Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem..." Epilog

05.11.2014 (21:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2471×

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se ukázala na světle. Venku svítilo slunce. Nádhera, která dopadala na mou pokožku, na ní vytvářela malé tanečky několika třpytek, které se jakoby nacházely pod mou pokožkou. Udivené pohledy mé rodiny během minutky vystřídalo obrovské překvapení a následná úleva. První se vzpamatovala Rosalie, která se zvedla, přešla ke mně a pevně mě objala kolem ramen.

„Vítej zpět,“ ozvalo se za zády mé tety. Emmett promluvil a díval se na mě poněkud bádavým pohledem. Netušila jsem, co a jak v tu danou chvíli dělat a tak jsem se jen usmála a vymanila se z Rosaliina objetí. Snažila jsem se být… normální. Ne, že by mi to pohledy všech ostatních ulehčovaly. Každý se na mě díval tím snad-se-tu-teď-nesloží-chudinka-malinká výjevem a spoustou dalších těmto podobných.

Přehodnotila jsem svůj názor na to, jít si sednout k ostatním do obýváku a radši se vydala do kuchyně pro sklenici vody a pro něco, čím bych zaplácla svůj naříkající žaludek. V posledních dnech jsem toho moc nesnědla a bylo to i vidět na mém těle. I když jsem zrovna byla po porodu, má váha rychle ubývala.

Každý kolem mě chodil po špičkách, aniž bych o to stála. Nejsem z cukru, skla ani porcelánu. Bohužel, jak se zdálo, tak mě tohle jejich opatrování bude provázet ještě hodně dlouho.

…

„Carlisle?“ zeptala jsem se velmi opatrně našlapujíc přes práh Carlisleovy pracovny. Po mém příchodu mezi ostatní jsem vyčkávala, dokud se situace neuklidnila a oni se na mě nepřestali dívat jako na opičku v zoo. Jakmile k nám dorazila trocha rodinné pohody a předstírání, že se nic nestalo, se stalo přirozeností, že Carlisle se omluvil a odešel do své pracovny. To bylo to, o co jsem stála.

Dědečkovo pero škrábalo po papíře, ale jakmile jsem promluvila, ustal se psaním a zvedl zrak, aby se na mě mohl podívat. Hřejivě se na mě usmál a já byla vděčná za plamínky v jeho jiskřivých očích.

Vešla jsem dovnitř a alespoň pro ten pocit soukromí, i když jsem ho tím vlastně nezískala, za sebou zavřela dveře. V hlavě jsem měla jako v rušném nákupním centru a dlaně se mi chtě nechtě potily. Věděla jsem o Carlisleově pohledu i tehdy, když jsem se nedívala přímo na něj. Sedla jsem si naproti němu na židli, která tam byla vždy. Nesčetněkrát jsem na ní seděla a podrobovala se všemožným rozhovorům. Ovšem mezitím, že tu sedím teď a mezi dalšími miliony rozhovorů, které jsem zde s Carlislem vedla, je tu jeden rozdíl. Tenhle rozhovor byl jako sahat do ohně holou rukou a v duchu křičet bolestí.

Jen jsem tam mlčky seděla. Za celou dobu, co jsem pokukovala všude kolem po místnosti, děda neřekl ani jedno slovo. Hodiny vysoké jako samotná Eiffelova věž pomalu odpočítávaly sekundy, které se začaly přeskupovat do dlouhých minut ticha. Posunula jsem se na židli, snažila se sednout si jinak, pohodlněji, ale připadala jsem si najednou strašně malá a hubená, takže jsem se nedokázala zbavit pocitu, že mě polstrování židle tlačí do všech kloubů.

Unikl mi povzdych. Za těch několik minut jsem si byla jasně vědoma, že Carlisle přestal s psaním a dělal to stejné jako já. Čekal, vyčkával, prostě… seděl a koukal okolo. Také jsem věděla, že tři čtvrtiny toho času se díval na mě. Bylo mi to jasné. On nebude ten, kdo promluví.

Ty minuty, které jsem právě zanechávala za mnou, mě dokonale uklidnily a mé myšlenky se konečně dokázaly uspořádat. Ale i přes to, že mi takto vedle něj bylo příjemně, to ticho se po chvíli nedalo unést. Hodiny mi ukázaly, že jsme tu seděli sotva pět minut.

„Já…“ začala jsem nejistě, snažíc se svůj hlas přimět k poslušnosti. „Já mám pár… otázek,“ dostala jsem ze sebe a konečně se za tu dobu podívala na Carlislea. Oh ano, bod pro tebe, neboť nic inteligentnějšího jsi opravdu, ale opravdu vymyslet nemohla.

On na má slova zareagoval jen mírným, sotva patrným zamračením. Podívala jsem se mu do jeho ustaraných zlatých očí a s každou další sekundou, s každým dalším nádechem jsem poslouchala, jak se mé srdce snaží dosáhnout maraton. Děda Carlisle chtěl, abych řekla víc, abych pokračovala. Proboha, proč mi to dělá?

„Jak… co… proč…“ zkusila jsem ze sebe vypitvat další věty, ale nedokázala jsem se dostat přes tu tíhu na srdci a knedlík v krku. „Carlisle…“ Jako další jsem se zmohla jen na jedno jediné slovo.

„Prosím…“ vydechla jsem a pocítila v mých očích tak dlouho vzdorující slzy. Mou mysl zaplnily obrazy a slova, která jsem si pamatovala z toho dne, kdy se mi zhroutila i má druhá polovina mého osobního světa. Tolik bolesti…

Carlisle si stiskl kořen nosu a následně protřel spánky. Dvakrát si povzdechl a potom se na mě podíval tím nejpronikavějším pohledem, který mi kdy byl od někoho věnován. Od něj minimálně.

 Ten pohled říkal všechno a vlastně nic. Poznala jsem na něm, viděla jsem mu ve tváři, že tohle dělá tak nerad. Jako by měl ke každému prstu přivázaný konec provázku a najednou nevěděl, za který zatahat, aby způsobil loutce co nejmenší obtíže v pohybu. Jako by držel granát a bál se odjištění s každým mírným pohybem.

„Renesme…" začal a mé srdce při tom oslovení vynechalo úder. Pak se Carlisle ještě jednou pořádně nadechl, jako by to potřeboval, znovu se na mě podíval a tentokrát jsem v jeho tváři poznala výraz, který člověk používá, když chce dítěti oznámit, že cukrkandly z toho špajzu samy utekly a oni – dospělí - je prostě nestihli pochytat.

„Tvůj porod jako takový probíhal bez komplikací. Bylo to hladké a poměrně rychlé, šlo ti to úžasně a během chvilky bylo dítě na světě,“ vydechl na jeden dech, pak se zastavil a pokračoval dalšími slovy, která mi zněla v hlavě zpomaleně. „Miminko mělo šňůru kolem krku, nijak těsně utaženou ji nemělo, takže když… když i nadále téměř nedýchalo, netušili jsme s tvým otcem, co se to vlastně děje. Nechali jsme tě s Bellou, když jsi omdlela a společně se věnovali malému. Bylo to o sekundy. Než nám došlo, co znamená ten skřípavý zvuk při jeho nadechování, bylo už pozdě. Resuscitace, bohužel, selhala,“ odvyprávěl mi dění toho, co jsem promeškala, toho, co jsem nevěděla, toho, o čem jsem neměla ani potuchy.

To není fér.

Carlisle si dal obličej do dlaní, jako by plakal. Pak si promnul oči a nakonec své ruce sepjal pod bradou. Opřel si hlavu o prsty a sledoval mě.

„A-a-a dál?“ vykoktala jsem. Křečovitě jsem držela okraj židle, zaražená v opěrce, oči upřené na hruď muže přede mnou. Brada se mi chvěla a slzné kanálky měly plno práce. Neměla jsme téměř sílu se hnout, věnovala jsme se pouze mentálním obrazům v mé hlavě, které mi nabízela sama mysl. Viděla jsem před sebou, co se dělo, jako bych u toho byla přítomná. Až když se děda neměl k dalším slovům, podívala jsem se mu do očí.

„Dál?!“ vykřikla jsem netrpělivě. „C-co se stalo s dítětem? K-kde je t-teď? Co to vůbec bylo?“ dostala jsem ze sebe téměř násilím. Poslední otázku jsem zašeptala, snad mé hlasivky si rozmyslely, že vydají nějaký zvuk. Bylo mi hned jasné proč. Není v této situaci lepší vědět méně?

„Ehm, byl to chlapec. Jeho tělíčko jsme přepravili do nemocnice. Je v márnici,“ řekl. Všimla jsem si, že Carlisle mluví opravdu pomalu, s bolestí a strachem v hlase. Každé slovo jako by ho spalovalo, dýky do srdce a rány do mysli.

„V márnici,“ zopakovala jsem po něm. Ta slova mi hučela v uších ještě dlouho potom. Můj stisk židle zesílil, měla jsem bílé klouby. Zatnula jsem zuby a chtěla, aby Carlisle pokračoval. Musím to všechno vědět. Chci to vědět. Musím čelit tomu všemu s hlavou zvednutou.

Zhluboka jsem se nadechla a můj zrak padl na Carlisleův obličej. Podívala jsem se mu přímo do očí.

„Pokračuj,“ vydechla jsem opět a dívala se mu do nitra duše, která se mu odrážela v tekutém zlatu jeho očí.

„V nemocnici jsme vyplnili hromady papírů, které to všechno doprovází. Byl to, bohužel, neúspěšný domácí porod. Rodička v pořádku, dítě, bohužel…“ zasekl se uprostřed věty. Moc dobře jsem věděla, co chtěl říct a znala jsem i důvod jeho zádrhelu. Oba jsme si to slovo doplnili v duchu každý pro sebe.

„Dobře,“ řekla jsem a zpracovávala informace, které mi děda poskytl. Mysl jsem měla chladnou a poměrně čistou, jako bych vůbec nic necítila. Kam se podělo mé srdce? Vzal mi ho ten malý tvoreček? Můj šťouchálek?

„A… co bude dál?“ zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Carlisle mlčel, dokonce jsme měla pocit, že v jeho jindy tak klidném a vyrovnaném pohledu vidím slova. Slova, která na mě křičí „už dost, už se neptej, běž a mysli si, co chceš!“

„Tělíčko tam nemůže zůstat moc dlouho. Musí se naplánovat… rozloučení,“ řekl a já mu byla vděčná za výraz, který použil. Ale ne, nebála jsem se pravého významu slova a myšlenky, která byla nyní tak důležitá.

„Pohřeb,“ podala jsem mu jako svou odpověď. V Carlisleových očích se mihlo překvapení, které rychle vyprchalo, a on pokračoval v rozhovoru tentokrát sám od sebe. Opět si ale schoval tvář do dlaní.

„Alice už začala něco málo plánovat, ale nechtěla to všechno zařídit za tvými zády. Pokud máš zájem a… sílu, Alice by se cítila… lépe, kdyby slyšela, co si myslíš ty. Pak je tu pár věcí, které musíš udělat ty, co se pohřbu týče,“ řekl mi a já na to pokývala hlavou. Jeho slova přilévala led do mého srdce.

„Ne. Ať Alice zařídí vše, co může. Budu se podílet jen na nevyhnutelném, to je vše,“ oznámila jsem mu ponurým hlasem, který jsem na sobě nepoznávala.

„Dobře,“ řekl mi jen jednoduše. „Je ale potřeba si opravdu trochu… pospíšit. Bylo by fajn, aby sis s Alice sesedla co nejdříve,“ dodal a s posledním starostlivým pohledem, který mi věnoval, se opět sklonil ke svým papírům, do kterých začal něco čmárat.

Já jsem dál setrvávala na židli před jeho stolem. Carlisle dělal, jako bych tam nebyla, ale pod mým pohledem se cítil nesvůj. Byl úplně mimo svou kontrolu. Bylo to na něm vidět, tohle nebyl on. Po pár dalších slovech, která zaznamenal, ztratil své ovládání úplně.

Hrot pera odlepil od papírů a propisku hodil přes celou místnost. Svou tvář překryl svými dlaněmi a já měla pocit, že slyším tlumené vzlyky. Lokty měl opřené o desku stolu.

Nevydržela jsem ten pohled a vstala. Měla jsem nohy dřevěné, ale tohle jsem nezvládala. Obešla jsem jeho pracovní stůl a objala ho rukama ze zadu. Bradu jsem mu položila na rameno a stiskla ho, jako to vždy dělal on, když jsem byla malá.

„Dědo…“ oslovila jsem ho tak, jak jen málokdy. Přece jenom, teoreticky mu nebylo ani třicet. Chvíli mi trvalo, než jsem od něj dostala nějakou pořádnou odezvu. Takhle jsem nikdy žádného muže neviděla, natož vždy tak perfektního Carlislea Cullena.

A pak konečně ustalo jeho chvění a on svěsil své ruce. Opřel si svou tvář o tu moji a pak zašeptal: „Je mi to tak líto, Renesmé. Cítím se za to vinný. Kdyby mi došlo jen o chvilku dříve, že to malé nemůže dýchat… je to má vina,“ řekl mi a já ho objala ještě těsněji. Bylo mi jasné, že o tomhle nikdy s nikým nebudeme ani jeden mluvit.

„Carlisle, to ne…“ dostala jsem přes mé začínající slzy.

„Ale ano. Staral jsem se o pupeční šňůru, myslel jsem si, že to je ten důvod, proč se nemohl nadechnout, ale když se ani po jejím odstranění nezprůchodnily dýchací cesty, byl tam jiný problém,“promlouval a já, ačkoliv to zvětšovalo díru v mé hrudi, poslouchala. Možná vědět méně…

„Nedošlo to ani jednomu z nás. Tvůj otec… Edward se přesunul k tobě, neboť jsi omdlela… a já držel dítě. Taková vina, taková vina…“ naříkal a kroutil u toho hlavou. Dovolila jsem si přesunout se mu na klín a znovu ho objat. Oba jsme tam vzlykali. Já se slzami, on bez, ale oba.

Tato situace byla velmi zvláštní. Carlisle cítil vinu. Ale byla to pravda? Opravdu to byla jeho chyba, jeho pochybení? Je vůbec možné, aby někdo jako Carlisle takto pochybil? Upír se zkušenostmi, jaké má on?

Hlavou mi to běželo, ale prostě jsem se nemohla dopátrat konce. Kdo je zde viníkem? Je tu vůbec někdo vedle osudu, kdo nese zodpovědnost?

Ať jsem se na dědečkova slova dívala z jakéhokoliv úhlu, prostě jsem se nedokázala přimět věřit tomu, že je za to zodpovědný, že nese vinu. Ne, to nebyl on. On to prostě nebyl… nikdo to nebyl…

…

Kap. Plesk. Žbluňk.

Kap. Plesk.

Kap. Plesk. Žbluňk.

Sledovala jsem kapičky vody, které stékaly z kovového parapetu zdejší malé kapličky.

Kap. Plesk. Kap. Plesk. Žbluňk.

Hezky jedna za druhou, připomínaly mi padající domino. Odkapávaly z hrany plechu, který byl snad stoletý. Netušila jsem, jak dlouho už tu ta malá kaplička musí stát, ale okap tu zřejmě měněný nebyl od té doby, co byla kaple postavena.

Nad mou hlavou bylo šedo. Mraky zakrývaly slunce a jeho světlo, jeho hřejivé paprsky. Byla jsem za to ráda a zároveň nadávala na počasí. Vždy je tu zataženo.

Kap. Plesk. Žbluňk.

Okrajově jsem vnímala kapky padající ze starého okapu, okrajově slova starého faráře. Slyšela jsem suché vzlyky své rodiny, slyšela jsem tlukot několika horkých srdcí, včetně toho mého. Byla tu jen má rodina a pár vlků z rezervace. Nic extra, nic obrovského, nic velkého. Žádný z lidí o tom nevěděl, kromě faráře. Tohle byla upírsko-vlkodlačí věc.

Stála jsem mezi ostatními, všichni hezky kolem malého kopečku čerstvé hlíny. Čerstvé mokré sypké hlíny, tmavé jako smrt, která leží po ní. Její vůně se linula kolem nás. Na té hromádce byl položený velký věnec se žlutými růžemi a stuhami ve třech barvách národní vlajky.  Jedna obsahovala jméno, druhá data a třetí jedno prosté slovo. Vzpomínáme.

Bylo mi jasné, co tu uvidím, až sem přijdu za několik dní. Nádherný vytesaný kámen mramoru se zlatým nápisem, který byl vytvořen přímo pro tuhle jednu věc.

Patrick Ignotus Cullen Black

6. 7. 2014

Mateřská láska nezná hranic času

Ta slova mi zněla v hlavě. Prostě jsem je tam chtěla, sama jsem je navrhla. Můj malý chlapeček musí vědět, že i když jsem ho ani neviděla, nestrávila s ním ani minutku po jeho narození, milovala jsem ho. Kdybych mohla, vyměnila bych s ním svůj nyní tak prázdný život za jeho.

Sklopila jsem oči, když se mi přes řasy začala hrnout další slza. Tohle nedávám.

Tohle byla už několikátá kapka za těch několik minut, co jsem tam stála. Dívala jsem se na pošlapanou trávu kousek od hrobu. Několik ze zde přítomných mělo tendenci se mě dotýkat, držet za ruku nebo vzít mě kolem pasu, ale já se vždy vysmýkla. Nechtěla jsem, tohle jsem musela zvládnout sama.

Dalších několik slz mi steklo po tváři, po bradě a odkapávalo dolů.

Kap. Žbluňk. Kap. Kap.

Slyšela jsem, když mi kapky slz spadly na kabát, který jsem měla na sobě. Byla jsem celá v černém, ostatně jako všichni kolem. Alice mě donutila do sukně s balerínami, i když jsem byla zásadně proti. Nakonec jsem ale neměla sílu jí vzdorovat.

Mrholilo, počasí jako by soucítilo s naší společnou náladou. Všechno oblečení jsem měla navlhlé, tváře zmáčené a prsty křehké od mrazu. Zábly mě i nohy – pitomé boty!

Z úst mi unikl hlasitý vzlyk. V tom jednom okamžiku jsem na sobě ucítila pohledy všech okolo. Rukou jsem si přikryla nos a ústa, jako bych ho chtěla vzít zpět, zadusit ho ve své hrudi. Už tak mi stačilo, že mi srdce téměř netlouklo.

Slova faráře jsem ani nevnímala. Uměla jsem si představit, o čem mluví. Nevinnost, nespravedlnost – i když on to jistě neřekne, neboť Bůh je přece spravedlivý! – zármutek, vyrovnanost a další kecy. Kecy!

„Prach k prachu, popel k popelu…“

Jakmile mi začaly unikat další vzlyky, nevydržela jsem to a otočila se na patě. Když všichni zaregistrovali můj pohyb a to, jak jsem se prodrala mezi rodiči pryč, dokonce i farář přestal na chvíli povídat. Vyběhla jsem branou hřbitova ven, zastavila jsem se až pár kroků za kamennou zdí. Nemohla jsem tam dál stát. Nikdo jiný neplakal, skoro jako by ani netruchlili.

Stála jsem před kovovou vytesávanou brankou od Forkského hřbitova. Myslela jsem na něj, na svého drobečka. Bylo mi nepřirozené najednou nemít před sebou velké kulaté břicho, nemít žádného šťouchálka a malou příšerku, která by mě zlobila a tloukla. Přišla jsem si příliš plochá, příliš malá a nevýznamná.

Rozplakala jsem se naplno. Tohle muselo ven. Zkřivila se mi tvář, srdce zrychlilo svůj tep a já se začala potit studeným potem. Měla jsem vlhké dlaně a mé nohy mě neunesly. Zhroutila jsem se na zem na kolena, voda ze země se mi prosákla přes černé silonky. Cítila jsem studenou, měkkou a vlhkou půdu. Bylo mi to jedno. Ruku jsem si držela na ústech, abych utlumila svůj pláč. Cítila jsem se příšerně.

Bahno mi prosakovalo silonem, měla jsem mokrá kolena. Na těle se mi objevila husí kůže. Bylo mi chladno.

Po pár minutách, mezi kterými jsem se vyplakávala do svých dlaní, jsem se vzchopila a podívala se okolo. Na chvíli jsem vzhlédla k nebi, voda mi kapala do očí, takže jsem je zavřela. Osvěžovalo mi to horké líce.

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam tak seděla, najednou jsem uslyšela šum od okraje lesa. Ohnala jsem se a svůj zrak zabodla právě do toho jednoho místa. Nic tam nebylo, bylo to zvláštní, ale přesně v ten jeden okamžik, kdy jsem se otočila za tím rámusem, bych přísahala na vlastní duši, že jsem zahlédla lesk zlatého vlčího kožichu…

O minutu později jsem slyšela bolestivé zavytí…

Konec

 Ehm,

nebudu se tu zdržovat omluvami, neboť bych jich nemohla vyslovit dost. Pro ty, kteří si i po tom čase přečetli toto - obdivuji vás. Nesmírně moc.

Tohle je konec, pro někoho dobrý, někdo se staví na stranu opaku. Někdo to bere z obou pohledů. Ten, kdo se rozhodl pro oboje, má i mé přitakání. Každý si ten úplný konec domyslete, co se dělo dál, je na vás. Pokud zanecháte smajlíka na znamení toho, že jste si to alespoň přečetli, způsobíte mi tím obrovskou radost. Nechci po vás další slova, neboť ta si asi ani nezasloužím, protože prodleva byla obrovská. Stačí mi smajlík s mírným úsměvem.

Dcs

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem..." Epilog: