Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 8

05.11.2013 (20:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1840×

Už jsem byla na odchodu, když mi došlo, že jsem málem zapomněla tu nejdůležitější věc. Mou maličkost, kterou jsem předtím položila na svůj noční stolek…

Tu malou věc, která mě pálila v ruce jako rozžhavený kus kovu, jsem zastrčila do kapsy u kalhot. Pomalu jsem za sebou zavírala dveře od svého pokoje. Slyšela jsem zezdola puštěnou televizi, takže to znamenalo, že Emmett je zabraný do něčeho svého, avšak byla jsem si jistá, dokonce víc než na dvě stě procent, že vnímá každý můj krok. Uvažovala jsem, jestli se za ním mám stavit a říct mu, že odcházím, ale potom jsem to zavrhla, protože on to stejně uslyší. Už teď mě musí poslouchat, slyšet a vnímat každý můj nádech, úder mého srdce i každý krok, kterým se posouvám blíž ke schodům. Každé mé došlápnutí a mírné zavrzání podlahy, když dupnu na lesklou plovoučku na schodech.

Jsou dvě možnosti, co právě teď dělá. Ta první možnost je, že dělá, že je zakoukaný do hry dvou amerických basketbalových týmů a snaží se předstírat, že vůbec neví, že jsem vyšla ze svého pokoje, nebo ta druhá možnost, které se mi nechce ale moc věřit, je, že má ruku položenou na ústech a dusí v ní svůj smích. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Mám svůj cíl a za ním si teď jdu.

Došla jsem až ke dveřím, kde jsem si z věšáku sundala tenkou vestu, bylo totiž trochu chladněji, než normálně. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a nasadila svůj úsměv. Neustále jsem si v hlavě dodávala odvahu – nemůže to být přece tak hrozné.

Opět se mi do hlavy vkradla myšlenka, jestli mám říct Emmettovi, že odcházím. Zauvažovala jsem a usoudila, že lehké oznámení o mé vzdalující se osobě, by neuškodilo.

„Jdu ven!“ zakřičela jsem do prostoru domu a rychle vzala nohy na ramena, dřív, než mi stihne odpovědět. Zasmát se, okřiknout, podpořit… je to jedno, nic by to se mnou neudělalo.

Svižných krokem, z důvodu, že mi byla zima a já se chtěla zahřát, ale taky z toho, že už jsem chtěla být v rezervaci, jsem se vydala do tmavého lesa. Mohla jsem jít po silnici, ale to je tak dvacetkrát dál, než skrz les, takže cestu po asfaltu jsem zavrhla.

Les byl tmavý, provoněný smůlou jehličnatých stromů, cítila jsem pachy zvířat, mokrou trávu, čerstvé dřevo. Dohromady to tvořilo nádhernou vůni, kterou jsem moc dobře poznávala, protože takhle vždy voní Jacob, když přijde z hlídky. Miluju ty chvíle.

Občas mi přes cestu přeběhlo nějaké zvíře, kolem hlavy mi prolétával hmyz. Pod nohama jsem slyšela a cítila křupající větvičky a ruce jsem měla studené. Nemohla jsem se dočkat, až budu v teple Jacobova domečku, protože tohle bylo ubíjející. Vážně byla pěkná kosa. Vypadalo to, že každou chvíli začne snad sněžit. Brr.

Po chvilce jsem poznala, že jsem na území vlků, protože jsem přešla přes vyšlapanou cestičku od velkých vlčích tlap, křížila jsem jejich hlídkový okruh, či jak to mám nazvat. Po dalších několika minutách jsem cítila pachy jednotlivých vlků silněji, až tu byl nejsilnější ten Jacobův, protože jsem byla skoro už u jeho domu.

Vevnitř se svítilo, televize byla puštěná a já slyšela hlasy herců, kteří hráli ve filmu. Závěsy byly zatažené, takže jsem ho neviděla, ale slyšela jsem každý jeho krok, nádech i pohyb. Zřejmě si všiml, že kolem jeho domu někdo je, protože se zastavil na místě. Usoudila jsem, že se otočil čelem vzad a byla jsem si téměř jistá, že očima propaluje stěnu, která mě od něj jako jediná dělila. Stála jsem ještě mezi stromy, jen pár metrů od domku, ale on jistě moc dobře věděl, kde stojím.

Z ničeho nic udělal přesně pět kroků k televizi a v mžiku ji vypnul. Snažila jsem se moc nedýchat, abych ho trochu potrápila, ale s mou stupňující se trémou, s tím, že vím, o co ho musím požádat a taky s tím, že mu musím oznámit tu hroznou věc, se to dařilo těžko. Srdce dělalo bum bum a ruce se mi potily a to i přes to, že byly úplně ledové, jako bych se právě hrabala v té hnusné bílé hmotě, co se jí nadává sníh.

Během sekundy, skoro jsem to ani nezaregistrovala, se odhrnul závěs u okna, které bylo přímo naproti mně, a za oknem se objevila Jacobova hlava. Ve tváři měl vepsané otázky a nejistotu, jeho oči hned padly na mou osobu, a když mě poznal, v první řadě byl jeho výraz velmi překvapený a šokovaný. Pak si ale uvědomil, koho to vlastně vidí a zeširoka se usmál. Alespoň to jsem tedy dle jeho chování usoudila.

Vzdala jsem své schovávání se ve stínu stromů a donutila své ztuhlé a zmrzlé nohy k pohybu a to směrem ke dveřím od Jacobova domku. Došla jsem až k nim, ale neklepala, jistota, že Jacob ví, kde se teď nacházím, mě utvrzovala v tom, že je to zbytečné. A taky, že jo, neboť asi minutu nato se dveře otevřely a Jacob měl na tváři úsměv, který dával jasně najevo, že je rád, že mě vidí. Není to tak dlouho, co jsme se viděli, ale pro mě to bylo jako století.

„Ahoj,“ řekla jsem jako první a stoupla si u toho na špičky. Koukala jsem se mu do očí a u toho cítila, že mám úplně rudé tváře od mrazu. Nával teplého vzduchu zevnitř domečku byl příjemný. Jacob si všiml toho, že jsem úplně promrzlá i za tu chvilku, co jsem šla venkem, takže spolu s pozdravem mi rukou pokynul, ať jdu dál.

„Ahoj. Co tu děláš takhle večer?“ zeptal se hned na to první, co mě napadlo, že ho bude zajímat. Byla jsem k němu otočená zády, ale jakmile jsem stála uprostřed obýváku, otočila jsem se k němu čelem.

„No, ehm, chyběl jsi mi? Ne, vážně, chyběl,“ ujistila jsem ho po trošce té nejistoty, co jsem dala do té odpovědi. Abych ho utvrdila v pravdivosti mých slov, dodala jsem k tomu úsměv. Sundala jsem si vestu i mikinu. Jacob se opřel o zeď a jen mě pozoroval. Usmíval se u toho a mě zajímalo, na co myslí. Ten úsměv mu hrozně slušel a postoj, jaký zaujal, mi připadal takový… jiný. Bylo to nejspíš poprvé, co mě napadlo, že je prostě sexy. Připadalo mi to celé komické. Já se chystám udělat možná tu nejdivočejší věc za celý život a on mi v tom nevědomky pomáhá. Lépe to naplánované být nemohlo.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se ho, když jsem se soukala z úzkých rukávů své mikiny. Sundávala se přes hlavu a já jsem, ačkoliv tentokrát to bylo nechtěně, si při sundávání vyhrnula tričko až nad pupík. Trochu jsem se začervenala, ale řekla bych, že to nebylo poznat, protože jsem měla ještě tváře a nos rudé od mrazu tam venku.

„Nic, jen tak. Hrozně ti to sluší,“ řekl mi a mně se rty vytáhly do pyšného úsměvu. Zastyděla jsem se, očima jsem těkala po místnosti a mhouřila je. Vždy, když jsem dostala lichotku, jsem se tomu jen usmála a chvíli se naparovala, ale tentokrát jsem tomu doopravdy uvěřila. Zalichotilo mi to neskutečně moc. 

Mikinu i vestu jsem přehodila přes opěradlo sedačky a jen tam tak stála. Měla jsem na sobě tričko s dlouhým rukávem a výstřihem do V. Bylo bílé a možná i lehce průsvitné, takže mi možná prosvítala i má podprsenka. Nebylo to nějak záměrně kvůli tomu, co jsem chtěla dnes večer, ale prostě se mi líbila ta kombinace s tmavýma  uplýma džínama, které na mě snad přimrzly.

„To jsem ráda, že se ti líbím. Děkuju,“ řekla jsem mu a hodila na něj úsměv zpod řas. Styděla jsem se.

Jacob se odlepil od stěny a popošel až ke mně. Objal mě a já se k němu natiskla. Byl tak neuvěřitelně horký! Okamžitě jsem začala v jeho objetí roztávat – dvojsmyslně.

„Jsi celá zmrzlá,“ zašeptal mi do vlasů a já se tomu zasmála. Stáli jsme tam v objetí a mně se v hlavě honila spousta věcí. Bylo příjemné tam tak stát, alespoň jsem měla chvilku času si rozmyslet, jak mu říct to o našem odjezdu. Je to nevyhnutelné, nemůžu zítra ráno prostě zmizet beze slova a ozvat se Bůh ví odkud ve světě.

„Jakeu,“ oslovila jsem ho, abych mu dala najevo, že chci o něčem mluvit. Neodtáhl se ode mě, jak jsem očekávala, ale zůstal stát na místě.

„Hm?“ zamručel jen jako odpověď. „Co se děje?“ dodal k tomu a já byla ráda, že jeho odpovědi jsou už o něco obsáhlejší. Lépe se s takovými lidmi komunikuje.

„Chtěla bych… musím ti něco říct,“ začala jsem a to teprve Jacobovi došlo, že tu jde o něco vážnějšího. Odtáhl se ode mě, ale stále mě držel za ruce. Já jsem sklopila hlavu, dívala jsem se na zem a cítila jeho pohled na mé osobě.

„O co jde? Trochu mě děsíš,“ řekl mi a já nevěděla, jestli se tomu zasmát, nebo začít ronit krokodýlí slzy, o kterých jsem si byla jistá, že přijdou.

„A možná oprávněně,“ upustila jsem z úst velmi potichu, ale Jacob to slyšel díky svému velmi dobře vyvinutému sluchu. Ošil se na místě a zhluboka se nadechl. Rukou mi zatlačil na bradu, aby se mi mohl dívat do obličeje, vidět mi do očí, což mi v ten okamžik moc příjemné nebylo. Jeho ruka byla horká a má kůže tak chladná. Dech jsem měla zrychlený a polévalo mě horko z toho, co jsem se mu chystala říct.

Vždyť, jak šetrně někomu oznámit, že musíte zmizet z města nejspíš na víc než století? Prostě, že se uvidíte, já nevím, jednou za několik let? Že odteď si se svou životní láskou budete jen volat, psát zprávy a maximálně se vidět přes obrazovku?

V tu chvíli, jako by mé srdce vážilo tunu a ta mrňavá věcička v mé kapse dvě a půl další.

„Ness, vyklop to, nemám rád chození okolo horké kaše,“ řekl mi netrpělivě a já jen přikývla na souhlas. Ano, toho jsem si byla vědoma.

„Jo, já vím, jde jen o to, že se mi to neříká lehko. Víš,“ vypustila jsem z úst a sledovala Jacobův výraz dychtící po něčem víc, chtěl vědět víc.

„V klidu, Renesmé. Máme čas,“ řekl mi a u té poslední věty se mi do očí nahrnuly slzy. Kéž by, Jakeu, kéž by. On to ještě nevěděl, ale já jsem si byla víc než dobře vědoma toho, že toho času pro sebe už moc nemáme. Už jen pár hodin, ručička na hodinách mě šíleně tlačila kupředu. Chtěla jsem ji zastavit, ale nešlo to. Bohužel, takovou moc nemá nikdo na světě.

„A to je právě to. Jakeu, teď je sedm přesně. Řekla bych, že mámě zhruba… deset hodin, které můžeme strávit spolu. Deset posledních hodin, které můžeme strávit spolu. Protože já zítra odjíždím,“ řekla jsem mu a jeho výraz ve tváři zkameněl. Zůstal stát jako socha a jen jeho mimické svaly v obličeji se hýbaly. Šok a překvapení, to bylo to, co jsem stihla zaregistrovat. Jacob si nevěřícně povzdechl, nechtěl tomu uvěřit. Taky kdo jo.

„Počkej, o čem to mluvíš? Nechápu, Ness, tohle není dobrý druh legrace,“ začal mlít rychlostí blesku jedno slovo přes druhé. Pochopeně jsem pokývala hlavou a snažila se uhnout pohledem, abych se mu nemusela dívat do očí, ve kterých se začínala podepisovat bolest.

„Jo, taky jsem doufala, že je to jen hloupý vtip, když jsem to slyšela z úst své rodiny. Jakeu, já si to nevymyslela. Oni,“ nestihla jsem doříct, protože mě Jacob zastavil.

„Ness, tohle mi nedělej,“ zakňoural a vzal můj obličej do dlaní. Díval se mi do očí a v tu chvíli toho bylo dost na to, aby mi z očí stekly slzy, které se tak statečně držely na krajíčku. Zradily…

„Jakeu, musíme se odstěhovat. Já a moje rodina. Není tu…“ řekla jsem, ale v tom má vlastní slova přerušily vzlyky, „není tu řešení, žádná reálná možnost, aby… aby…“ zkusila jsem ze sebe dostat, ale nešlo to tak lehce, jak v co jsem doufala.

„Ne, to ne! Ubíjí mě, když jsem bez tebe byť i jen jeden den a Bůh ví, jak často bychom se viděli, kdybys… kdybys… kdybys odjela. A kam vůbec chcete odjet?“ vysolil na mě a já nevěděla, na co reagovat dřív. Na smutek a bolest, která byla v jeho tváři. Měla jsem ji začít utěšovat a zahnat pryč? Na otázku, kterou mi položil ohledně mého stěhování. Co mu na to říct? Na to, že mi opět vyznal své city, že mě má rád, že nesnese být beze mě. Mám mu na oplátku říct to svoje?

„Jakeu, já… kdybych mohla, byla bych s tebou. Zůstala tady, ty bys jel s námi… cokoliv, ale to řešení tu prostě není. Myslím, že ti to nemusím vysvětlovat, protože si dokážeš odpovědět sám. Není-li pravda? Mýlím se snad?“ zkusila jsem to. Musel prostě pochopit, že to jinak nejde.

„Jaký je pravý důvod, že se stěhujete? Řekni mi to, prosím, třeba mi to pomůže to pochopit. Zatím mi to totiž připadá jako útěk,“ svěřil se mi se svými domněnkami. Dívali jsme se jeden druhému do očí a jen tam tak stáli uprostřed místnosti. On držel můj obličej v dlaních, abych mu nemohla cuknout a já svírala v rukou jeho zápěstí.

„V nemocnici si začali všímat Carlislea. Nestárne, nemění se, pořád je stejný. A u Esmé si toho několik zákazníků taky všimlo, ovšem není to tak horké jako u dědy. Ten se s kolegy a pacienty stýká každý den. A tak se ostatní, beze mě, úplně mě z toho vyškrtli, rozhodli, že se musíme odstěhovat. Věř mi, lásko,“ to bylo poprvé, co jsem ho tak oslovila, „snažila jsem se přijít na nějaké řešení, ale ať mě napadlo cokoliv, okamžitě se mi v hlavě objevili dostačující argumenty, proč to tak nejde,“ vysvětlila jsem mu jedním dechem a jen sledovala jeho reakci. Při tom oslovení se jemně usmál, všiml si toho, jak by ne. Doteď to bylo jen samé Jacobe a Jakeu, ale teď jsem poprvé použila jiné oslovení.

„Ach, Ness. Tohle ne,“ řekl a opřel si své čelo o to mé. Byl rozpálený ještě víc, ta smutná a zdrcující novinka ho rozehřála. Položila jsem mu své ruce na hruď a cítila jsem tlukot jeho srdce. Naráželo na hrudník ve velké rychlosti.

Věděla jsem, že tohle byl konec, dál už se nechystal nic říkat, jen mu to běželo hlavou. Věděla jsem, na co myslí. Vzpomínky, jeho plány do budoucna, bolest a strach. Možná si představoval, že roztrhne každého člena mé rodiny vejpůl, ale to už jsem asi hodně fantazírovala.

Využila jsem jeho nepozornosti a pomalu a opatrně se přitiskla na jeho rty. Jemně, opatrně, dávala jsem mu čas na vzpamatování a na rozmyšlenou. Jacob se v tu chvíli probudil z transu, vypadal, jako by byl duchem úplně nepřítomen. Polibky mi oplácel, bylo to plné emocí. Čekala jsem, nechala jsem ho, ať je to po jeho. Bylo to jiné něž obvykle. Tentokrát byl víc něžnější, jindy byl trochu víc hrubý a vybojovával si místo v mých ústech. Jazykem se dral, ale tentokrát to bylo citlivé.

Až později se to trochu zvrtlo a my se na sebe úplně nalepili a bylo to náruživější, dravější a celkově živější. Objal mě rukama kolem pasu a přitiskl si mě na své tělo. Já jsem ho objala kolem krku a nechala unášet.

Teď nebo nikdy.

Začala jsem rukama sjíždět dolů po jeho zádech a bocích. Když jsem dojela rukama k lemu jeho trička, začala jsem ho nadzvedávat. Jacob to zatím nechával být, možná to připisoval tomu emočnímu vykolejení, tomu, že se nechávám unášet pocity. Jen já jsem věděla, že to bylo naprosto záměrně a že to šlo z mého vnitřku. Chtěla jsem to tak.

Ale nakonec si toho všiml i Jake, když jsem mu triko vyhrnula do půli těla.

„Ness…“ odtrhl se ode mě a snažil se mě zarazit. Já jsem však byla rozjetá a rozhodně jsem to nehodlala i podruhé v životě nechat vyprchat. Jednou jsem mu utekla já a ne, teď vážně není chvíle, kdy bude utíkat on mně. Já ho chci!

„Jakeu, prosím. Poslední večer, poslední noc. Chci to, vím co dělám…“ ujišťovala jsem ho šeptem. Neoddálila jsem se od jeho rtů na příliš velkou vzdálenost, spíš jsem mu ta slova šeptala do úst. Jake se nechal zmítat pocity a opět se mi přisál na vlhké rty.

„Ness, já…“ zkusil mi zase odporovat, ale já ho umlčela hbitým polibkem. Trochu hruběji mě do sebe odtrhl, začala jsem to doopravdy vzdávat, neměla jsem sílu nutit ho k sexu.

„Prosím,“ zkusila jsem naposledy zabojovat, ale něco mi říkalo, že je to už vážně prohrané. Ovšem to, co udělal, mě naprosto překvapilo.

„Stejně…“ zašeptal a podíval se mi do očí. Rukou mi zastrčil pár neposedných vlásků, které mi utekly z culíku, za ucho. Jeho další slova se mi vypálila do paměti lépe, než cokoliv jiného za celý můj život.

„Neřeknu ti sbohem,“ řekl a pak mě velmi jemně, ale zároveň náruživě políbil…

Ahoj,

po dlouhé době se vám také ozývám. :) V první řadě chci poděkovat všem, co stále čtou a vytrvale čekají na každou další kapitolu. A ještě víc děkuji těm, co komentují, jste zlatí. ;) Ovšem speciální díky patří Teryně.

Teryno, vždy, když si přečtu nějaký tvůj komentář, ani nevíš, jak moc mě to dojímá. Jsi prostě skvělá. Ten poslední koment s tím, že se ti zdál sen o tom, jak končím se spaním, mě dojal k slzám, opravdu mi jich pár ukáplo a doteď to nosím v hlavě. Nikdy bych nevěřila, že dosáhnu toho, že budu mít takovouhle velikou fanynku. Děkuji ti, jsi opravdu úžasná. ;) Nedokáži tu ani popsat to, co bych chtěla, ty pocity z toho jsou ve mně opravdu veliké a pestré. Zkrátka a jen - děkuju.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 8: