Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 25. kapitola

05.12.2010 (18:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4374×

25. kapitola – Poslední vteřiny před smrtí

Isabella Swan

„Co se děje?“ děsil se Aaron a objímal svou dceru. Camille ji pohladila po hlavě a soucitně se na mě podívala. Proč na mě? „Gabriel, proč si tě rada zavolala?“

„Dali mi úkol,“ šeptla tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to skutečně řekla.

„Jaký úkol?“ Gabriel zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Zabít Bellu.“

„Zabít?!“ vypískla jsem.

„Bello, uklidni se,“ otočil se na mě Aaron a šel pomalu ke mně.

„Jak se mám uklidnit?!“ křičela jsem hystericky a nedůvěřivě jsem si prohlížela tu jejich povedenou rodinku.

„Bello, neměj strach.“

„Nechci ti ublížit,“ šeptala Gabriel a do očí jí vhrkly slzy. Zavřela jsem oči a zavrávorala do zadu. Aaron mě pohotově chytil a posadil mě na pohovku.

„Dýchej zhluboka,“ poučoval mě a já se snažila pravidelně nadechovat a vydechovat, ale nešlo to, vzduch se mi zadrhával v hrdle, útroby se svíraly a mozek panikařil. Co mám dělat? Mám utéct? Schovat se...? Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Roztřesenýma rukama jsem ho vytáhla a přijala hovor.

„Ano?“ zeptala jsem se duchem mimo.

„Bello!“ vykřikla zděšeně Alice. „Jak je možné, že nevidím tvou budoucnost?“

„To je jednoduché,“ zašeptala jsem, „jsem u Aarona a právě se tu objevila Gabriel.“ Podívala jsem se na Gabi a nevěděla, co si mám myslet. Bude chtít svůj úkol splnit? „Dostala za úkol mne zabít.“

V telefonu bylo chvíli ticho, než Alice konečně promluvila.

„Přijeďte okamžitě k nám. Všichni.“ A pak telefon utichl.

„Máme přijet ke Cullenům,“ oznámila jsem tiše.

„Dobrá,“ přitakal Aaron a vytáhl mě na nohy. Nebyla jsem schopná sama fungovat, myslet a ani chodit, a tak si mě vyzvedl do náruče a odnesl mě až do auta, kam mne položil na zadní sedadlo a připásal.

Dívala jsem se z okénka, jak se za ním míhají lidé, a záviděla jim jejich bezstarostnost. Nikdo z nich denně nemusí čelit nástrahám tak jako já. Kdo z nich kdy uvěřil, že po světě chodí mytická stvoření, jako jsou Cullenovi nebo Aaron s Gabriel? Záviděla jsem jim jejich všední život a proklínala ten svůj. Co jsem komu provedla, že jsem si zasloužila takovýhle osud?

Cesta utíkala na můj vkus až příliš pomalu. I když jsem v hloubi duše věděla, že Gabriel by mi nikdy nechtěla ublížit, měla jsem strach. Ale nebyl to strach o mě, jen jsem nechtěla, abych zemřela zrovna její rukou… Bylo mi tak strašně líto, že zrovna ona dostala za úkol mě zabít. Ale proč? Proč si Rada přeje, abych byla mrtvá? Nic jsem přeci neprovedla, nejsem na tomhle světě ta zlá, jsou jiní, tak proč já?

Za nedlouho už se před námi rozestoupila lesní cesta v čele s majestátním domem, jehož obyvatelé už netrpělivě čekali před vchodem. Sotva Aaron zastavil, vyskočila jsem z auta a vrhla se do náruče Alice, která mi vyšla naproti. Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud mě Alice nezačala utěšovat svým zvonivým hlasem.

„Myslím, že bychom měli jít dovnitř,“ navrhl Carlisle, a tak jsem se odtrhla od Alice a s její rukou na mém pase jsem vykročila do domu. Z druhé strany se k nám připojil Edward a položil mi svou ruku kolem ramen v ochranitelském gestu. Opřela jsem se o něj a on mě k sobě pevně přitiskl.

„Bude to dobré, uvidíš,“ zašeptal a já vzhlédla, abych mu věnovala jeden uplakaný, neupřímný úsměv. Edward se soucitně usmál a setřel mi mokré brázdy od slz, jež se mi vytvořily na tvářích. Vešli jsme do domu a zamířili za ostatními do obýváku, kde mě Edward posadil do křesla a pak se postavil za mě.

„Takže, co se děje?“ zeptal se Carlisle, když se všichni ztišili.

„Rada zadala Gabriel úkol zabít Bellu.“ Při těch slovech jsem se rozklepala a zavrtala se hlouběji do křesla.

„Proč?“ zajímalo Jaspera.

„Zná naše tajemství. Rada mi povolila jí vše prozradit, ale nepočítali s tím, že bychom se mohli rozejít. A teď mají dojem, že už u ní není naše tajemství v bezpečí.“ Ani jsem nevěděla, že se o tom Gabriel s Aaronem bavili, nebo snad Aaron celou dobu věděl, že by to takhle mohlo dopadnout?

„Nikomu by to přeci neřekla!“ zaprotestovala Kim.

„To já vím, ale takové rozhodnutí nezáleží na mně,“ zašeptal Aaron.

„Nesmíme to takhle nechat!“ rozčiloval se Edward a zmáčkl mi pevně rameno.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a pohladila ho po ruce, aby se trochu uklidnil. Celou cestu sem jsem přemýšlela. Možná, že má Rada pravdu, možná bych měla zemřít, ale nechci, aby to bylo rukou Gabriel, nechci, aby se tím po zbytek života trápila.

„Bello, na to ani nemysli! Nenechám tě umřít!“ vykřikl Edward.

„Co když si to tak přeju? Bylo by to pro všechny lepší…“

„Ani náhodou!“ vykřiklo několik hlasů.

„A co kdyby se stala upírkou?“ ozval se Emmett. „Tak by byla také součástí celého toho „tajemství“ a ta vaše Rada by nemohla ani ceknout.“

„Myslím, že to je to jediné, co můžeme udělat,“ přikyvoval Aaron.

„Ani omylem!“ rozčílila jsem se tentokrát já a vstala. Obrátila jsem se na Edwarda a hledala u něj podporu, nechtěl přece, abych se stala vraždícím monstrem! „Ty s tím souhlasíš? Nikdy jsi nechtěl, abych byla jako ty!“ obvinila jsem ho.

„Nenechám tě zemřít, a pokud je tohle jediná šance, jak zůstaneš naživu, jsem pro.“

„Naživu?! Sám jsi říkal, že tohle žádný život není! Já nechci být upírem!“ křičela jsem.

„Bello…“ začala Alice.

„Ne, Alice, nech toho. Nechci se stát upírem a své rozhodnutí nezměním.“

„Jiné východisko není.“

„Ale je. Smrt. Měli byste se smířit s tím, že to je to, co jsem si vybrala.“ Věnovala jsem Alice tvrdý pohled a vyběhla jsem do svého pokoje, kde jsem se svalila na postel. Pokud není jiná šance k tomu, abych přežila, chci zemřít a oni přeci musejí respektovat mé rozhodnutí. Vědí to, vědí, že nechci být upírem, sice nikdy neslyšeli mé důvody, ale vědí to, proč mě do toho nutí?

„Smím dál?“ ozval se Edwardův hlas. Nijak jsem nereagovala, ale po chvíli se postel prohnula a Edward si lehl vedle mě. Nic neříkal, prostě jen ležel a pozoroval strop jako já.

„Nechci být upírem,“ zašeptala jsem po chvíli a položila si hlavu na jeho rameno.

„Raději bys zemřela?“ zeptal se tiše, ale v jeho hlase zaznívala hrozná bolest. Nadzdvihla jsem se na lokti a podívala se mu do očí.

„Nechápeš to.“

„Máš pravdu! Nechápu. Nechápu, proč chceš raději zemřít, než mít možnost dál žít!“

„Edwarde…“

„Ne, vysvětli mi to, protože logika mi v tomhle případě vážně uniká. To je pro tebe ta představa, že bys měla strávit zbytek života s námi, tak hrozná?“

„Ne, to přeci – “

„Protože jestli ano, nikdo tě nenutí být s námi, ale já tě nenechám zemřít!“

Pak se ovšem dveře znovu otevřely a dovnitř nakoukl Aaron. Edward po něm střelil pohledem, ale pokrčil rameny, zvednul se a odešel. Aaron vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Sedla jsem si na posteli do tureckého sedu a čekala, až se posadí naproti mně.

„Než mě začneš přemlouvat, chci ti říct, že je to zbytečné. Nestanu se upírkou.“ Aaron si mě chvíli měřil tvrdým pohledem svých černých očí, než se uráčil promluvit.

„Ničí ho to.“

„Co…?“

„Edwarda. Mučí ho představa, že bys měla zemřít. Proč mu to děláš? Proč to děláš nám?“

„Aarone, já nemůžu...“

„Ne, Bello, to je jen tvůj dojem. Já vím, že se trápíš, pro nikoho z nás to není jednoduché a pro tebe obzvlášť, ale pokud zemřeš, zabiješ i Edwarda. Přemýšlej nad tím, co je ti dražší, než se rozhodneš zahodit tvůj život i život toho, koho miluješ.“ Pak se zvedl a pokoj zase opustil. Nechal mě napospas pocitu viny a dotěrným myšlenkám, které mi vířily v hlavě a nechtěly dát pokoj. Nepřemýšlela jsem nad tím, že svým rozhodnutím zničím i Edwarda, a tvrdohlavě jsem to chtěla dotáhnout do konce. Chtěla jsem se zbavit své vlastní bolesti, aniž bych vzala úvahu, jak moc ublížím jiným a jaké to bude mít následky.

Zničilo by je to… Nezabila bych jen sebe, ale celou svou rodinu a především Edwarda. Edwarda, kterého miluji, záleží mi na něm a položila bych svůj život, jen aby byl šťastný.

Jak jen tohle můžu udělat? Není lepší trápit se sama a přitom ušetřit trápení ostatním? Nesnesla jsem pomyšlení, že bych nesla vinu na Edwardově smrti, že by zemřel kvůli mně... Ne, to se přeci nesmí stát...

Vstala jsem z postele a pomalými, loudavými kroky jsem zamířila zpět do obývacího pokoje, kde všichni Cullenovi s Aaronem, Camille a Gabriel seděli. Když mě uslyšeli přicházet, zkoumavě se na mě zahleděli.

„Udělám to,“ zašeptala jsem, „stanu se upírkou.“ Vyhledala jsem pohledem Edwarda, který seděl u klavíru a tiše něco brnkal.

„Dobrá,“ přikývl Carlisle a zvedl se, „měli bychom to udělat co nejdříve. Jsi připravená, Bello?“

„Mohla bych být ještě minutku sama?“ zeptala jsem se a Carlisle chápavě přikývl. Otočila jsem se vyšla francouzskými dveřmi ven do zahrady, která volně přecházela v les.

Je to tady, Bello, mluvila jsem k sobě v duchu, staneš se tím, po čem jsi kdysi toužívala. Budeš chodit po tomhle světě stovky či snad tisíce let bez jediné změny, bez vrásky na dokonalé kamenné tváři. Přetvářka bude tvou každodenní součástí a také hluboké odříkání. Denně budeš čelit nástrahám v podobě krve a lidí, jejichž obnažená hrdla tě budou lákat přisát se na jejich tepnu a sát, dokud v jejich těle nezůstane jediná kapička krve. Jenže kdysi jsem tímhle bezduchým tvorem chtěla být proto, abych si mohla po stovky let užívat lásky muže, do něhož jsem se tak bezhlavě zamilovala. Ale teď jsem se upírem musela stát proto, abych přežila, abych měla vůbec šanci někdy Edwardovi znovu říct miluji tě, pokud k tomu najdu odvahu… Dokážu žít jako upír? Dokážu být tak silná jako Cullenovi a naučím se žít bez zabíjení nevinných lidí?

Tížilo mě, že už nikdy neuvidím tátu. Co mu vlastně řekneme? Že jsem zemřela? Či se snad s ním budu moci ještě někdy vidět? A co máma? Nejspíš už nikdy neuvidím svého malého sourozence, který se jí brzičko narodí. Alespoň že mé místo někdo z části nahradí a navíc má Phila, který jí se vším pomůže. Jen táta nebude mít nikoho, kdo by ho podporoval... Modlila jsem se, aby nezůstal sám, aby si někoho našel a byl šťastný. A když nebude jiné možnosti, budu se snažit napomoci tomu, aby se k němu nějaká hodná žena našla.

Z mých úvah mě vytrhly tiché kroky pomalu směřující ke mně.

„Promiň, že jsem na tebe křičel,“ zašeptal Edward, když ke mně došel, „ale nesnesu pomyšlení, že bys… že bys tady už nebyla.“

„Já vím, promiň mi to,“ promluvila jsem tiše a otočila se k němu čelem.

„Proč jsi uvažovala nad smrtí?“

„Protože jsem si uvědomila, že toužím po lidském životě. Vždy jsi mi říkal, že jsou věci, které jednoho dne budu chtít, ale já ti nevěřila. Teď už vím, že takové věci jsou, věci, které mi upírský život navždy odepře a po kterých budu i tak lačnit…“

„Bello, kéž bych ti mohl dát vše, po čem toužíš, ale já jsem sobecký, chci, aby ses stala upírkou, protože bych bez tebe nemohl být jediný den, znovu už ne.“

„Mohl bys to udělat ty?“

„Co?“

„Mohl bys mě přeměnit ty?“

„Já…“ zadrhl se Edward. Zavřel oči a zhluboka vydechl. Pak se na mě podíval svýma karamelovýma očima a přikývl. „Pokud je to tvé přání, udělám to.“

„V tom případě bychom asi měli jít,“ zašeptala jsem a s Edwardem po boku jsem vykročila zpět k domu. Vešli jsme zpět do obývacího pokoje a já se chabě pousmála. Přešla jsem ke Gabriel a objala ji. Gabriel mi mé objetí opětovala a já věděla, že je mezi námi vše vyřešeno i beze slov. Byla jsem ráda, že se nemusí dál trápit. Pak jsem přešla k Camille a Aaronovi. „Děkuji, Aarone, za vše.“

„Musel jsem ti otevřít oči,“ usmál se smutně a pevně mě k sobě přitiskl. „Vždycky budeš mít místo v mém srdci,“ zašeptal a chytil do prstů přívěšek, který se mi houpal na krku a který mi daroval. Pak vytáhl jeho druhou půlku zpoza svého trička a usmál se. „Vždy tu budu pro tebe.“

„Já vím, takhle je to správně,“ přikývla jsem, pustila Aarona a pohlédla na Camille. „Dobře se o něj postarej, je to skvělý muž.“

„Já vím,“ usmála se Camille a Aaron ji k sobě přitiskl. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na svou rodinu.

„Tak… Asi se uvidíme za tři dny,“ dostala jsem ze sebe ztěžka a Esmé ke mně okamžitě přišla a objala mě.

„Vše bude v nejlepším pořádku, uvidíš.“

„Děkuji, Esmé.“

„Půjdeme?“ zeptal se Edward a natáhl ke mně ruku. Přikývla jsem a vložila svou dlaň do jeho. Tiše jsme kráčeli po schodech do mého pokoje, kde jsem se posadila na postel

„Jsi připravená?“ zeptal se Edward, který přede mnou klečel a měl ruce položené na mých kolenou.

„Ano,“ vydechla jsem a hlasitě polkla. Edward se ke mně natáhl a pohladil mě po tváři.

„Nikdy jsem si to takhle nepředstavoval. Vždy jsem doufal, že když k tomu jednou dojde, budeš to chtít. Mrzí mě to.“

„To nemusí,“ odpověděla jsem a zakryla jsem dlaní jeho ruku, kterou měl položenou na mé tváři.

„Smím naposledy?“ zeptal se a já se nechápavě zamračila. Edward vstal a mě vytáhl také na nohy. Jednou paží mě pevně sevřel okolo pasu a druhou zajel do mých vlasů. Podívala jsem se mu do očí a pak přitiskla své rty na jeho. Když se naše rty setkaly, stekla mi po tváři slza, následována další a další… Edward drtil mé rty a pevně mě k sobě tiskl, dokud jsem nezačala lapat po dechu. Pak mě pohladil po tváři a prsty sjel k mému krku. Zaklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup a loučila se se životem, se svým bušícím srdcem, se spánkem, červenajícími se tvářemi, svou rodinou... a připravovala se na bolest, která měla brzy přijít. Cítila jsem Edwardův studený dech na mém krku. Jemně mě políbil na obnažené hrdlo a pak už jsem jen cítila, jak jeho zuby pronikly mou tenkou kůží…

Epilog

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 25. kapitola: