Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 25

06.07.2014 (19:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1521×

Alishina reakce, když mě viděla jen ve spodním prádle, byla šíleně roztomilá. Pohladila si několikrát mé bříško a byla z toho naprosto unesená. Musela jsem se smát. Jedinou smůlu měla v tom, že můj drobeček byl v klidu, takže si neužila ani jednoho kopance či pohybu.

Koupelna byla rychlá. Převlékly jsme se do věcí na spaní a následně si půlku noci povídaly a koukaly se na film. Vlastně jsem vůbec nevěděla, o co v té televizi jde, neboť náš rozhovor byl k nezastavení.

Když jsme to zalomily ve tři ráno, byla jsem celá šťastná, že jsem si mohla lehnout a nechat se na obláčku unášet do úplně jiného světa…

…

Alisha se mnou strávila celý den. Počkala, dokud se má rodina nevrátila zpátky z lovu, a nechala si vyprávět spoustu upířích příběhů a plno nesmyslných historek. Chudák má kamarádka tomu všemu věřila a já jsem se za jejími zády jen smála a šklebila všem těm výmyslům, kterými mě také krmili, ovšem s rozdílem, že já jsem tehdy byla o něco mladší, než je teď Alisha.

„No vážně, takový špičáky jsem v životě neviděl! Úplně jsem valil oči, když jsem je spatřil! Měl jsem pocit, že v tu chvíli se mi před očima přehrál celý můj život!“ snažil se ji Emmett přesvědčit o takzvaném super upírovi. Potichu jsem se mu za zády smála.

„Jo, nebo když s tebou bojoval ten lev. To jsi taky pěkně valil oči,“ přidal se k němu Jasper s trochou ironií v hlase a zvláštním úšklebkem na jeho rtech. Zachytila jsem prosebný výraz mé kamarádky a jen jí rukou naznačila, ať to přehlíží, a ukázala jí, ať jde za mnou.

Nadešel večer a bylo načase, aby Alisha jela domů. Jasper se sám nabídl, že ji odveze, a já, ani nikdo jiný, jsme neměli nic proti. Ali se rozloučila nejdřív s mým mrňátkem a až poté se mnou. Připadala jsem si trošku ublíženě, i když jen naoko, ale rozhodla jsem se to hodit za hlavu.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, došlo mi, že dva týdny po příjezdu do Forks byly plné pohody a naprostého… míru, řekněme? Čas jsem trávila se svou rodinou a přáteli. Když jsem byla unavená, spala jsem, když jsem měla hlad, jedla jsem. Nedělo se naprosto nic zvláštního. Až mi to přišlo podezřelé.

Za těch čtrnáct dní se mé bříško opět zvětšilo, bolela mě záda a únava přicházela stále častěji, ale já si to užívala. Každý pohyb mého miminka, každé kopnutí, bylo úžasné, i když jich moc nebylo.

Neměla jsem si na co stěžovat, pokud pomineme obrovský balon, který jsem tlačila před sebou, stálé výlety do koupelny, únavu a občasnou emociální nevyrovnanost.  Když mi Carlisle oznámil podrobnosti mého stavu a byl mi schopný říct termín mého porodu, pravda, od té doby jsem byla trochu nervózní. Aby taky ne, když to bylo za chvíli. Mé břicho mělo velikost pátracího balonu, dokonce jsem měla strach, aby neprasklo.

Alisha s Thomasem si vynutili několik akcí, jako například nákupy, kino, procházky městem. Byla jsem jim vděčná, i když to nikdy nemělo dlouhého trvání, protože jsem se hned unavila. Občas se k nám přidal i Seth, ale dával přednost svému území, a tak přišel, jen když se zůstávalo v teple domova.

Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle čas přešel.

„Renesmé, zamíchej ty těstoviny, prosím,“ vyzvala mě Esmé a já ji poslechla v cuku letu. Těstoviny se vařily ve vroucí vodě a stoupala z nich pára. Vyskočila jsem ze židle od knihy – no, spíš jsem se vyvalila – a vzala jsem vařečku, abych je mohla zamíchat. Nechtěla jsem, aby se slepily do jedné velké měkké hroudy… něčeho. Vyndala jsem si vidličku, abych mohla ochutnat, jestli už jsou uvařené, když jsem ucítila zvláštní pnutí v břiše. Podivila jsem se nad tím, bylo to opravdu zvláštní. Za celých pět a půl měsíce jsem nic takového necítila. Jako by mi někdo pomalu házel do břicha kameny a má kůže se napínala.

Pravda, když tvrdím, že jsem to nikdy necítila, lžu. Už od rána je mé břicho jako na vodě, zvláštní stavy v mém nitru mě nechtěly pustit a stále se mě držely.

Opřela jsem se rukama o linku a snažila se uklidnit tok mých myšlenek. Je to dobré, v pohodě. Pnutí na chvilku ustalo, ale v podvědomí jsem o něm stále věděla. Zachytila jsem Esmein zvláštní starostlivý a hřejivě mateřský výraz. Pousmála jsem se na ni a tím jí dala najevo, že je – snad – vše v pořádku.

Když se mi podařilo chytit jednu těstovinu, zjistila jsem, že už je měkká.

„Už jsou hotové,“ oznámila jsem babče a ta mě od toho s úsměvem odstrčila. Těstoviny slila a vysypala je do mísy, aby z nich okapala přebytečná voda. Pak se vrátila k omáčce, aby mohla pokračovat v její přípravě.

Já jsem si musela sednout, pnutí se totiž vrátilo, tentokrát trochu větší.

No tak, co tam robíš za psí kusy, zlato… pomyslela jsem si směrem ke svému mrňátku. Podepřela jsem si hlavu rukou a snažila se těsnavý pocit v podbříšku ignorovat.

Sledovala jsem svou úžasnou babču, jak si dává záležet na tom, aby omáčka byla tak akorát. Vycítila můj pohled na své osobě a otočila se.

„Ochutnáš?“ zeptala se a já se zvedla, abych jí splnila to, oč mě požádala. Ovšem, když jsem vstala, ucítila jsem dosti velký tlak tam dole. Nemohla jsem si to k ničemu přirovnat. Nejhorší na tom bylo, že Esmé vycítila, že se něco děje. Jejímu upířímu a mateřskému drobnohledu v jednom nic neuniklo.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a já jsem jí opět věnovala jeden z těch úžasných krkolomných pohledů.

„Jo, nic mi ne-áh!“ chtěla jsem jí odpovědět, ale nedokázala jsem jí to doříct, neboť jsem ucítila píchání tam, kde by se nic takového nemělo vyskytovat. Postupovalo od tamtuď postupně celým podbřiškem.

„Renesmé!“ vykřikla Esmé a chytila mě pro jistotu ve svých rukách. To už se splašil i zbytek rodiny. Bylo mi jasné, že kdyby byl doma Edward, můj otec, už dávno by mi v myšlenkách přečetl, že se něco děje a už dávno by mě prohlížel, ale on s maminkou tu nebyli. Alice s Jasperem byli někde venku a já zůstala v rukách Esmé s Rosalie a Emmettem. Carlisle byl v práci. Zrovna, když mi Esmé pomáhala jít si sednout na měkkou pohovku, zazvonil telefon.

Rose vystřelila a zvedla ho.

„Alice?“ řekla a zaposlouchala se do hlasu své sestry, který na ni něco křičel.

„Ano? Tentokrát nejsi daleko od pravdy. Nevracejte se, drž odsud Jaspera dál. My to tu zvládneme, ty zavolej Carlisleovi a Edwardovi,“ řekla jí a zavěsila. Kdybych řekla, že jsem po vyslechnutí tohoto krátkého rozhovoru byla v pohodě, tak bych lhala. Nebyla jsem v pohodě! Rosalie mě tím vyděsila a k tomu všemu se veškeré pnutí a trnutí v břiše začalo mísit s dloubavým a pichlavým pocitem všude, kde se dalo.

„Rose?! Co se děje?“ vytlačila jsem ze sebe. Esmé mě položila a hlavu mi podepřela polštářem.

„Alice měla vidění,“ řekla mi jen a já si konečně připustila skutečnost, které jsem se bála. Rose mi pokrčila nohy a sundala mi kalhoty. Emmett se přemístil k mé hlavě a já ho měla za zády. To jsem ocenila.

„Esmé,“ zvolala jsem její jméno, abych upoutala její pozornost. „Vážně? Jste si jisté? Už?“ začala jsem pomalu vyšilovat. Od ní se mi dostalo medového úsměvu a pohlazení.

„Já… já… já vůbec nic nevím, já… m-mám strach, Esmé já nevím c-co a j-jak, já…“ koktala jsem a cítila veškerou paniku, která se ve mně kde skrývala. Cítila jsem své vytřeštěné oči, dlaně, které se mi potily, rudé tváře a bolest břicha. Cítila jsem za sebou Emmetta, který mi chytl jednu ruku. Tou druhou jsem si objala své bříško a cítila pohyby svého děťátka.

Měla jsem v hlavě a všude kolem sebe zmatek, myslela jsem jen na jediné.

„Kde je Carlisle? Tak kde je?! Kde?“ začala jsem se dožadovat svého kouzelného dědečka. Chtěla jsem, aby už přišel, jen v jeho rukách jsem si připadala v té nejlepší a úplné pohodě, co se mě a mého miminka týče.

„Neboj se, Renesmé, Alice už mu volala, za chvilku bude tady. Zkus se uklidnit, dítěti to nesvědčí. Musíš se pokusit uklidnit sebe i své malé,“ poradila mi Rose a sedla si kousek ode mě. Porod bude trvat dlouho, to jsem věděla. Nebude to příjemné, to jsem také věděla. Ovšem nebyla jsem tak daleko, abych si připadala tak příšerně a cítila takové stahy, takže mi bylo divné, že to všechno má tak velký spád. Byla jsem opravdu nadmíru vyděšená.

Nevím, jak dlouho to bylo, zdálo se to jako hodiny, ale za chvíli byla slyšet kola a předení motoru, které ustalo, když se ozvaly kroky a my všichni poznali Carlislea. Hnal se od auta ke dveřím a pak za námi do obýváku. Byla jsem tak vděčná, když se ukázal. Přišel k mému překvapení velmi dobře naladěný a s úsměvem na tváři. Jako by šlo o úplně normální věc.

„Tak, kdepak ho máme, uličníka mrňavého?“ řekl a věnoval mi svůj okouzlující pohled.  Já jsem mu vrátila jeden zničený a vyděšený. „Emmette, vezmeme ji nahoru. Esmé by asi nebyla ráda, kdyby jí praskla voda na její oblíbené červené pohovce,“ zaúkoloval mého strýce, který se mě ihned opatrně chopil a za Roseiny opatrné spolupráce mě vynesli nahoru do pokoje pro hosty, který byl přeměněný na menší porodní sál. Z té bílé všude se mi udělalo nevolno, ale naštěstí to opravdu nechtělo ven.

Další věci se odehrály hrozně rychle. Opravdu. Mezitím, co mě Rosalie převlékala do velké košile, ve které jsem se cítila pohodlněji, vrátili se i mí rodiče. Má matka vystřídala Rosalie a Edward se začal radit s Carlislem. Čas mi připadal jako hodiny, které se mi vysmívaly a trvaly ještě déle než obvykle. Když mi konečně praskla voda a věci nabraly spád, stahy byly čím dál silnější. Chytila jsem se mamky za ruku a věděla jsem, že to bude ona, čí kosti budu drtit při bolestivých stazích. A že to opravdu bolelo. Cítila jsem kapičky potu, které se mi začaly tvořit na tvářích. Úplně jsem hořela.

„Ještě netlač, Renesmé, nech to samo dělat, co si chce,“ řekl mi Carlisle. „Bude to dobrý,“ dodal, a já mu věnovala dlouhý děláš-si-kurňa-srandu pohled. Zkoumala jsem jeho tvář, abych našla případné starosti, ale nic tam nebylo. Naprosto klidný a vyrovnaný. Jak může?

Uplynulo asi dalších deset minut, kdy se vědělo, že už to opravdu je ono. Že co nevidět tu ze sebe vytlačím život, a to doslova.

Edward se chtěl podívat, jak na tom jsem, když jsem v šoku dala nohy k sobě. Nemohla jsem udělat nic jiného.

„Ne! Ne, ty ne!“ vykřikla jsem na něj s návalem dalšího stahu.  Měla jsem doširoka otevřené oči a vykulený, šokovaný pohled. Stiskla jsem u toho matčinu ruku. Chudák táta vypadal jako opařený, nechápal, co to mělo znamenat. Ovšem já jsem opravdu nechtěla, aby to byl on, kdo se mi bude dívat tam dolů. Je to můj otec, proboha! Stačil mi Carlisle a jeho pravidelné prohlídky. Ještě tohle jsem opravdu nepotřebovala.

„Edwarde, to asi opravdu… není vhodné,“ uslyšela jsem svou matku hledat ta správná slova. Měla jsem zavřené oči a zrovna, když jsem je otevřela, byl to Carlisle, který ho odstrčil. Můj táta se proto přesunul na druhou stanu lůžka a chytil mi druhou ruku.

Dalších dvacet minut bylo to nejhorší, co jsem zatím prožila…

…

„Áaah! Do prdele!“

…

„Už vidím hlavičku! Renesmé, ještě zatlač. Pořádně, co to jde. Pojď!“

…

„No tak, ještě, Renesmé, ještě!“

…

„Ah, kurva, to bolí!“

…

„Pojď, dokážeš to, zlato. Jsi super!“

…

„Ještě naposledy, a co nejvíc!“

…

„Áaah!“

…

„A je to!“

…

„Edwarde!“

…

„Edwarde!“

…

„Co se děje?“ Úlek.

…

„Carlisle!“ Křik.

…

„Panebože! Carlisle, dělej něco!“ Zmatek.

…

„Mami? Co…?“ Vyčerpanost.

…

„Carlisle!“

…

„Dobrý, zlato, neboj.“ Utěšování.

…

„Proč… proč nepláče? Mami?!“ Strach a obavy. Mé dítě?!

…

„Ach, Bože.“ Bella se slzami v očích. Nikdo se na mě nepodíval. Proč mi nikdo nic neřekne?!

„Mami!!!“ křičela jsem.

V tu chvíli se mi můj svět zahalil do tmy.

…

Těžká oční víčka mě nechtěla poslouchat. Když jsem s nimi vyhrála boj a povedlo se mi spatřit světlo, zabolelo to, takže jsem se velmi rychle vzdala a nechala je opět klesnout. Spolu s očima, které si nechtěly přivyknout dennímu světlu, jsem cítila bolest a napětí v celém svém těle.

Naprosto urgentně jsem se snažila přemoci sama sebe a ty oči otevřít, no jednoduché to vůbec nebylo. Když se mi podařilo udržet oční víčka na chvilku od sebe, rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem ve svém pokoji. Bylo tam přítmí, neboť jsem měla zatažené žaluzie. Zkusila jsem se pohnout, ale šlo to těžko. S nohama téměř vůbec.

Pak mi to, bohužel i bohudík, došlo.

Jak dlouho jsem spala? Věděla jsem o sobě, že jsem byla vyčerpaná, vybavovala jsem si rozhovor mých rodičů s Carlislem těsně před tím, než jsem omdlela…  Panebože!

„Ma-mami?“ zeptala jsem se do hrobového ticha pokoje, hlas se mi chvěl. Nic. Naprosto nic, stále to stejné ticho, naprosto mrtvolné.

„Tat-tati?“ zkusila jsem to znovu. Marně jsem se modlila, aby to tentokrát mělo nějakou odezvu. Nemohla jsem věřit tomu, že bych v celém domě byla sama.

„Carlisle? Esmé? Rose? No t-tak!“ zkoušela jsem to, propadala jsem čím dál větší panice. Nedokázala jsem to vydržet a začala se vzpírat na rukách, chtěla jsem si na posteli sednout. Tohle ticho a… v tu chvíli mi to připadalo jako lhostejnost, která měla stejný efekt, jako nůž do srdce. Zabíjející.

„Prosím, kde jste kdo?“ zkusila jsem to naposledy. Chtěla jsem začít plakat, mé slzy se mi draly ven, když v tom cvakla klika a já se setkala s očima mé matky a otce. Lhala bych, kdyby mě nezasáhlo to, co jsem viděla v jejich výrazu, v jejich očích. Zahlédla jsem tam něco naprosto příšerného.

„Co?“ utrousila jsem ze svých úst. Byla jsem jako němá, mé hlasivky, ústa – vše vypovídalo službu. Musela jsem polknout. Přerývavě jsem dýchala. Hodila by se mi sklenice vody…

Máma s tátou přišli až k mé posteli. Mamka si sedla na zem a chytila mi ruku, stejně, jako při porodu. Edward si sedl k mým nohám na kraj postele.

Žalostně jsme se na ně podívala. Mamka se natáhla pro něco na stolku a podala mi skleničku s vodou. Pravda, také jsem se mohla rozhlédnout, jestli tu něco takového nezanechali. Když jsem se napila, ne moc, vrátila jsem jí sklenici a opět se podívala do jejích očí, s pohledem trpím-ale-nechci-abys-to-viděla.

Tušila jsem to. Naprosté prázdno…

„Co?“ zopakovala jsem, tentokrát víc nahlas, s jistějším hlasem, i když někde ve skrytu mě se i on klepal jako osika.

Sakra!

„M-m-mami, c-co se s-stalo?! Prosím!“ vydechla jsem ze sebe, když vzlyky začaly naplňovat celé mé tělo, třásla jsem se, dlaně ani neměly sílu, aby se mi potily. Chvěly se mi i rty, tudíž cokoliv vyslovit bylo namáhavé.

Napnula jsem uši. Třeba uslyším tlukot malého srdíčka, jeho motýlí bušení. Nic.

„Tati! Co?!“ obrátila jsem se se svou otázkou na mého otce, který jen sklopil tvář se rty zkřivenými do příšerného výrazu bolesti a mučedníka.

„Zlato, já…“ uslyšela jsem konečně hlas své matky. Svůj pohled jsem otočila na ni a jen vyčkávala, co mi poví. Tušila jsem, že to nebudou dobré zprávy.

„Je mi líto… ale…“ zkoušela mezi svými a mými vzlyky vydat pár slov. Pochopila jsem. Nebyla jsem hloupá a dala si jedno a druhé dohromady. Tohle jejich chování a rozhovor před tím, než jsem omdlela…

„Ne… ne, ne, ne, ne, ne!“ začala jsem potichu opakovat. „Co se stalo? Tak co?!“ potřebovala jsem znát odpovědi. Máma se zhluboka nadechla a pak se z ní vyvalil proud vět.

Zadrhl se mi dech…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 25: