Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nešťastné setkání - 13. Útěk

Nešťastné setkání - 13. ÚtěkPřínáším další dílek NS s názvem Útěk. Cullenovi se snaží ochránit Bellu, která má opravdu špatný den. Nejprve Victoria a později Aaron. Co se z toho vyklube?
Doufám, že mě zase odměníte haldou komentářu, za které vám hrooozně moc děkuji. Cením si jich moc.
Přeji příjemné počteničko, Vaše Hanulka :-*

13. Útěk

Isabella Swan

 

Roztřesenýma rukama jsem přijala hovor.

 

„Bello!“

 

„A-Alice.“ Hlas se mi třásl strachem.

 

„Měla jsem vizi.“

 

„Já vím, Alice. Je tady. Victoria je zpět.“

 

 

 

 

„V-Victoria?“ zarazila se Alice.

 

„Ano, právě jsem se s ní srazila v atriu. Proč jsi mi volala, Alice?“

 

„To teď není podstatné. Drž se někde mezi lidmi, hned jsme tam!“ rozkazovala Alice a položila mi telefon. Postavila jsem se konečně ve výtahu na nohy a snažila se tvářit normálně. Jenže strach mi to nedovoloval. Co když Victorie zmasakrovala půlku firmy a teď na mě číhá v mé kanceláři? A co mi to Alice chtěla původně říct? Nechápala jsem nic. Výtah se zhoupnutím zastavil a já opatrně, rozhlížejíc se všude okolo sebe, vystoupila. Nikoho jsem neviděla a nevěděla jsem, jestli je to dobré, nebo špatné znamení. Pospíchala jsem k sobě do kanceláře a pocítila obrovskou úlevu, když jsem objevila Emmu živou a zdravou za pracovním stolem, jak se čertí nad nějakými papíry.

 

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji spěšně a zmizela v útrobách kanceláře. Jako na trní jsem seděla ve svém měkkém křesle a nervózně pozorovala pevně zavřené dveře. Ozvalo se zaklepání a dovnitř se nahrnula Alice s Jasperem a Emmettem.

 

„Rychle, vezmi si bundu a jdeme. Není čas!“ popoháněla mě Alice a strkala mi moje věci do rukou.

 

„Alice-“

 

„Potom, Bello!“ Zdála se mi poněkud nepříčetná a nervózní. Poslechla jsem a s triviálním vysvětlením Emmě, kam mizím, jsme opustili budovu. Šla jsem po boku Alice, která pevně svírala mou paži a okolo nás kráčeli kluci, jako tělesná stráž.

 

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se zmateně.

 

„Čeká na nás doma, musíme tě odvést na nějaký čas pryč. Tedy, Edward tě odveze,“ odpověděla mi Alice nervózně, když jsme nasedli do auta, ale já jen přikývla. Neměla jsem tolik strach o sebe, jako o něj. To on zabil Jamese a Victorie prahla po pomstě. Bude nejlepší, když oba dva na čas zmizíme.

 

„A co vy?“

 

„My se zatím postaráme o Victorii,“ promluvil z předního sedadla Jasper a podíval se na mě skrz zpětné zrcátko.

 

„Co? Ne, to nemůžete, mohlo by se vám něco stát!“

 

„Bello, neboj se. Je nás sedm a ona je jen jedna. Nebude mít proti nám šanci,“ mluvil na mě Jasper uklidňujícím hlasem a svůj pokus podtrhl vlnou klidu, kterou ke mně vysílal.

 

„A co Aaron?“ vyhrkla jsem vystrašeně.

 

„Neboj, vše mu zavoláme,“ uklidňovala mě Alice a já jsem si dokázala živě představit Aaronovu reakci, až zjistí, kde jsem a hlavně s kým.

 

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Měla bych mu zavolat sama.“

 

„Na to bohužel není čas, musíš to nechat na nás,“ mluvila Alice nesmlouvavě a mě nezbývalo nic jiného, než souhlasit.

 

 

 

Za pár chvil už jsme byli konečně u domu. Alice mě vzala pod svá ochranná křidla a upíří rychlostí mě odnesla do domu. Připadalo mi to, jako by se historie opakovala, jen na jiném místě. Uvnitř stáli před dveřmi zbylí členové rodiny a napjatě nás vyhlíželi.

 

„Ach, Bello, měla jsem takový strach,“ ozvala se Esmé a ihned mě šla obejmout.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Edward starostlivě.

 

„Nic mi není.“

 

„Dobře, měli bychom vyrazit, než se věci zvrtnou.“ Přikývla jsem na souhlas. Se všemi jsme se rozloučili a Edward mě táhl do garáže, kde vybral černé nenápadné auto.

 

„Připravená?“ zeptal se mě, když jsem se připoutala.

 

„Myslím, že jo,“ přitakala jsem a připravila se na zběsilou jízdu. Věřila jsem Edwardovi. Věřila jsem, že se postará o to, abychom dorazili v pořádku, ať už jsme měli namířeno kamkoliv. Edward vystartoval z garáže, až pneumatiky zakvílely a hnal se snad rychlostí světla po prašné lesní cestě na dálnici. Nemířil zpět do New Yorku, ale na sever do Kanady.

 

Křečovitě jsem svírala sedačku a ani se raději nedívala na auta, která jsme předjížděli. Chápala jsem, že musí jet rychle. Ujížděli jsme před vlastní smrtí, ale z tohohle se mi dělalo zle. Koutkem oka jsem mrkla na ručičku tachometru, která přeskakovala daleko za hranicí dvou set kilometrů za hodinu.

 

 

 

„Neboj se, vše bude dobré,“ usmál se na mě Edward, sevřel mi pevně ruku a začal mi dělat uklidňující kroužky.

 

„Děkuju, ale mohl bys prosím sledovat silnici?“ poprosila jsem ho tiše a hlasitě polkla, jak jsem zaháněla tu nepříjemnou závrať a nevolnost. „Mohl bys mi prozradit, kam to jedeme?“

 

„Kus za Montreal. Esmé nám tam na pár dní na cizí jméno propůjčila jednu chaloupku. Nikdo by nás tam neměl najít. Ostatní se postarali o to, aby nás Victorie nesledovala.“

 

„Dobře,“ přikývla jsem, opřela si hlavu o opěradlo a se zavřenýma očima se snažila urovnat si myšlenky. Během jedné jediné hodiny se mi život obrátil o tři sta šedesát stupňů. Jedu s Edwardem kamsi do divočiny, sama, bez Aarona a jde po nás Victorie prahnoucí po naší smrti. Úžasný den. Byla jsem na sebe pyšná, sarkasmus mě neopouštěl ani teď, ale ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem hrozný strach. Bála jsem se Victorie, bála jsem se o Edwarda, bála jsem se Aaronovy reakce a bála jsem se svých bláznivých pocitů. Nevadilo mi, být jednou za čas v Edwardově přítomnosti, ale být s ním teď celé dny sama, to bude obrovská zkouška pro nás oba. Teprve teď se ukáže, jestli se opravdu k sobě umíme chovat jako přátelé.

 

 

 

Měla jsem obrovské obavy. Co když znovu podlehnu jeho pokřivenému úsměvu, zlatavým očím, které přetékají láskou, pevným chladným pažím, svírajícím můj pas, rtům tvrdým jako skála, pevně se tisknoucím k těm mým? Ne! Nesmím se takhle rozptylovat! Vše bude dobré, Edward je můj přítel, má vrba, nic víc. Miluji Aarona z celého svého srdce a nebyla bych přeci schopná ho podvést. Mé srdce patří jemu a na tom se prostě nic nezmění. Ale kdyby to tak skutečně bylo, nemusela bych se o tom přeci takhle přesvědčovat?! Tak teď jsem si opravdu pomohla.

 

 

 

Nešťastně jsem si povzdechla a Edwardův stisk na mé dlani zesílil. Úplně jsem zapomněla, že mi na ruce stále kreslí kroužky. Střelila jsem pohledem po našich rukách. Edward vycítil můj pohled a svou dlaň raději přesunul zpět na volant.

 

„Promiň,“ zašeptal tiše.

 

„Neomlouvej se, bylo to uklidňující,“ usmála jsem se na něj povzbudivě a Edward mi můj úsměv smutně opětoval. Znovu mi tedy zakryl ruku svou a já spokojeně zavřela oči a pokoušela se usnout. Tahle cesta měla být ještě velice dlouhá.

 

 

 

***

 

Probudil mě až tichý hlas a chladná ruka na mé tváři. „Bello?“

 

„Hmf?“

 

„Pojď ven. Musíme dojít nakoupit něco k jídlu, pak zastavíme až na místě.“ Otevřela jsem oči a teprve teď si všimla, že parkujeme před obchodním domem a Edward stojí v otevřených dveřích a ustaraně se na mě dívá.

 

„Už jdu,“ zívla jsem a trochu se protáhla. Edward mi odepl pás a pomohl mi vylézt z auta. Byla jsem rozlámaná, rozespalá a nohy se mi pletly. Edward mě raději chytil kolem pasu a táhl mě do obchodu. Neprotestovala jsem vůči jeho ruce na mém boku. Sžírala mě paranoia a strach, takže jsem byla ráda, že je mi na blízku.

 

 

 

Nakoupili jsme převážně trvanlivé potraviny, nějaké hygienické potřeby, Edward poté ještě natankoval a mohli jsme znovu vyrazit na cestu. Projížděli jsme Montrealem a podle Edwarda byla ta chata vzdálená necelých dvě stě mil. Nemohla jsem znovu usnout, a tak jsem uvažovala nad Victorií. Kde se tu vzala? Jak zjistila, kde teď žijeme? Odkud věděla, kde pracuji? A hlavně po kom z nás dvou vlastně jde? Chce smrt mojí, Edwarda, nebo nás obou? Zamračeně jsem se dívala ven a snažila se srovnat s tou deptající nevědomostí.

 

 

 

„Co se děje?“ zeptal se po chvíli Edward. Povzdechla jsem si a vypověděla mu všechny své obavy a nezodpovězené otázky. Edward na tom ale s odpověďmi nebyl o moc lépe, než já.

 

„Také jsem nad tím uvažoval. Hledal jsem nějakou spojitost mezi tvou prací, tebou a Victorií. Nějaký způsob, jak by se to mohla dozvědět, ale na nic jsem nepřišel.“ Zdál se sám sebou zklamaný, ale tím jsem se teď netrápila.

 

Uvažovala jsem nad tím a nevěděla si rady. Stáli jsme na červenou v jednom malém městečku a já se dívala do útrob jedné místní trafiky, když jsem zalapala po dechu.

 

„Panebože!“ vydechla jsem a polekala tím Edwarda.

 

„Co je? Co se děje?“

 

„Ten časopis.“

 

„Co? Jaký časopis?“

 

„Ten rozhovor, který jsem dělala po tom bále. Byla jsem na titulní straně a v tom článku jsem vyprávěla o naší firmě. Victorie se k tomu musela nějakým způsobem dostat. Může mě sledovat již týdny a Alice to kvůli Aaronovi neviděla. Aaron! Pokud nás spolu spatřila, je taky v nebezpečí!“ začínala jsem panikařit. Edward zajel ke krajnici a zastavil.
„Bello!“ vykřikl, chytil mě pevně za ruce a donutil mě ho sledovat. „Uklidni se, Aaron je pryč-“

 

„Ano, ale zítra se vrací.“
„Oni se o něj postarají, neboj.“
„Edwarde, mám strach. Nechci, aby se mu něco stalo kvůli mně.“
„Neboj, slibuji, že budete oba v pořádku, ano?“

 

„Děkuji,“ zašeptala jsem a sklonila zrak před jeho uhrančivýma očima, které chytaly tmavý nádech černé. Edward se odtáhl a znovu se rozjel po silnici. Zanedlouho jsme sjeli z hlavní silnice a mířili si to prašnými cestičkami hluboko do lesa. Auto sebou na nerovném povrchu kodrcalo a já se modlila, abychom konečně zastavili. O pár desítek minut později se před námi otevřel výhled na nádhernou malou chatičku. Tedy na poměry Cullenových ta chata byla opravdu malá, jinak by se do ní vešla hravě rodina s pěti dětmi.

 

„Něco malého?“ vypískla jsem a Edward se pobaveně zasmál. Bylo to asi poprvé, co jsem ho viděla se upřímě zasmát od mých osmnáctých narozenin, a že mezitím uběhla dlouhá doba.

 

„Znáš Esmé a Alici,“ pokrčil rameny a vypl motor. Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a vystoupila ven. Po dlouhé době jsem mohla cítit tu překrásnou vůni jarní přírody.

 

 

 

Edward mi hodil klíče od té chatičky a sám vynosil všechny tašky. Já se mezitím okouzleně procházela po obývacím pokoji a obdivovala krásy surového dřeva, z něhož byl vybavený interiér. Nakonec jsem si zabrala jeden pokoj, kam mi Edward vynesl tašku, a já se modlila, jestli mi zabalili něco normálního. Zdálo se, že se o vše starala Esmé s Rosalii, tudíž jsem tam nenašla obvyklé Aliciny módní výstřelky, ale praktické a hlavně teplé oblečení. V chatě totiž nebylo nijak teploučko, i když Edward ihned roztopil krb v obývacím pokoji. V sukni a lehkém světříku mi byla hrozná zima, a tak jsem se převlékla a pořádně se nabalila, abych tady nenastydla. To by nám tak ještě scházelo.

 

 

 

Seběhla jsem zpět do obýváku a spatřila Edwarda, jak se na mě zkroušeně dívá.

 

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

 

„Budu tě tu muset na hodinku nechat samotnou. Potřebuji si dojít na lov. Tvá vůně… Já…“

 

„To je v pořádku.“ Natáhla jsem se a pohladila ho po ruce, ale když jsem si uvědomila svou reakci na jeho zármutek, rychle jsem zase ucukla. „Klidně jdi, já to tady zvládnu,“ ujišťovala jsem ho.

 

„Dobře,“ přikývl a vydal se ke dveřím.

 

„Edwarde?“ vykřikla jsem ještě. Zvědavě se otočil, ruku na klice.

 

„Ano?“

 

„Mohla bych zavolat do práce? Musím se omluvit.“
„Jistě, ale nevolej moc dlouho a neprozrazuj nic, co by mohlo Victorii napovědět, kde jsme.“ Přikývla jsem na souhlas a nechala ho už odejít. Všimla jsem si, jak často zatínal ruce v pěst, nedýchal a jeho oči byly minutu od minuty tmavší a zlověstnější, i když jsem věděla, že se ho nemusím bát. Uvědomovala jsem si, že po těch letech našeho odloučení to pro něj musí být všechno stejné, jako při našem prvním setkání.

 

 

 

Došla jsem si pro telefon a vytočila známé číslo do kanceláře pana Smitha. Telefon chvíli vyzváněl, než se ozval úlevný hlas mého šéfa.

 

„Bello! Jsi v pořádku? Emma mi říkala, jak spěšně jsi odtud dnes ráno odcházela. Co se stalo?“

 

„Omlouvám se, ale bylo to naléhavé. Musela jsem narychlo kvůli své rodině opustit New York a nevím, kdy se budu moci navrátit zpět. Má… má matka potřebuje právě mou pomoc.“

 

„Nic se neděje. Rodina má samozřejmě přednost, chápu to, ale udělala jsi nám čáru přes rozpočet, drahá Bello. Jsem si ale jistý, že Emma vše na pár dní zvládne, než se budeš moci vrátit zpět.“

 

„Moc vám děkuji, pane. A mohl byste vyřídit Aaronovi, až se vrátí ze služební cesty, aby kontaktoval Cullenovi?“

 

„Oh, jistě, ale Aaron není na žádné služební cestě, o tom bych něco věděl. Vzal si dovolenou,“ promluvil tiše pan Smith a já jsem ztuhla.

 

„A-aha,“ zakoktala jsem se. „Promiňte, už musím končit. Nashledanou,“ rozloučila jsem se zbrkle a zavěsila.

 

Aaron si vzal dovolenou? Proč mi tedy vehementně tvrdil, že jede na služební cestu? Odkdy mi lže? Proč mi lže?

 

 

 

Seděla jsem na pohovce, zírala do prázdna a nevěřila tomu, že by mi něco takového udělal. Chtěla jsem okamžitě popadnout telefon a všechno mu to vyčíst, křičet na něj, proč mi lhal. Ale zároveň jsem s ním nechtěla mluvit. Bála jsem se, co bych se mohla dozvědět.

 

„Bello? Bello!?“ Slyšela jsem z povzdálí rozrušený hlas, ale nebyla jsem schopná přemýšlet nad tím, co se mi snaží říct, nebo co po mě chce. Stále jsem tupě zírala do zdi a užírala se obrovskou nejistotou, kterou jsem cítila ze svého vztahu s Aaronem. V čem mi ještě lhal? Má snad někoho jiného? Je teď právě s ní?

 

„Bello!“ vykřikl ten hlas zoufaleji a já se snažila zaostřit na postavu, která mi vehementně třásla rameny a snažila se mě dostat zpět mezi normálně myslící a zdravě uvažující lidi. Párkrát jsem zamrkala a zírala do vyděšených, zlatavých očí, které mě starostlivě sledovaly.

 

 

 

„Bello, co se děje?“ ptal se mě Edward.

 

„Aaron,“ šeptla jsem bolestně a snažila se potlačit vzlyky, hromadící se uvnitř mého nitra, sžírající ho na maličké kousíčky.

 

„Co je s ním?“

 

„O-on mi lhal,“ odpověděla jsem téměř neslyšně.

 

„V čem ti lhal?“

 

„Není na žádné služební cestě.“

 

„Jak to? Co to povídáš? Vždyť odjel z města.“

 

„To ano, ale vzal si dovolenou a mě řekl, že jede na služební cestu. Lhal mi a já netuším proč. Má snad jinou?“ zašeptala jsem tiše a nechala první slzu smáčet můj ztrhaný obličej.

 

„Neboj se, bude to dobré. Nějak se to určitě vysvětlí,“ utěšoval mě Edward a já mu vzlykala do košile, z které jsem cítila les a jeho charakteristickou omamnou vůni. Až teď jsem si uvědomila, jak moc hodný ke mně je. Měl by mě nenávidět za to, jak jsem ho odmítla.

 

„Děkuji ti.“

 

„Za co?“ zeptal se pobaveně.

 

„Za to, jak jsi ke mně milý a hodný. Nezasloužím si, abys mě tu utěšoval. Měl bys být uražený, nemluvit semnou , ne mě tady uklidňovat a těšit, že vše bude s mým současným přítelem v pořádku.“

 

„Bello,“ vydechl a chytil mě za ruce, „řekl jsem ti přeci, že budu tvůj přítel a takhle se přátelé chovají.“

 

„Ale my k sobě chováme větší city, než přátelské.

 

„Ano, ale ty miluješ Aarona.“

 

„Ale-“

 

„Ne, Bello, žádné ale. Znám tě, znám tvé uvažování, tvou povahu, znám tě dokonaleji, než ty sama a vidím, jak se trápíš. Trápíš se tím, že mi snad ubližuješ svým vztahem s Aaronem, ale já jsem v podstatě šťastný. Dokázala jsi zapomenout na to, co jsem ti provedl, dokázala ses přes to přenést a začít znovu žít. Jsem na tebe pyšný a jsem rád, že jsi šťastná, i když to vaše štěstí teď Aaron kazí, ale nevěřím tomu, že by měl milenku. Vím, že jsem říkal, abys mu nevolala, ale pokud si s ním potřebuješ promluvit, tak-“

 

„Ne! Nechci s ním teď mluvit.“
„Dobře,“ přikývl Edward a odklonil se ode mě.

 

 

 

Cítila jsem se hrozně unavená. Dnešek byl pro mě psychicky napjatý, ale já cítila i tělesnou únavu. Bolela mě každá kůstka v těle.

 

„Měla by sis jít odpočinout,“ poznamenal Edward.

 

„Čteš mi myšlenky?“

 

„Kéž bych mohl, ale jak jsem říkal, znám tě a ani nepotřebuji číst v tvé mysli, vše ti vidím na očích. Běž se umýt, já ti udělám něco k jídlu.“ Nemělo smysl protestovat, a tak jsem se zvedla k odchodu. V pokoji jsem z tašky vyhrabala nějaké pyžamo a ručník a zamířila do koupelny. Zhrozila jsem se svého odrazu v zrcadle. Oči zarudlé od pláče, propadlé tváře bez trochy barvy. Přepracovanost a únava ze mne sálaly na první pohled. Nikdy mi nepřišlo, že bych pracovala nějak moc, i když je pravda, že na rozdíl od ostatních kolegů jsem toho měla dvakrát více než oni, ale vše jsem v pořádku zvládala. Do dneška jsem snad nepocítila únavu. To byla vlastně lež, byla jsem unavená, ale káva mě vždy dokázala postavit na nohy. Svlékla jsem si oblečení a zalezla si do sprchy. Snažila jsem se uvolnit tělo a hlavně svou mysl. Ale nešlo to. Přemýšlela jsem nad Aaronem a těch myšlenek se nemohla zbavit, i když mě ničily. Představovala jsem si ty nejhorší scénáře, kde teď asi tak může být a hlavně s kým. Vylezla jsem ze sprchy a rychle se převlékla do pyžama, než se do mě stačila dát zima.

 

 

 

Vrátila jsem se do pokoje, kde mi na posteli ležel tác se spoustou jídla. Vše vypadalo velice lákavě, ale já neměla hlad. Nechtěla jsem nic jíst. Tác jsem tedy položila na noční stolek a zavrtala se až po bradu do peřin. Po chvilce do pokoje nakoukl Edward. Zamračil se, když viděl nedotčené jídlo a přešel si ke mně sednout.

 

„Bello, měla bys něco sníst. Vůbec se mi nelíbíš.“
„Díky, to jsem fakt potřebovala slyšet,“ zabručela jsem naštvaně, i když jsem věděla, že on si takové chování nezaslouží, jen si o mě dělá starost.

 

„Tak jsem to nemyslel, ale jsi celá bledá, pohublá, nemáš žádnou barvu, jsi skoro stejně bílá jako já,“ snažil se své kázání obrátit v žert, ale měl pravdu, barvou své pokožky jsem se hravě blížila té jeho. „Prosím, sněz alespoň něco.“ Upřel na mě ten svůj neodolatelný pohled a já si povzdechla.

 

„Dej to sem.“ Spokojeně se usmál a podal mi plný tác. Vzala jsem si suchou housku a zakousla se do ní. Netvářil se nadšeně, ale nemohl protestovat, že nejím.

 

„Možná bys měla na čas s tou prací přestat. Vyčerpává tě to.“

 

„V pohodě, já to zvládám,“ odpálkovala jsem ho ostře. „Promiň,“ zašeptala jsem, „chovám se hrozně, já vím.“

 

„To nic, jsi jen rozrušená. Možná bys měla jít spát.“ Sebral tác a zvedl se, aby odešel.

 

„Edwarde, mohl bys tu zůstat se mnou, prosím?“ zeptala jsem se a posunula se na posteli, abych dala najevo, že to myslím vážně.

 

„Jistě,“ pousmál se, na chvíli zmizel a během vteřinky už ležel vedle mě. Opřela jsem si o jeho rameno hlavu a znovu tiše poděkovala.

 

„Nemáš zač. Říkal jsem ti, že tu pro tebe vždy budu.“ Jeho hlas mě uklidňoval a mě se začaly klížit víčka. Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech a pak z jeho rtů začaly tiše splývat tóny mé ukolébavky. Zabolelo mě u srdce, ale brzy jsem se poddala chtivému spánku.

 

 

 

Ráno jsem se probudila v náručí Edwarda a chvíli mi trvalo vzpomenout si, co se stalo. Když jsem po rozlepení víček spatřila jeho zlatavé oči, nabyla jsem dojmu, že jsem se vrátila zase o pár let později. Jenže pak mi hlavou proběhly myšlenky na Victorii a Aarona a rázem jsem byla znovu v obraze. Proč tohle všechno nemohl být jen hloupý sen? Proč se skutečně můj život hroutí jako domeček z karet?

 

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward.

 

„Dobré,“ opětovala jsem mu pozdrav. Edward chtěl něco říct, ale přerušilo ho zvonění telefonu. Vylekala jsem se a Edward mě pohladil po ruce, abych se uklidnila. Jenže, jak jsem mohla být klidná, když se mezitím v New Yorku mohlo komukoliv něco stát?

 

 

 

„Alice?“ promluvil Edward do telefonu. Neslyšela jsem, co Alice říká, ale nebylo to nic dobrého vzhledem k tomu, jak se Edward zamračeně tvářil. Najednou vyskočil z postele. „A to mi voláš až teď? Vždyť tady může být každou chvílí!“ Mé srdce divoce bušilo a v mozku mi tepala krev. Victoria! Ale co to Alici popadlo, že nám to nehlásila dřív! „Ne, Alice. Viděla jsi to včera, vím, že jsi to viděla. Tohle jí ještě víc rozruší!" Pak chvíli zase mluvila Alice. Jo, vy taky." To byla jeho poslední slova, než telefon zase položil.

 

„Co se děje?“ zašeptala jsem tiše, protože můj hlas se strachem celý třásl.

 

„Bell, je mi to líto, ale Aaron je na cestě sem. Bude tady nejdéle do hodiny.“ Ne, já ho nechci teď vidět. Nechci, aby tu byl. Nechci se dívat do jeho očí, které mě vždy upoutají. Nechci si dozvědět pravdu! To se raději budu zalykat nejistotou!

 

 

 

***

 

Hodina utekla jako mávnutím proutku, když se Edward napřímil a zamračil se.

 

„Je tady,“ zamumlal a vyrazil ke dveřím, na které se během vteřiny ozvalo zabušení. Cítila jsem, že mě sžírá nervozita. Bála jsem se toho, co bych se mohla teď dozvědět.

 

„Ty!“ vykřikl Aaron sotva vpadl dovnitř.

 

„Uklidni se,“ mírnil ho Edward a já jsem vstala a postavila se po jeho boku.

 

„Bello,“ přesunul Aaron svou pozornost na mě, „jsi v pořádku? Není ti nic? Alice mi vše vysvětlila. Nemohl jsem zůstat v New Yorku. Musel jsem za tebou.“

 

„Vážně? A jak bylo na služební cestě?“ zasyčela jsem nepříjemně. „Nemusíš mi lhát, vím, že jsi na žádné služební cestě nebyl!“

 

„Bello, počkej, já ti to vysvětlím.“
„Obávám se, že na vaše dohady není čas. Tenhle idiot ji přivedl až sem,“ zavrčel Edward a propaloval nenávistným pohledem Aarona. Otočila jsem se na něj a srdce už mi dnes znovu poplašeně tlouklo až v krku.

 

„Victoria?“ zašeptala jsem. Odpovědí mi bylo pouze Edwardovo tvrdé přikývnutí a já se zhroutila na pohovku. Dostihla nás. Vše bylo zbytečné. Zemřu po boku mužů mého života.

>>>Předchozí kapitola<<<

>>>Následující kapitola<<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nešťastné setkání - 13. Útěk:

 1
1. Kačka
05.09.2011 [23:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon dokonalý

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!