mě byl tenkrát pozval, asi bych neřekla ne. Nebo jo, ale jen proto, že jsem byla přirozeně podezřívavá ke každému, kdo byl na mě milej,“ pronesla jsem uvážlivě a snažila se držet ryze hypotetické roviny.

„A co když se tě zeptám teď?“

„Proč bys to dělal?“ nerozuměla jsem tomu.

„Snad proto, že se mi stále líbíš a už nechci být trouba, co promarní svou jedinou příležitost, jak být šťastný s holkou, co má rád.“

„Ty mě máš pořád rád?“ podivila jsem se.

„Ano.“

„To vážně?“

„Nikdy jsem na tebe tak docela nezapomněl, Bello. A z nějakého mně neznámého důvodu, jsi v mém srdci. Tak hluboko, že tě z něj nemůže nikdo vystrnadit. Ani já sám a to o nestojím. Rozhodně ne, když jsi tu konečně zase se mnou.“

„Oh, Edwarde,“ dojala mě jeho slova a na nic víc už jsem vlastně ani nečekala.

Odhodila jsem ze sebe deku, přisunula se k němu, vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho.

Co jsem v danou chvíli pocítila se nedalo popsat slovy. Bylo to jako kdyby ve mně probudil cosi, co už velice dlouho dřímalo. Zároveň ale jako bych konečně našla místo, kam skutečně patřím. Svůj domov a nebylo to tak docela místo jako takové. Byla to totiž jeho náruč. Ta, co mě konejšila a milovala. Cítila jsem to z něj a vlastně jsem to cítila i v sobě samé, protože všechny mé tehdejší city k němu, které jsem v sobě dusila v domnění, že by si o mě neopřel ani kolo, se náhle v plné síle vrátily a převálcovaly mě.

Když si mě k sobě přitáhl ještě o něco blíže a posadil si mě na klín, nikterak jsem neprotestovala. Věděla jsem moc dobře, co se nyní stane a chtěla jsem to víc než cokoli jiného na tomto světě.

Sama jsem si přetáhla tričko přes hlavu a nechala se od něj položit nazpět na pohovku. Taktéž se zbavil svého oblečení a opatrně na mě nalehl, aby mě nerozmačkal. Obtočila jsem mu nohy okolo obnažených boků, aniž bych se třebas jen na okamžik odtrhla od jeho rtů a nechala se unášet vášní, co jsem cítila. Vlastně my oba, protože také jeho doteky jí byly plné a já měla dojem, že má ruce snad úplně všude.

Jakmile jsme se zbavili i toho posledního kousku oblečení, spojil naše těla v jedno jediným plynulým pohybem. Bylo to přenádherné a úžasné. Skoro jako bych nikdy nevěděla, co je to mít s někým sex, dokud jsem nebyla s ním. Nikdy to nebylo krásnější a skutečnější než právě nyní. Něžné a vášnivé současně, zkrátka plné všeho, co je třeba, včetně lásky.

Rázem se tudíž z mého nejhoršího dne v životě stal ten nejlepší…

***

Bylo už skoro ráno, když jsem otevřela oči. Probudila mě vůně slaniny a míchaných vajec. Přišla mi přímo božská, protože jsem měla takový hlad, že bych snědla snad úplně cokoli. Přitiskla jsem si deku k tělu, protože jsem ještě stále byla, jak mě pánbů stvořil a posadila se.

Edward se na mě doširoka usmíval ode dveří, kde stál vozík hotelového personálu, plný jídla. Zahlédla jsem nejen již zmíněná vajíčka se slaninou, ale i francouzské toasty, lívance a fůru čerstvého ovoce.

„Myslel jsem, že budeš mít hlad.“ Pokrčil rameny pouze jako by to snad považoval za samozřejmost.

„Jako bys mi četl myšlenky,“ usmála jsem se na něj doširoka.

„To bych rád, věř mi,“ ujistil mě tak, že jsem měla skoro pocit, že mluví smrtelně vážně.

Nedbala jsem na to a natáhla se pro tričko, co mi včera půjčil, abych se mohla alespoň částečně obléknout a s chutí se pustit do brzké snídaně. Naservíroval mi ji na stolek vedle pohovky a já musela uznat, že vypadá přímo královsky. Asi i proto jsem začala postupně ochutnávat úplně všechno.

„Ty si nic nedáš?“ zarazila jsem se po chvíli a cítila se trapně, že se tu láduju zase jen já.

„Ne, já… Nemám hlad.“

„Určitě?“ podivila jsem se.

„Jsem v pohodě,“ ujistil mě a nadále se spokojeným výrazem ve tváři sledoval mé obžerství.

Pravda je taková, že díky všem těm nervům ze svatby a obav z toho, že bych se nevešla do šatů, jsem se takhle nenajedla už celé týdny. Tedy, když nepočítám včerejšek a zbytečně, jak se zdá…

„Hm, je to výborné, ale myslím, že už mám dost,“ řekla jsem po chvíli a otřela si ústa do ubrousku, protože mi na nich ulpěla šťáva z čerstvých jahod.

Bez jediného slova, či posměšného komentáře na téma mého přežírání se, všechno nádobí přendal nazpět na vozík a odvezl jej ke dveřím. Zasunula jsem se dozadu, abych se mohla zády opřít o sedačku, přehodila si přes holé nohy deku a pokynula mu, aby zaujal místo po mém boku.

Chtěla jsem znovu cítit jeho blízkost, schoulit se v jeho náručí, zavřít na chvíli oči a být zkrátka jen a jen s ním, bez ohledu na okolní svět.

„Jsi zvláštní. Někoho jako ty jsem nikdy předtím nepotkala,“ zašeptala jsem, zatímco jsem se k němu tiskla a užívala si ten pocit štěstí.

Vlastně by se totiž dalo říci, že kdybych byla kočka, předla bych, protože spokojenější už bych být vážně nemohla…

„Totéž bych mohl říct já o tobě,“ zasmál se pobaveně.

„To jistě, ale já mluvím vážně. Něco v sobě máš a když jsem s tebou, stěží popadám dech,“ přiznala jsem. „Připadám si jako očarovaná. Přitahuješ mě a mám pocit jako bych… Ale nic, zapomeň na to.“

„Ne, jen pokračuj. Řekni to,“ požádal mě. „Moc hezky se to totiž poslouchá.“

„Jako bych na světě mohla najít štěstí jen když budu s tebou,“ dořekla jsem to tedy i přes veškerou tu trapnost celé situace. Takovéto věci se přeci chlapům neříkají. Obzvláště ne po první společně prožité noci…

„Možná, že to že jsme se znovu potkali, je osud,“ konstatoval.

„Na to já nevěřím.“

„Ale musíš uznat, že je to přinejmenším zvláštní.“

„To ano,“ usmála jsem se na něj. „Ale ani tak v osud nevěřím.“

„Chápu. Myšlenka na to, že nás k sobě svedlo něco nadpřirozeného pro tebe musí být absurdní. Vždycky jsi byla až příliš velká realistka na to, abys věřila pohádkám.“

„Vlastně ne tak docela. Jednou jsem jedné pohádce málem uvěřila,“ upamatovala jsem se ve snaze nevypadat před ním jako totální suchar, když on evidentně opravdu věřil, že některé věci jsou nám předurčené.

„Opravdu? A kterápak to byla? Ta o Popelce, co potká svého vysněného prince?“

„Ne tak docela, ale jsem si jistá, že tohle tě pobaví. Kdysi dávno, ještě na střední, jsme s mým kámošem Jakem měli takovou teorii ohledně tebe a tvé rodiny.“

„Skutečně?“ napjal se. „A jakou teorii?“

„Že seš upír,“ vyřkla jsem to a současně mu každým písmenkem dávala jasně najevo, že si nemyslím, že by to byla skutečně pravda, ale z toho, jak mu úsměv zmizel z tváře a byl celý ztuhlý mi došlo, že jsem asi něco pokazila.

„Proč se nesměješ?“ nechápala jsem. „Vždyť je to…“

„Eh, Bello,“ povzdechl si, jako by pro něj bylo obtížné se mnou právě o tomhle mluvit. „Nerad bych to mezi námi nějak zkazil, ale vhodnější chvíle, než je tahle, už nejspíš nebude, takže ti to řeknu narovinu.“

„O čem to mluvíš?“

„Bello, já vím, že je těžké to pochopit, obzvlášť pro někoho jako seš ty, ale já jsem.“

„Já jsem co?“ přiměla jsem se zeptat, protože jsem byla značně zmatená. „A prosím neříkej ženatej.“

„Ne, upír,“ opravil mě.

„Ou, aha,“ dostala jsem ze sebe.

„Nic víc mi k tomu neřekneš?“

„No já… Vždycky jsem měla dojem, že vaše rodina není úplně normální. V tom jsem s Jakem souhlasila, ale myslela jsem, že žiju ve světě, kde něco jako nadpřirozeno neexistuje. Teda jo, ale jen v knížkách nebo dost podřadných filmech, tak mi dovol to nejprve zpracovat.“

„Ovšem, máš tolik času, kolik potřebuješ,“ přikývl trpělivě, zatímco já jsem se od něj odtáhla a usadila se na patách tak, abych mu viděla přímo do tváře.

Necítila jsem žádnou paniku, ba dokonce ani strach. Pořád to byl Edward. Ten kluk, co ani nesebral odvahu k tomu, aby mě pozval na rande, natož aby mi byl nějak ublížil. Přesto mě ale jeho slova zraňovala, protože ve chvíli, kdy konečně začnu věřit tomu, že jsem potkala normálního a skvělého chlapa, se kterým bych dokázala být šťastná, se ukáže, že na něm není normálního absolutně nic. 

„Jak je tohle vůbec možný?“

„Všechno ti vysvětlím, jestli jsi ochotná si to vyslechnout,“ nabídl mi.

„Vzhledem k tomu, že já si ti vylívala srdce většinu včerejšího dne i noci – jo, nechám tě mluvit. Aspoň to bude fér.“

Dalo mi hodně práce tahle svá slova dodržet a zůstat nehnutě sedět přímo před ním, zatímco mi vypráví nejen svůj příběh, ale i příběh celé rodiny Cullenových. Včetně toho, co ke mně cítil od první chvíle, kdy mě ve škole uviděl. Jak moc se bál, že bych ho nenáviděla, kdybych o něm zjistila pravdu, že raději mlčel jako hrob, i když věděl už tehdy, že se do mě zamiloval, což jej až do včerejška, kdy jsme se znovu shledali nikdy nečinilo příliš šťastným, protože neexistoval způsob, jak být spolu, ale že nyní už je to jinak. Ví, co k němu cítím, řekl mi o sobě pravdu i přes všechny obavy, co bezpochyby stále cítí, protože netuší, jak zareaguji, ani co se bude dít dál…

Ani já zprvu nevěděla, co dělat nebo mu říci. Porušil kvůli mně veškerá pravidla jeho druhu o důležitosti utajení před námi lidmi, a to vše jen proto, že ke mně toužil být upřímný. Abych jej mohla milovat takového jaký skutečně je, aniž by mi byl nucen lhát a já ho za to skutečně milovala a taky obdivovala, protože jít takhle s pravdou ven bylo riskantní. Já mu za to ale stála a nechtěla jsem za nic na světě zklamat důvěru, co ve mně vložil. Proto jsem v sobě našla sílu vyslechnout si celý jeho příběh až do konce bez toho, abych zbytečně vyšilovala.

„Ale vždyť nemáš tesáky a spal jsi se mnou… Proč jsi mě nekousl?“

„Protože pak bys byla jako já, a to bych nikomu nepřál. Je to prokletí.“

„Myslíš žít navěky a přitom nechátrat? To zní vážně strašně,“ ušklíbla jsem se lehce skepticky.

„Spíš jsem měl na mysli tu věčnou touhu po krvi a zabíjení.“

„Tys mi ale nic z toho neudělal, a přitom jsi mohl. Neubránila bych se, to přeci víš.“

„Jenže já nechci.“

„Co? Ublížit mi anebo být zrůda?“

„Obojí. A to, že bych ti ublížil, by jí ze mě udělalo.“

„Víš, já myslím, že mi to nevadí. To, že seš upír,“ svěřila jsem mu konečně, co si o tom všem myslím, ale slova jsem volila převelice pečlivě. „Jsi totiž jeden z těch dobrých. Poznám to a navíc… Vždycky jsem do tebe byla tak trochu blázen a některé věci se ani po letech zdá se nemění.“

„Opravdu? Myslíš to vážně?“ ujišťoval se bezustání.

„Ano, myslím. To, že tě miluju i přesto kým jsi, nebo možná právě proto, protože s tím bojuješ a hledáš jinou cestu, přestože všechno chce, abys selhal, ze mě možná dělá jen ubohou bláznivou naivku, ale to, co k tobě nyní cítím a co jsem cítila vlastně už tehdy, je to nejskutečnější, co jsem kdy zažila a za nic na světě se toho nemíním vzdát.“

„Miluju tě, Bello.“

„A já tebe,“ řekla jsem a přitáhla si ho k sobě, abychom se mohli znovu a znovu líbat…

Když totiž někoho milujete, nezáleží na tom, co vás rozděluje. Pokud tedy v srdci víte, že je to ten pravý a pro mě, Isabellu Swannovou, byl v tu chvíli Edward Cullen tím jediným, s kým jsem chtěla prožít život, neboť to on byl muž mých snů a nikdy, ani za sto nebo tisíc let, jsem svého rozhodnutí nelitovala…

Konec

Jak jsem slíbila, žádné drama se nekoná, ale snad jste i přesto tuto krátkou povídku užili a zanecháte mi komentář... :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta na úprku 5. kapitola: