Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 15

20.01.2010 (20:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3744×

V ten moment, kdy si mě k sobě silně přirazil, mi proběhla hlavou vzpomínka na Edwarda, jak nesl v náručí Annie, když usnula a já si něco uvědomila. Manžel, nemanžel, já ho nenávidím. Nenávidím ho celým mým srdcem a rozhodně ho nemiluju.

„Ne,“ vydechla jsem tiše, ale Jacob nepřestával, pokračoval polibky na mém krku a začal mi stahovat kalhotky se zbytkem silonek, ale tohle jsem já nechtěla.

„Ne, Jacobe ne, já to nechci,“ řekla jsem hlasitěji, ale on se nezastavil a pokračoval dál.

„No tak, Bellinko. Moc dobře vím, že ty to taky chceš,“ šeptl do mého krku a zase se vrátil k mým rtům. Bellinko? On mi řekl Bellinko? To si ze mě snad dělá srandu ne? Tak to teda ne! Rukou jsem nahmatala hrnek, který jsem měla připravený na kafe a praštila jsem ho jím. Hrnek se rozbil o jeho hlavu, ale konečně se Jacob zastavil.

„Řekla jsem ne!“ vykřikla jsem na něj, ale on se znova vrhl na mé rty. Zvedla jsem ruku a vrazila mu facku, v ten moment jsem začala cítit hroznou bolest v zápěstí.

„Au!“ vykřikla jsem bolestivě a spustili se mi slzy po tvářích. V ten moment se už konečně probral a uvědomil si nejspíš, co dělá. Podíval se na mě a pak na mou ruku, kterou jsem si tiskla k hrudi. Náhle jsem v jeho pohledu viděla ohromnou bolest, jenže ta moje byla větší.

„Bello, já…“ Začal, ale já ho prostě nechtěla poslouchat. Nechtěla jsem poslouchat toho špinavýho psa, který mě podváděl a s kterým se teď rozvádím.

„Vypadni,“ řekla jsem tiše a slzy mi tekly proudem. Nijak na to nereagoval, jen prostě stál na místě a díval se na mě.

„Vypadni odsud!“ vykřikla jsem a on konečně začal reagovat.

„Bello, já… Tohle jsem nechtěl,“ řekl a začal ode mě pomalu couvat. Slezla jsem z kuchyňské linky a praštila ho tou bolavou rukou do hrudi.

„Vypadni odsud! Nikdy se už ke mně nepřibližuj,“ křičela jsem na něj a slzy mi přitom tekly proudem a on prostě v ten moment rychle zmizel. Zastavila jsem se u rámu dveří, který vedl do kuchyně, a podél něj jsem se svezla na zem. Nedokázala jsem pod tíhou slz ani sedět, tak jsem si prostě lehla na podlahu a přitáhla jsem si kolena k břichu a objala si je rukama. I přes tu bolest jsem si je pevně držela a prostě jsem jen brečela a cítila se hrozně.

Jak jsem mohla dopustit, aby se to dostalo až do téhle fáze. Jak jsem to jen mohla dovolit? Nenáviděla jsem se, upřímně a od srdce jsem se nenáviděla. Nenáviděla jsem sebe a nenáviděla jsem Jacoba. Nenáviděla, víc než jsem si ve svém životě vůbec dokázala představit. Taková síla nenávisti se nedá ani popsat, ani změřit, prostě nic. Pokusila jsem se na nic nemyslet. Nemyslet na to co se stalo, prostě nemyslet na nic a celkem se mi to i dařilo. Ani nevím, jak se mi to stalo, ale prostě jsem zavřela oči a vyčerpaná tím pláčem jsem prostě usnula.

„Bello,“ uslyšela jsem tichý sametový hlas a hned na to jsem ucítila studené ruce, které mě braly do náručí. Chytla jsem se kolem jeho krku, i přes bolest, kterou jsem ucítila v pravém zápěstí,  a přitiskla se k němu. Nechtěla jsem, aby mě pouštěl, i když jsem se nenáviděla za to, co jsem udělala, tak jsem chtěla být u něj.

„Neboj se, držím tě. Už je to dobrý, jsem u tebe,“ šeptl mi do ucha a já pomalu otevřela oči, které jsem měla slepené od slz a podívala se na něj. Jeho zlaté a dokonalé oči mě opatrně pozorovaly a celý jeho obličej byl ustaraný.

„Co se stalo?“ zeptal se a posadil se na pohovku v obýváku a mě pořád pevně držel v náručí, takže si mě posadil na klín. Začala jsem se hrozně červenat a styděla jsem se za to, co se tu málem stalo, ale snažila jsem se uklidnit myšlenkou toho, že to bylo málem a že jsem si v čas uvědomila, co se stalo.

„Já… já se s ním málem…“ Nedokázala jsem to dokončit, jeho zlaté oči byly neustále upřené na můj obličej a já se červenala. Náhle jsem uslyšela z jeho hrudi tiché vrčení a pevněji si mě k sobě přitiskl.

„Jak málem, co se stalo?“ ptal se a jeho hlas zněl smrtelně klidný, až moc klidný a to se mi nelíbilo. Ale radši jsem mu odpověděla.

„Když jsem si uvědomila, co se děje, tak jsem ho praštila hrnkem, který jsem měla po ruce, ale na to nijak nereagoval. Teprve až jsem na něj začala křičet, tak si začal uvědomovat, co se děje. Nejdřív to ale vypadalo, že si myslí, že jsem pomatená, protože mi řekl, že já sama to chci, ale já prostě nechtěla. Jenže pak jsem mu dala facku a ucítila jsem strašnou bolest v zápěstí a on si konečně uvědomil, že se něco děje a vzpamatoval se. Nakonec jsem ho vyhodila z domu a řekla, ať už se nikdy nevrací,“ šeptla jsem tiše a slzy mi zas tekly proudem. Pevněji si mě k sobě přitiskl, ale já chtěla pryč. Nechtěla jsem, aby mě utěšoval. Zapřela jsem se rukama do jeho hrudi i přes bolest, kterou jsem cítila v zápěstí a chtěla se od něj dostat pryč.

„Pusť mě, Edwarde, pusť mě, prosím. Vždyť jsem hrozná, prosím pusť mě,“ naříkala jsem, ale on mě pořád pevně držel a já ho začala mlátit do hrudníku, ale tím jsem si jen způsobovala mnohem větší bolest, která se už nedala vydržet.

„Au,“ vykřikla jsem bolestí a usoudila jsem, že už to nemá cenu a prostě jsem se jen zhroutila s pláčem v jeho náručí.

„Pššt, Bello, jsem u tebe. Je to v pořádku. Už ti nikdy v životě neublíží, slibuju,“ šeptal a pevně mě k sobě tiskl a mě to začalo uklidňovat. Zavřela jsem oči a zabořila obličej do jeho ramene, ale on náhle ztuhl.

„Bells, neber si to prosím špatně, ale smrdíš,“ šeptl do mých vlasů a já se musela zasmát. Zvedla jsem k němu pohled a on se na mě usmíval. Sehnul se ke mně a lehce mě políbil.

„Asi bych se měla jít osprchovat,“ šeptla jsem a on přikývl a trochu uvolnil svůj stisk, ale ne dostatečně, abych se mohla hýbat natolik, abych vstala.

„Můžu se ti podívat na tu ruku?“ zeptal se a kývl hlavou směrem k mé ruce. Jen jsem přikývla a on ji opatrně zvedl a začal ji prohmatávat.

„Au,“ sykla jsem tiše a on se na ni zamračil.

„Hm, to se mi nelíbí. Nebude ti vadit, když tě potom vezmu za Carlislem, aby se ti na to podíval?“ zeptal se a svými studenými prsty mi chladil zápěstí, které mi začalo natékat.

„Myslím že to snad přežiju, ale teď bych se asi měla jít teda vysprchovat,“ řekla jsem a on nakonec ten stisk uvolnil úplně a pomalu mě postavil na nohy.

„Tak běž. Počkám tady a posbírám střepy v kuchyni,“ řekl a já se k němu sehnula a lehce ho políbila.

„Děkuju,“ šeptla jsem a on se usmál a pohladil mě po tváři.

„Už běž, nebo ti s tím pomůžu…“ šeptl a já se na něj usmála.

„To má být výzva?“ zeptala jsem se ho a jemu se blýsklo v očích. Rychlostí blesku se postavil a usmál se na mě.

„Radši běž, nebo tě vezmu za slovo a Annie se tě dneska už vůbec nedočká,“ šeptl a lehce mě políbil. Hned jsem nad tím začala uvažovat. Hrozně moc bych chtěla, aby šel se mnou nahoru, ale Annie je prostě Annie, skoro celý den jsem jí neviděla a prostě jsem jí potřebovala vidět. Věděla jsem, že potom dnešku to je ta jediná, kterou stoprocentně potřebuju mít u sebe, i když nevím, jestli bych oželila Edwarda, ale ona je prostě moje dcera a já ji potřebuju. Zvlášť teď v době rozvodu.

„Já vím, tak už radši běž,“ šeptl, než jsem stihla cokoliv říct a ještě mě jednou políbil a já se nakonec otočila a rychle zmizela do patra a zalezla do svého starého pokoje. Došla jsem ke skříni a začala se v ní přehrabovat, chtěla jsem najít něco jiného na sebe. Vytáhla jsem si džíny, tričko a černou mikinu na zapínání s kapucí a ještě čisté spodní prádlo. Hodila jsem si to přes ruku a šla jsem hned do koupelny. Edwarda jsem nikde neviděla, tak jsem tam rychle zalezla a rychle ze sebe svlékla tričko a sukni. Co se týče silonek, tak to bylo horší, protože byly tak roztrhané, že jsem sundávala každých pět centimetrů zvlášť. Nakonec jsem se ale konečně vysvlékla, tak jsem hned zalezla pod puštěnou sprchu. Radši jsem si umyla i vlasy a použila hroznou kopu sprchového gelu a šampónu, aby ze mě nebyl cítit smrad toho proklatého psiska.

Když jsem vylezla ze sprchy, tak jsem se rychle osušila a oblékla, akorát jsem měla problém s mikinou, tak jsem si řekla, že to nechám až na potom. Do zdravé ruky jsem vzala fén a začala si fénovat vlasy. Tou bolavou rukou jsem si chtěla prohrábnout vlasy, ale jakmile jsem zajela rukou do vlasů, tak jsem věděla, že je to chyba.

„Au,“ vyjekla jsem, protože jsem si to v ten moment vůbec neuvědomila. V ten moment se hned ozvalo klepání na dveře.

„Bello, jsi v pořádku? Můžu dál?“ ptal se Edward přes dveře a já hned vypnula fén.

„Jo, můžeš,“ řekla jsem a on hned otevřel a vešel dovnitř ke mně.

„Co se děje?“ zeptal se a rozhlédl se rychle po celé koupelně a pohled mu zůstal o zbytku mých silonek, který jsem předtím naházela do umyvadla, připravená to při odchodu vyhodit.

„Jen jsem si fénovala vlasy a zajela si tou rukou do vlasů, tak mě to prostě zabolelo,“ řekla jsem a on si stoupnul za mě a vzal mi z ruky fén.

„Hm, nebude ti vadit, když ti s tím pomůžu?“ zeptal se a já se otočila čelem k němu. Celá jsem se červenala, ale prostě jsem nevěděla, jestli to je vhodný, ale on mě chytil volnou rukou kolem pasu a políbil mě.

„Tak honem otočit, ať můžeme co nejdřív vyjet,“ řekl a políbil mě na čelo a já se na něj usmála.

„Rozkaz kapitáne,“ řekla jsem a otočila se k němu zády. Pustil fén, vzal z umyvadla hřeben a začal fénovat a pročesávat moje vlasy. Vlasy měl vyfénované během chvíle a ani jednou mě nezatahal, což jsem se docela divila, jsem zvyklá, že když si fénuju vlasy, tak skoro vždycky trpím bolestí, kvůli tomu vrabčímu hnízdu, které tam mám, ale s ním? Naprosto nic.

„Hotovo,“ řekl a políbil mě do teď již suchých a učesaných vlasů. Otočila jsem se čelem k němu a usmála se na něj.

„Děkuju, panu kadeřníkovi,“ řekla jsem a on mě lehce políbil na špičku nosu. Vzal mikinu a začal mě do ní oblékat.

„Předpokládám, že se ta ruka Carlisleovi nebude líbit, takže bychom už radši měli vyrazit,“ řekl a chytl mě za zdravou ruku. Došli jsme do předsíně a já se obula do tenisek a on mi ještě pomohl se obléknout do bundy. Před domem jsme nasedli do jeho auta a vyrazili směrem nemocnice.

„Doufám, že nedostanu sádru,“ řekla jsem, když jsme byly skoro v polovině cesty do nemocnice a opravdu jsem se bála, že dostanu sádru, protože mě to omezí v pohybu a to já přímo nesnáším.

„No, já nevím, Bello. Nějak valně to s tou tvojí rukou nevidím. Ale nějak nechápu, jak si ho mohla takhle praštit,“ řekl a zamračeně se na mě podíval, jenže já se na něj zamračila mnohem víc.

„Ty máš tvrdou kůži, on zase minimálně cítí bolest a všechno se mu hned zahojí. Zkus si jako člověk někoho takovýho praštit, vždyť jsem mu o hlavu rozbila hrnek a on si toho skoro vůbec nevšiml,“ vyjela jsem na něj a on mi položil ruku na nohu a lehce mě po ní pohladil. Mé srdce v ten moment vyskočila snad až do mého krku, tak rychle zase stáhl ruku zpátky. Jenže já si na to chtěla zvyknout, takže jsem ho zase chytla za ruku a položila ji tam, kde byla. Nechápavě se na mě podíval.

„Nechtěl jsem tě nějak rozrušovat,“ řekl, ale já se na něj prostě jen usmála. V ten moment už parkoval před nemocnicí. Vystoupil z auta a než jsem se stihla pohnout, tak mi otvíral dveře, tak jsem taky vystoupila.

„Já myslela, že se máš skrývat před lidmi?“ šeptla jsem mu tiše do ucha, ještě než jsme zamířili do nemocnice.

„To jo, jenže to by se tady nějaká slečna musela naučit, že má počkat, než obejdu lidskou rychlostí auto a otevřu ji dveře jako správný gentleman,“ odpověděl pro změnu on tiše. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale to už jsme vcházeli do nemocnice a nějaká sestra se na Edwarda usmála.

„Zase za otcem?“ zeptala se ho a on mi položil ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Úsměv té sestry v ten moment hned pohasl.

„Ano, je v kanceláři, nebo má nějaký případ?“ zeptal se Edward mile a s úsměvem.

„Jo, měl by být v kanceláři,“ odpověděla náhle chladně a se zvednutou hlavou odkráčela pryč.

„Co se jí stalo?“ zeptala jsem se tiše Edwarda a ten mě vedl chodbou ke Carlisleově kanceláři.

„Nelíbí se jí, že jsem se k tobě tak měl. Dělala si na mě už delší dobu zálusk a já jsem se nějak neměl k tomu, abych ji odmítl,“ vysvětlil mi a už klepal na dveře Carlisleovy kanceláře a hned na to otevřel a my vešli dovnitř.

„Edwarde, Bello, čím jsem si zasloužil vaši návštěvu a kde máte Annie?“ zeptal se Carlisle, který seděl za stolem a usmál se na nás.

„Annie nejspíš blbne se zbytkem našeho domu a Bella si pravděpodobně asi zlomila ruku,“ řekl Edward a Carlisle hned začal vypisovat nějaký papír.

„No, tak rovnou běžte na rentgen,“ řekl a podal Edwardovi papíry, který je vzal a hned mě táhl někam pryč, ale já se zastavila na místě.

„Ahoj Carlisle,“ pozdravila jsem a teprve pak jsem šla s Edwardem na rentgen a on se usmíval.

„Promiň, nějak nejsem zvyklý na něčí přítomnost, vždycky jsem byl spíš samotář,“ řekl a já se na něj usmála.

„Tak to mi vysvětli, proč jsi byl samotář? Zrovna takový hezoun jako ty a je samotář? Tomu se mi nějak nechce věřit,“ řekla jsem a on se na mě zamračil.

„Měl jsem přítelkyně a tak, ale prostě jsem by radši, když jsem byl sám a nemusel jsem poslouchat jejich hrozný myšlenky o sexu se mnou. Po čase mi to začalo vždycky lézt na nervy, tak jsem se jich prostě nějak zbavil. No a pak, když jsem věděl o tobě, tak už jsem prostě nechtěl být s nikým a trávil jsem čas pořád sám,“ řekl tiše a já na něj vyvalila oči. Podal nějaké sestře papíry a začal mi pomáhat z bundy.

„Takže chceš říct, že jsi vlastně byl mnou posedlý?“ zeptala jsem se, ale on se začal smát a už zase stál přede mnou.

„Nebyl jsem posedlý, jen jsem se prostě zamiloval do osoby, kterou jsem viděl jen v hlavách jiných lidí,“ řekl a já pořád stála a valila na něj oči. Nedokázala jsem nic říct, i když jsem chtěla něco říct, ale prostě jsem to nedokázala.

„Paní Blacková, pojďte se mnou a vy pane Cullene, počkejte tady,“ řekla sestra a já se otočila směrem k ní a vešla do místnosti. Nastavila mi ruku a pak začala rentgenovat. Pak mi ji dala zas do jiného úhlu a znovu rentgenovala.

„Můžete jít,“ řekla, a když jsem vyšla, tak podala Edwardovi do ruky papíry s rentgenem a on se na mě nesměle usmál.

„Já nevím, co ti na to mám říct,“ pokračovala jsem v rozhovoru tam, kde jsme skončili.

„Já nechci, aby jsi mi na to něco říkala. Chtěla jsi vědět, proč jsem byl samotář, tak jsem ti to vysvětlil. Nemusíš na to nějak reagovat, prostě nemusíš,“ řekl, ale já se prostě zastavila na místě a náhle jsem nebyla schopná se pohnout. On mi vlastně řekl, že mě miluje a já mu na to nemám co říct? Je se mnou něco špatně? On mi tu vyznal city a já prostě nic neřeknu, ani nic neudělám?

„Bello, děje se něco?“ zeptal se starostlivě a vrátil se zpátky ke mně. Chvilku jsem na něj zase valila oči a snažila se z toho šoku vzpamatovat. Nenapadlo mě udělat nic jiného, než si ho k sobě přitáhnout za lem košile a políbit ho, takže jsem to taky udělala.

„Děkuju,“ šeptla jsem, ale sama jsem nevěděla, za co děkuju. Za co to vlastně děkuju? Za to že mi řekl, že mě miluje? Nebo za celý dnešek? Za co vlastně mu teda děkuju? Ptala jsem se pořád sebe samé a on se na mě trochu zamračil, než něco řekl.

„Za co děkuješ?“ zeptal se a položil mu tu nejtěžší otázku, sama jsem to nevěděla, tak jak mu mám kruci odpovědět?

„Za všechno,“ řekla jsem prostě a on pomalu přikývl.

„Hm, tak asi nemáš zač no,“ řekl a usmál se na mě. Taky jsem se na něj usmála, protože jsem zase nedokázala nic jiného, krucinál, co se to se mnou děje? Dřív bych byla schopná vypálit mu na to milión odpovědí, ale co teď? Teď už mlčky jsme pokračovali ke Carlisleově kanceláři, když jsme vešli dovnitř, tak Carlisle se hned vrhl po výsledcích z rentgenu, které mu Edward podal. Hned si je začal prohlížet.

„No je to jasný, chce to sádru,“ řekl Carlisle a já se smutně podívala na Edwarda a pak hned na Carlislea.

„A nešla by třeba jen nějaká ortéza?“ zeptala jsem se a Carlisle se na mě zamračil.

„No, jestli mi slíbíš, že budeš dávat pozor a nebudeš do té ruky brát nic těžkýho, což znamená i Annie, tak bych ti mohl dát dlahu,“ řekl Carlisle a já nad tím začala uvažovat. Zas jako netahat se s Annie, to prostě nejde. Podívala jsem se na Edwarda, protože jsem se cítila naprosto bezradná.

„No, a co kdyby jsi jí dal dlahu a já bych se pokusil to tahání s těma těžkýma věcma nějak obstarat? Co říkáš?“ zeptal se Edward Carlislea, který se podivně usmíval.

„Hm, dejme tomu, tak pojď sem Bello, mám jednu tu dlahu tady,“ řekl a sáhnul do nějakého šuplíku a vytáhl z ní nějakou modrou věc. Natáhla jsem k němu zraněnou ruku a on mi tu věc na ruku navlékl a pásky ji utáhl.

„No tak za čtrnáct dní přijď s tou rukou na kontrolu,“ řekl Carlisle a ještě zkontroloval, jestli to mám pořádně utažené. Ony pásky byly na suchý zip (doufám, že si to dokážete, nějak představit, protože to nedokážu popsat, ale myslím si, že tušíte, co mám na mysli).

„Děkuju,“ poděkovala jsem ještě Carlisleovi a Edward už mě za zdravou ruku táhl ven z kanceláře.

„Ahoj Bello, a za čtrnáct dní, když tak mi to ukážeš někdy u nás,“ řekl ještě, než Edward zavřel dveře a začal mi zase oblékat bundu.

„Kam tak spěcháš?“ zeptala jsem se ho, když mi položil ruku kolem pasu a táhl mě ven z nemocnice.

„No, přece jsi chtěla za Annie, ne?“ řekl a významně pozvedl obočí a já se na něj usmála. Úplně jsem na ní přitom nasazování té dlahy zapomněla.

„No vidíš to,“ řekla jsem a přidala do kroku. Došli jsme k jeho autu a on mi otevřel dveře a já nastoupila.

„Hm, že by ses to konečně začala učit?“ řekl Edward a zabouchl dveře. Musela jsem se usmát a on rychlou lidskou chůzí obešel auto. Nasedl a hned nastartoval a jeli jsme pryč.

„Chtěla jsem ti udělat radost,“ řekla jsem a on se na mě usmál. V tichosti jsme dojeli k jeho domu a já celá nedočkavá chtěla hned vystoupit, ale pak jsem si uvědomila, že jsem mu vlastně chtěla udělat radost, tak jsem v klidu seděla a čekala, až obejde auto a otevře mi dveře.

„Hodná holka,“ řekl a políbil mě, když mi otevřel dveře a já vystoupila.

„Hele, nejsem žádnej pejsek, jo?“ řekla jsem a on se na mě usmál a vedl mě do domu skrz garáž. Dovedl mě do obývacího pokoje a Annie zrovna sbíhala schody a běžela mi přímo do náruče. Chtěla jsem si ji vzít, ale Edward se mi postavil do cesty a vzal si jí do náruče on.

„Ahoj maličká,“ řekl jí a dal jí pusu na tvář a on se na něj usmála.

„Ahoj Edí,“ řekla a Emmett, který stál hned za ní, se začal smát. Edward se hned začal mračit a já se jen tak pousmála. Annie se hned otočila a usmála se na mě.

„Ahoj mamí, co to máš s rukou?“ zeptala se a ukázala na mou ruku, kterou jsem měla v dlaze.

„Ále, jen jsem praštila do psa, který mě chtěl pokousat a udělala jsem si něco se zápěstím,“ řekla jsem a ona se na mě zamračila. Přece jsem nebyla zas tak daleko od pravdy a Emmett, který stál uprostřed obýváku, se na mě mračil a zkoumal mojí ruku a pak se podíval na Edwarda, který se zhluboka nadechl a pak přikývl. Emmett se v tu chvíli zamračil mnohem víc.

„A proč tě chtěl pokousat?“ zeptala se mě Annie a já nevěděla, co jí mám odpověď. Náhle se do toho vložil Edward, který si nejspíš všimnul, že jsem v koncích.

„No, on to byl zlý pejsek, nejspíš měl vzteklinu, víš?“ řekl Edward a já náhle slyšela smích z celého domu a do obýváku se nahrnul zbytek osazenstva domu.

„Měli bychom už asi jet domů,“ řekla jsem a všimla si, že je venku už tma. Celou dobu předtím jsem to vůbec nevnímala, ale teď už jsem si toho všimla.

„Já ještě nechci,“ řekla Annie a já se na ní zamračila. Koukla jsem se po ostatních a hledala někoho, kdo by mě podpořil.

„Annie, už byste opravdu měli jet domů, když to maminka řekla, tak ji poslouchej. Zítra se u nás zase zastavíte a budeme si zase všichni hrát,“ začala Alice a já se na ní usmála.

„Tak dobře, ale zítra si s námi bude hrát i Edward,“ řekla nesmlouvavě a Edward s úsměvem přikývl. Tak jsem se tedy se všemi rozloučila a poděkovala jim, že Annie pohlídali a Esme mě ujistila, že vůbec nemám za co děkovat, když jsme ale došli do garáže, tak jsem si náhle uvědomila problém.

„Ale jak pojedeme domů?“ zeptala jsem se Edwarda, který pořád nesl Annie a šel se mnou.

„No, odvezu vás přece já ne?“ řekl jako by to bylo naprosto normální.

„Nechci tě takhle využívat,“ řekla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou a postavil Annie na zem.

„Vydržte chvilku, jen tam budu muset dát dětskou sedačku,“ řekl a zmizel pryč. Za necelých dvacet vteřin se vrátil zpátky a nesl dětskou autosedačku. Dal ji do auta a přidělal ji přesně, tak jak tam měla být, během deseti vteřin. Mě to trvalo skoro hodinu a on to má za deset vteřin? Nejspíš je ten, kdo by měl mít děti a starat se o ně. Dal Annie do sedačky a připoutal ji.

„Nějaký rychlý ne?“ zeptala jsem se ho a on už mě vedl okolo auta a otevíral mi dveře.

„To víš, máme všechno nastudovaný, takže když jsme to koupili, tak jsem věděl, jak to přidělat, ale to je jedno, jedeme,“ řekl a já nastoupila dovnitř a on za mnou zavřel a rychle obešel auto. Nastartoval a vyjeli jsme směr Charlieho dům. Když jsme přijeli před dům, tak jsem se otočila na Annie, ale ona usnula.

„Tak tohle jsem nečekala,“ řekla jsem tiše a Edward už mi otevíral dveře, tak jsem tedy vystoupila.

„Donesu ji dovnitř,“ řekl Edward a vyndal ji ze sedačky a zamířil k domu. Šla jsem hned za ním a odemkla jsem mu. Rovnou zamířil do schodů a nesl ji do pokoje. Zamířila jsem rychle a tiše za ním. Otevřela jsem mu dveře od svého starého pokoje a on ji položil na postel. Začala jsem ji svlékat jen do trička a pak jsem ji zabalila do deky. Edward stál mezi dveřmi a usmíval se na mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a složila Annieino oblečení a položila ho na noční stolek.

„Sluší ti to, když se tak staráš,“ odpověděl jen a já se zvedla, šla za ním a usmála se. Vyšli jsme z pokoje a zavřeli za sebou dveře.

„Asi bych už měl jet,“ šeptl a lehce mě políbil na rty. Mé srdce se okamžitě zrychlilo a on se usmál. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se trochu uklidnit.

„A nechceš tu zůstat?“ zeptala jsem se ho a on se na mě tázavě podíval.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Vrátí se Charlie a jak se na to, asi tak bude tvářit?“ zeptal se mě a já nad tím uvažovala, ale já tu prostě nechtěla být sama a chtěla jsem, aby tu byl se mnou. A právě on, aby tu byl se mnou. Potom všem co se dneska stalo.

„Prosím,“ šeptla jsem prosebně a pokusila se na něj udělat psí pohled.

„No, tak dobře. Co jinýho mám s tebou dělat. Tomu tvýmu kukuči se prostě nedá odolat,“ řekl a lehce mě políbil. Náhle jsem si na něco vzpomněla.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 15: