Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 23. kapitola

31.10.2010 (18:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4265×

23. kapitola – Být či nebýt, to je oč tu běží

Isabella Swan

Čas. To jediné slovo teď hrálo v mém životě hlavní roli. Krátil se, již brzy budu muset opustit studené zdi nemocnice a vrátit se do koloběhu normální života. Ale jde to? Můžu se vrátit ke všemu, co jsem opustila? Dokážu zase bezstarostně chodit do práce a řešit běžné problémy? Dokážu se přes všechno přenést? Není lepší se vším skoncovat? Nechat svůj nebohý život v tu nejhorší chvíli skončit? Může mi snad život přinést ještě větší utrpení? A dokázala bych se s ním poprat, dokázala bych nést další tíhu na svých bedrech?

Nevím. Nevěděla jsem nic, nebo spíš nechtěla vědět. Nechtěla jsem znát svou minulost a nechtěla přijmout budoucnost. Vše bylo nehorázně těžké, na noze jsem měla přivázaný kámen, který mě stahoval do hlubin, a já se marně snažila plavat zpět k hladině. Měla jsem se nechat stáhnout? Nebylo by to skutečně lepší? Vždyť je to úplně jednoduché. Jeden skok, kulka do srdce, pár prášků a všechno zmizí…

„Opovaž se nad tím jen přemýšlet!“ vztekala se pokaždé Alice, když mě přepadly myšlenky na mou vlastní zhoubu. Mohla jsem vlastně zemřít? Já už si připadala mrtvá, cítila jsem se jak prázdná schránka bez špetky života. Snad jen krev a bušící srdce dokazovaly, že ještě dýchám a žiji.

Sledovala jsem, jak se u mé postele střídají různé tváře, ale s nikým jsem ani slůvko neprohodila, ačkoliv oni na mě mluvili. Povzbuzovali mě, vyprávěli, co všechno mě ještě čeká, co společně podnikneme, a když už nevěděli, na jaké téma by zavedli svůj monolog, vyprávěli mi, jak je venku. Jenže mě to nezajímalo! K čemu mi je, pokud vím, že je venku slunečno, když uvnitř mě víří ničivý uragán?

Během těch pár dnů, kdy jsem ležela na tvrdém nemocničním lůžku, se v pokoji mnohokrát vystřídala celá rodina Cullenových až na jednoho člena. To byla jediná věc, která mě dokázala vytrhnout z útrap. Proč za mnou Edward už znovu nepřišel? Ta otázka hlodala mé svědomí a někde v blízkosti svého srdce jsem cítila ostrý hrot, jenž se mi do něj při každé myšlence na Edwarda zabodával.

Jenže den před mým propuštěním z nemocnice se konečně objevil. Překvapilo mne, když se při pohledu na jeho nádhernou tvář mé srdce po dlouhých dnech rozplesalo, chtěla jsem ho pozdravit, něco mu říct, ale bylo těžké se vytrhnout z mnohadenní agónie. Edward ladným krokem přešel k mé posteli a útrpně se na mě podíval. Sledovala jsem ho, ale mé ztuhlé, pláčem opuchlé oči mu nedokázaly ukázat ani špetičku mé malé vnitřní radosti z jeho přítomnosti, byly už tolik dní zkroušené, že ani jiný pohled nezvládly.

Edward si přitáhl židli, která byla přistrčená u zdi, a posadil se. Cítila jsem, jak jeho chladná ruka stiskla pevně tu mou a přitáhla si ji k jeho rtům. Vtiskl mi krátký polibek do dlaně a pak ji pevně sevřel. Prsty opatrně přejel po mé líci a zhluboka se nadechl.

„Omlouvám se,“ šeptl, „omlouvám se, že jsem nepřišel dřív, ale já… nemohl,“ vydechl zničeně a já si ho pořádně prohlédla. Byl to zvláštní pocit se po třech dnech soustředit na něčí obličej a slova, jenže Edward zněl tak zničeně, že jsem si nemohla pomoci, nechtěla jsem, aby se trápil. Všiml si mého zmučeného pohledu a lehce se pousmál. Natáhl ruku a jemně mi s ní přejel po tváři. Pod jeho dotekem jsem přivřela oči a snažila se zatlačit zrádné slzy, které se draly na povrch.

„Jak dlouho to bude bolet?“ zaskřehotala jsem.

„Kde tě co bolí?“ děsil se Edward.

„Tady,“ zašeptala jsem a položila si ruku do míst, kde bývalo srdce a teď po něm zela prázdná díra. „Hrozně to bolí,“ pokračovala jsem, „tak moc. Já se už necítím jako já. Jsem někdo úplně cizí.“

„Bude to lepší. Možná to nepřestane bolet, ale bude se to dát snést. Máš tolik dalších možností. Máš šanci dotáhnout vše do zdárného konce. Musíš jít dál.“

„Už odtud chci pryč…“

„Vydrž, Carlisle říkal, že zítra odpoledne…“

„Nemohlo by to být dřív?“ Edward chvíli mlčel, než přikývl.

„Dojdu se zeptat.“ Vypařil se z pokoje a já se zadívala do stropu. Musím jít dál, zapomenout, žít… Bude to snadné? Ne, vůbec to nebude snadné, stejně jako jsem se nedokázala vyrovnat s odchodem Edwarda, nedokážu se vyrovnat ani s touto ztrátou. Leda začít žít tak jako před příjezdem do New Yorku, jenže už ani to nejde… Mám po boku svou rodinu, Cullenovi, kteří se mi se vším budou snažit pomoci, jenže já se z toho dna musím dostat sama, nemůže mě někdo vytáhnout, je pouze na mně, abych se vyhrabala ven.

Edward se po pár minutách vrátil a kývl na mě. Vstala jsem z postele a přešla ke skříni, kam mi Alice dala nějaké oblečení. Edward taktně odešel a já se v klidu převlékla do džínů a trička, přes ramena si hodila sako a zbytek věcí, které jsem tu měla, jsem spěšně naházela do tašky. Nač se tu zdržovat s balením? Rozhlédla jsem se po pokoji, zda-li jsem tu něco nenechala, a mé nitro se maličko zaradovalo opuštěním těchto ponurých zdí, jenž mi připomínaly vše, co se za pár dní stalo.

Do jedné ruky jsem vzala tašku, do druhé kabelku a vylezla z pokoje, kde za dveřmi čekal Edward. Okamžitě mi tašku vzal, hodil si ji přes rameno a rukou na mém kříži mě směroval do sesterny, kde jsem ještě podepsala nějaké papíry. Sestra se na mě soucitně dívala, což mi přišlo snad horší, než kdyby se na mě zubila od ucha k uchu. Jak mám na vše zapomenout a snažit se jít dál, když se na mě každý dívá, jako kdybych se v té vteřině měla zhroutit. Sice jsem k tomu neměla daleko, ale vážně se snažím, nechci jim ubližovat svou apatií, kterou jsem teď pár dní trpěla. Jenže já to jinak neuměla, neuměla jsem se s tím vypořádat jinak, než že jsem se uzavřela sama do sebe.

„Můžeme jít?“ zeptal se Edward, když byly všechny papíry podepsány. Přikývla jsem a následovala ho ven z nemocnice. Venku bylo pošmourno, slunce se schovávalo za hustými mraky a jediný paprsek neosvětlil už tak šedý den. I když to bylo vlastně dobře, kdyby svítilo slunko, Edward by tu se mnou nemohl být. Ač mlčel a sám o tom nevěděl, byl pro mě obrovskou psychickou podporou, on byl takové mé malé slunce.

Vyjeli jsme z parkoviště a začali se proplétat hustou městskou dopravou pryč z New Yorku.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se.

„K nám.“

„Myslela jsem, že mě odvezeš domů.“

„Bello, u nás jsi teď doma.“

„Máš pravdu,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o okénko pozorujíc krajinu za ním. Oni jsou má rodina, oni jsou můj domov. Můj byt je jen místo, ke kterému nemám žádný vztah, nestihla jsem ho považovat za celou dobu za domov, kdežto dům Cullenů, kde jsem byla pár týdnů, se jím stal ihned. Netrvalo dlouho a stáli jsme před tím majestátním domem, kam jsem se celou dobu těšila.

„Bello!“ vypískla Alice, když jsem vystoupila, a okamžitě se ke mně hrnula.

„Alice, umačkáš ji,“ napomenul ji Edward, když jsem zalapala po dechu, jak silně mě k sobě tiskla.

„Promiň, promiň, jen jsem ráda, že už jsi tu. Tak pojď dovnitř.“ Alice mě chytila za ruku a táhla mě do nitra domu, kde už čekal zbytek Cullenových. Všichni mě postupně objali a říkali mi, jak bude vše dobré, že mi se vším pomohou, a mé nitro se tak bolestně svíralo, že jsem měla chuť rozervat si hruď a vyrvat to krvácející srdce z těla.

„Děkuju vám,“ zašeptala jsem s očima upřenýma neznámo kam. „Já… odnesu si tašku do pokoje.“ Vzala jsem tašku, která ležela u dveří, a vyběhla schody do prvního patra, kde jsem měla svůj pokoj.

„Bello!“ volala na mě Alice, ale já už nic nechtěla slyšet. Přibouchla jsem za sebou dveře pokoje a se zavřenýma očima se o ně opřela. Zhluboka jsem se nadechla a pustila na zem tašku, přičemž jsem otevřela oči a zrak mi padl na dětskou postýlku, která stála na druhém konci pokoje. Přešla jsem k ní a v očích mě pálily slzy, které přetekly v okamžiku, kdy jsem na dně kolébky uviděla dětské šatičky. Vzala jsem je do náruče a svezla se po zdi k zemi. Šatičky jsem si tiskla na prsa a usedavě plakala. Tohle měl znamenat tehdy ten sen… Ne kolébku a šatičky, jak jsem si po probuzení myslela, ale tenhle okamžik, kdy budu oplakávat své mrtvé štěstí.

Najednou se dveře pokoje rozlétly a já uslzenýma očima spatřila Edwarda, který si mě velice bolestně prohlížel.

„Promiň, Alice s Esmé to zapomněly odnést. Udělám to.“ Nečekal na můj souhlas, prostě jen popadl kolébku a odnesl ji někam pryč. Já jsem žmoulala v ruce šatičky a přemýšlela nad svým životem, co bych s ním měla dál dělat? Nemohla jsem tu zůstat, nemohla… Vše tady, každý pohled na opuštěný pokoj se mi zabodával do srdce a ta bolest už dál nešla vydržet… Vyletěla jsem ze sedu a obsah tašky, kterou jsem cestou popadla, vysypala na postel. Vběhla jsem do šatny a popadla první věci, které mi padly pod ruku.

„Bello?“ zeptal se zmateně Edward, když jsem přebíhala do koupelny, kde jsem si vzala nejnutnější věci. „Co to děláš?“

„Jedu pryč.“

„Kam pryč?“

„Já nevím!“ vykřikla jsem hystericky. „Prostě pryč, nemůžu tady být. Ty vaše lítostivý pohledy a utěšování… Já to nevydržím! Potřebuju pryč.“ Zapnula jsem zip na tašce, z jednoho šuplíku vytáhla pas a nějakou hotovost a hodila je do kabelky. Když jsem chtěla vzít tašku do rukou, vytrhl mi ji Edward.

„Nejezdi.“

„Musím.“

„Bello, ze srdce tě prosím, nejezdi pryč. Nenechám si tě znovu proklouznout mezi prsty, tentokrát už tě neopustím.“ Jeho oči se na mě úpěnlivě dívaly a to mě bolelo, ubližovala jsem mu.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a položila mu dlaně na tváře, abych se mu mohla dívat zpříma do očí, „já musím pryč. Potřebuju na čas změnit prostředí, potřebuji někam, kde mi události posledních dnů nebude nic připomínat.“

„Ne, nesmíš odjet. Zvládneme to spolu. Jen spolu jsme silnější, společně proti celému světu…“

„Já se vrátím, Edwarde, vrátím se. Přísahám.“ Edward zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Ne, nepustím tě, teď už ne.“

„Budeš muset,“ zašeptala jsem a vytáhla se na špičky. Jemně jsem přitiskla své rty na jeho a z očí se mi znovu spustily slzy. Edward si mě za týl jednou rukou přitáhl blíž a druhou mě k sobě pevně tisknul. Nebránila jsem se, vyhledávala jsem jeho rty, chtěla jsem víc. Chtěla jsem, aby mě nepustil, aby mě drtil ve svém náručí a nenechal mě odejít, ale to nešlo. Ukončila jsem náš polibek a podívala se mu do očí. „Vrátím se.“

Lehce jsem se naposledy otřela o jeho rty a vymanila se z jeho objetí. Popadla jsem kabelku a tašku, jež stály na zemi, a utíkala pryč. Edward jen zaraženě stál uprostřed mého pokoje a sledoval má mizející záda. Seběhla jsem rychlostí blesku schody do přízemí a bez jediného pohledu proběhla plným obývákem do garáže, kde jsem popadla klíčky od Edwardova Volva. Hodila jsem tašku na sedadlo spolujezdce a s divokým zakvílením brzd vyjela z garáže.

Snažila jsem se nepřemýšlet a jen se plně soustředit na silnici a auto, jež jsem řídila, ale myšlenky mi létaly všemi směry a soustředily se na něco úplně jiného. Třeba na Edwardovy rty, které se ještě před chvílí tiskly k mým, na pevné ruce majetnicky svírající můj pas. Přistihla jsem se, že sním s otevřenýma očima, a tak jsem rychle zatřepala hlavou a soustředila se jen na ubíhající asfalt pod koly auta.

Chvíli trvalo, než jsem se konečně dostala k letišti, ale když jsem vystupovala z auta, jež jsem nechala zaparkované na parkovišti, spadl ze mě tíživý kámen. Musela jsem pryč od všeho, od Edwarda, od Aarona, od Cullenových, od svého života… Zamířila jsem k letištní hale a pečlivě zkoumala odletovou tabuli. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam bych měla jet. Do očí mě udeřil let do Jacksonvillu, ale tam jsem jet nemohla, ničím bych si nepomohla. Nemohla bych se dívat na mou šťastnou mamku s těhotenským bříškem, kterého se já nedočkám. O pár řádků níž byl let do Detroitu, jenže co tam? Mám si připomínat chvíle bláznění a živoření? Ne, to ne. Paříž, Londýn, Tokio, Athény, Řím...

Nakonec byla má volba jasná. Rychle jsem si běžela koupit letenku a doufala, že na mě nějaká ještě zbude, protože letadlo mělo za pár chvil startovat. Měla jsem více štěstí než rozumu, v letadle byla dvě poslední místa. Ihned po zakoupení letenky jsem spěchala na odbavení a pak už rovnou do letadla, nebyl čas na nějaké courání se. Chvíli potom, co jsem dosedla do sedačky turistické třídy, letadlo vyrazilo ke startu. Opřela jsem si hlavu a pozorovala z okénka vzdalující se zem. Snažila jsem se nemyslet a po většinu času se mi to dařilo, ty zbylé chvíle jsem raději prospala, než abych se vrátila do vod svého zármutku a utrpení.

Po přistání jsem si vyzvedla svou tašku a v půjčovně aut si pronajala malé autíčko akorát tak pro mé potřeby. Majitel půjčovny mi po podepsání smluv a zaplacení předal do rukou klíčky a dovedl mě k autu. Hodila jsem si tašku na sedadlo spolujezdce a vyjela od letištních hal pryč z obrovského města. Cesta byla obklopená lesy, jež vrhaly stín na silnici, do níž by se jinak opíral slabý paprsek slunce. Nečekala mě zrovna krátká cesta, ale bylo mi to jedno. Řízení alespoň nějak zaměstnalo mou mysl, a tak jsem se k němu upínala, co nejvíce to šlo. Bohužel ani cestování nemohlo být věčné, a tak jsem brzy s autem zaparkovaným za mými zády na příjezdové cestě stála před dveřmi, tašku hozenou přes rameno a tiskla domovní zvonek.

Netrvalo dlouho a dveře se konečně otevřely. Stál v nich muž, který pro mě znamenal tolik, těšila jsem se, až se znovu schovám do jeho náruče.

„Bello?“ vydechl překvapeně.

„Tati,“ vzlykla jsem a vrhla se mu okolo krku.

<<< ∫ >>>

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 23. kapitola: