Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 5

19.10.2013 (21:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1571×

„Jo, no, jako vždycky. Mám pocit, že jsem se vrátil o deset kilo těžší,“ řekl a zasmál se. „Ale jinak to bylo fajn, docela mě to tam i bavilo. Což se často nestává,“ dodal a já se na něj usmála. Pravda že vždy, když nám vyprávěl o svém čase, který strávil se starou paní Weatherovou, nebylo to nic moc záživného.

„To je hezký,“ odpověděla jsem mu popravdě. „A co ty, Ali? Dělala jsi taky něco jiného, než jsi nacvičovala roli super naštvané kamarádky?“ zeptala jsem se rýpavě a její výraz, který nasadila hned po tom, co jsem to řekla, byl nezapomenutelný.

„Představ si, že ano. Theodor dostal nové hračky, přijel totiž táta a opět si kupoval jeho lásku. Musela jsem si celý víkend hrát s autíčkama. Děsně záživný od toho rozmazlenýho spratka,“ řekla popravdě a netajila se tím, že v tomhle svého malého brášku moc v lásce nemá.

Alishini rodiče se rozvedli, když jí bylo dvanáct. Její máma se z toho dostala jen tak napůl, o své děti se nezajímala, i když je dostala do péče, a to má za následek rozmazlenost jejího malého brášky Theodora. Jejímu bratrovi je pět, tenkrát mu byl asi měsíc, když se to stalo. Alisha musela po své matce převzít skoro všechnu práci doma, vlastně svého bratra vychovávala ona, ale chtějte po dvanáctileté holce, která byla najednou vhozena do světa dospělých, aby se starala o měsíčního kojence. Ta představa je směšná. Mám takový pocit, že ani já ve svých sedmnácti bych nebyla schopná se postarat o dítě, natož kdyby mi bylo dvanáct.

„Aha. Ale víš, že ti tu nenávist ke tvému bráškovi nežeru, že, Alisho? Máš ho ráda a ty to víš. Vždyť jsi ho vychovávala,“ snažila jsem se jí promluvit alespoň trošku do duše.

„Jo, já vim. Miluju toho neřáda, ať je, jaký je. Je to přece můj malý bráška,“ řekla mi a společně jsme se na sebe usmály.

„Víš, že ti to docela i závidim? Chtěla bych malého sourozence, ale… to je tak trochu nemožné,“ zmínila jsem se o svém malém tajném přání. Tentokrát to byl Thomas, který po delší době promluvil.

„Jo, musí to být strašné, když je člověk…. No, když nemůže mít děti. Je mi tvé mámy líto. Jedna pitomá autonehoda a hned kvůli tomu nemůže mít potomka. Ještě že tě stihli dřív, než došlo k té nehodě,“ zkusil to Thomas obrátit ve vtip. S Alishou jsme se zasmály, takže to znamenalo, že se mu to povedlo.

Kdysi jsem totiž Alishe a Thomasovi nakukala, že má mamka už další děti mít nemůže, protože po jedné autonehodě, která se jim s tátou přihodila, už nemůže mít další děti. Oba dva mi to uvěřili a od té doby to říkám všude, kde na to přijde řeč a je nutné z dané situace nějak vybruslit.

„No, a cos dělala ty, Renesmé? Co se dělo tak super, žes neměla čas ozvat se své sestřičce?“ zeptala se mě Alisha a já jsem ztuhla uprostřed pohybu. Měla jsem vidličku na půl cesty k mým ústům, a tam, kde zrovna byla, se taky zastavila. Pomalu jsem to vrátila zpátky do talíře a zahleděla jsem se do dychtivých pohledů mých přátel.

„Hm, nic. Jen… ehm, no… bude zvonit, měli bychom jít,“ vyštěkla jsem a rychle se odsunula od stolu, až ta židle zavrzala o podlahu. Vzala jsem svůj tác do rukou a mířila pryč, abych ho mohla odevzdat. Cítila jsem na sobě pohledy Alishy i Thomase a byla si jistá i tím, jak se právě asi tváří. Neskutečně mě mrzelo, že jsem se jim takhle vyvlíkla, ale vážně jsem nevěděla, co jim mám říct.

„Renesmé, počkej!“ slyšela jsem za sebou dívčí hlas mé přítelkyně. Zastavila jsem se uprostřed cesty a otočila se. Oba dva byli skoro u mě. Alisha se tvářila ustaraně, měla v očích strach. Thomas byl zmatený a trochu vylekaný.

„V pohodě? Renesmé, kdyby se něco dělo, řekla bys nám to, že jo?“ chtěla se ujistit. Byla jsem jí vděčná, že se na nic nevyptává. Ach, ano. Chtěla bych jim to říct, ale prostě mě nenapadá, jak jim šetrně sdělit to, že se uvidíme už jen dva týdny.

„Jo. Samozřejmě,“ řekla jsem jim a to jim stačilo. Otočili jsme se a vydali se zpátky do školy, abychom stihli naše vyučování. Přitom mi to v hlavě neustále celé běhalo dokola, vymýšlela jsem schůdnou cestu, jak jim to říct.

Celý den se táhl, měla jsem pocit, že byl pomalejší než šnek. Odpoledne pro mě přijel opět Carlisle a odvezl mě domů. Vzali jsme s sebou i Alishu, protože dneska ji Thomas odvést nemohl a já nechtěla, aby šla domů sama a pěšky. Když Alisha vystoupla a my se rozloučily, Carlisle na mě promluvil.

„Řeklas jim něco?“ řekl jen tři holá slova.

„Ne,“ řekla jsem ještě chudší odpověď. Věnovala jsem mu jen jeden pohled a pak se dívala nepřítomně z okna. Snažila jsem si uložit do paměti každý strom; dřív, než odjedeme. Když jsem si večer lehala do postele, bylo to jako osvobození a trest zároveň. Hrozně jsem se těšila do říše snů, ale zároveň jsem věděla, že je to zase další krok blíž ke dni, kdy nastoupím do auta a na více než století opustím tohle město.

Další ráno se mi vstávalo opět těžce, ale nic jsem nezmohla. Vstala jsem proto co nejhbitěji to šlo a ani nevim jak jsem se dostala až k tomu, že jsem mířila ve svém autě do školy. Celý den byl podobný jako ten včera. Jedna hodina za druhou, učitelé, úkoly, testy a nová nudná látka. Jen pár hodin mě dnes bavilo. Opět jsme se prokousali k pauze na oběd.

Už hodněkrát jsem přemýšlela nad tím, kde vždycky bereme ta témata, která s Alishou a Thomasem rozebíráme, ale nikdy jsem nepřišla na náš klíč k úspěchu. Je to zřejmě tajemství, které si ten nahoře chce nechat pro sebe.

Jak jsme tak seděli u jídla a já pozorovala Alishu a Thomase, jak si povídají o svých plánech na zítra, nutilo mě to přemýšlet. Domlouvali se, že zítra po škole půjdou někam jen oni dva, aby byli taky chvíli jen sami. Do mé mysli se tím pádem draly různé myšlenky. Měla bych jim říct o tom stěhování, měli by to vědět co nejdřív. Čím dřív jim to řeknu, tím lepší pro ně bude se s tím vyrovnat, nebo ne? Polkla jsem proto sousto a rozhodla se něco začít.

„Ty, Ali, máš po škole čas?“ zeptala jsem se zrovna ve chvíli, kdy oba mlčeli. Alisha se na mě podívala a následně mi odpověděla zamyšleným hlasem.

„Hm, jo, proč?“ ptala se mě na oplátku, ale já jen zakroutila hlavou a otočila se na Thomase.

„A ty?“ chtěla jsem od něj vědět. Nechtěla jsem jim totiž tu hrůzu, kterou nosím v paměti, říkat uprostřed hluku v jídelně, kde nás může kdokoliv slyšet.

„Jo, jasně, žádný problém,“ odpověděl mi a já se zatetelila tou trochou štěstí.

„Fajn, to je dobře. Chtěla bych někam jít, nechce se mi jezdit domů,“ řekla jsem jim jako provizorní vysvětlení, protože kdybych jim řekla, že si chci promluvit, něco jim říct, tak by byli nedočkaví zvědavostí. V klidu jsme tedy dojedli a pak se vydali zpátky do školy.

Odpolední vyučování uběhlo rychle a já jsem začínala být nervóznější a nervóznější z toho, že během hodiny jim budu muset říct tu příšernou zprávu. Nechtělo se mi do toho, ale musela jsem k nim být fér. Když nám tedy skončila poslední hodina a my byli na cestě ze školy, zastavili jsme se na parkovišti.

„Takže, co teď? Co máš v plánu?“ zeptal se mě Thomas a já se na ně oba podívala.

„Co kdybychom šli do parku? Je to jen pár metrů a budeme tam sami. Vlastně vám potřebuju něco říct,“ přiznala jsem a jen co jsem si všimla jejich zděšených přikývnutí, otočila jsem se a šla směrem k parku, který byl vedle školy. Došli jsme k jedné lavičce a já si na ni sedla. Alisha s Thomasem si sedli každý z jedné strany a čekali, co jim řeknu. Netušila jsem jak začít. Jen co jsem na to pomyslela, hrnuly se mi slzy do očí.

„Víte… když jsem v pátek přijela domů ze školy, našla jsem všechny nashromážděné v obýváku,“ začala jsem nějak. Nechtěla jsem to zbytečně protahovat, tak jsem se donutila říct jim to dál. „Vypadali, jako by někdo umřel, takže jsem se hnedka zajímala, co se stalo. A oni mi řekli, že…“ začala jsem pomalu a snažila se soustředit na všechno, co jsem vypustila z úst.

„Že…?“ naléhala Alisha a to pro mě znamenalo, že to konečně musím říct.

„Že se během týdne nebo dvou odstěhujeme někam úplně jinam a sem už se nevrátíme.“ Když jsem to řekla, slyšela jsem jejich překvapivá vzdechnutí a srdce jim zrychlovala tep.

„Cože?“

„Co?“

„Carlisle už i podal výpověď v nemocnici a včera ráno si jel už jenom pro věci. Nevím, jestli jste si všimli, ale to byl ten důvod, proč mě včera ráno vezl do školy on. A ze školy taky,“ vysvětlila jsem jim. Když jsem se jim podívala do obličeje, byli bledí, překvapení a snad i vystrašení.

„A-ale proč? Co je důvod?“ zeptal se mě Thomas a tím mě zaskočil, s tím jsem nepočítala. Můj mozek začal vymýšlet věrohodnou odpověď, ale nebylo to moc lehké.

„No, vždyť víte, že se hodně stěhujeme. Původní plán byl, že dokud neodmaturuju, zůstaneme tady, ale ona i Esmé kvůli práci chce jinam,“ řekla jsem jim a oni jen chápavě pokývali hlavou.

„Ach jo, nechce se mi tomu věřit,“ řekla Alisha a chytla mě za ruku. Položila mi hlavu na rameno a já jsem si svou hlavu položila na tu její. Thomas mě chytl za druhou ruku a palcem mě hladil po hřbetu ruky.

„Ale tak budeme si moct psát, volat, posílat zprávy. To není tak zlé,“ snažil se to nějak odlehčit, za což jsem mu byla vděčná. Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli a povídali si, ale nakonec byl čas jít domů. To už se začalo stmívat. Od té doby jsem byla taková uvolněnější, jako by mi ze srdce spadl kámen. Zbytek týdne jsme si spolu víc užívali, učitelé nás hodně napomínali, ale bylo mi to upřímně úplně jedno. I doma si všimli, že jsem o něco živější.

Dokonce se mi ve středu k večeru povedlo odběhnout na hodinku do rezervace. Normálně jsem tam přes týden nechodila, takže to bylo pro všechny v La Push milé překvapení. Sice jsem tam byla jen chvíli, ale stálo to za to. Opět jsem si vysloužila pár připomínek k mému stylu hraní fotbalu, ale byla to legrace. Když jsem si večer lehala do postele, byla jsem spokojená, uvolněná, unavená, uběhaná, ale šťastná. Čtvrtek se přehoupl a najednou tu byl pátek. Jeden z nejlepších dnů, ale já jsem byla nějaká nesvá, nevěděla jsem z čeho a i Alisha s Thomasem to viděli. Doopravdy jsem neměla ani tušení, co to bylo, ale něco mě svíralo zevnitř jako svěrací kazajka.

Každou vyučovací hodinu jsem přetrpěla, polední pauza pro mě byla jako moc mezi čertem a ďáblem. Jedno jako druhé, zkrátka to celé bylo pro mě jako za trest. Nesmírně jsem se těšila domů, až si lehnu a budu se moct uvolnit, svléct se z úzkých džín a trička a vzít si něco pohodlnějšího. Rozpustit si vlasy, smýt líčení a být prostě volná, ničím nerušená. Upadnout do říše snů a nechat se jí unášet. Tak strašně bych to všechno chtěla udělat teď hned… ale místo toho musím prožívat posledních deset minut dnešního trápení s naší učitelkou historie. Když konečně zazvonilo, cítila jsem jistý stupeň úlevy. Dát si věci do tašky, stavit se cestou ve skříňce a pak hurá k autu a domů.

Netušila jsem jak, ale najednou jsem vycházela ze třídy, naházela si nepotřebné věci do skříňky, které jsem vyměnila za ty, co potřebovat budu, a pak už jen čekala u svého auta, abych se mohla rozloučit s Alishou a Thomasem.

Čekala jsem na ně asi pět minut a když se neobjevovali, rozhodla jsem se to nechat být, vždyť se uvidíme v pondělí. Nasedla jsem proto do svého milovaného autíčka a řítila se po silnici směrem k našemu domu. Během pár minut jsem už parkovala před vraty do naší garáže a rychle vyskočila z auta. Hnala jsem se k sobě do pokoje, abych mohla udělat přesně to, co jsem měla v plánu. Jako bych najednou ožila.

S radostí jsem si svlékla oblečení a převlékla se do volných věcí. Přesněji do tepláků a vytahaného trička, upřímně mi bylo jedno, že Alice z toho vstanou všechny vlasy a chlupy na těle, a to i přestože je v podstatě mrtvá. Následně jsem navštívila koupelnu, kde jsem si smyla z obličeje všechno, co jsem si na něj nechala ráno od své blonďaté tety Rosalie napatlat. Dala jsem si záležet, abych všechno pečlivě odstranila. Najednou jsem cítila, jak má pokožka dýchá. Krásný pocit.

Jakmile jsem byla spokojená, ozval se můj žaludek. Rozhodla jsem se konečně sejít dolů, najíst se a pozdravit se s ostatními.

Plná veselí jsem sešla po schodech dolů a došla do obýváku. Zarazila jsem se uprostřed pohybu, stejně jako před týdnem. Zase tu byla celá rodina, opět kamenné výrazy. Na sobě měli všichni pohodlné sportovní oblečení, holky měly sepnuté vlasy a mužská část rodiny, kromě Emmetta, držela v ruce klíčky od aut. Hned mi došlo, o co tu jde. Chystají se jít na lov, ale k tomu mi neseděly ty výrazy, které vypadaly opět jako tváře lidí, kteří jsou na pohřbu.

„Mohla bych vědět, co se to tu děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Chystáte se na lov, že?“ zeptala jsem se dřív, než mi to stihli oznámit. Všimla jsem si několika přikývnutí a nasucho polkla. „Fajn, tak ale proč máte všichni ty stejné výrazy jako minulý týden? Co se děje, umřel snad někdo?“ začínala jsem být netrpělivá, chtěla jsem se dozvědět, o co tu jde co nejdřív.

„Ano, chystáme se na lov. Nebude to nic dlouhého, musíme se vrátit do neděle ráno,“ řekl mi z plných plic táta a díval se mi při tom do tváře. Pár sekund jsem nic neříkala, protože jsem se snažila přijít na to, proč do neděle ráno. Co je v neděli ráno? Že bych na něco zapomněla?

„Fajn, tak jo, ale… proč do neděle ráno? Někdo přijede?“ zeptala jsem se zvědavě a čekal, kdo mi odpoví. Všimla jsem si, že Esmé s Alice, Carlisle a vlastně i všichni ostatní začali těkat očima po mých rodičích. Táta se podíval na zem, a když jeho bystrý zrak dopadl opět na mou tvář, poznala jsem, že je něco špatně.

„Renesmé, je nám líto, ale plány se mění. Musíme odsud odjet už v neděli,“ řekl mi, jako by se nechumelilo a já jsem si byla jistá, že jsem slyšela, jak mé srdce vynechalo jeden úder a krev v mých žilách zamrzla a dál se jí nechtělo.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 5: