Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevěsta na úprku 3. kapitola

11.06.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1728×

3. část

Bella

Připadala jsem si jako ve zlém snu, když jsem se konečně dokodrcala až do hotelového baru, kde jsem se hodlala zpít do němoty, protože jsem neznala jiný způsob jak si to dostat z hlavy.

V myšlenkách jsem se neustále vracela ke vzpomínkám na chvíle strávené s ním. Na to, jak jsme se poznali, když jsem začala pracovat v jeho právnické firmě. Jak jsem mu úplně propadla a doopravdy věřila tomu, že je pro mě tím pravým a jediným. Byla jsem ale tak pitomá, až to bolí. Jako vážně bolí. Skoro fyzicky. Je to naprosto nepopsatelný. Navíc mám tak strašnej vztek. Nejen na něj, ale hlavně na sebe. Byla jsem tak blbá…

„Pardon, jen procházím,“ křikla jsem naštvaně na skupinku mužů v obleku, kteří patrně patřili k tomu lékařskému kongresu, co se konal ve druhém sálu hned vedle mé svatby a neomaleně do nich strčila, abych si proklestila cestu.

Musela jsem vypadat jako blázen. Ubrečená nevěsta, co se chystá ožrat jako dobytek.

„Skotskou. Dvojitou a bez ledu,“ hejkla jsem na barmana a posadila se na barovou židli.

Mou objednávku ihned vyřídil a pak pokračoval dle mých instrukcí a neustále mi doléval, abych nezůstala ani na vteřinu bez neustálého přísunu tekutin. Nejspíš bych se opravdu dočista zbořila, ale to by do toho nesměla zasáhnout Vanessa, která mě tam našla sedět a zřejmě ještě netušila, co se stalo.

„Do začátku obřadu zbývá čtvrt hodiny a ty si tu sedíš a nasáváš jak houba. Co je to s tebou?“

„Nic, jen jsem odpískala svatbu a teď to tu oslavuju,“ odpověděla jsem jí, jako by o nic nešlo, protože už jsem byla značně přiopilá.

„Proč?“

„Protože se vdávat nebudu, copak jsem to neřekla jasně?“ rozčilovala jsem se, zatímco ona na mě jen velice zmateně hleděla.

„Ale co Jack? Já myslela, že ho miluješ.“

„No, bylo-nebylo, někam se to ztratilo a už je to pryč. Definitivně.“

„Co se stalo?“

„Polila jsem si šaty. Koukni, jak to mám zasraný.“

„Eh, Bello. Říkala jsem ti, ať jsi na ně opatrná, ale to spravíme nějakou kytkou. Připnu ti jí na tu skvrnu a nikdo nic nepozná. Kvůli tomu nemusíš hned rušit svatbu.“

„Jo, jenže o to nejde. Já tě totiž hledala, abys mi s tím pomohla, ale místo tebe byla v pokoji jen Morgan a Jack tam byl s ní. Nebo respektive byl tak trochu v ní, jestli chápeš co tím myslím.“

„To mě moc mrzí, Bells. Neměla ses to dozvědět takhle. Já… Nevím, co ti na to mám říct,“ začala plácat páté přes deváté a konejšivě mě hladila po zádech.

„No to si snad děláš legraci? Tys o tom taky věděla?“

„Myslela jsem, že to bylo jen jednou a tys byla tak šťastná, já… Nejspíš jsem nevěděla, jak ti to mám říct.“

„Co třeba takhle, Bello, chystáš se provdat za naprostého kreténa, co ti brousí kámošku?“ navrhla jsem jí jeden z miliardy možných způsobů, jak to měla udělat.

„Takže se svatba vážně ruší?“

„Myslíš, že v sobě nemám ani špetku sebeúcty?“ odpověděla jsem jí na otázku otázkou.

„Ale to bude hrozný trapas. Prostě ostuda, když tu svatbu odvoláš a zrušíš. Co hosté?“

„Víc jak polovičku lidí tady vůbec neznám. Je mi fuk, že čekají na nějaký obřad. Nezáleží mi na tom, co si o mně myslí. Jen doufám, že aspoň dovezli pěkný dárky. Můžu si je nechat, i když se svatba zruší, že jo?“

„To netuším, ale…“

„Neva. Kašlu na ně. Beztak by mi jen připomínaly největší omyl v mým životě a o to rozhodně nestojím.“

„Co budeš teď dělat?“ starala se.

„Nic. Půjdu prostě pryč. Koneckonců, co jsem chtěla, už jsem mu řekla a pak jsem po něm hodila ten příšerně drahej zásnubní prsten, co mi daroval, a kterej jsem si nejspíš měla raději nechat, protože v zastavárně bych za něj dostala balík, čímž jsem ho teda fakt potrestala.“

„Takže ho necháš, aby o tobě všem navykládal nějaké pitomosti, jen aby vysvětlil, že se nevěsta nedostaví?“

„To rozhodně zní jako on, ale možná už to dávno udělal.“

„Ne, to bych tě totiž nešla popohánět,“ vyvedla mě z omylu.

„Hele, pokud stále počítá s tím, že se na obřadu ukážu, tak je naivní, ale pokud je mu líto peněz a nechce se mu nic rušit, ať si vezme Morgan. Mně je to už jedno. Já totiž odcházím,“ prohlásila jsem odhodlaně a pokusila se seskočit ze židle, ale jediným výsledkem bylo, že jsem málem upadla.

„Tak jo, fajn, počkej tady. Dojdu si pro věci a odvezu tě k sobě. Tam si o tom budeme moct v klidu promluvit, jo?“ pokusila se zachovat chladnou hlavu a nějak to se mnou vyřešit.

Vlastně se chovala jako správná kamarádka, co řeší krizovou situaci. Zprvu jsem tedy neměla nic proti a přikývla, jenže pak jsem si uvědomila, že mě vlastně taky tahala za nos. Proto jsem na oko souhlasila s tím, že tu na ní počkám, ale jakmile se mi ztratila z dohledu, urychleně jsem se rozběhla pryč, směrem k východu.

***

Vyběhla jsem ven a přitom si z nohou stáhla lodičky, protože ty podpatky mě šíleně tlačily. Touhle denní dobou bylo na rušném Manhattanu plno lidí a o taxíky byla celkem nouze. Zvláštní bylo, že tam, v hotelu, mi to připadalo jako bychom byli v úplně jiném světě, ale tenhle velkoměstský ruch jsem jindy vážně zbožňovala. Jen jsem se po dobu svatby uzavřela do jakési soukromé bubliny, která ovšem splaskla a když jsem nyní byla venku a můj útěk ze svatby se stal realitou, konečně jako by mi to došlo a spadla na mě tíha toho všeho. I následky, protože tímhle to rozhodně nekončí.

Byla jsem ale odhodlaná se tomu postavit čelem a tak jsem mávla rukou v marné snaze na sebe upozornit nějakého taxikáře. Ne, že by mě šlo v těch svatebních šatech přehlédnout, ale ani tak mi nikdo nechtěl zastavit. Tedy až do chvíle, kdy jsem se jednomu z nich div nevrhla pod kola.

Nejel rychle, takže to ani nebolelo a hlavně mi šlo jen o to, aby konečně někdo zastavil, což se taky stalo.

Řidič na mě div nespustil bandurskou, ale díky obavě ze žaloby, co by mohla případně následovat za to, že mě v podstatě přejel, se přeci jen rozhodl, že mě sveze. A dokonce mi i otevřel dveře, abych se mohla nasoukat dovnitř spolu s širokou bílou sukní.

„Jste v pořádku, slečno?“ ozvalo se vedle mě, zatímco taxikář obíhal auto a teprve až potom jsem si uvědomila, že vedle mě už někdo sedí.

„Hej! To je můj taxík,“ vyjela jsem na něj, protože po dohadech s tím řidičem jsem byla stále pořádně v ráži.

„Ne, není,“ nesouhlasil se mnou.

„Ale jo.“

„Už jsem v něm seděl, když jste se… No, vrhla pod kola jako nějaký blázen.“

„To nejsem,“ obhajovala jsem se, aniž bych tušila proč.

„Vážně?“ optal se a pochybovačně si změřil mě i můj oděv.

„Bez urážky, ale právě si tu tak trochu hraju na Julii Roberts v Nevěstě na útěku, takže nemám čas se tu s vámi dohadovat.“

„Já zase prchám z děsně nudné lékařské konference.“

„A to má být argument?“ nechápala jsem. „Oproti mému důvodu, nic moc, kámo.“

Vyvedla jsem ho z omylu jako správná New Yorčanka a to jsem přitom původně ze zapadákova jménem Forks. Za ty roky tady už v tom ale umím chodit. Koneckonců, jsem tu od vysoký a to už pár let bude.

„Dobře, evidentně za sebou máte hodně špatný den, tak se nebudu hádat a podělím se s vámi o něj.“

„S tím můžu žít,“ souhlasila jsem a lehce smířlivě se na něj pousmála.

„Kam to bude?“ chtěl vědět taxikář.

„Dáma první,“ vybídl mě k odpovědi můj spolucestující.

„Já vlastně nevím,“ uvědomila jsem si zaraženě. „Prostě jeďte. Já si to zatím rozmyslím.“

Teprve nyní mi totiž došlo, že už nějakou dobu bydlím s Jackem, tím prolhaným bastardem z Wall Street, ale zrovna to je poslední místo, kam bych měla jít. Možná jsem přeci jen měla počkat na Vanessu, ale vlastně jsem ráda, že jsem nečekala. Kdyby ano, nikdy bych nepoznala tohohle dobrosrdečného cizince, kterého ale stoprocentně odněkud znám.

Taxík se dal do pohybu, ale já si toho vůbec nevšímala. Jediné co jsem totiž dokázala vnímat, byla nádherná bledá tvář mého společníka, ze kterého jako by sálal chlad, přestože na mě shlížel s podivnou vřelostí.

„Neznáme se odněkud?“ vyhrkla jsem nakonec, protože už jsem v sobě tu otázku déle neudržela.

„No, ehm…“ znejistěl lehce a snad se i trochu napjal. Taky si rukou prohrábl ty svoje zvláštně měděné vlasy a rozcuchal se tak.

Díky tomu povědomému gestu a prazvláštně zlatým očím mi konečně došlo, kdo to je.

Kvůli všemu tomu alkoholu a pravděpodobně i šoku, který jsem prožila, jsem nejdřív nevěděla, kam si ho zařadit, ale pak mi svitlo a já si připadala vážně hloupě, protože na někoho jako on se snad ani zapomenout nedá.

„Ty seš Edward Culen, že jo?“ vyslovila jsem svou domněnku nahlas.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta na úprku 3. kapitola: