Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 13

29.12.2013 (13:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1391×

„Neřeknu ti sbohem…“ 13

Mamka na mě jen upřeně hleděla, a když na nás promluvil Edward, jen se na mě rezignovaně usmála a otočila se zpátky dopředu.

„Měli bychom se vydat na cestu, ať jsme co nejdříve doma. Esmé je určitě strachem bez sebe, nikdy neměla ráda tohle hromadné stěhování,“ řekl táta a nastartoval auto. Pomalu jsme vyjeli a mířili si to skrz tmavé okolí. Ano, kolem nás se začala pomalu rozprostírat tma, byla čím dál tím větší a hustší a ano, zase takový rozdíl oproti Forks to nebyl.

Opět jsem se sesunula hluboko do sedačky a otevřela balíček, ve kterém byla bageta, kterou mi rodiče koupili na zahnání hladu. Opravdu mi to přišlo k chuti, i když jsem vlastně ani nevnímala, co to jít. Vím jen, že jsem si tím naplnila během chvíle žaludek, zapila to pitím, a následkem toho mi přestalo kručet v žaludku.

Obal jsem položila vedle sebe na sedačku a dál se jen nechala unášet koukáním ven z okýnka. Příroda kolem mi připadala tak známá a zároveň úplně cizí. Bylo to stejné jako ve Forks. Zelené, studené, zamračené, a tím pádem i bolestivé…

Napadlo mě, že než jsem usnula, držela jsem v ruce svůj telefon, ale když jsem se vzbudila, neměla jsem ho. Musel mi vypadnout. Podívala jsem se proto kolem a našla ho vedle sebe na sedačce, dalo by se říci, že jsem na něm seděla.

Hmátla jsem po něm, a když jsem ho vzala do ruky, začala se mi klepat, přisuzovala jsme to nervozitě, která se ve mně v ten moment zrodila. Opatrně jsem ho zapnula a čekala jsem, až naběhne. Rozklepanými prsty jsem namačkala heslo, a když byl telefon už úplně zapnutý, pohled mi padl na malou tabulku. Když jsem si to přečetla, nevěděla jsem, jestli se mám radovat z toho, že mi od něj nepřišla žádná zpráva, protože to znamená, že si alespoň ušetřím pár slz a budu tím šetřit i své slzné kanálky, které mě zajisté musí milovat, nebo smutnit nad tím, co mi ta tabulka píše. Hlásala mi totiž, že mám jeden zmeškaný hovor. Jen jeden zmeškaný hovor…

Ta zpráva mě velmi zarazila, čekala jsem totiž, že na mě vyskočí miliony zpráv a ještě desetkrát tolik zmeškaných hovorů, ale to nebyla pravda. Má domněnka zůstala domněnkou a realita byla úplně jiná.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nemrzelo, nebolelo a že mě z toho ani trochu nepíchlo u srdce, ale na druhou stranu jsem za to byla ráda. Nemusela jsem tak čelit další bolesti z toho, kdybych si musela číst jeho zprávy. Klikla jsem na jeho jméno a prstem kroužila nad zeleným tlačítkem. Uvažovala jsem o tom, že se mu ozvu.

Mám to udělat?

Prsty se mi přesunuli na ikonu s obálkou. A co třeba jen pár slov? Tohle byl moment, kdy jsem si hrozně přála, aby mě můj otec slyšel, věděl, nad čím přemýšlím. Nebylo to jednoduché, ale jak jinak mohu zapříčinit to, abych s ním mluvila? Byla v kontaktu, věděla o něm alespoň něco? Nebo tohle všechno mám nechat trochu na pozdější chvíli?

Bylo by vůbec správné s ním být v kontaktu? Věděla jsem, že stojím před hrůzostrašným rozhodnutím. Konec konců to byl i můj původní plán. Spočíval v tom, že pokud se opravdu odstěhujeme, já odejdu s rodinou, ale s Jacobem zůstanu v kontaktu. Budeme si volat, psát zprávy a myslím, že by nebylo špatné obnovit zastaralou techniku toho, jak se spolu bavit. Myslím, že v tomhle městě někde určitě bude poštovní schránka.

„Nech to ještě chvíli být. Pár dní, možná týden. Pak to bude lepší,“ promluvil hlas mého otce. Když jsme k němu vzhlédla, on stále koukal dopředu na cestu před námi. Viděla jsem ho jen částečně z profilu, ale s klidem jsem mohla říct, že jeho pohled a výraz neříkaly vůbec nic. Tvář pokerové hráče.

„Nevím, nevím, co teď mám dělat dál. Mám se mu ozvat? Vždyť to jsem i původně chtěla. Sice jsem odjela z Forks, ale to přece neznamená, že jsem odjela od něj. Nebo snad jo?“ začala jsem mluvit nahlas o tom, co se mi dělo hlavě. Po pravdě jsem si připadala, jako když jsme se zasekla mezi dvěma šíleně důležitými věcmi. Mezi dvěma volbami, jako by na mě číhaly dvě možnosti.

„Aha, takže o to tu jde,“ zašeptala Bella, která si následně na to i povzdechla. Pak se zhluboka nadechla a její hlas protnul ticho v autě.

„Zlato, a co třeba tohle. Je to jen několik hodin, co jsme pryč, Jacob se musí vzpamatovat, srovnat si skutečnosti. Má tam na to ostatní ze smečky, Leah či Seth mu jistě rádi pomohou. Vzpamatuje se, ty teď hlavně musíš počkat, až bude v pořádku. Rozumíš?“ řekla mi a byla při tom otočená na mě dozadu. Dívala jsem se jí do očí a přebírala si její slova v hlavě.

„Dobře. Něco na tom bude,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Mamka mi ho oplatila a ještě chvilku se na mě dívala. Potom se otočila zpátky dopředu a dívala se ven. Hned na to promluvil Edward.

„Za chvilku budeme ve White Horsu. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Společně všechno vyřešíme.“ Táta i mamka se dívali dopředu, občas vykoukli z postranního okýnka a čas od času se střetli se svými pohledy. Píchlo mě u srdce, když jsem viděla, jak jsou spolu šťastní, mají jeden druhého, svou druhou půlku. Občas mě napadaly myšlenky, že se chovám jako opravdu zamilovaná puberťačka, které jste vzali jejího idola. Ale přitom ty city jsou opravdové a té puberťačce chybí její druhé já, její druhá půlka, jako by měla jen část srdce v hrudi.

Místo odpovědi jsem jen pokývala hlavou a raději se zaměstnávala myšlenkami zabírajícími se zelenými lesy, zamračenou oblohou a bílými mraky na nebi.

…

Projížděli jsme lesem. Stromy zde byly o něco nižší, než jaké bývaly ve Forks, a lesy o něco málo tmavší. Když jsem stáhla okýnko, dovnitř začal proudit chladný vzduch a vůně jehličí a smůly, která se mísila s vůní zvířat. Tolik mi to připomínalo to malé městečko ve Washingtonu, až mi začínalo připadat, jestli se náhodou nevracíme zpět na západ Států. Ovšem když se před námi začal les rozestupovat a mi přijeli na obrovskou pláň, kde rostla jen velmi nízká a chudá tráva, nebyly tam žádné stromy a jediné, co by bylo vidět, byl obrovský dům, který jsem doteď nikdy neviděla, bylo mi jasné, že s Forks to má společnou jen tu příjezdovou cestu a ten čistý vzduch, který mě hned praštil do nosu.

Před domem už byla zaparkovaná tři auta ostatních, to jak sem přijeli před námi. Všichni tu samozřejmě byli dřív, protože jeli mnohem rychleji a taky vyjížděli brzy.  Z auta jsem vystupovala jako v transu, měla jsem celé tělo ztuhlé, nohy dřevěné a taky jsem hned po prvním kroku začala vrávorat. Bolela mě záda a zadek od toho dlouhého sezení. Začala jsem si pomalu vyčítat, že jsem v Dease Lake nevystoupila a kousek se neprošla.

Svou menší tašku, kterou jsem měla s sebou v autě na cestu, jsem si přehodila přes rameno, telefon jsem stále držela v ruce. Sledovala jsem očima náš nový domov a snažila se ho porovnávat s tím předešlým ve Forks. Stejné na nich byla akorát ta velikost a pocit, na který vám stačil jediný pohled, a hned vás napadlo, kolik nul asi měla kupní cena domu. Jinak byli ty dva domy odlišné.

Střechu měl tento nový také rovnou a tmavou, ale nebyl prosklený. Naopak, stěny měl plné, byly z úzkých prken tmavého dřeva. Okna měl malá a bílá a už na pohled mi bylo jasné, že jsou z plastu. Na přední straně domu, otočené k příjezdové cestě, byla menší terasa, která lemovala tři stěny domu. Tu přední a další dvě kratší.

Stavba to byla dvoupatrová, jedno patro bylo široké a druhé úzké, postavené na stropě toho prvního. Jak jsem si to čím dál tím více prohlížela, nacházela jsem více a více podobností s rezidencí ve Státech. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je tam jen několik odlišností, ale na druhou mi to opět připomínalo Forks, vzpomínky, zážitky a také jeho.

Au!

„Tak co říkáš?“ probudil mě hlas strýce Emmetta, který se najednou zjevil přede mnou. Bylo to pro mě překvapení, takže když jsem se na něj podívala, chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se po mně chce. Otevírala jsem pusu jako ryba, dokud jsem nepřišla na to, jak se mluví.

„Ehm, no… pěkný,“ řekla jsem uznale a opět se podívala na tu obrovskou stavbu přede mnou. Střelila jsem očima zpět k Emmettovi a rázem zůstala jako přikovaná. Emmett měl zkamenělý výraz, pusu dokořán a oči vyvalené. Takhle nějak jsem si vždy představovala výraz někoho, kdo viděl ducha. Jen jsem nechápavě pozvedla obočí, abych mu tím dala najevo, že nechápu jeho pohled, kterým mě spaloval.

„To je jako všechno?“ vypadlo z něj a jeho výraz nabral ještě většího údivu. Tentokrát jsem však byla i já v malém šoku, protože jsem vůbec nehápala, co tím myslí.

„A co ještě? Jak jako, nechápu tě…“ řekla jsem mu a čekala na nějaká objasňující slova.

„Pěkný? Jen pěkný? Víš, jak dlouho mi trvalo prosadit tenhle barák a ty řekneš jen pěkný? Klidně jsme mohli bydlet někde v Norsku a ty řekneš pěkný? No…“ řekl mi téměř káravým tónem a poslední slovo pěkně protáhnul. Cítila jsem, že mi trochu rudnou tváře, ale zároveň jsem nechtěla nic říkat, protože jsem věděla, že Emmett hned ještě dodá pár slov.

„Čekal bych od tebe větší uznání, neteřinko.“ Zároveň s jeho dodatkem na mě udělal hraný naštvaný výraz.

„Emmette!“ okřikla ho má matka. „Nech ji být,“ řekla a rozešla se směrem k domu i taškami plnými našich věcí. Naposledy jsem se podívala na Emmetta a beze slov odešla za Bellou. Vzala jsem jí několik věcí, aby toho neměla tolik a vešla dovnitř našeho nového domova.

Dům byl cítit novotou, ale pomalu se tu začínaly mísit různé vůně. Od věcí, které jsme sem dovezli až po naše vlastní pachy. Tašky jsem nechala ležet u schodů a vzala si jen ty svoje. Táta mi pokynul, ať jdu nahoru, že tam prý je můj pokoj. Můj nový pokoj.

Když jsem vyšla nahoru po dřevěných schodech, které se pod tíhou mého těla prohýbaly, chvilku jsem váhala, které dveře jsou ty mé. Zkusila jsem prozkoumat několik místností, otevírala jsem jedny dveře za druhými, ale vždy jsem vlezla někam úplně jinam, než jsem chtěla. Hned na první pohled mi bylo jasné, která místností komu patří, zařízení jednotlivých ložnic přímo odpovídalo stylu jednotlivých členů mé rodiny. Alice a Jasper to měli velmi ponuré a jednoduché, na rozdíl od Emmetta  s Rose, kteří to měli sladěné do barev a sestaveno tam více nábytku, než co vlastně v celku potřebují.

Mí rodiče vsadili spíše a opět na jemnost, jednoduchost a také něžnost. Velká postel se závěsy, teplé krémové barvy, chundelaté koberce na podlaze, která byla bílá a ze dřeva. Postel zde však byla tou dominantní královnou.

Předposlední dveře mi dovolily nahlédnout do ložnice Esmé a Carlislea. Nábytku tu bylo málo, byl černý, stěny vymalované do světle modré a sem tam zde byla tmavá nalepovací kola. Podlaha byla bílá, stejně jako v ložnici mých milovaných rodičů. Nikdy mi tolik nedocházelo, jak jsou si tyto dva páry mé upíří rodiny podobné. Jemnost a laskavost. Uvědomila jsem si to kvůli posteli, která byla velmi podobná té, co stála ve vedlejší ložnici mých rodičů. Ta jejich byla oříškově hnědá s krémovými nebesy, tahle byla bílá s šedivými závěsy.

Usmála jsem se nad těmi podobnostmi a dveře od ložnice mých prarodičů jsem zase zavřela. Trochu mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že jsem na konci chodby a zbývají mi už jen poslední dveře. Trochu rozklepaně jsem vzala za kliku a pomalu rozevřela dveře od té místnosti, kterou jsem se chystala prozkoumat. Nejprve se mi nabídl šokující výjev. Tohle nebyla jediná místnost. Byl to menší byt!

Když jsem dnes vystoupila z auta a prohlížela si dům zvenčí, rozhodně jsem si nevšimla, že ten barák je takhle široký. Zepředu od příjezdové cesty to nebylo vidět, ale tahle stavba není ani tak vysoká, jak protáhlá směrem dozadu.

Omámeně jsem vešla dovnitř a tašky, které jsem měla v ruce, jsem pustila na zem. Dělala jsem jeden krok za druhým a jen se rozhlížela kolem. Můj malý byt byl opravdu malý, ale kdyby v takovémto bytě žila tříčlenná rodina, v pohodě by tu vyžila. Byla tu jedna větší místnost, která byla tvořena malou kuchyní, která obsahovala jen to nejnutnější, malý jídelní kout a větší obývák. Odtud vedly troje dveře. Ihned jsem se k nim přihnala a otevřela první z nich. Byla to malá místnost s jedním oknem. V pohodě by se sem nasoukala postel, skříň a nějaký stolek a ještě by tu zbyl kousek místa. Tomuto pokojíku jsem nevěnovala příliš pozornosti, protože má zvědavost mě táhla dál. Další místnost, do které jsem si to namířila, byla o něco větší a už zařízená.

Byl to můj pokoj. Byla tu větší postel s hromadou polštářů. Vedle ní byl noční stolek, pár kroků od postele skříň na oblečení. Byl tu malý pracovní stůl se skříňkou s policí, kde byly vystavené fotky. Na zemi byl opět koberec, aby ta podlaha nebyla tak studená. Došla jsem až k posteli, kde jsem si sedla. Jako bych se toho za posledních několik hodin nenaseděla dost, ale ty pocity, které se mi hrnuly tělem, byly silnější. Úžas, obdiv a totální šok mě zcela ovládaly.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem dostala svůj vlastní malý byt. Sice v domě, kde bydlí i celý zbytek mé rodiny, ale je to byt. Můj byt. Jako bych ho potřebovala. Ale nač si stěžovat, že?

Celá, jak široká tak dlouhá, jsem se rozvalila na posteli. Zavřela jsem oči a vdechovala tu vůni novoty dřeva a peřin, na kterých jsem ležela. Hlavou se mi honily různé myšlenky, až se začaly stáčet do míst, do kterých jsem začala padat, avšak proti své vůli. Měli jsme pro sebe jen deset hodin… jen deset posledních hodin. Jak je to dlouho teď? Dny? A kolik? A co je vlastně za den?

Začala jsem se pomalu rozpomínat, ale nedokázala jsem si celou naši cestu představit na časové přímce. Budu se muset zeptat někoho z rodiny.

Tule myšlenku jsem považovala za uzavřenou a zkusila ji vypudit z hlavy. Ovšem, jak jsem o pár sekund později zjistila, to byla tak trochu chyba. Do hlavy se mi začaly drát vzpomínky…

Tmavá pleť. Jeho pokožka voněla jako okolní lesy. To kvůli tomu času, který neustále trávil venku ve své vlčí podobě. Vlasy černé jako havraní peří, oči, které byly čokoládově hnědé, ale vždy, když jsem ho políbila na jeho hebké rty, zčernaly a měly barvu uhlu. Spolu se svými myšlenkami jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Ne, nebudeš brečet, ne, Renesmé! Přestaň, přestaň!

Křičela jsem na sebe, ale bylo to marné. Nebýt hlasu mého otce, který mě vyrušil, asi by mi opět povolily hráze a já si hned první den smáčela své nové peřiny slanými kapkami slz.

„Renesmé?!“ rozetnul hlas mého otce ticho v domě. Vyletěla jsem do sedu a rukama si trochu osušila oči. Dnes nebudeš brečet, dnes ne. Zítra možná, ale dneska už ne…

Postavila jsem se na nohy, urovnala si dlaněmi oblečení a rychlými kroky a s úsměvem na tváři se vydala naproti Edwardovi. Stál v mé malé kuchyňce a byl otočený mým směrem. Úsměv na mé tváři se rozšířil, když jsem viděla ten jeho.

„Tak co říkáš?“ řekl a nadzvedl u toho zvědavě jedno obočí. Rozevřel svou náruč a naklonil hlavu na stranu. Já jsem se jen z radosti kousla do rtu a plná štěstí se rozeběhla k němu. Skočila jsem mu do otevřené náruče a užívala si jeho objetí, které mi po tom všem přišlo maximálně vhod. Držela jsem ho pevně, a kdyby bylo po mém, nikdy bych se nepustila.

„Děkuju,“ zmohla jsem se jen na zašeptání. Táta mě pohladil po zádech a na pár sekund své objetí trochu zesílil. Pak mě postavil na zem a usmál se na mě přesně tak, jak to dělával, když jsem byla malá.

„Nemáš zač. Za poslední dva dny toho bylo trochu moc. Jen pro mě bude těžký si zvyknout, že už nejsi ta moje malá holčička,“ řekl mi a tím mě naprosto dojal a odboural. Jen jsem překvapeně otevřela pusu a cítila, jak mi opět vlhnou oči. Chvilku jsem se na něj dívala a pak jsem mu odpověděla.

„Omyl, tati. Já vždycky budu tvoje malá holčička,“ zašeptala jsem a položila mu ruce na ramena. Společně jsme se na sebe usmáli a opět se objali. „Vždycky.“

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 13: