Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nessiin pláč - 1. kapitola

Nessiin pláč - 1. kapitolaNedlouho po odchodu Volturiových z louky u Forks, kde objevili existenci míšenců a potvrdili bezpečnost malé Renesmé, už Aro zas kuje pikle. Co si přichystal poznáte za pár kapitolek téhle celkem krátké povídky. Tahle první je spíš takový úvod, jestli vůbec skousnete můj styl psaní...:o)

1. kapitola

 

Ve Volteře vládl poslední dobou všední klid. Jednou za čas se objevila turistická výprava, která během pár dní z ničeho nic zmizela, ale místním to nebylo nijak divné. Tak to tu bylo odjakživa. Svatý Marcus už dávno podle pověsti zbavil tohle město všech krvelačných bestií, a tak nikdo nepřemýšlel o možném návratu upírů. V dnešní době stejně nikdo na takové nesmysly nevěří. Jediný rozruch v městečku byl právě o svátku Svatého Marka a pak o běžných křesťanských svátcích. Ale v polovině února? Městečko bylo pusté. Ulice byly tiché a poloprázdné. Nikdo se nechtěl v mrazivém počasí moc dlouho zdržovat venku.

Pod dlažbou uliček, hlouběji v podzemí, se v jedné z komnat sešel vůdce mocné upíří rodiny Volturiových, Aro, se svými dvěma souputníky, Marcusem a Caiem.

„Myslím, že by bylo vhodné utvořit aspoň osmičlennou výpravu. Nemůžeme si být jisti, kolik jich najdeme,“ zamyšleně zašeptal Aro. Marcus jen znuděně pokýval hlavou a podíval se na Caia, který přecházel po místnosti lidským tempem sem a tam.

„Demetri, Felix, dva členové stráže, Alec, já, Marcus a ty, Aro, bys měl jít také. Jane tu může zůstat. Myslím, že přílišné nebezpečí nehrozí,“ promluvil Caius a otočil se tázavě na Ara.

Ten chvíli mlčel a pak přikývl.

„Měli bychom vyrazit co nejdříve, nelíbí se mi představa, jak Nahuel oznamuje ostatním míšencům, že existujeme. Nerad bych zažil nějaké překvapení dřív, než tam dojedeme,“ mračil se Marcus. Aro vstal pružně ze svého trůnu a s úsměvem pokynul svým dvěma přátelům.

„Vyjeďme tedy hned.“

Za půl hodiny už seděli v soukromém letadle směr Brazílie a dál Amazonie.

 

***

 

Lesem prosvištěl velkou rychlostí tvor, který by snad mohl být člověkem. Mohl by, kdyby ovšem nebyl o tolik rychlejší, než nejlepší běžci zdejších indiánů a kdyby se nepohyboval tak tiše, jak dokáže plachtit netopýr.

Iutenah byl právě na lovu, a i když byl nad amazonskou džunglí jasný den, pod příkrovem stromů a hustého listoví bylo stále šero. Vzduch byl parný a plný pachů, které Iutenah třídil ve své hlavě. Vybral ten nejlákavější a pustil se za ním. Nikdo z lidí by se mu teď určitě nechtěl dostat do cesty.

Ale přece jen – asi osmileté děvčátko zaběhlé od své vesnice si hrálo u slepého ramena řeky s hádětem, které našlo mezi padlými větvemi. Vědělo, že tenhle druh hada jí nijak neublíží, a tak si ho proplétalo mezi prstíky a stavilo mu překážky z klacíků. Lidské smysly jsou tak slabé, že děvče neslyšelo šustění listí na protějším břehu řeky, kde se skrýval Iutenah.

Ten měl teď smysly naopak napjaté; oči měl černé jako amazonská noc a hrdlo mu naplňovaly sliny sbíhající se k obědu. Sledoval děvčátko a připravoval se ke skoku, když na břeh najednou vběhl chlapec a začal na dívku pokřikovat. Divoce se rozhlížel a pátral po možném nebezpečí číhajícím v lese. Byl starší než dívka, která mohla být jeho sestřičkou. Dívka se ale nechtěla vzdát své hry a odháněla chlapce, ať si jde po svém. Ten k ní přiběhl a tahal ji za ruku pryč. Děvčátko se rozzlobilo a začalo se s chlapcem přetahovat.

Iutenah polkl a pootevřel ústa. Pomalu nasával pach jejich těl a krve. Uslyšel, jak se dětem kvůli pranici zrychlil tep a už nevydržel čekat. Vyrazil vpřed. Přeskočil řeku a dopadl přímo za chlapce, kterého jedním úderem omráčil. Děvčátko stálo jako opařené. Nadechovalo se ke křiku, ale vyšel z ní jen tichý sten, jak ji omráčila druhá Iutenahova rána.

Iutenah si obě děti hodil přes ramena, vrátil se s nimi zpět na druhý břeh a utíkal hlouběji do lesa ke své nynější skrýši. Dívku odložil do hromady listí, kterou měl jako místo na spaní a lačně se zakousl do chlapcova hrdla. Vysál jej tak rychle, že se chlapec ani nestačil probrat z bezvědomí, aby křičel bolestí. Tělo skryl pod blízko rozrostlý keř a vrátil se k děvčeti. Čekal, až se probudí. Seděl téměř bez pohnutí před tělem děvčátka něco přes hodinu, když se dítě začalo v listí vrtět. Za pár minut holčička otevřela oči a omámeně zamrkala. Sáhla si na hlavu, kde začínala cítit bolest po úderu a vtom jí došlo, co se stalo.

Vyjekla a rychle se posadila. Vyděšeně se kolem sebe rozhlížela, když se její oči střetly s Iutenahem, který si ji zvědavě prohlížel. Holčička vykulila strachem oči a začala dokola opakovat nějaké slovo, ale pak jí zeskelněly oči a ona se zarazila.

„Ách, to mám štěstí, že jsem naživu,“ vydechl Iutenah. Měl sice lehký přízvuk, ale jinak byla jeho angličtina čistá a srozumitelná. Děvčátko se usmálo, na tváři výraz, jakoby se vůbec nic nestalo. Iutenah ji stále pozoroval a začal pohybovat rty, neslyšně tak šeptal: „Takové štěstí, až se mi chce skákat radostí!“ Děvčátko vstalo ze země a začalo dokolečka poskakovat. Tvářilo se, jako by právě dostalo nějaký dárek.

Iutenahův výraz se prudce změnil z radostného na lačný. Slyšel naprosto jasně, jak se s poskakováním holčičce zrychluje puls. Během vteřiny už bylo dítě mrtvé. Zlomil jí vaz, jak se na ni vrhnul a zabořil jí své ostré zuby do krční tepny.

 

***

 

 

Aro i ostatní ze skupiny cítili nezvyklý pach – jakoby upíří, ale mnohem slabší – a pochopili, že jsou na správné stopě. Vydali se cestou, kudy míšenec běžel a jak stopa sílila, čekali střet s neznámým. Po pár kilometrech se dostali k břehu řeky, kde před chvílí lovil Iutenah. Odtud se rozhodli jít pomaleji, aby jej nevylekali.

Iutenah ucítil cizince pár minut předtím, než vešli na malou mýtinku mezi keře, kde právě dojedl. Napřímil se a sbíral síly k možnému útoku. Když ale Volturiovi přišli blíž, ucítil Iutenah pach tak silný a příjemný, že na útok úplně zapomněl. Stál a hleděl do očí osmi upírům, o jejichž druhu doposud neměl ani ponětí.

„Nemusíš se bát, můj nový příteli,“ promluvil k němu člověk stojící vpředu skupiny.

„Já jsem Aro a tohle jsou moji přátelé z Itálie, zřejmě jsi o nás ještě neslyšel?“

Iutenah se zkoumavě zahleděl na Ara a ostatní a pak zavrtěl hlavou. „Kdo přesně jste? Nikoho jako vy jsem nikdy předtím necítil,“ řekl Iutenah a stále byl připravený utéct nebo se bránit.

„Ach, my jsme tvoje jedna část. Ale nikým neředěná,“ pousmál se Aro a usmívat se nepřestal, když upřesňoval svůj původ.

„Jsme čistí upíři. Proto nemůžeš slyšet naše srdce a proto mají naše oči trošku jinou barvu, než by bylo obvyklé.“

Iutenah se zamyslel. „Myslím, že o vašem druhu mi vyprávěl můj bratr. Ale nevěděl jsem, že žijete mimo kontinent.“

Marcus s Caiem se na sebe podívali, očividně nečekali takové vyjadřování od někoho, kdo žije v pralese v noře a na sobě nemá skoro žádné oblečení.

Iutenah si jejich pohledů všiml. „Ano, nemám sice dostatek informací o vnějším světě, protože tenhle mi dosud docela stačil, ale nejsem úplně nevzdělaný divoch.“

Arův úsměv se ještě víc rozšířil.

„To je výborné, uprostřed Amazonie najdeme takovou bytost! Promluvme si tedy, chceme se totiž víc dozvědět o tvém druhu. Ještě před měsícem jsme neměli ani tušení, že takoví jako ty vůbec existují. Kolik vás je? Stýkáte se mezi sebou?“

„Své tři bratry jsem už dlouho neviděl. Moc se nestýkáme, naposled jsem je viděl asi před deseti lety. Amazonie není zas tolik velká, nejspíš nás moc nebude. Místní indiáni stále častěji podezírají pumy a hady, že odnáší jejich děti, neslyšel jsem je ještě mluvit o lidských... únoscích,“ pousmál se Iutenah. „Já se vám ještě nepředstavil. Jsem Iutenah.“

„Marcus, Caius, Demetri, Felix, Alec a dva členové naší gardy,“ Aro představoval ostatní pomalu, aby si Iutenah mohl všechny zapamatovat, jen k posledním dvěma upírům mávl volně rukou. „Rádi tě poznáváme, Iutenahu, a myslím, že pro tebe máme zajímavou nabídku. Možná pak necháš za zády i ten svůj prales,“ pokynul mu Aro k cestě a Iutenah se k nim připojil. Cítil, že se nemá čeho bát.

 

Další 

Shrnutí  

 

 


 

Pište, prosím, komentíky, ať vím, jestli se najde vůbec někdo, kdo bude chtít číst pokračování. Sice toho v téhle kapitolce tolik není, ale úvod je úvod... Další kapitolky by měly být lepší. :o)

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nessiin pláč - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!