Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 24. kapitola

Emmett


Nešťastné setkání - 24. kapitolaDalší kapitola, tentokrát už 24. a předposlední. Čeká nás už jen jedna kapitola a kratší Epilog. Tahle kapitola nese název Nikdy to neskončí! - na konci poznáte, proč se takhle jmenuje. :) A o co tu půjde? Bella se vyrovnává se svým životem, řeší svou budoucnost, a jakmile dojde k jasnému stanovisku, vrací se do New Yorku. Jaký důležitý rozhovor proběhne? A co je vlastně s Gabriel?
Děkuji moc za krásné komentáře u minulé kapitoly a doufám v podobný počet i pod touto kapčou.
Doufám, že se vám bude kapitola líbit a přeji vám příjemné počtení.
Vaše Hanulka :-*

24. kapitola – Nikdy to neskončí!

Isabella Swan

U táty jsem byla už týden a snažila se dát dohromady. Nebylo to vůbec lehké, ale pokoušela jsem se. Chodila jsem ven, přemýšlela a dávala svůj život znovu do kupy. Možná bylo zbabělé schovat se do náruče otce, ale potřebovala jsem místo, kde nebudou všichni vědět o tom, co se stalo. I když ani táta mě neušetřil otázek…

„Bells, tak mi pověz, co se stalo?“ zašeptal táta, když už jsem mu přes hodinu plakala v náručí. Narovnala jsem se a zkřížila nohy na pohovce. Otřela jsem si uslzené oči a podívala se Charliemu do obličeje, v kterém se zračila nesmírná starost.

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o Aaronovi, když jsem tu byla o Vánocích?“ zašeptala jsem.

„Ano… Udělal ti něco?“ zeptal se opatrně.

„Otěhotněla jsem s ním.“ Charlie chtěl něco říct, ale nenechala jsem ho promluvit. „A… potratila jsem.“

„Och,“ vydechl táta a na chvíli zkameněl. Pak už mě ale pevně objímaly jeho paže. „To je mi tak líto, holčičko. Bude to dobré.“

„Nevím, tati. Celý můj život je znovu naruby. V New Yorku jsem potkala Cullenovi, žijí tam.“

„Cullenovi?!“

„Ano, vídám se s nimi… i s Edwardem.“

„Bello…“

„Neboj, tati, jsem v pořádku, se vším, co se týká Edwarda, jsem se srovnala. Vlastně bůhví, jak to teď s Edwardem bude.“

„Chodíš snad s Aaronem, ne?“

„Ne, rozešli jsme se.“

„On tě opustil, když jsi potratila?“

„Tati, je to složité. Aaron má spoustu dalších problémů a o mě se staral Edward s Cullenovými, jenže už jsem to nemohla vydržet… všechny ty lítostivé pohledy, přehnaná starost. Doufala jsem, že ty bys mě toho snad mohl ušetřit,“ zašeptala jsem.

„Neboj, Bells, udělám, co jen si budeš přát, hlavně abys byla zase v pořádku.“

„Děkuju, tati.“ Natáhla jsem se k němu a vtiskla mu polibek. Táta se jen pousmál a znovu mě pevně objal okolo ramen.

Věděla jsem, že už bych se měla vrátit zpět do New Yorku, ale musela jsem si ujasnit ještě pár věcí. Táta byl zrovna v práci, a tak jsem sundala z věšáku pláštěnku, nazula si pevné boty a vydala se na svou pravidelnou procházku do lesa. Byl to tak rozdílný vzduch od toho newyorského. Ušla jsem pár metrů do lesa, kde byl padlý kmen, který se stal mým útočištěm. Obklopená kapradím a listy keřů jsem se posadila na pláštěnku a záda si opřela o druhý strom.

Musím se vrátit do New Yorku, to bylo jasné. Je potřeba se vrátit do koloběhu života, pracovat a zase se něčemu věnovat. Jenže největším problémem pro mě byl Edward. Nemohla jsem nadále popírat, že ho miluji, že má láska k němu nikdy nevyhasla, jen se schovala do pozadí mé mysli, do nejzazšího kouta srdce a duše, která mu od prvního momentu, kdy jsem ho spatřila, patřila. Možná, že jsme si navzájem ublížili, snažili se na naše city zapomenout, ale pokud žijete bez něčeho, co je pro vás důležité jako vzduch k dýchání a voda k přežití, nelze to vymazat z paměti. Edward byl nedílnou součástí mého života, však i přes veškeré snahy a pokusy začít žít nanovo jsme zase tu a znovu balancujeme na hraně pochybné posedlosti jménem láska. Důležité je však vědět, zdali se nechat strhnout a propadnout se do jejích spárů.

S Edwardem bych byla snad zase šťastná, spokojená, milovaná… Jenže teď vím, že by mi něco chybělo. Dřív jsem si myslela, že mateřství k životu nepotřebuji, bláhově jsem si plánovala nekonečnou budoucnost, ve které jsem byla jen já a Edward. Ale teď jsem v ní chtěla mít o jednoho človíčka víc. Jakmile jsem poznala, jaký to je pocit nosit v sobě život, mít něco, pro co bych dýchala a zemřela, nemohla jsem bez toho být. S Daisy se mnou odešla veškerá dětská naivita, která stále z jedné části viděla vše růžově, i když jsem si spoustou ošklivých věcí prošla. Jenže život je krutý, nemilosrdný a jediné, co ho dokáže zpříjemnit, je láska, z které vzejde něco úžasného, nádherného, rozkošného…, ale to by mi s Edwardem po boku nebylo umožněno.

Existuje spousta možností, jak bych mohla otěhotnět, jenže by to nikdy nebylo Edwardovo dítě, nemohlo by po něm zdědit jeho bronzové čupřiny, jeho milující povahu, či smaragdové oči, jimiž ho obdařil lidský život, a já nevím, jestli bych dokázala mít dítě s někým jiným než s tím, s kým žiji a koho miluji.

Věčnost s Edwardem by byla nádherná, ale trpěla bych. Nedokážu si představit, že bych po desítky či snad stovky let měla trpět pocitem, že mi život vzal to nejdůležitější, co jsem měla a co díky upírství už nikdy nezískám. Dokázala jsem přesně určit, jaký život musí být pro Rosalii, a já vím, že bych trpěla stejně.

Ačkoliv jsem si ta slova nechtěla pomyslet, věděla jsem, že už jsem se ohledně své budoucnosti rozhodla a i Alice a s ní i Edward už to vědí. Má láska k Edwardovi by měla cenu, pokud bych s ním chtěla strávit celý život bez ostatních lidských tužeb a přání, stala bych se upírem a užívala si jeho lásky plnými doušky navěky, jenže já se netoužila stát upírem. Nechtěla jsem se stát stvořením z temnot bez možnosti jiné budoucnosti než té věčné. Přála jsem si jednoho dne zemřít obklopená vnoučaty a svými dětmi s pocitem, že jsem po sobě něco zanechala, že jsem přivedla na svět úžasné děti, které mě milují a vědí, že já nadevše miluji je.

Ne, já nemůžu a nechci být upírem!

Trvalo dlouho, než mi došly veškeré slzy a já konečně vstala a celá promrzlá se vrátila do tepla domova. Ačkoliv tohle vše bylo mé dobrovolné rozhodnutí, mrzelo mě, že má a Edwardova láska, sotva dostala druhou šanci, byla zase pryč. Jelikož jsem nevěděla, co bych mohla dělat v prázdném domě, trošku jsem tátovi poklidila a dala se do přípravy večeře. Na mrazáku jsem našla nějaké ryby, ty jsem dala péct do trouby, k tomu pár brambor, trocha zeleniny a bylo hotovo. Táta se vrátil akorát včas, a tak jsme spolu zasedli k jídlu.

„Bells?“ oslovil mě táta po večeři.

„Ano, tati?“

„Neber si to zle, holčičko, jsem rád, že tu jsi, ale kdy se chystáš vrátit do New Yorku?“

„Brzo.“

„To je dobře, před problémy bys neměla utíkat.“

„Já vím, tati. Zítra zavolám na letiště a najdu si nejbližší let.“

„Tak brzo jsi nemusela,“ protestoval táta.

„Já vím, ale měla bych se vrátit do práce. Však se neboj, zase se tady brzy ukážu.“

„To doufám,“ usmál se táta, zvedl se od stolu a šel si do obýváku sednout k televizi. Já jsem poklidila v kuchyni a šla jsem spát, byl to psychicky náročný den…

Druhý den jsem hned brzy ráno volala na letiště, abych si zarezervovala brzký let. Možná se to mohlo zdát unáhlené, ale rozhodla jsem se odletět hned ten den odpoledne, protože další letadlo letělo až pozítří. Ačkoliv uvnitř jsem stále zmírala bolestí ze ztráty Daisy, snažila jsem se s tím vyrovnat. Po svém. Což znamenalo, že se musím vrátit zpět do New Yorku, vrátit se do práce a žít tak, jako jsem žila před tím vším. Jiné východisko nebylo. Nehodlala jsem Cullenovy ze svého života vymazat, ale byla jsem rozhodnutá styky s nimi omezit na minimum. Jednoho dne se konec konců znovu přestěhují a já s nimi nepůjdu, tudíž bych se na ně neměla moc fixovat, ale měla bych si vytvořit svůj vlastní život, se svými pravidly, mými přáteli, kteří tady pro mě budou, i když Cullenovi znovu odejdou.

Jakmile jsem se tedy naposledy s tátou nasnídala, vrátila jsem se do svého pokoje zabalit si těch pár věcí, které jsem si přivezla, a zbytek dopoledne už jsem chtěla strávit s Charliem. Bůhví, kdy ho zase uvidím. Moc se mi po mém tátovi stýskalo, ale pokud jsem chtěla dělat něco, co mě baví, a chtěla žít normálně, bez vzpomínek na minulá léta, musela jsem žít daleko odtud.

Dopoledne uteklo jako voda. Táta slíbil, že mě na letiště odveze, a tak, když jsme se naobědvali, nezbylo nic jiného, než vyrazit. Sledovala jsem z okénka vysoké zelené stromy a porovnávala je s těmi v New Yorku. Forks bude vždy místem, kam mě mé srdce potáhne, kde se budu cítit bezpečně, ale mým domovem už je New York, velké uspěchané město, které mi toho tolik přineslo a ještě více vzalo…

Snažila jsem se, aby mi při loučení jediná slzička neukápla, ale bylo to těžké. Pokaždé, když jsem odjížděla od táty, tak mě to bolelo. Mrzelo mě nechávat ho tu samotného a stále jsem doufala, že si snad jednoho dne najde ženu, která by zaplnila jinak prázdný dům a dělala by mému otci společnost. Ale co bylo nejdůležitější, aby ho vroucně milovala, tak jako já… Ne, raději nemyslet.

„Určitě se tu zase brzy ukážu, tati,“ slibovala jsem a naposledy tátu objala.

„Opatruj se, holčičko, a pamatuj si, že u mě máš dveře vždy otevřené.“

„Já vím, tati. Mám tě ráda.“ Políbila jsem ho na tvář, věnovala mu poslední úsměv a pak už se vydala k letadlu, které mě odveze zpět do mého života, zpět do nikdy nedřímajícího města.

***

Po tom, co jsem si vyzvedla svou tašku na letišti v New Yorku, jsem se vydala do haly a přemýšlela, jestli si chytím taxíka, nebo zavolám někomu z Cullenů, aby mě vyzvedl… Ne, pojedu taxíkem, rozhodla jsem se téměř okamžitě, abych si ušetřila ještě chvíli od zvídavých otázek. Jak jsem tak šla po hale, všimla jsem si vysoké postavy s neobvykle bronzovými vlasy, jak zastrkuje mobilní telefon do kapsy a otáčí se k odchodu.

„Edwarde?“ zeptala jsem se zmateně a dotyčný se otočil. Nemýlila jsem se, vskutku tu byl.

„Bello,“ zašeptal a po tváři mu přeběhl úsměv. Možná byl rád, že mě vidí, ale věděl vše… Viděla jsem to v jeho očích, viděla jsem, že ví o mém rozhodnutí. Sledovala jsem ho, jak ke mně pomalu kráčí. Chtěl mě obejmout, ale zastavil se pár centimetrů ode mě, aby mi dal příležitost takové gesto odmítnout. Pousmála jsem se a překonala tu poslední hranici mezi námi. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a nechala se pevně obejmout jeho silnými pažemi, kterými mě k sobě pevně tiskl. Natočila jsem hlavu k jeho krku a zhluboka se nadechla jeho ojedinělé vůně. „Jsi v pořádku?“ zašeptal mi Edward do vlasů.

„Dá se to tak říct,“ pousmála jsem se chabě. „Odvezl bys mě, prosím, domů?“

„Jistě, všichni už se na tebe moc těší,“ přikývl a pomalu mě pustil. Chtěl mi vzít mou tašku, ale já ji držela a podívala se Edwardovi do očí.

„Ke mně domů, Edwarde.“ Chvíli mě zaraženě pozoroval, než strnule přikývl. Pustila jsem tedy svou tašku a nechala se zavést k jeho stříbrnému Volvu. Edward mi otevřel dveře spolujezdce a mou tašku hodil na zadní sedadlo. Pak opatrně vyjel z letištního parkoviště a začal se proplétat hustou dopravou do centra města. Cesta proběhla tiše, každý jsme se zaobíral svýma myšlenkama. Před mým domem jsme se rychle rozloučili a já s bušícím srdcem vyběhla schody k sobě do bytu.

Když jsem se konečně posadila ve svém obývacím pokoji, do své sedačky a natáhla si nohy s tím, že zavolám do práce, vzpomněla jsem si, že je tu ještě jedna věc, kterou jsem chtěla a kterou musím udělat. S povzdechem jsem se tedy zase zvedla, v šatně si oblékla džíny a tílko, na které jsem natáhla kašmírový svetřík. Obula jsem si boty na jehlovém podpatku, přes ramena přehodila lehký kabátek a vydala se znovu do ulic New Yorku. Chytila jsem si prvního taxíka, který okolo mě projel, a zadala řidiči adresu téměř na druhém konci Manhattanu. Dívala jsem se z okénka na lidi spěchající po ulicích, projíždějící auta a občasné cyklisty a uvažovala nad tím, o čem chci mluvit.

Taxi zastavilo před obytným domem. Chtěla jsem zrovna zazvonit, když z domu vyšel postarší pán a pustil mě dovnitř. Vyběhla jsem tedy schody do třetího patra a zaklepala na dveře, které se po chviličce otevřely.

„Ahoj,“ pousmála jsem se.

„Ahoj,“ vydechl překvapeně Aaron.

„Můžu na chvíli?“ zeptala jsem se nesměle.

„Jistě,“ přitakal a rychle uhnul ze dveří, aby mě nechal projít. Zamířila jsem do obývacího pokoje a posadila se na pohovku.

„Jsi sám?“ ujistila jsem se ještě zběžně, než jsem začala.

„Jo, nikdo tady není.“

„Fajn,“ šeptla jsem si tiše pro sebe a chtěla spustit svou naučenou řeč, jenže Aaron mě předběhl a mně slova došla.

„Omlouvám se, že jsem za tebou už nepřišel, ale neměl jsem odvahu. Myslel jsem, že mě asi už nechceš vidět...“

„Možná máš pravdu, asi by mi to z části ubližovalo, ale chtěla jsem vědět pravdu. Jak to celé bylo ten den, kdy jsem… kdy…“ Nedokázala jsem tu větu dokončit, tak hrozně to bolelo. I když jsem se tvářila jako hrdinka a snažila se svému okolí nedat najevo, jak jsem zničená, bylo mi hrozně. Do očí mi jako už tolikrát vhrkly slzy, a než jsem je stačila mrkáním zahnat, Aaron seděl vedle mě a lehce mne objímal okolo ramen.

„Ššš,“ šeptal mi do vlasů. Objala jsem ho okolo krku a přitiskla se k němu.

„Proč se to muselo stát zrovna nám?“ zanaříkala jsem do jeho košile.

„Asi nám nebylo souzeno být spolu,“ odpověděl šeptem. „Bello, musíš vědět, že jsem tě vážně neskutečně miloval a miluji, ale stejně jako tvůj osud je být s Edwardem, mým osudem je být s Camille. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel, a trápil jsem tím všechny okolo sebe. Nepřestanu si vyčítat, že o naši Daisy jsme přišli jen kvůli mně.“

„Nebyla to jen tvá vina.“

„Ale ano, byla.“ Aaron mi vsunul prsty pod bradu, aby mě donutil pohlédnout mu do očí. „Miluji tě, Bells, a vždy budu. Mrzí mě, že jsem to tak zvoral.“

„Co se stalo ten den, kdy jsem přišla do bytu a viděla tě s Camille?“

„Šel jsem si sem pro své věci, chtěl jsem tu nechat klíče od bytu a pak jet za tebou ke Cullenovým, abych ti řekl, že už takhle nemůžu dál. Sice jsme se milovali, Bello, ale tvé srdce bude vždy patřit Edwardovi, vždy bude on tím jediným, který ho bude okupovat, a já si to měl uvědomit dřív. Neměl jsem vám stát ve štěstí... Camille mi volala, když jsem byl na cestě sem, chtěla se mnou něco důležitého probrat ohledně Gabriel, a tak, ač nevhodně, jsem jí řekl, ať jde se mnou k tobě, byla totiž nedaleko. Gabriel si totiž zavolala k sobě Rada, což nikdy nevěstí nic dobrého, ale to nejhlavnější je, že od té doby, co šla k Radě, o ní nemáme žádné zprávy. Sám jsem se tam vydal, ale Gabriel odtud odešla a nikdo mi nechtěl říct, co se stalo.“

„Určitě bude v pořádku, neměj o ni strach,“ snažila jsem se ho utěšit, ale sama jsem se o Gabriel bála. Snad se jí nic nestalo.

„Ani pořádně nevím, co se ten den stalo, ale z toho všeho zmatku a strachu okolo Gabriel jsme se s Camille políbili a zbytek už znáš… Víš, v tu chvíli, kdy jsem políbil Camille, jsem si byl stoprocentně jistý, že k ní patřím, že bez ní jsem jen půlka celku. Mrzí mě to, Bello, nechtěl jsem tě zklamat a už vůbec jsem nechtěl, abys kvůli mně přišla o naše dítě. I když jsem se choval jak největší sobec a hlupák pod sluncem, těšil jsem se, až naši malou sevřu v náručí, až bude natahovat své drobné ručky, aby mě uchopila alespoň za jeden prst…“

A tak se stalo, že z mé původní řeči, kterou jsem si plánovala, sešlo, a my tam seděli a oplakávali naše nenarozené děťátko.

„Nic ti nevyčítám,“ ozvala jsem se po chvíli, kdy mě Aaron jen pevně svíral ve své náruči. „Sama dobře vím, jaké to je, když tě srdce táhne jinam, než kam by to bylo správné… Určitě budete s Camille spolu šťastní. Ona je pro tebe ta pravá, tou já nebyla nikdy.“

„Je to klišé, že?“ pousmál se Aaron a já mu přes závoj slz úsměv opětovala. „Bello, smím tě o něco poprosit?“

„Ano.“

„Netrap se. Netrap se kvůli tomu všemu, nad ničím nepřemýšlej a jdi za Edwardem. Vy dva máte být spolu, jeden bez druhého nemůžete existovat. Láska, která mezi vámi panuje, bije každého do očí. Patříte k sobě a to se nezmění.“

„Já vím, ale… Nemůžu s Edwardem být.“

„Proč bys nemohla?“ podivil se Aaron.

„Protože on je nesmrtelný, už navždy bude chodit po tomhle světě a to já nechci. Vždy jsem si myslela, že on je to jediné, po čem toužím, ale tehdy jsem nevěděla, že jednoho dne budu chtít mít své vlastní děti, vnoučata a jednoho dne v klidu zemřít. Nechci v tomhle světě plném závisti a neštěstí žít věčně. Nechci každý den své věčnosti prožívat pocit, že jsem ztratila to nejcennější, co bych už nikdy díky svému upírství nezískala. Chci normální život, ne nesmrtelný, a to po Edwardově boku nejde.“

„Bello,“ zavrtěl Aaron hlavou, ale v tu chvíli zarachotil v zámku klíč. Aaron vyskočil na nohy a běžel se podívat, kdo jde. „Gabriel!“ vykřikl úlevně a hnal se do chodby obejmout svou znovunalezenou dceru.

Zvedla jsem se z pohovky, abych se nenápadně vytratila, ale to už se Aaron s Gabriel i Camille přemístili do obývacího pokoje.

„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle a Gabriel, jakmile mě spatřila, se téměř rozplakala.

„Co se děje?“ děsil se Aaron a objímal svou dceru. Camille ji pohladila po hlavě a soucitně se na mě podívala. Proč na mě? „Gabriel, proč si tě rada zavolala?“

„Dali mi úkol,“ šeptla tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to skutečně řekla.

„Jaký úkol?“ Gabriel zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Zabít Bellu.“

 

<< // >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 24. kapitola:

 1
1. Kačka
07.09.2011 [10:47]

No ty vole Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teda pardon, ale jsem dost v šoku. To nemyslíš vážně Emoticon Emoticon Emoticon Nejdřív Bella chce odmítnout Edwarda a teď tohle, no to snad ne Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!