Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 8. Rozhodnutí

01.04.2010 (08:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6434×

8. Rozhodnutí

Isabella Swan

Byla jsem naprosto zoufalá. Nevěděla jsem, co bych si měla myslet. Aaron viděl, že se mnou není něco v pořádku, ale já jsem nebyla schopná promluvit, nebo si alespoň vymyslet nějakou další pitomou omluvu. Potom, co naše letadlo přistálo a my si vyzvedli tašky a nasedli do taxíku, který nás dovezl před můj dům, se mě Aaron nejistě zeptal na podstatnou otázku.

„Chceš být sama?“ Jeho hlas byl nejistý, plný obav a strachu. Zamyslela jsem se. Chci být sama, nebo chci, aby šel se mnou nahoru?

„Chtěla bych být dneska sama,“ zašeptala jsem tiše pro své vlastní uši.

„Dobře,“ povzdechl si Aaron, vyndal mou tašku z kufru taxíku a zaklapl ho.

„Bell, já nevím, co se stalo, a nemůžu ti pomoci, dokud mi to sama nepovíš.“ Jeho hlas byl tolik prosycen bolestí a mě mrzelo, že mu tolik ubližuji.

„Promiň, vím, že se k tobě nechovám hezky,“ promluvila jsem tiše a dívala se do země.

„Nemáš se zač omlouvat. Já tě miluju a na tom se nic nezmění.“ Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Zračila se v nich pravdivost jeho slov. Přikývla jsem. Aaron mě políbil lehce na čelo a nasedl do taxíku, který se zakvílením pneumatik opustil naši ulici.

Chvíli jsem se dívala za ujíždějícím autem, než jsem zvedla tašky ze země a vyjela výtahem do prázdného, tichého bytu.

„Vítej doma,“ zašeptala jsem sama pro sebe sarkasticky a tiše si povzdechla. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, a tak jsem se snažila zaměstnat ruce i mysl. Pustila jsem si nahlas hudbu a snažila se vnímat každý zahraný tón, každé zvučné slovo, které se rozléhalo po osamoceném bytě, a tiše jsem si u toho zpívala. Přitom jsem vybalovala věci, dala prát prádlo, uklidila celý byt, že nikde nezůstalo smítko prachu, a snažila se vůbec nemyslet. Když už jsem opravdu nevěděla co dělat, vzala jsem si svůj notebook a šla zkontrolovat došlou poštu. Trošku jsem se styděla, když jsem si uvědomila, že jsem na práci nešáhla celé vánoční svátky. Ve schránce jsem měla spoustu e-mailů, a tak jsem se do nich s povzdechnutím dala.

Většinou šlo o přání k Vánocům a Novému roku, pak také poděkování od spokojených klientů a nějaké zprávy z práce od Emmy. Poslala mi můj zítřejší program. Hned ráno mě čekala hromadná porada a jinak nic? Zvláštní, ale třeba na poradě dostanu nějakou zakázku a hned budu mít den do poslední minutky nabytý. Na všechny e-maily jsem poctivě odpověděla, a když jsem skončila, blížila se hodinová ručička k půlnoci. Promnula jsem si oči, vypnula počítač a ulehla do postele.

A jakmile bylo v celém bytě ticho a tma, že jsem slyšela svůj dech a tlukot mého srdce, začala jsem myslet na věci, kterým jsem se snažila celý den vyhnout. Znovu mi na mysl vytanuly ty stejné otázky jako v letadle. Co je Aaron zač? Mohl by být zlý? Představila jsem si jeho krásný úsměv, dobrotivé oči, láskyplnou náruč a po tváři se mi bezděky roztáhl úsměv. Zatřásla jsem se zimou a zachumlala se víc do dek. Jak bez něj byla ta postel prázdná, stejně jako celý byt. Vše bez něj bylo tak tiché, smutné. Tolik mi chybělo jeho objetí a horké polibky. A to jsem se s ním neviděla jenom pár hodin.

Nevím proč, ale vybavily se mi chvíle ve Forks, kdy jsem ležela na posteli a za žádnou cenu nechtěla myslet na to, co jsem zjistila o Edwardovi. Byla to ta noc, kdy jsem slyšela Quiletské příběhy a domyslela si, co je Edward a jeho rodina zač. Pamatuji si, jak mé útroby svíral hrozný strach při pouhém pomyšlení slova upír. Ale pak mi došlo, že pokud má Edward instinkt ochraňovat mě, což dokázal tenkrát na parkovišti, kdy mě srazil z cesty řítícímu se autu, nemůže být zlý. Tehdy jsem nesnesla pomyšlení na to, že bych se od něj měla držet dál a zpřetrhat veškeré vazby, které jsme si mezi sebou stihli utvořit, a teď s Aaronem to bylo stejné.

Proč bych měla odsoudit Aarona, když nemám svá podezření potvrzená a Edwardovi jsem tenkrát své srdce otevřela, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že je ztělesněním zla, netvorem z temnot? Proč bych měla být tak sobecká a nedat stejnou šanci i Aaronovi?

V hloubi duše jsem cítila, že Aaron není obyčejný člověk, pokud vůbec člověk je, stejně jako jsem to cítila tenkrát ve Forks s Cullenovými. Poznám, když mi někdo lže, nebo něco zatajuje. Poznala jsem to tehdy a poznala jsem to i teď, ale zároveň o Aaronovi vím, že je hodný, milý, miluji ho a on mě. Nedokázal by mi ublížit, vím to.

Možná s těmi podivnými vraždami nemá vůbec nic společného, ale měla bych si s ním o tom všem promluvit. Nechci, aby mi něco zatajoval a skrýval. Jenže, co když se mnou po tomhle mém divném chování nebude chtít mluvit? Srdce se mi bolestně sevřelo a z očí mi začaly kanout slzy. Nedokázala bych snést další odmítnutí od muže, kterého tak vroucně miluji.

Trvalo mi ještě hodiny, než jsem konečně dokázala usnout. Propadla jsem se do bezesného spánku, z kterého mě až příliš brzy vytrhlo zazvonění budíku. Neochotně jsem vstala a šla do koupelny, kde jsem se šíleně vyděsila. Ze zrcadla na mě shlížela cizí osoba s černými kruhy a červenýma očima. To jak jsem v noci plakala nad pomyšlením, že už by mě Aaron nechtěl. Když jsem si na to vzpomněla, slzy se mi znovu hrnuly do očí. Raději jsem si zalezla do sprchy a pod proudem horké vody jsem se snažila uvolnit ztuhlé svaly a probrat se trochu k životu. Pokusy to byly marné, ale i snaha se cení.

Pak jsem si pečlivě vysušila vlasy a nechala je splývat v dlouhých loknách přes ramena až pod prsa. Snažila jsem se zamaskovat ty kruhy pod očima, ale stále byly patrné. Po lehké snídani jsem si oblékla své nové, krémové, saténové šaty s páskem pod ňadry, k nim jsem si vybrala vhodné doplňky a svetřík a zabalená v kabátu barvy slonovinové kosti jsem vyšla před dům, kde na mě čekal můj osobní řidič John.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s hraným úsměvem a nasedla do auta. Byla jsem nervózní, jako když jsem jela do práce poprvé, protože jsem se bála, jak se ke mně bude Aaron chovat. John měl snahu si se mnou povídat o Vánocích a Silvestru, ale když spatřil můj skelný pohled a jednoduché odpovědi ho přestaly bavit, nechal marných pokusů a plně se věnoval silnici před sebou.

„Bells, je vše mezi tebou a Aaronem v pořádku?“ zeptal se po delší chvíli ticha a zkoumavě mě pozoroval ve zpětném zrcátku.

„Ano… asi. Já nevím,“ vydechla jsem tiše a zírala ven z okna. „Promiň, Johne, ale nechci se o tom bavit.

„V pořádku, já jen, kdyby sis chtěla třeba s někým popovídat, jsem tu,“ usmál se na mě do zpětného zrcátka.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj vděčně, ale věděla jsem, že jeho služeb nebudu moci využít. Nepochopil by mě. Nepochopil by, proč si myslím, že je Aaron nějaká nadpřirozená magická postava a já ani nevím jaká, nebo že ho snad podezírám z těch podivných vražd, které se teď dějí v New Yorku. A kdybych mu začala vyprávět o Cullenových, jisto jistě by mě nechal zavřít do blázince. Jak ráda bych někomu celou tu pravdu řekla. Užíralo mě střežit to proklaté tajemství, ale nikdy bych je neohrozila prozrazením, na to je mám až příliš ráda. Stále.

S těžkým srdcem jsem vystoupila z auta a vyjela výtahem do pater, kde sídlila naše firma. Mířila jsem do své kanceláře, abych si co nejrychleji odložila a spěchala na poradu. Měla jsem to akorát. Před kanceláří už na mě čekala usměvavá Emma.

„Ahoj, Bells, vítej zpátky v reálu,“ zasmála se zvonivě. Já už jsem se do reálu probudila dávno, pomyslela jsem si hořce.

„Ahoj, díky.“

„Jaké jsi měla svátky?“

„Náročné. Byla jsem ve Forks u táty, pak u mamky na Floridě a pak jsme s Aaronem odjeli na Silvestra do Aspenu. Vrátili jsme se teprve včera,“ povzdechla jsem si. Jakmile jsem mluvila o Aaronovi, úsměv mi z tváře zmizel. Emma si toho samozřejmě všimla.

„Stalo se něco? Tváříš se jako boží umučení a Aaron na tom není o moc líp.“

„Promiň, ale chvátám, už jsem měla být na poradě.“ Mrkla jsem na hodinky, v rychlosti podala Emmě svůj kabát, vzala si od ní nějaké papíry a diář a utíkala jsem na do konferenční místnosti na druhém konci patra. Kousek před dveřmi jsem zpomalila, abych nepřišla zadýchaná, a pak jen lehce zaklepala a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Dobré ráno. Omlouvám se, zdržela jsem se v kanceláři,“ omluvila jsem se panu Smithovi.

„Nic se neděje, ještě nám chybí Aaron,“ usmál se můj šéf a pokynul mi, abych se posadila po jeho levici. Nestihla jsem si ani rozložit veškeré papíry, když se dveře otevřely znovu a dovnitř vešel Aaron. Při pohledu na něj se mi divoce rozbušilo srdce a on po mně střelil zkoumavým pohledem.

„Promiň, Jasone, zdržel jsem se.“

„Nic se neděje. Posaď se u nás, Aarone, ať můžeme konečně začít.“ Aaron přikývl a posadil se naproti mně, po pravé ruce našeho šéfa.

„Přátelé, vítám vás po svátcích opět ve víru práce. Řekl bych, že měsíc před Vánoci byl pro nás všechny stresový, ale nepočítejte, že se to teď nějak významně zklidní. Přichází sezóna maškarních bálů. Už máme pár předběžně domluvených zakázek. Takže teď k té nejdůležitější. Všichni jistě znáte docenta a rektora zdejší univerzity a přednostu kardiochirurgického oddělení nemocnice pana Gilberta Jonese. Gil je mým dlouholetým přítelem a o Vánocích se mi ozval, protože by chtěl uspořádat velký maškarní bál pro své přátele a zdejší smetánku na svém letním sídle nedaleko New Yorku. Navrhoval jsem tedy, že tento bál uspořádá Aaron jakožto můj zástupce a nejzkušenější z našeho kolektivu, ale Gil si výslovně přál, aby se toho zhostila Bella, a já jeho přání rád vyhovím. Emma už ti s Gilem na dnešek sjednala schůzku. Vkládám do tebe velké naděje, stejně jako Gil. Už toho o tobě moc slyšel a zúčastnil se pár oslav, které jsi zařizovala, takže, prosím, nezklam naši důvěru.“

Zírala jsem s otevřenou pusou. Pan Jones, světoznámý chirurg, jeden z nejlepších ve svém oboru, si pro přípravu svého maškarního bálu vybral výslovně mě?

„Jistě, pane. Nebojte. Zvládnu to,“ pousmála jsem se stále poněkud mimo. Pohlédla jsem na Aarona, který si mě stále divně měřil, a tak jsem raději uhnula pohledem. Je naštvaný, že jsem tu práci získala já?

Pan Smith pak rozdělil zbytek akcí, které si u nás objednali klienti, ale já už jsem žádnou nedostala. Budu mít teď starostí až kam. Zvlášť, když se ten bál nebude odehrávat přímo ve městě. Zajímalo by mě, co pro pana Smitha znamená ‚kousek od New Yorku‘. Porada pak už netrvala dlouho a všichni se rozešli. Jako poslední jsem zůstala v místnosti já, pan Smith a Aaron.

„Aarone, co se tváříš tak smutně? Doufám, že ti nevadí, že jsem tu zakázku nechal Belle?“

„Vůbec ne, Jasone, jsem si jist, že Bella to zvládne mnohem lépe, než bych to zvládl já,“ pousmál se Aaron, ale úsměv z jeho tváře ihned zmizel. Zamrazilo mě. Co když už mě vážně nechce? Pan Smith se zvedl a opustil konferenční místnost a Aaron se chystal k odchodu.

„Aarone?“ zeptala jsem se tiše. Vzhlédl a pohledem mě pobídl, abych mluvila. Alespoň něco pozitivního, mluvit se mnou chce.

„Moc se omlouvám za včerejšek. Neměla jsem náladu, o něčem jsem přemýšlela. Zkazila jsem zbytek našeho Silvestra. Promiň mi to.“ Dívala jsem se do země a ani si nevšimla, že Aaron přistoupil až ke mně. Na bradě jsem ucítila jeho chladný prst, kterým mě donutil podívat se mu do očí.

„Nic se nestalo. Nezlobím se na tebe. Viděl jsem, že tě něco trápí, a byl bych moc rád, kdybys mi pověděla, co to bylo. Samozřejmě až budeš chtít,“ pousmál se a vážně se mi zadíval do očí. Přikývla jsem. „Pojď sem,“ usmál se a sevřel mě ve svém náručí. „Jsi v pořádku? Nejde si nevšimnout těch kruhů pod očima.“ Prsty přejel po důkazech probdělé noci.

„Přemýšlela jsem. Bála jsem se, že se na mě budeš zlobit. Nemohla jsem spát.“
„Hlupáčku,“ usmál se Aaron a políbil mě. „Tolik tě miluji.“
„Já tebe víc,“ zašeptala jsem s náznakem úsměvu a opřela si čelo o jeho hruď.

„Gratuluju k té zakázce. Zasloužíš si ji. Jsi z nás nejlepší.“
„Děkuju. Jsem z toho docela paf, že si pan Jones vybral mě. Nerada bych ho zklamala.“
„Neboj se, vše půjde jako po másle. Ty to zvládneš a nezapomeň, že jsem tady vždy pro tebe.“
„Děkuju,“ usmála jsem se a políbila ho.

„Tak už pojď, musíme se dát do práce.“ Posbírali jsme si věci a ruku v ruce vyšli ze zasedací místnosti. Aaron mě doprovodil až k mé kanceláři.

„Budeš na mě dnes mít přes oběd čas?“

„Pokusím se.“

„Dobře, tak zatím.“ Aaron se sklonil, aby mi věnoval poslední polibek, a pak odešel k sobě.

Jako v mrákotách jsem vešla do kanceláře, kde se na mě ihned sesypala Emma.

„Gratuluju,“ pištěla.

„Proč jsi mi to neřekla?“ smála jsem se vyčítavě.

„Mělo to být překvapení. Schůzku s panem Jonesem máš domluvenou na dnešek v 11 hodin formou obědu. John tě do restaurace samozřejmě zaveze. Bude tady asi za půl hodiny.“

„Dobře. Takže já teď jdu na chvíli k sobě a ty dej, prosím, vědět Aaronovi, že oběd padá.“ Emma přikývla na srozuměnou a já vklouzla do své kanceláře. Zbývala mi půl hodina, takže jsem si sedla za počítač a začala přemýšlet. Zatím jsem nevěděla o tom bálu žádné podrobnosti, ale i tak jsem se snažila trochu připravit na dnešní schůzku. Nemohla jsem přijít bez žádného kloudného návrhu. Tím bych asi dojem na pana Jonese neudělala.

Půlhodina uběhla až příliš rychle a seděla jsem v autě, v kterém mě John vezl do nějaké luxusní restaurace v centru města.

„Dobrý den,“ usmál se na mě u vchodu milý číšník.

„Dobrý den. Mám tady schůzku s panem Jonesem.“
„Pojďte, prosím, za mnou,“ pobídl mě číšník a vedl mě do nitra restaurace k stolečku, u něhož seděl postarší pán. Číšník si ode mě převzal můj kabát a já se mohla konečně přivítat s panem Jonesem.

„Dobrý den, pane. Těší mě, že vás poznávám.“ Usmála jsem se a potřásla si s ním rukou.

„Potěšení je na mé straně, slečno. Jsem rád, že jste na mě měla dnes čas.“ Usmál se pan Jones a přidržel mi židli, abych se mohla posadit.

„Děkuji.“ Po tom, co jsme si objednali oběd, jsem spojila ruce, trošku plaše se usmála a konečně se dostala k jádru věci.

„Ještě jednou vám chci poděkovat, pane Jonesi. Jsem poctěna, že jste si vybral právě mě.“

„S manželkou jsme se shodli, že jste ta nejlepší volba, slečno Swanová. Bohužel, má manželka nemohla dnes přijít, ale na další schůzce se s ní určitě seznámíte.“

„To budu velice ráda a prosím, říkejte mi Bello.“

„Dobře,“ usmál se pan Jones.

„Musím se vás tedy zeptat na pár podrobností, abych mohla začít s přípravami. Za prvé, kdy chcete, aby se ten bál konal?“

„Chtěl bych datum stanovit na sobotu 8. února, pokud to není moc brzy.“ Trošku jsem se zamyslela. Je to měsíc a pár dní.

„Ne, v pořádku. To se dá stihnout. Pak se musím zeptat na místo. Pan Smith se zmiňoval, že byste si přál, aby se celá událost odehrála na vašem letním sídle?“

„Ano. Řekl bych, že naše letní sídlo je k této příležitosti jako stvořené. Pokud byste měla zítra čas, přál bych si, abyste se tam podívala.“
„Určitě. Veškerý můj čas se teď bude točit okolo této akce, takže se zařídím podle vás.“
„Dobrá, zavolám vaší sekretářce přesný čas.“

„Budu se těšit. Pak by mě zajímalo, kolik byste chtěl pozvat hostů?“ A tak probíhal náš rozhovor po celou dobu oběda. Z restaurace jsem odcházela těsně před druhou hodinou a těšila se na zítřejší den. Až uvidím prostory, určitě bude naprosto jasné, jak ten bál bude vypadat. Už teď jsem měla v hlavě mlhavou představu.

Vrátila jsem se do kanceláře a dala se do práce. Začala jsem sepisovat vhodné cateringové firmy, pokusila se navrhnout pozvánku.

„Bello? Když jsi tu nebyla, Aaron ti tu nechal vzkaz,“ přihopsala Emma, položila mi složený list papíru na stůl a zase odešla. Rozevřela jsem list a usmála se.

Lásko, je mi líto, že oběd nevyšel, ale co bys řekla romantické večeři? Vyzvednu tě v sedm u tebe doma a ne neberu jako odpověď.

Miluji tě.

Aaron

Nemělo cenu mu volat mou odpověď. Věděl, že budu souhlasit, a kdyby ne, pro jistotu se pojistil. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jsou čtyři hodiny. Rychle jsem dodělala pár poslední papírů, popadla své věci a kabát a vyletěla z kanceláře.

„Bello, zítra tě vyzvedne pan Jones v osm u tebe. Nadiktovala jsem mu tvoji adresu.“

„Dobře. Ahoj,“ zavolala jsem od dveří a vyletěla ven. Bylo půl šesté a já měla, co dělat.

Do bytu jsem vtrhla jako velká voda a už v předsíni jsem si rozepínala šaty a utíkala do sprchy. V koupelně jsem strávila skoro hodinu česáním a malováním a pak jsem se hrozně dlouho rozhodovala co na sebe. Nakonec vyhrály zlato-stříbrné flitrové šaty. Sotva jsem je na sebe oblékla a ponořila se do oblaku drahého parfému, ozvalo se zvonění zvonku.

„Už běžím,“ zavolala jsem do telefonu, popadla kabát a běžela k výtahu. Před vchodovými dveřmi na mě čekal Aaron. Vletěla jsem mu přímo do náruče.

„Ahoj,“ usmála jsem se, spojila prsty za jeho krkem a políbila ho.

„Ahoj,“ usmál se Aaron, když se ode mě odtrhnul. „Můžeme?“ Přikývla jsem, zaklesla se do jeho rámě a nechala se dovést k jeho autu.

Aaron nás zavezl do malé útulné restaurace, kde jsme v nejodlehlejší části měli připravený stolek se zapálenými svíčkami. Posadili jsme se a objednali si jídlo. Celou dobu jsem se odhodlávala k tomu, že na Aarona vybalím celou svou bláznivou teorii o ‚nadpřirozeném‘ Aaronovi. Už jsem se nadechovala, když se na mě Aaron usmál a chytil mě za ruku.

„Bell, jsem tak rád, že jsme dnes šli. Nechci se tě vyptávat, co ti bylo. Sice by mě to zajímalo, ale nebudu to z tebe nutit. Nechci, aby se mezi námi něco pokazilo, až mi to budeš chtít říct, tak tě vždy vyslechnu. Mám tě hrozně rád a nerad bych tě ztratil. Víš, dlouho, opravdu dlouho jsem byl sám a neměl to moc lehké. Jenže, od té doby, co tě znám, znovu žiju, mám radost ze života, těším se na každé nové ráno, protože vím, že ten den strávím s tebou a budu ti moci povědět, jak moc tě miluju.“ Dívala jsem se do jeho očí, z kterých kypěla ta láska, kterou mi tu právě vyznal, a já jsem nebyla schopná mu teď říct, že si myslím, že je možná vrah. To jsem nemohla.

„Taky tě moc miluju,“ zašeptala jsem dojatě a natáhla se alespoň pro kratičký polibek.

Času přeci máme dost a zeptat se mohu jindy. Užíralo mě, že to stále nevím, ale rozhodla jsem se. Budu s ním, ať je jeho tajemství jakékoliv.

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Další kapitola<<<

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 8. Rozhodnutí: