Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevěsta na úprku 4. kapitola

14.07.2018 (10:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1864×

4. část

Bella

Taxík se dal do pohybu, ale já si toho vůbec nevšímala. Jediné, co jsem totiž dokázala vnímat, byla nádherná bledá tvář mého společníka, ze kterého jako by sálal chlad, přestože na mě shlíží s podivnou vřelostí.

„Neznáme se odněkud?“ vyhrkla jsem nakonec, protože už jsem v sobě tu otázku déle neudržela.

„No, ehm…,“ znejistěl lehce a snad se i trochu napjal. Taky si rukou prohrábl ty svoje zvláštně měděné vlasy a rozcuchal se tak.

Díky tomu povědomému gestu a prazvláštně zlatým očím, mi konečně došlo, kdo to je. Kvůli všemu tomu alkoholu a pravděpodobně i šoku, který jsem prožila, jsem nejdřív nevěděla, kam si ho zařadit, ale pak mi svitlo a já si připadala vážně hloupě, protože na někoho jako on se snad ani zapomenout nedá.

„Ty seš Edward Culen, že jo?“ vyslovila jsem svou domněnku nahlas.

„Ano, to jsem,“ přikývl.

„No ty bláho! Už vím odkud se známe. Ze střední školy. Jak to, že ses vůbec nezměnil?“

„Vždyť ty taky ne.“

„Ale no tak.“ Pohlédla jsem na něj skepticky. „Já se tutově změnila. Byla jsem šprtka, co si pro knížky nevidí ani na špičku nosu. Vlastně se divím, že si na mě pamatuješ. Nikdy jsme spolu nemluvili.“

„Myslím, že jsem si od tebe jednou nebo dvakrát půjčil pero,“ nesouhlasil se mnou tak docela a já se jeho slovům pobaveně zasmála, což bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala.

„A co děláš v New Yorku? To je hodně daleko od Forks.“

„Ty máš co říkat.“

„No, já jsem sem šla na vysokou, pak na stáž a jelikož na mě ve Forks po tátově smrti nic nečekalo, už jsem tu zůstala. Klasický příběh holky z maloměsta.“

„Já vlastně žiju v Seattlu. Sem jsem přijel jen kvůli lékařské konferenci, co se konala… no, ve stejném hotelu jako… tvoje svatba řekl bych.“ Bylo na něm znát, že zrozpačitěl. Asi nevěděl, zda o tom má vůbec začínat, ale já to zkrátka přešla, protože mluvit s ním byl jediný způsob, jak se odreagovat.

„Takže jsi doktor? Jako tvůj táta?“

„Pamatuješ si toho o mně celkem dost,“ konstatoval.

„Všichni znali Cullenovi,“ ujistila jsem ho pobaveně, protože tahle jeho skromnost byla k popukání. O to víc, že to myslel naprosto vážně. Jako by netušil, jak na ostatní lidi působí, což je hloupost.

„Koukám, že Isabella Swanová byla vnímavější, než se zdálo. Já myslel, že sis nikdy nikoho nevšímala. Pořád ses kamarádila s tím klukem z rezervace a…“

„Vás ovšem přehlédnout nešlo,“ skočila jsem mu do řeči netaktně.

„A teď seš tady, celá nějaká jiná a taky nevěsta. Pane jo, jak se to stalo?“ vyzvídal.

„Dlouhý příběh.“

„Já mám čas a krom toho, jsem výborný posluchač.“

„Tak jo, ale jen proto, že teď stejně nemám co dělat a vlastně ani kam jít, jinak bych si cizinci jako ty nikdy srdíčko nevylévala.“

„Nejsem cizinec. Vždyť mě znáš od střední,“ prohodil laškovně a povytáhl přitom své pravé obočí.

„A jednou, či dvakrát sis ode mě půjčil pero, že? To jednoho sblíží…,“ zavtipkovala jsem, on se pousmál a já byla fakt ráda, že jsem na něj narazila. Skoro jako by to byl osud nebo co. I když na ten já nevěřím…

***

Taxi nás vysadilo u jeho hotelu. Divila jsem se, že si jej pronajal tak daleko od místa konání té konference, ale prý tam už nebylo volno, takže se musel ubytovat v druhém nejlepším hotelu ve městě a ten byl od toho prvního poměrně daleko.

Normálně bych se skutečně takhle nechovala. Nešla bych na pokoj s mužem, kterého sotva znám a nevylívala bych si mu srdce, ale s ním to bylo jiné. Tak nějak snazší. Nedělalo mi problém s ním mluvit a ani jsem se ho nebála. Vždycky to totiž byl slušný kluk. I když poněkud zvláštní. O jeho rodině totiž kolovala spousta drbů. Většinou ale naprosto nesmyslných.

Objednali jsme si na pokoj jídlo a jelikož už jsem byla vyhládlá, rozhodla jsem se pro jednou pořádně rozšoupnout a objednat si skoro polovinu jídelního lístku. On se skoro ničeho nedotkl, ale to mi nepřekáželo. Řekl, ať se chovám jako doma a přesně to jsem taky udělala.

„Nevadilo by ti půjčit mi nějaké tričko, nebo tak?“ osmělila jsem se po asi dvou hodinovém rozhovoru o našich životech, přičemž nejzajímavější z toho bylo to, že je stále svobodný a žije sám.

„Jasně,“ souhlasil, protože mu zřejmě došlo, že ty šaty nejsou právě nejpohodlnější a potom, co jsem se tak nafutrovala, v nich skoro nemůžu dýchat.

Vstal z pohovky a na okamžik zmizel ve vedlejší místnosti, kde měl zřejmě ložnici. Když se vrátil, podal mi pečlivě složené světle modré tričko s véčkovým výstřihem. Současně s tím se mi ale omluvil, že spodní díl u sebe žádný nemá. Nabídl se, že pro něco pošle pikolíka, aby mi koupil nějaké šaty, ale já to s díky odmítla, protože to klidně mohlo počkat.

S úlevou jsem ze sebe sundala svatební šaty, co se mi už vážně hnusily a přetáhla si přes spodní prádlo ono tričko. Naštěstí bylo docela dlouhé, takže jsem nevypadala nijak vulgárně. Alespoň ne víc než kdejaká jiná žena v mini šatech, či sukni. Jediné, co muselo pryč, byly podvazek a podkolenky. Jinak bych se totiž z fleku změnila z Julie Roberts v Nevěstě na útěku na Pretty Woman a o to jsem rozhodně nestála.

Nechala jsem šaty přehozené přes topení v koupelně a vrátila se za Edwardem do obývacího pokoje, kde už mi podával deku, abych si mohla případně zakrýt i zbytek těla. Ne snad, že bych si nevšimla, jak po očku šilhá po mých dlouhých nohou, ale nikterak jsem to nekomentovala. Lichotilo mi to, a navíc se o nic nepokoušel. Byl prostě dokonalý džentlmen.

„Takže, jaký je váš příběh, slečno Robertsová?“ zeptal se, když jsem se konečně uvelebila a zajisté tím narážel na svatbu, protože o tom ostatním už jsem mu řekla téměř všechno.

„Vím, že jsem říkala, že je dlouhý, ale vlastně ani moc ne.“

„I tak bych to rád věděl,“ ubezpečil mě a já s povzdechem pokračovala.

„No, dnešek začal skoro normálně. Prostě běžné svatební přípravy. Tedy až na to, že se všechno tak nějak pokazilo, když jsem svého nyní už ex snoubence nachytala, jak si to rozdává s mou družičkou, alias ex kámoškou Morgan.“

„To mě moc mrzí.“

„Jo, byl to děsnej den,“ shrnula jsem to. „Ale věřil bys, že i potom, co jsem je nachytala tak říkajíc inflagranti, si pořád myslel, že si ho vezmu?“

„Věřil.“

„Cože? Copak jsem blbá?“ nechápala jsem a dotčeně se od něj maličko odtáhla.

„Ne, promiň. Tak jsem to… Prostě jen věřím, že i přesto, že je to zjevně úplný idiot, by tě chtěl zpátky. Musí být hrozný ztratit tě. Obzvláště pak svou vinou.“

„Ale nezastáváš se ho tu teď, že ne?“

„Ne, myslel jsem to spíš jako kompliment pro tebe.“

„Dobře.“

Všimla jsem si na něm, že znejistěl. Skoro jako by si v duchu nadával za to, že řekl něco, co neměl a v podstatě to tak i bylo. Na druhou stranu se ale snažil být milý, a to jsem musela ocenit, i když se mu to moc nepovedlo. Špatně se totiž vyjádřil.

„Když se nad tím víc zamyslím, byly tu jisté signály, že něco není v pořádku,“ uznala jsem. „Ale měla jsem za to, že je to ve mně. Prostě moje chyba, protože i když jsem myslela, že ho miluju, něco ve mně mi nedovolovalo se do toho plně ponořit, ale neměla jsem podezření, že mě podvádí. Natož s ní.“

„Takže sis nebyla jistá, jestli je ten pravý?“

„Nebyla, ale nyní už vím s jistotou, že ne. Ale ne proto, že mě podvedl, ale proto, jak se cítím. Kdybych ho totiž doopravdy milovala, zhroutil by se mi bez něj svět, ale namísto toho se cítím jenom volná. I když je pravda, že jsem si vždycky myslela, že perfektní místo, počasí a nevěsta i ženich, rovná se dokonalá svatba. O té jsem snila už jako malá, ale v těch představách jsem po té svatbě vždycky skončila vdaná, já naivka.“

„Nemusíš hned sama sebe urážet a ani shazovat. Podle mě jsi úžasná a když on nebyl ten pravý, nikdy by vám to neklapalo.“

„Což ale neznamená, že taková zrada nebolí. Věřila jsem mu, bolí to, ale k čertu s tím. Nehodlám tu sedět a trápit se kvůli němu. Nestojí mi za to,“ zařekla jsem se, protože i když si o sobě nemyslím bůh ví co, tutově mám na víc než na chlapa, co mi ani ne hodinu před obřadem nasadí parohy.

„To máš nejspíš pravdu. Mnohem důležitější je, co budeš dělat teď. Máš už nějaký plán?“

„No, pro začátek si najdu byt a odstěhuju se od něj.“

„To nebude lehké.“

„V New Yorku? Nejspíš ne, ale na druhou stranu je tu spousta hotelů, takže o dočasná ubytování tu nouze není.“

„A co takhle změnit vzduch? Někam odjet. Třeba se mnou?“

„To jako do Seattlu?“

„I tam potřebují právníky.“

„O práci se nebojím. Té je všude dost a s mou kvalifikací by to problém být neměl, ale nikoho tam neznám.“

„No, znáš tam mě a myslel jsem, že stojíš o nový začátek.“

„Neškodil by,“ souhlasila jsem s ním alespoň v tomhle.

„Víš, je tu něco, co bych ti chtěl říct, přestože není moc vhodná chvíle, protože to načasování je zkrátka hrozné, ale jsem hrozně moc rád, že jsem tě zase potkal, Bello.“

„Já taky, protože vážně netuším, co bych bez tebe dneska dělala. Krom toho přísahám, že seš ten nejšlechetnější a nejvelkorysejší mužskej, jakého jsem kdy poznala.“

„Myslíš cos potkala v ulicích Manhattanu a v taxíku?“

„Ne, myslím v životě,“ hodlala jsem mluvit vážně.

Jak jsme tam tak seděli, bok po boku, cítila jsem, jak mě k němu cosi táhne. Za jiných okolností bych se tomu nebránila, ale dnešek, a vůbec celé tohle setkání po letech, vůbec nešlo dohromady s případným románkem.

„A víš, že jsem do tebe kdysi byla dokonce zamilovaná?“ přiznala jsem se mu naprosto spontánně, protože jsem si myslela, že ho to pobaví.

„Vážně?“ zeptal se až příliš překvapeně na to, že po něm jela celá škola.

„Jo,“ přikývla jsem, protože když už jsem mu to jednou řekla, tak to teď přece nebudu zapírat. Pokud z toho bude trapas, neměla jsem se tak hloupě prokecnout. Můžu si tudíž za všechno, co přijde…

„To jsem netušil.“ Opravdu se tvářil nějak moc zaskočeně, což jsem moc nechápala.

„Nevím, čemu se divíš? Všechny holky ti přeci padaly k nohám,“ připomenula jsem mu, protože mi přišlo absurdní, že by si toho byl nikdy nevšiml.

„Ty ne. Aspoň jsi nikdy nic takového nenaznačila.“

„To proto, že jsem byla stydlivá, ale už taková být nechci, proto ti to tu přiznávám. Navíc na tom po těch letech nejspíš už ani nezáleží.“

„A co kdyby ano?“

„No, pak bych ti asi byla nucena připomenout, že dnešek nebyl zrovna nejlepší, a proto bych do takovýchhle diskuzí raději moc nezabředávala.“

„Máš v sobě jiskru, která se mi moc líbí. Nenech ji vyhasnout kvůli nějakému ubožákovi, co za to nestojí,“ prosil mě v podstatě.

„A ty máš zase srdce na správném místě, Edwarde. Navíc jsi atraktivní, tak jak to, žes´ ještě nepotkal tu pravou?“ pokusila jsem se mu jeho kompliment oplatit.

„Asi, žes´ byla celý ten čas v New Yorku a plánovala si život s někým jiným,“ odvětil pohodářsky a nejspíš právě proto jsem to brala jakože vtipkuje.

„Byla jsem pitomá. Ale jak jsem měla vědět, že na mě někde čekáš?“ smála jsem se, ale tím, co řekl vzápětí mě naprosto odzbrojil.

„Mám tě rád už od střední, Bello,“ řekl neuvěřitelně něžným hlasem a pohladil mě přitom po vlasech.

„Cože?“ Hrklo ve mně a zůstala jsem na něj udiveně hledět, protože jsem si snažila v duchu ujasnit, zda mluví vážně, či nikoliv.

„Jo, jenže jsem se nikdy na nic nezmohl. Leda tak si od tebe půjčit tužku. Takhle totiž dopadly všechny mé pokusy o to, pozvat tě někam na rande.“

Já věděla, že si o to pero neřekl jen jednou, nebo dvakrát. Pamatovala jsem si, že to bylo víckrát. I to, jak jsem pak byla celá rudá a skrývala svou tvář za vlasy, aby si toho nikdo nevšiml. Myslela jsem ale, že je jenom zapomnětlivý, nebo že dokonalý Edward Culen prostě nemá potřebu nosit u sebe penál s pomůckami, protože dělat si o hodinách poznámky by bylo pod jeho úroveň. Jak se ale ukazuje, dále od pravdy už jsem být nemohla…

„No, kdybys mě byl tenkrát pozval, asi bych neřekla ne. Nebo jo, ale jen proto, že jsem byla přirozeně podezřívavá ke každému, kdo byl na mě milej,“ pronesla jsem uvážlivě a snažila se držet ryze hypotetické roviny. Na rozdíl od něj…

„A co když se tě zeptám teď?“

Moc děkuji každému, kdo této oddechovce věnoval čas a zanechal mi komentář. :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta na úprku 4. kapitola: