Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 12

kris


Neubliž mi, prosím 12Tak jsme tu s další kapitolkou. Doufám, že se vám bude líbit. Bella s Annie jedou ráno ke Cullenovým. Jaké to u nich bude? A jak bude vůbec Bellino ráno probíhat? A Bella jede s Edwardem k právníkovi? Jaká asi pak bude cesta? Nezapomeňte zanechat komentář...

Ráno mě probudil Charllie, který mě přikrýval peřinou, takže jsem s sebou cukla a rychle otevřela oči.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl hnedka omluvně a já se pořádně protáhla a podívala se na něj. Všimla jsem si, že už na sobě má uniformu. Byla jsem tím překvapená, protože včera, ještě než jsem šla spát, mi říkal, že bude celý den doma. Měli dávat nějaký sváteční zápas basketballu v televizi.

„Ty jdeš do práce?“ zeptala jsem se ho a posadila se na sedačce.

„Jo, bohužel musím. Nějak se nám tu množí nehody, v noci napadl další sníh a lidi to na něm nezvládaj,“ vysvětloval mi a já jen otupěle přikývla. Nějak mi to ještě nedokázala pořádně myslet.

„Dávej pozor až pojedeš a držím ti palce u toho právníka. Už musím jít,“ řekl, políbil mě na čelo a než jsem se stihla pořádně probrat, abych mu něco řekla, tak už byl pryč. Musím uznat, že byl vždycky rychlý, ale dneska asi opravdu pospíchal. Nejspíš to tam musí vypadat hrozně. Uvažovala jsem, že bych se ještě na chvilku zahrabala do peřin a spala bych dál, ale pak jsem si vzpomněla na Annie, tak jsem tedy po přemlouvání sebe samé vylezla z postele. A v py žamu jsem šla do kuchyně, kde jsem si udělala cornflakey s mlékem. Sedla jsem si ke stolu, ruku si opřela o stůl a o ruku jsem si opřela hlavu. Znuděně jsem se začala šťourat v misce. Přemýšlela jsem nad tím, co mě dneska všechno čeká. Ani nevím, jestli jsem na to připravená, přeci jen rozvod je velký krok v mém životě, ale zase na druhou stranu je správný.

Náhle jsem uslyšela rychlé a tiché cupitání na schodech, tak jsem rychle nasadila normální výraz, když Annie vběhla do kuchyně.

„Ahoj mami,“ pozdravila a zastavila se u mě, tak jsem odložila lžičku do misky a vysadila si jí na klín.

„Ahoj, máš hlad?“ zeptala jsem se jí a ona beze slova vzala lžičku z misky a začala jíst cornflakey.

„Tak já se zatím dojdu osprchovat, co tomu říkáš?“ zeptala jsem se jí a ona se na chvíli zamyslela, než přikývla, tak jsem jí nadzvedla a posadila ji na vedlejší židli. Hnedka si k sobě přitáhla misku a pokračovala v jídle. Vstala jsem tedy a šla jsem rovnou do patra, kde jsem zapadla do koupelny. Svlékla jsem si pyžamo a zalezla jsem pod vlažnou sprchu. Umyla jsem si i vlasy, a když už mi začínala být zima, tak jsem vylezla ven. Oblékla jsem si na sebe župan a prohlédla jsem se v zrcadle. Měla jsem kruhy pod očima a bylo na mě vidět, že jsem nedospalá. Vzala jsem do ruky fén a začala jsem si fénovat vlasy. Když už byly suché, tak jsem si vzala taštičku s líčidly a zrcátkem a šla jsem v županu za Annie. Seděla na sedačce, která ještě nebyla složená a dívala se na televizi, ve které dávali nějaké pohádky.

Sedla jsem si tedy vedle ní a na stolek před sebe jsem položila taštičku a zrcátko. Annie se otočila od televize a začala mě pozorovat. Vzala jsem make-up a zakryla jsem jím kruhy pod očima, které teď nebyly skoro vůbec vidět. Lehce jsem si udělala tužkou spodní linky, k tomu lehce hnědé stíny a řasy jsem si obtáhla řasenkou. Podívala jsem se na Annie a usmála se na ní.

„Tak jak vypadám?“ zeptala jsem se a čekala na její ortel.

„Sluší ti to, mami, ale v tom županu ti bude zima,“ řekla a já se musela začít smát. Chvíli se na mě mračila, ale pak se zase otočila směrem k televizi.

„Vypni to a pojď se nahoru obléct,“ řekla jsem jí a ona bez protestů vyskočila na nohy, vypnula televizi a pak vyběhla do schodů. Já jsem ještě složila sedačku a s peřinami jsem šla do schodů, kde jsem je na chodbě šoupla do skříně. Když jsem přišla za Annie do pokoje, tak stála u otevřené skříně a hledala tam nejspíš oblečení.

„Co děláš?“ zeptala jsem se jí, když vyhodila pár kousků oblečení a ona se otočila a usmála se na mě.

„Hledám něco, co se bude líbit Emmettovi,“ řekla a já se musela začít smát. Naštvaně se na mě podívala a pak se zase otočila směrem ke skříni.

„A nechceš pomoc?“ zeptala jsem se a snažila jsem se přemáhat, abych se znovu nezačala smát.

Já tu na sebe nic nemám,“ vykřikla a naštvaně si sedla na postel. Rychle jsem došla ke skříni, a tak aby mě neviděla, jsem se tiše smála a prohrabávala se jejím oblečením. Našla jsem pěkné tričko, které jsem jí ukázala.

„Co říkáš tomuhle?“ zeptala jsem se jí a ona si ho chvilku prohlížela, ale nakonec spokojeně přikývla, tak jsem jí ho hodila. Pak jsem našla kalhoty, které jsem jí k tomu podala a ještě jsem jí hledala nějakou mikinku.

„Co říkáš na tuhle?“ zeptala jsem se jí a ukázala jí to. Vůbec jsem nevěděla, kde se to v ní bere. Já jsem nikdy moc, co se týče oblečení, nebyla vybíravá, vždycky jsem si vzala, to co mi prostě přišlo pod ruku, když přikývla, tak jsem jí to podala. Začala se oblíkat a já jsem mezitím ze země posbírala, to co ona vyházela ze skříně. Nakonec jsem začala hledat nějaké oblečení pro sebe. Nevěděla jsem, co si mám vzít. Přeci jen jdu za právníkem, tak že se nejspíš bude hodit, když si vezmu něco trochu formálnějšího. Otevřela jsem druhou skříň a začala jsem hledat nějakou sukni. Moc jsem jich neměla, takže jsem mezi těmi pár, co jsem měla, hledala nějakou, která by byla aspoň trochu formálnější. Když už jsem konečně nějakou vybrala, tak jsem se otočila směrem k Annie, která už byla oblečená.

„Co myslíš? Může si tuhle sukni maminka vzít?“ zeptala jsem se jí a ona si ji se zájmem prohlížela a nakonec přikývla, tak jsem jí položila na postel. Vrátila jsem se zpátky ke skříni a začala jsem hledat, nějaké tričko k tomu, ale Annie mě předběhla a začala se v tom hrabat. Radši jsem nic nenamítala, vzala si spodní prádlo a silonky, které jsem si hned oblékla. Oblékla jsem si i sukni a Annie mi podala nějaké tričko. Prohlédla jsem si ho a usoudila jsem, že je to nejspíš celkem dobrý, tak jsem si ho oblékla.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala jsem se jí a zatočila se dokola a ona si mě zamyšleně prohlížela.

„Ujde to,“ řekla nakonec a já se musela začít smát. Vzala jsem si jí do náručí a sešla jsem s ní schody rovnou do předsíně.

„Obuj se,“ řekla jsem jí a došla jsem si mezitím pro kabelku, chvíli jsem hledala telefon a klíče od auta, ale když jsem se vrátila, tak už byla obutá, tak jsem jí sundala bundu z věšáku a podala jí. Hned si jí začala oblékat a já se mezitím probrala botníkem a vytáhla jediné boty, které jsem mohla mít k sukni. Z věšáku jsem si vzala bundu, sebrala jsem ze země kabelku a s Annie za ruku jsem vyšla před dům. Zastavila jsem se na místě a užasle se dívala na to, kolik sněhu dokázala napadnout za noc. Jsem zvědavá, jestli teda najdu cestu ke Cullenovým. Připoutala jsem Annie do sedačky, nasedla jsem a pomalu jsem vyjela na cestu. Pomalu jsem si vzpomínala na cestu směrem k nim, až jsem se náhle objevila na oné lesní cestě, ale nevěděla jsem, kde mám odbočit, takže jsem jela ještě pomaleji než předtím a Annie už začínala být netrpělivá.

„Tak kdy už tam budem?“ zeptala se mě, ale já jí prostě nedokázala odpovědět, když jsem náhle uviděla ohromnou ceduli, na které byla šipka doprava a bylo na ní napsáno: Cullenovi.

Tak jsem tedy zabočila podle té šipky a vzpomínala jsem, jestli tady byla ta šipka i včera. Přišlo mi to zvláštní, ale včera jsem si jí vůbec nevšimla. V dálce už jsem viděla vjezd na příjezdovou cestu k jejich domu a Annie si ho evidentně taky všimla, protože se začala v sedačce vrtět.

Když jsem zastavila před domem, tak jsem vzala kabelku, otevřela u Annie dveře a rozepnula jí v sedačce. Ona rychle seskočila a běžela směrem k domu. Musela jsem se pro sebe usmát, ale přišlo mi to zvláštní, nějak moc rychle jsem si to tu oblíbila a to jsem tu byla jenom jednou. Nervózně jsem si prohrábla v lasy a než jsem stihla do jít za Annie ke dveřím, tak už jí něk do otevřel a vpustil dovnitř. Dokážu si úplně barvitě představit, že tam vběhla jak uragán. Když jsem vyšla schody, tak Edward stál mezi dveřmi a usmíval se na mě.

„Ahoj,“ řekla jsem, usmála se a zastavil se před ním. Lehce mě políbil, a když se mé srdce zase rozběhlo na maratón, tak se usmál ještě víc.

„Ahoj, sluší ti to,“ řekl a chytl mě za ruku, načež mě začal táhnout dovnitř domu. Já jsem si ho rychle prolítla očima a všimla si, že má na sobě tmavě modré kalhoty, černou košili a černé sako. Taky mu to slušelo, ale ani jsem nestihla mu jeho oblečení pochválit, protože se náhle vedle mě objevila Alice.

„Je to dobrý, ale až v pátek pojedeme nakupovat, budeme ti muset koupit nějaký pořádný boty na podpatku, ale těma balerínkama si to dobře vyřešila,“ řekla a začala mě dokola obcházet a zamyšleně si mě prohlížet.

„Sundej si tu bundu,“ řekla náhle, a než jsem stihle cokoliv udělat, tak stále přede mnou a rozepínala mi bundu. Edward, který si stoupl za mě, mi pomohl se z ní dostat a soucitně se na mě podíval, než zmizel. Alice zase začala chodit okolo mě a prohlížet si mě.

„Hm, musím teda uznat, že je to celkem slušný, ale přidala bych k tomu ještě nějaký doplňky. No, ale to vyřešíme spolu v pátek,“ řekla, zastavila se přede mnou a usmála se na mě. Připadala jsem si jako kdybych prošla nějakým vstupním testem, kterým bylo nutné projít, abych mohla být uvnitř domu. Je zvláštní, že včera jsem ničím, takovým projít nemusela. Přišla ke mně Esme, která se tu náhle objevila a objala mě.

„Ahoj Bello. Annie už je někde s Emmettem, Jasperem a Rosalií,“ řekla mi a trochu se vzdálila a po jejím boku se objevil Carlisle, který mi podal ruku.

„Jsem rád, že tě zase vidím,“ řekl a já mu stiskla ruku.

„No, musím říct, že jsem taky ráda, že tu jsem,“ odpověděla jsem mu a usmála se na ně.

„Můžu se zeptat, kde je Edward?“ zeptala jsem se jich a on se náhle objevil vedle mě, chytl mě za ruku a táhl do schodů.

„Za půl hodinky bude oběd,“ řekla ještě za námi Esme a já se nechala Edwardem odvést do jeho pokoje. Jakmile jsme byli vevnitř a zavřel dveře, tak si mě k sobě hned přitáhl a pevně mě objal.

„Chyběla si mi,“ šeptl mi do vlasů a já se musela usmát do jeho ramene. Zvedla jsem k němu hlavu a vyhledala jsem jeho rty, které se na mě naléhavě vrhly. I když mé srdce běželo jako o závod, tak jsem nejistě zkusila do polibku zapojit i jazyk, ale on náhle ztuhl, tak jsem radši přestala a trochu se odtáhla, abych se na něj mohla podívat. Měl pevně zavřené oči, ale když jsem se chtěla trochu vzdálit, tak mě pevně chytl a nechtěl mě pustit. Začala jsem se bát, nevěděla jsem, co se stane. Na prázdno jsem polkla a čekala, co bude dělat, náhle jsem se nedokázala, ani pohnout. Pomalu otevřel oči a já se vyjeveně dívala, jak se jeho černé oči mění do zlaté barvy.

„Promiň, nečekal jsem to,“ řekl a já se začala pomalu zase trochu uvolňovat, přitáhl si mě zase zpátky k sobě a já ho taky pevně objala. I když jsem se před chvíli bála, tak to byl náhle zase člověk, kterého jsem chtěla mít nejblíže.

„Já se omlouvám, že jsem tě tak překvapila,“ šeptla jsem do jeho ramene a on mi svými studenými prsty lehce pozvedl hlavu, abych se na něj podívala. Zvedla jsem tedy k němu svůj pohled a podívala se mu do očí.

„Ty se nemáš za co omlouvat,“ šeptl a sehnul se k mým rtům, na které mě hned začal líbat. Do polibku jsem se intenzivně zapojila a on po chvíli začal jazykem prozkoumávat má ústa, až se naše jazyky začaly spolu proplétat. Cítila jsem, že už se musím nadechnout, tak jsem sklonila hlavu a zabořila ji do jeho ramene, kde jsem začala vnímat intenzitu jeho vůně. Čekali jsme, dokud se nezklidnil můj dech a s ním i mé srdce. Když se tedy vše zklidnilo, tak se trochu oddálil, chytl mě za ruku a odvedl posadit se na pohovku.

„Bojím se, toho co se bude dít u toho právníka,“ šeptla jsem tiše a on si mě k sobě hned přitáhl a pevně mě objal.

„Neboj se, nemáš čeho. Budu tam s tebou. Všechno bude v pořádku,“ šeptl a políbil mě do vlasů. A mě ty jeho slova začala uklidňovat a zbavovat veškerého strachu, který jsem v sobě měla.

„Pojedeme potom spolu do tý kavárny. Máš tu aspoň nějakou vidinu něčeho dobrého. Dokonce tě i na to kafe pozvu. Jo a ještě jsem ti neřekl, že budu řídit já,“ řekl a čekal na mou reakci. Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj.

„No, tak to si nechám líbit. Normálně bych si, co se týče toho řízení, stěžovala, ale když je tam tolik sněhu, tak bychom do Seattlu jeli půlku dne,“ odpověděla jsem mu a on se usmál. Vstal a jedním plynulým zatáhnutím za ruku jsem se taky postavila. Položil mi ruku kolem pasu a vedl mě ven z pokoje.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se ho, protože nic neřekl a prostě mě jen tak táhl pryč.

„Jdeš se najíst a pak pojedeme. Annie už tam sedí,“ řekl a scházeli jsme spolu schody do obýváku. Emmett s Jasperem seděli před televizí a dívali se na basket a Alice s Rosalií si prohlíželi nějaký katalog, všichni se na mě otočili a sborově mě pozdravili.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a Edward mě odvedl do jídelny, kde už seděly Annie s Esme. Sedla jsem si k nim, kde už byl připravený talíř s jídlem a Edward šel nejspíš za ostatníma.

Rychle jsem se na jedla a Esme si povídala s Annie, když jsem dojedla, tak jsem se rychle rozloučila s Annie a poučila jsem jí, jak se má chovat a pak už jsem šla za Edwardem, který na mě už čekal v obýváku s mou kabelkou a bundou, do které mi pomohl se obléknout. Chytl mě za ruku a vedl mě do kuchyně. Chtěla jsem se ho zeptat, proč jdeme zrovna sem, když v tom zamířil v kuchyni k jedněm dveřím, které vedly do garáže. Se zájmem jsem si prohlížela tu plejádu aut. Bylo tu černé BMW, červený kabriolet, černý džíp, žluté Porsche, stříbrné Volvo a černý Aston Martin.

„Páni,“ řekla jsem jen a Edward mě odvedl k stříbrnému Volvu, kde mi otevřel dveře u spolujezdce, tak jsem do něj nasedla. Rychle obešel auto a nasedl na místo řidiče.

„Proč máte tolik aut?“ zeptala jsem se ho, když jsme vyjížděli z garáže.

„Máme rádi rychlou jízdu, protože se rychle pohybujeme, takže máme rychlá auta. Jenže to bychom byli moc nápadní, kdybychom takhle jezdili všude, takže já a Carlisle máme i auta, která jsou méně nápadný,“ vysvětlil a otočil se směrem ke mně.

„A čí je čí?“ zeptala jsem se ho a vzpomínala jsem na všechny ty auta.

„To černé BMW je Carlislea, kabriolet je Rosalie, džíp Emmettův, to Porsche je Alice a Astin a Volvo jsou moje,“ řekl a usmál se.

„Proč máš dvě auta?“ musela jsem se zeptat a on jen pokrčil rameny a chytl mě za levou ruku.

„Dnes mě překvapila Annie, když mi ráno řekla, že se musí upravit pro Emmetta,“ řekla jsem mu a při té vzpomínce jsem se začal smát a on se mnou.

„Já jsem si něčeho všiml v její hlavě, ale jsem zvědavý, co na to bude říkat Rose, až jí to dojde,“ řekl se smíchem.

„Doufám, že jí nic neudělá,“ řekla jsem a on se začal smát ještě mnohem víc, když se trochu uklidnil, tak mi odpověděl.

„I když je sice Rosalie pořádně žárlivá, tak pochybuju, že by Annie něco udělala. Má ji ráda, vlastně všichni ji mají rádi. Nikdy u nás v rodině nebylo takhle malé dítě, se kterým by si mohli dělat, vše co je jen napadne,“ pověděl a já si úlevně oddychla. Náhle mi začal zvonit telefon, tak jsem se přehrabovala v kabelce a zvedla jsem ho.

„Prosím?“ zeptala jsem se, protože mě zase nenapadlo se podívat, kdo mi volá. Otočila jsem svůj pohled na Edwarda, který se na mě usmíval.

„Bello, kde jseš? Zrovna jsem byl u Charlieho a chtěl jsem se podívat na Annie, ale nikdo tam nebyl,“ řekl Jacob a Edward se hned zamračil.

„Prostě nejsme doma, musela jsem něco zařídit, a jestli si chtěl vidět Annie, tak si mi měl nejdřív zavolat,“ řekla jsem naštvaně, protože jsem mu, když jsem ho naposledy viděla, řekla, aby mi vždy zavolal a nejezdil za mnou.

„A kde jste?“ zeptal se znova a já se podívala z okýnka. Nejdřív mě napadlo mu odpovědět po pravdě, ale pak jsem si to rozmyslela.

„Do toho ti nic není,“ řekla jsem tvrdě a cítila jsem, jak mě Edward lehce pohladil po rameni, tak jsem zas otočila pohledem směrem k němu.

„Hlavně mi neříkej, že jste u těch pijavic,“ vyštěkl na mě do telefonu a Edward vedle mě tiše zavrčel.

„Nic ti do toho není, a i kdybych tam byla, tak je to moje rozhodnutí a ty s ním nic neuděláš!“ vykřikla jsem na něj do telefonu a hned na to jsem ho položila a hodila do kabelky. Edward mě zas chytl za ruku a pevně mi ji stiskl. Otočila jsem pohled zase směrem k němu a pokusila se usmát, ale nejspíš toho vznikl nějaký škleb, tak jsem se radši zabořila do sedačky a dívala se z okýnka, jak kolem auta ubíhá zasněžená příroda, až se sníh začal měnit na břečku, když jsme vjížděli do Seattlu. Po zbytek cesty jsme už vůbec nepromluvili. Když v tom jsem si všimla, že už parkuju před nějakým kancelářským domem. Chtěla jsem hned vystoupit, ale on mi pevně chytil ruku, tak jsem se na něj otočila.

„Docela rychle ti dokázal zkazit náladu,“ řekl a lehce se pousmál. Jenže já jsem místo odpovědi prostě jen sklopila zrak. To se mu ale evidentně nelíbilo, protože zvedl druhou rukou a lehce mi zatlačil prsty do brady, abych zvedla hlavu. Tak jsem ji tedy zvedla a podívala se mu do očí.

„Nesmíš se jím nechat takhle rozrušit. O to jediné mu jde. Teď tam spolu půjdeme a ty podáš žádost o ten rozvod, dobře? A nezapomeň, že já tam jsem s tebou. Kdyby se něco dělo, stačí jen jeden pohled a já se ti pokusím nějak pomoci, nebo prostě jen odejdeme, dobře?“ řekl a já po chvilce přikývla. Položil mi ruku do zátylku a přitáhl si mě k sobě k polibku. Ten polibek byl něžný a plný toho všeho nevysloveného strachu a všech těch jiných pocitů, které mě i jeho sužovaly. Bylo to jiné, než kdykoliv s Jakem. S ním byl polibek vždycky, takový krátký a ne tak procítěný. Tedy ne vždycky, ale od té chvíle, co si nejspíš začal s Leou, tak to bylo takové. Edward se odtáhl a trochu se na mě zamračil.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě tiše a já si uvědomila, že jsem nejspíš nějak ani moc nevnímala, že se líbáme, takže jsem se okamžitě začala červenat.

„Na to jak moc ej to jiné,“ šeptla jsem a on se zamračil o trochu víc.

„Srovnáváš?“ zeptal se mě a já na tisícinu vteřiny uhnula pohledem a pak se na něj podívala zpátky.

„Nechtěla jsem, ale potom co volal, to přišlo nějak samo,“ šeptla jsem a omluvně se na něj podívala, ale jeho tvář se vyhladila a pohladil mě po tváři.

„A kdo je lepší?“ zeptal se a já se nad tím musela na chvilku zamyslet, než jsem odpověděla.

„Hm… Těžká otázka, ale řekla bych… Že… Nejspíš… Ty,“ šeptla jsem poslední slovo a hned si ho přitáhla na polibek, který byl zas jiný. Cítila jsem z něj vášeň a naše jazyky se proplétaly, jako dva hadi, kteří se snaží obejmout. Mé ruce zajely do jeho vlasů, a jakmile jsem se potřebovala nadechnout, tak přejel svými polibky na můj krk a já v tu chvíli hlasitě zavzdychala, nevím, kde se to ve mně bralo. Mé srdce bilo jako o závod a já náhle začala cítit potřebu mít ho u sebe, co nejblíže. Náhle mi to bylo málo a já se divila nad svými vlastními pocity. Vrátil se zpátky k mým rtům a zase se jich zmocnil a já mu je oplácela stejnou měrou. Pomalu se ode mě odtáhl a opřel si své čelo o to mé. Rychle jsem oddychovala a přišlo mi zvláštní, že i on.

„Měli bychom už jít,“ šeptl, když už jsme se zklidnili a ještě mě lehce políbil, než vystoupil. Vzala jsem si kabelku a vystoupila, když mi otevřel dveře. Pevně mě chytl za ruku a vešli jsme do té budovy. Zjistili jsme, že právník Cohen má kancelář ve třetím patře, tak jsme jeli výtahem. Vešli jsme do kanceláře jeho sekretářky.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se nás mladá, tak pětadvacetiletá blondýnka, která si se zájmem prohlížela Edwarda. Náhle ve mně propukla nesnesitelná žárlivost.

„Mám domluvenou schůzku s panem Cohenem,“ řekla jsem jí odměřeně a ona rychle střelila pohledem směrem ke mně.

„A vy jste?“ zeptala se mě¨.

„Isabella Swan-Blacková,“ odpověděla jsem jí a ona se hned podívala do diáře, který před s sebou měla položený na stole.

„Tak se zatím posaďte a já řeknu panu Cohenovi, že tu jste,“ řekla nám, tak jsme si sedli do dvou křesel, která tu byla a ona mezitím odběhla do kanceláře.

„Evidentně se jí líbím,“ řekl Edward, zvedl naše ruce a políbil mě na hřbet mé ruky.

„Hm,“ zamručela jsem jen a ona už se vracela zpátky.

„Můžete jít dál. Pan Cohen už na vás čeká,“ řekla a podržela dveře otevřené, tak jsme s Edwardem vstali a šli do kanceláře, když jsme procházeli kolem té sekretářky, tak na Edwarda mrkla a já se na ní zamračila, jak nejvíc jsem uměla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 12:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!