Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 25

29.04.2010 (09:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3869×

Pohled nikoho:

Bella si mohla užívat úžasných chvil strávených se svým přítelem. I Charlie přespal u Cullenových, poté co ho přesvědčili, že cestou domů by usnul. Jacob s rozporuplnými pocity ze své dcery ulehal v té době do postele, o kterou se ještě před pár dny dělil se svou manželkou. A Annie, i když to vypadalo, že upadla do krásně říše dětských snů, ve kterých by měla honit motýlky po louce, tak prožívala svou první noční můru. I ve svém snu ji přepadla ta nálada na rozhodování. Maminka nebo tatínek? Jacob nebo Bella? Upíři nebo vlkodlaci? Kde má najít tu správnou odpověď?

Bella:

Druhý den kolem mě proběhl jako rozmazaná šmouha, která se mi nejspíš obloukem vyhnula. Byla jsem celý den naprosto mimo, protože jsem čekala na Annie, ale zároveň jsem se snažila pomáhat v přípravách s výzdobou. Jenže jsem spíš byla na obtíž , než abych nějak pomohla.

„Bello, prober se. Halo. Země, volá Bellu,“ křičel na mě Emmett a mával mi rukou před obličejem, dnes již podruhé.

„Co?“ vyhrkla jsem polekaně, protože mě naprosto zaskočil. Už zase jsem se zasekla a počítala čas, než se vrátí Annie. Jacob ráno volal, že ji přiveze v šest večer. Zbývají mi ještě tři hodiny ústavného zasekávání a snahy pomáhat.

„Už asi pět minut tady na tebe volám, jestli by si mi nepomohla s výzdobou venku před domem,“ odpověděl mi Emmett a s pobaveným výrazem mě pozoroval. Dneska jsem asi opravdu nepoužitelná.

„Jo, jasně. Pomůžu, ale nevím jak,“ řekla jsem a Emmett se hned pustil do vysvětlování, ale asi po třech vteřinách jsem ho přestala vnímat a zase se užírala v myšlenkách u mé malé dcerunky.

Jacob:

Ráno jsem vstal brzy. Byl jsem celý nesvůj z toho, že jsem u sebe měl Annie a bál jsem se, aby se v noci nevzbudila a něco se jí nestalo. Je to má holčička a té nikdo a nic nemůže ublížit, o to už se postarám. Jasně si vzpomínám na ten den, kdy mi Bella oznámila, že čeká dítě. Posadil jsem se ke stolu v kuchyni s hrnkem kafe a probíral se svými vzpomínkami.

Ve svých sedmnácti letech jsem se poprvé zamiloval a má přítelkyně musela hned otěhotnět.

„Jacku, musím s tebou mluvit,“ promluvila na mě Bella do telefonu jednoho běžného dne, který měl být stejný jako všechny ty předešlé. Sedl jsem tedy do auta a vyrazil jsem za ní. Bella a já jsme byli přátelé již od malička, když jezdila za svým otcem Charliem do Forks, už jako malá, tak jsme se spřátelili. Ta holčina se mi odjakživa líbila a už jako malý kluk jsem si představoval, že to jednou bude má žena. Ani nedokážu popsat tu dokonalou radost a to štěstí, které mě potkalo, když zrovna ona se mnou začala chodit.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se Belly, jakmile jsem uviděl její vyděšený obličej, když jsem přijel. Vrhla se mi do náručí a rozplakala se. V ten moment mě napadlo, že se snad něco stalo Charliemu, nebo něco podobného, ale neměl jsem to srdce z ní tahat nějaké rozumy, tak jsem radši počkal, až se uklidní. Zvedla ke mně své uplakané oči a oddaně se mi podívala do tváře.

„Jsem těhotná,“ vydechla a já ztuhl.

Já budu táta! Byla první myšlenka, která mi proběhla hlavou a vytvořila mi na rtech úsměv. Nepřipouštěl jsem v ten moment žádnou jinou možnost. Nic jiného tu nebylo. Celé mé tělo prostoupila neuvěřitelná a nefalšovaná radost, kterou ani po třech letech nedokážu vyjádřit slovy.

S úsměvem jsem upil ze svého hrnku s kafem s uspokojením toho, že mám tak krásnou dceru. Ale proč jsme se s Bellou ubrali až do téhle fáze rozvodu? Vzpomínám si na ten den, kdy jsme se brali, jelikož ani ne týden, poté co mi oznámila své těhotenství, jsem jí požádal o ruku. Vždy jsem potom toužil, ale z části to bylo, abych uklidnil Charlieho, který naprosto vyšiloval.

Nervózně jsem přešlapoval na konci té dlouhé uličky a mírně se třásl po celém těle. Bylo to v době, kdy už jsem zjistil, že jsem vlkodlak a přeměnil jsem se.

„Uklidni se, nebo ještě někomu ublížíš,“ zašeptal mi Sam do ucha a položil mi ruku na rameno. Zhluboka jsem se nadechl a to mě uklidnilo. Ještě, že mi Sam šel za svědka. Když se rozezněl svatební pochod, tak jsem zavřel oči, sklopil hlavu k podlaze a až poté jsem se odhodlal zvednout hlavu a podívat se na Bellu, která kráčela po Charlieho boku.

Byla nádherná. Naprosto mi vyrazila dech. Vlasy měla natočené do pravidelných loken a pár pramenů vzadu sepnutých sponou. Šaty byly na ramínkách a volné, ale přesto v nich dokonale vynikalo její krásné kulaté bříško, kde přímo pod jejím srdcem trůnilo naše dítě, které o sobě pravděpodobně zrovna dávalo znát, jelikož má milovaná budoucí manželka Charliemu křečovitě svírala jeho ruku.

Charlie vypadal, že se mu ulevilo, když mi předával její ruku s varovným výrazem. Bella se hned chytla té mé a křečovitě mi jí sevřela.

„Kope?“ zeptal jsem se jí tiše a ona jen přikývla. Usmál jsem se na ní jako ten opravdu nejšťastnější muž pod Sluncem. Odříkali jsme běžné sliby lásky, které nás měly spojovat do doby, než nás smrt rozdělí. Pronesli jsme svá „ Ano.“ Vyměnily si snubní prsteny a pak už jsem konečně mohl políbit svou manželku.

Sice byla naplánována dlouhá oslava, ale my se zúčastnili jen části, protože pak už byla Bella unavená a potřebovala si odpočinout. Prtě nedalo skoro celý den pokoj a Bellu už šíleně bolelo břicho. Převlékl jsem se, lehl si do postele a čekal na svou ženu, až vyleze z koupelny. Jak skvěle to zní, má žena.

„Paní Blacková,“ pronesl jsem tiše a usmál se pro sebe. Celý život jsem si přál tuhle jedinou věc a ona se mi vyplnila. Jsem asi dítě Štěstěny. Nestává se tak často, že by se někomu vyplnil jeho dětský sen, ale já to štěstí měl. Když Bella vylezla ze sprchy, jen v noční košilce, tak rychlými krůčky pospíchala do postele do tepla, které bylo znásobeno mou vlkodlačí podstatou. Okamžitě se ke mně zády přitiskla a já jí objal svýma rukama přes bříško, které jsem začal konečky prstů jemně hladit.

„Hm, to je příjemné,“ zapředla tiše a mírně se zavrtěla.

„A co byste si ještě přála paní Blacková?“ zeptal jsem se jí a ona se s námahou přetočila na druhý bok čelem ke mně.

„Je tu ještě jedna věc, která by se měla dělat o svatební noci,“ pronesla tiše a já se na ní nechápavě podíval.

„Bello, já nevím, jestli to je zrovna…“ začal jsem, jenže jsem byl překvapen slzami, které se objevily na její tváři.

„Bello? Co se děje?“ vyhrkl jsem hned a začal jí stírat slzy z jejích tváří.

„Ty už mě nechceš?“ vyjekla a já se musel zhluboka nadechnout. Další příval hormonů.

„Bello, už jsem ti dříve vysvětloval, že to tak není, ale že ti prostě nechci ublížit,“ pokoušel jsem se jí uklidnit, ale to se bohužel minulo účinkem, tak jako vždy.

„To není pravda. Podívej se na mě, jsem tlustá. Jsem hrozně tlustá, ani se nedivím, že se mnou nechceš spát!“ vymáčkla ze sebe a pak se s námahou otočila zase zády ke mně a tiše vzlykala. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a snažil se najít nějaké pádné argumenty, kterými bych jí to vymluvil, ale nic mě nenapadlo.

„Nejsi tlustá. Jsi jen nastávající matka a jsi moje manželka,“ zašeptal jsem jí do ucha a její vzlyky se ztišily. Políbil jsem jí na tvář a opatrně si jí přitáhl zpátky do svého náručí a zase jí jemně přejížděl prsty po bříšku, což jí nakonec ukolébalo a ona usnula klidným spánkem. Netrvalo to dlouho a já jí následoval do říše snů, kde se mi poprvé zdálo o našem dítěti.

Obě jsem je miloval a stále miluji, ať už se stalo, či stane cokoliv. A pak přišel 15. květen, kdy se narodila naše dcera.

Ačkoliv se mi nechtělo, tak jsem musel jít toho dne na hlídku. Rozloučil jsem se s Bellou mezi dveřmi, tak jako vždy a pak se rozběhl do lesa, kde jsem se přeměnil a rozběhl se k hranici.

Jak je Belle? zeptal se mě hned Sam, který věděl, že termín porodu tu máme každou chvílí.

Skvěle, prcek dneska ani vůbec nekopal, odpověděl jsem mu a byl jsem rád, že dneska máme hlídku jen my dva. Nevím, jak bych to jinak přežil. Každý se mě vždy až moc vyptává, ale jediný Sam dokáže vždy zachovat vážnou tvář a moc nešťourat. Když jsem k Samovi doběhl, tak jsem se vydal na druhou stranu podél hranice a užíval si ten příjemný letní vítr, který mi za běhu cuchal kožich.

Od té doby, co jsem se stal vlkodlakem, jsem si zrovna tuhle část užíval, co nejvíc. To byla jedna z mála pozitivních věcí na celé té vlkodlačí záležitosti, rychlost. Dále tu bylo i to teplo, které blaženě působilo na mou manželku, která si ze mě dělala své osobní topení, pokud jsem tedy nemusel takhle v noci na hlídku. Ale jsou ty i ty horší části, například to, že ve vlčí podobě nemáme žádné soukromí a vidíme si navzájem do hlavy. To mě opravdu užírá, protože si opravdu nic nemůžu nechat pro sebe. Za těch pár měsíců jsem se aspoň naučil na některé věci nemyslet. Třeba na chvíle strávené právě s mojí ženou. Pak tu ale taky máme tu nekontrolovatelnost přeměny. Dá se to samozřejmě naučit, ale může se stát, že mě někdo vytočí natolik, že se prostě neovládnu a neudržím se. Nedokážu si představit, že bych Belle někdy ublížil, tak jako Sam Emily.

Ubíral jsem se v tichosti svými myšlenkami a přestal jsem naprosto vnímat čas, který na hlídce ubíhal, když se náhle někdo přeměnil a připojil se do mé a Samovi tiché hlídky.

Jaku! Belle praskla voda! vyjekl Paul do mé hlavy a já se zasekl na místě. Cože? Už? Proč zrovna teď? Nedokázal jsem se pohnout, nevěděl jsem, co mám dělat. Nejspíš na to asi nejsem ještě připravený. Já nemůžu být táta. Ne, to prostě nejde.

Jacobe! Musíš ji odvézt do nemocnice! vykřikl na mě Sam hlasem částečně zastřeným rozkazem alfy. Pravděpodobně si to nejspíš ani neuvědomoval, ale to pro mě byl impuls. Rychlostí blesku jsem se rozeběhl směrem k La Push a vystřídal se s Paulem. Zabrzdil jsem těsně u našeho domu, přeměnil se, oblékl a pak se již v lidské podobě, rozběhl k našemu domu, kde se svítilo. Vběhl jsem dovnitř jako uragán, kde Bella seděla v obývacím pokoji na sedačce a z jedné strany u ní byla Emily a z druhé můj otec.

„Jaku,“ vydechla Bella, když mě uviděla a já se k ní přesunul rychlými a dlouhými kroky.

„Mu – mu – musíme do – do porodnice,“ vykoktal jsem ze sebe, když jsem uviděl tu spoustu vody, která ležela na podlaze. Emily rychle doběhla k nám do ložnice pro tašku s věcmi, kterou jsme už měli zabalenou, a já mezitím vzal Bellu opatrně do náruče a nesl ji do auta. Posadil jsem jí na zadní sedadlo a Emily si bez váhání sedla vedle ní. Hodil jsem tašku na sedadlo spolujezdce a pak jsem začal štrachat po kapsách a hledat klíče od auta.

„Potřebuješ tohle!“ zakřičel na mě táta, který seděl mezi dveřmi a zvedl do vzduchu klíče, rychle jsem tedy vyběhl z auta, poděkoval mu, vzal si od něj klíče a zase se rychle vrátil.

„Jaku dělej,“ řekla jen Emily a já se podíval do zpětného zrcátka na Bellu, které měla tvář staženou bolestnou grimasou. Rychle jsem tedy nastartoval a vyjel do porodnice ve Forks, která byla součástí nemocnice. Jakmile jsme přijeli, tak se kolem nás začala vířit spousta doktorů se sestrami, kteří nám pomáhali, jako kdyby je někdo předem informoval, že přijedeme. Nijak jsem to neřešil a následoval je dovnitř do nemocnice.

„Půjdete k porodu?“ zeptala se mě sestra, když přivezli Bellu před porodní sál, ale já nesouhlasně zavrtěl hlavou. Byli jsme s Bellou dohodnuti, že porodu se nezúčastním, abych se náhodou nepřeměnil a nijak tak někomu neublížil. Sice je fakt, že Bella mě tam chtěla a říkala, že mi věří, ale já si nevěřil. Byl jsem ještě čerstvý vlkodlak.

Posadil jsem se tedy s Emily do čekárny, ale to sezení mi moc nepomáhalo, takže jsem poté začal přecházet po celé čekárně a Emily mě sledovala ostřížím zrakem. Ani ne po čtyřiceti minutách se u nás objevil doktor.

„Je to krásná holčička. Chcete je vidět?“ zeptal se mě a já tentokrát bez váhání přikývl a následoval jsem ho do Bellina pokoje.

„Spí, je hrozně unavená, ale můžete si pochovat dceru,“ zašeptal tiše a já přešel k dětské postýlce, kde ležel ten malý uzlíček naší společné lásky. Podívala se na mě těma svýma hnědýma kukadlama, která byla stejná, jako ty Bellina a zašklebila se. Přísahal bych na svou smrt, že se usmála, ale všichni mi později tvrdili, že to není možné. Natáhl jsem tedy k ní ty své ohromné tlapy a vzal si jí do náručí.

„Ahoj Annie, já jsem tvůj táta,“ zašeptal jsem a začal jsem si jí tiše chovat.

„Je to zvláštní, ale skoro vůbec neplakala. Nejspíš to bude hodné dítě,“ řekl mi doktor a pak odešel a věnoval nám soukromí. Utápěl jsem se svým pohledem v očích té malé krásky, která mě okouzlila svým pohledem, než usnula. Jenže já jí stejně nedokázal vrátit zpátky do postýlky a nechal jsem si jí v náručí.

Krucinál, jak moc mi to chybí. Ty doby, kdy byla Annie ještě úplně prťavá, kdy Bella byla se mnou. Ta skvělá šťastná rodinka. Všechno mi to tak moc chybí, jenže pak se událo něco zvláštního. Něco, co nemá logické vysvětlení. To něco mi změnilo život na plné obrátky.

Bella se seznámila s nějakou holkou z La Push, kterou jsem ani neznal. Ani se nedivím, že se seznamuje s lidmi, které neznám, když jsem věčně v noci na hlídkách a přes den dospávám. Chudák je tu celou dobu sama s malou, která určitě není ten nejlepší společník, s kterým by si mohla rozumně povídat, a Emily nemůže být její jediná přítelkyně. Ten den, kdy Leah Stevensonová navštívila náš dům, se mi vryl do paměti a změnil mi život.

Seděl jsem si v obývacím pokoji na sedačce a díval se na televizi. Po dlouhé době jsem nemusel jít na hlídku, tak jsem si chtěl užít trochu toho klidu a své rodinné pohody. Annie mi seděla na klíně a pořád se natahovala po mých vlasech a chtěla si s nimi hrát, aspoň že jsem je měl krátký a ona mě za ně nemohla tahat. Někdo zaklepal na naše dveře a Bella šla nedočkavě otevřít, protože se těšila na skvěle prožité odpoledne. Byla skvěle naladěná už od té doby, co se probrala a dozvěděla se, že nemusím na hlídku.

„Ahoj Leah,“ pozdravila ji Bella a já otočil hlavu směrem ke dveřím.

„Ahoj Bello,“ zaslechl jsem ten nejlíbeznější a nejkrásnější hlas, který jsem snad mohl, kdy slyšet a ještě ke všemu vycházel z úst, tak krásné ženy. Ženy, která mě upoutala prvním pohledem na tolik, že jsem naprosto vše přestal vnímat. Jenže něco tu bylo zvláštního. Jako kdyby se stalo nějaké kouzlo, či co. Ucítil jsem podivné mravenčení v břiše, kdy nějací pitomí motýlové naráželi do mého břicha, jenže to nebylo nic nepříjemného, právě naopak. Náhle jsem před sebou viděl jen ji.

Jen ona tam stála a nic ostatního neexistovalo, nic jiného tam nebyla, jen ta snědá kráska s černými vlasy a modrýma očima, která na mě hleděla stejně zasněně jako já na ni. Jenže tohle není správné, já jsem ženatý a mám půlroční dceru, která sedí na mém klíně a momentálně mě tahá za vlasy, protože se k nim už konečně natáhla. Tohle není správně! Takhle to nemá být! Rychle jsem zavrtěl hlavou a obrátil zas svou pozornost ke své nádherné dcerunce, jenže něco mě neustále táhlo k tomu, abych se otočil na tu krásku, a nejen abych se na ní otočil, ale abych s ní promluvil, abych se jí dotkl, abych jí řekl, že jí miluju.

„Musím jít,“ vyhrkl jsem, rychle vstal, podal Annie Belle, a aniž bych se podíval na onu ženu, tak jsem vyběhl z domu a rovnou si to zamířil do lesa. Nedbal jsem na oblečení a hned za prvními stromy se přeměnil. Potřeboval jsem si vyvětrat hlavu a tak jsem se rozběhl směrem k hranici.

Jacobe, děje se něco? zeptal se mě hned Sam, který měl hlídku s Paulem. Neodpovídal jsem a pokusil jsem se nemyslet na to, co se stalo doma.

Paule, vystřídám tě, řekl jsem mu a pak jsem změnil směr a rozběhl se na Paulovo stanoviště.

Ale Jaku… pokoušel se Paul něco namítnout, ale Sam pochopil, že se něco děje.

Paule, vrať se do vesnice a vyspi se, stejně tady celou dobu skoro usínáš, rozhodl za něj Sam hlasem alfy a Paul se bez dalšího remcání rozběhl směrem k La Push. Já jsem mezitím doběhl na místo střetu se Samem a soustředil se na svou hlídku, jakmile se Paul přeměnil a zmizel z našeho propojení, tak všechny mé myšlenky vyplavaly na povrch a Sam je mohl slyšet.

Co se to stalo? zeptal jsem se poté, co všechny mé vzpomínky toho, co se stalo proběhly mou hlavou, když se vrátily všechny ty pocity.

Asi se ti to nebude líbit, ale nejspíš ses otiskl. Přirovnal bych to všechno k pocitům, kdy jsem poprvé v životě uviděl Emily, odpověděl mi Sam a já hlasitě zavyl, takže to muselo být slyšet i ve vesnici.

To ale není možně, vždyť jsem ženatý a mám dítě a… pokoušel jsem se nějak vysvětlit absurdnost toho všeho, ale Sam mě umlčel.

Je to kouzlo, Jaku. Tohle neovlivníš, ani kdyby ses snažil sebevíc, vysvětlil mi a já pochopil, že jsem v pěkném maléru.

Co se stalo? Vyjeklo pět hlasů najednou v mé hlavě a já si teprve teď uvědomil, že jsem zavyl a tím jsem zburcoval celou vesnici, která si právě teď nejspíš myslela, že na nás útočí upíři.

Nic se neděje. Došlo jen k omylu. Tady Jacob pocítil něco, co ještě nikdy necítil a spletl se. Všechno je v pořádku. Vraťte se zpátky a vyřiďte Belle, že tu Jakea teď potřebuju, rozkázal všem Sam a oněch pět hlasů zase postupně zmizelo.

Díky, poděkoval jsem Samovi a pak jsem se začal věnovat hlídce, kterou jsem nečekaně převzal.

Tak to bylo poprvé, co jsem se potkal s ženou, která změnila můj život a to o 180 stupňů. Teď už vím, kde byla ta první zlomová chvíle naše vztahu a kde přesně i nastala ta druhá, která byla rozhodující. Ta chvíle, která byla zlomová v mém a Bellině vztahu, chvíle kdy se začalo vše rozpadat a s tím jsem se začal rozpadat i já, kdy části mého já mě začaly pomalu a jistě opouštět. Mé svědomí obdrželo tržnou ránu.

Stál přede mnou neúprosný boj, kdy jsem si připadal, jak Napoleon, který když šel do bitvy u Waterloo, tak musel tušit, že bude poražen. Přeci jen musel vidět, že jeho armáda na tom není nejlíp, ale i tak žil v naději, že by se vše mohlo obrátit a vrátit se do normálu, kdy bude císařem. I já jsem doufal, že se vše vrátí do normálu a já se stanu zase vládcem svého světa, kdy bych se mohl rozhodnout, že strávím celý svůj život po boku své manželky a budu s ní pokojně sledovat růst své dcery, jenže to by nesměli existovat vlkodlaci, ani upíři a žádné nadpřirozené věci. Jenže tomu tak není.

Annie už dávno spala a já stál v kuchyni a hádal se s Bellou.

„Pořád si někde v lese na nějakých pitomých hlídkách a co já? Chápeš, že já už na tohle nemám? Chápeš, že tu celý dny tvrdnu sama a ty se jen v noci za mnou zastavíš, přespíš tu a ráno, než se vzbudím, tak jsi zase pryč?“ křičela na mě trochu tlumeně, aby Annie nevzbudila.

„S tím si ale měla počítat, Bello. Brala sis vlkodlaka a ne normálního člověka. Moc dobře si věděla, že nejsem normální a i přesto sis mě vzala. Jsou věci, s kterými prostě musíš počítat,“ pokoušel jsem se jí odpovědět normálním hlasem, ale už to ve mně všechno začínalo pomalu vřít a já se začínal pomalu třást.

„Já jsem si žádnýho vlkodlaka nebrala. Já jsem si brala tebe, jako člověka! Žádnýho vlkodlaka! Nenávidím vlkodlaky! Ne – ná – vi – dím!“ zakřičela na mě teď už z plných plic a Annie se v dětském pokoji rozbrečela.

„Dobře, nenávidíš mě. Nenávidíš mou podstatu. Super,“ odpověděl jsem a odešel jsem z domu. Nevím, co se v domě potom dělo dál, ale já se musel uklidnit. Musel jsem ovládnout ten třes, který ovládl mé tělo, tak jsem ani nepřemýšlel, kam jdu a nechával jsem své nohy jít, tam kam chtěly.

V hlavě jsem měl naprosto prázdno a nic jsem nevnímal, prostě jsem jen šel a na nic nemyslel. Nevím, jak se to stalo, ale objevil jsem se na verandě nějakého domu, a než jsem si uvědomil, co se to děje, tak už jsem klepal na dveře od nějakého menšího domku. Zůstal jsem tedy stát a v hlavě si vymýšlel nějakou absurdní omluvu, kterou bych použil, aby se obyvatel toho domu na mě nezlobil. Jenže když se otevřely dveře, tak jsem zůstal jen překvapeně stát.

„Jacobe?“ vyjekla Leah, která vykoukla v noční košilce, která jí sotva sahala do půli stehen. Stál jsem jako přikovaný a díval se do tý její snědé tváře, která si mě okamžitě podmanila. Jako smyslů zbavený jsem vešel dovnitř do domu, beze slova za sebou zavřel dveře a začal ji dravě líbat. Vše se podtrhovalo jen tím, že ona se nebránila a sama se poddávala mým rtům a mým dotykům na jejím těle. Ve svém pomatení mysli jsem jí během chvilky zbavil noční košilky, kterou jsem zahodil někam za sebe. Ona mě chytla za lem trička a táhla mě do její ložnice, kde jsme také skončili a promilovali se celou nocí.

Ráno dříve než vstala jsem se, jako zbabělec vytratil a zanechal jí na polštáři vzkaz:

Bylo to úžasné, ale nevím, co se to stalo. Tedy vlastně vím, co se stalo, ale nevím, jak jsem se tu objevil.

Miluji Tě, Jacob.

Ano, jsem zbabělec, jelikož jsem své ženě nic neřekl a lhal jsem o tom, kde jsem strávil celou onu noc. Jsem zbabělec, jsem lhář a nenávidím sám sebe, ale ten náhlý cit, který jsem pocítil k oné ženě je mnohem silnější než já. Nemůžu s tím bojovat. Nedokážu s tím bojovat. Byl jsem mouchou, která se při svém obvyklém denním letu zasekla v pavučině a jen čeká, až pavouk přijde a sní jí. Jenže já přece nejsem moucha. Jsem vlkodlak a musím s tím bojovat, ale jak má člověk bojovat s něčím, co je silnější než on?

Nedokázal jsem to. Ačkoliv jsem se snažil, tak jsem to nedokázal. Možná, že jsem se nesnažil dostatečně a jsem opravdu jen zlý člověk, který má být nenáviděný dvěma osobami, které jsou pro něj nejdůležitější na světě.

Svěsil jsem hlavu a dopil hrnek se svým kafem, zrovna ve chvíli, kdy se Annie objevila v kuchyni.

„Dobré ráno, tati,“ pozdravila mě a vyšplhala se mi na klín.

„Dobré ráno, srdíčko,“ popřál jsem jí a pohladil jí po vlasech.

„Co bude k snídani? A co budeme dneska dělat? A…“ zahrnula mě spoustou otázek a já na ten poslední den, který máme spolu, začal spřádat plány, abychom si ho, co nejvíce užili, než jí budu muset vrátit zpátky do spárů těch krvelačných pijavic.

Tak jak se vám líbil Jacobův pohled na věc? Změnili jste na něj aspoň trochu názor?

Jen se pusťte do komentářů a roztrhejte mě až do posledního vlásku na mé hlavě...

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 25: