Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 11

30.11.2013 (20:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1605×

Tiše jsem se zašklebila a rozhodla se vyjít z koupelny. Nemohla jsem tam strávit věčnost, i když mi to jako špatný nápad doopravdy nepřipadalo…

Když jsem vyšla z koupelny, ovál mě chladnější vzduch a já se oklepala zimou. Cítila jsem, jak se mi po celém těle naježily chloupky. Přitiskla jsem si ručník blíž k tělu a došla ke své posteli, po tmě celá nejistá. Sedla jsem si na okraj matrace a rukou nahmatala noční stolek, na kterém byla má lampička. Povedlo se mi ji rozsvítit, takže jsem konečně viděla jasně. Na posteli vedle mě bylo položené oblečení, které mi sem předtím donesla teta Rosalie. V klidu a bez nějakých protestů jsem si ho na sebe oblékla. Když jsem byla opět v teple, ručníkem jsem si vysušila vlasy a mokrou osušku odnesla zpátky do koupelny, abych ji mohla dát oschnout.

Můj zrak padl na jeho tričko, které leželo složené jako poklad na skříňce. Zauvažovala jsem nad tím, že bych si ho znovu oblékla, ale myšlenku jsem rychle zamítla, protože jsem si nedokázala představit, jak by na to reagoval zbytek mé rodiny. Už takhle se to všechno málem provalilo…

Nyní se mi nabízela otázka: Sejít dolů a ukázat se všem na očích, nebo tu zůstat a pak už jen nastoupit do auta, které mě odveze někam Bůh ví kam?

Zaposlouchala jsem se do světa kolem sebe. Hlas moderátora ranních zpráv v televizi se nesl domem jen jako kulisa. Dokonalá hra na lidi, i když jsem nenacházela ani jeden jediný důvod. Kroky jednotlivých členů rodiny, jak pobíhali po domě a balili nejnutnější věci. Jedny kroky byl lehké a lítaly z jednoho pokoje do druhého, vždy ta osoba něco vytáhla ze skříní a pak se přemístila do další místnosti. Další osoba, zřejmě Carlisle, byl zavřený ve své pracovně a balil si nějaké knihy a podobné věci. A takto se zabýval každý člen rodiny něčím pro něj důležitým, každý měl svůj úkol.

Skoro jsem nadskočila leknutím, když se ozvalo zaklepání na dveře od mého pokoje. Doopravdy jsem byla trochu v šoku, že se někdo vůbec odvážil navázat se mnou kontakt. Zrak mi okamžitě vyletěl ke dveřím a přilepil se na ně. Čekala jsem, co bude dál.

„Renesmé, to jsem já, Alice,“ ozval se tenký hlásek mé malé tety. Občas, když jsem mívala těžké chvíle, byla Alice ta jediná osoba, se kterou jsem o tom všem dokázala reálně hovořit. Jediná, která mi dokázala správně naslouchat a správně poradit. Občas mi připadalo, že Alice je moje setra.

„Hm,“ podala jsem jí jako jedinou odpověď. Nejdříve mi to připadalo jako dostačující, ale pak jsem uznala za vhodné něco dodat. A vlastně mi to připadalo neslušné, nechat ji bez nějaké delší rozvité odpovědi, takže jsem se rozhodla dodat pár slov navíc.

„Co potřebuješ, Alice?“ zeptala jsem se jí možná až s trochu moc velkou přemírou ignorace. Jestli se tak vůbec dá mluvit.

„Já jen, jestli si zabalíš sama, nebo to mám udělat já. Nechci tě do ničeho tlačit, neteřinko, ale… Já jen, že čas se krátí…“ řekla mi pomalým, táhlým a trochu rozklepaným hlasem. Ta zvonkohra se mi v hlavě odrážela od jednoho koutku mysli k dalšímu. Její slova mi stále zněla v uších a musela jsem uznat, že mi nadělala v myšlenkách opravdu velkou paseku.

Jako by mě v tu chvíli bacil hrom, ale já jsem vyletěla ze sedu a nalepila se na dveře. Nemohla jsem uvěřit jejím posledním slovům.

„Co tím myslíš?“ řekla jsem polohlasem, ve kterém jsem i já sama slyšela strach a bolest z toho, co mi Alice odpověděla.

„Pro nás všechny bude přínosnější, když do hodiny a půl už budeme na cestě. Esmé s Carlislem odjíždějí za pár minut, chvilku po nich odjede i Emmett s Rosalií. My budeme odjíždět až s vámi,“ sdělila mi Alice několik užitečných informací. Když mi došel význam všech jejích slov, zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to všechno, co mi teď sdělila.

Jako na povel mi zakručelo v žaludku a to bylo znamení, které nám ihned říkalo, co se teď bude dít.

„Tak fajn, pusť mě dovnitř,“ řekla Alice rázně, dokonce to znělo jako rozkaz. Ustoupila jsem ode dveří včas, jinak bych jimi dostala přímo do nosu. Alice totiž vtrhla dovnitř a to bez varování. Ihned se hrnula k mým věcem a do kufru, který vytáhla zpod mé postele, začala rovnat několik důležitých věcí. Dokonce mě překvapilo, že Alice věděla o všech mých tajných skrýších a místech, kde jsem měla schované své tajné srdcové záležitosti a věci. Všechno mi to opatrně naskládala na hromádku do mého černého zavazadla. Fotky, plyšáky, diáře a různé vzpomínky.

Když ovšem narazila na jeho tričko, zkoprněla v tom pohybu, v jakém se právě nacházela. Trvalo to možná vteřinu nebo dvě, než si vše zesumírovala. Opatrně vzala to triko do rukou, ale bez jediného pohledu či slůvka ho složila a vložila úplně navrch všech mých věcí. Nic neříkala a já také ne.

Alice se opět probrala, až když měla celý jeden kufr plný.

„Ty se teď běž najíst, Esmé ti stihla během tvého náletu na koupelnu něco uvařit. Já si zajdu ještě pro druhý kufr a bude vše sbaleno. Pak už stačí, jen abychom… ehm, no, abychom se zabalili my, a můžeme… jet,“ kouskovala jednu větu. Tak strašně jsem si přála, abych v tu chvíli neslyšela, byla hluchá a nemohla slyšet ta slova, co mi říkala.

Chvilku jsme na sebe s Alicí jen zíraly, a to doslova. Tušila jsem, že jsem i v Aliciných slovech viděla trochu bolesti. Rozhodla jsem se ukončit tu debatu dřív, než nastane to opravdové trapné ticho, ke kterému se schylovalo.

„Fajn,“ vypustila jsem z úst a otočila se směrem ke dveřím. Už jsem docela i měla hlad, takže jsem se těšila na to, co mi Esmé připravila. Už při každém mém kroku, který mě nesl blíž všem ostatním členům rodiny, mi bylo jasné, že jakmile mě uvidí, budou jančit a vyptávat se, jak je možné, jsem omdlela a spadla ze schodů. A hlavně, jak to Emmett mohl dovolit.

Slyšela jsem každý svůj krok, každé zadunění o podlahu. Počítala jsem schody a snažila se to všechno co nejdéle natahovat, ale ta chvíle, kdy jsem se ukázala v kuchyni u ostatních, stejně přišla. Vešla jsem tam a setkala se se sedmi páry očí, které mě sledovaly. Snažila jsem se s nikým nenavazovat příliš dlouhý oční kontakt, neměla jsem to zapotřebí.

Všichni jsme tam tak stáli a koukali na sebe. Ve mně se stupňoval velmi zvláštní pocit, jako bych měla knedlík v krku a celé mé tělo bylo z kamene. Nejhorší bylo, že můj otec věděl o všem, a jako že vážně věděl o všem. Snažila jsem se vypadat, jakože nic.

„Zlatíčko, ráda tě zase vidím,“ vyhrkla na mě Esmé napůl veselým a napůl totálně zdrchaným a smutným tónem. Šla asi dva kroky před Carlislem, který ji následoval. „Na stole máš pár lívanců, ovoce a nějakou marmeládu,“ stačila mě informovat během toho, co mě mačkala ve svém objetí. Objetí jsem jí oplatila, ale zase jsem se rychle odtáhla.

„Jo, děkuju,“ odpověděla jsem jí tichým lehkým hlasem, o kterém jsem ani nevěděla, kde se ve mně vzal. Podívala jsem se jí do obličeje a všimla si, že vypadá velmi unaveně a to i přes to, že se vrátila z lovu. Pod očima měla ošklivé, velké, černé kruhy.

„Vy už… odjíždíte?“ zeptala jsem se jí. Věděla jsem, že to uslyší i všichni ostatní, ale ta otázka byla mířena jen na Esmé a na Carlislea.

„Jo, budeme na vás čekat ve Whitehorse, neboj. Zanedlouho se zase uvidíme,“ řekla mi a usmála se na mě svým mateřským a ochranným úsměvem. Úsměv jsem se jí pokusila oplatit, ale v tu chvíli už mě Esmé nedržela za ruce, vlastně už ani nestála přede mnou, ale společně s Carlislem zmizeli. Slyšela jsem je před domem, jak nasedají do auta a pomalu se vydávají pryč, směrem do našeho nového domova. Po ostatních jsem se moc neohlížela a radši se vydala ke stolu, kde na mě čekala má snídaně.

Nebyla jsem nijak extra hladová a ještě ke všemu, když jsem uviděla to jídlo na stole, donutila jsem se tak možná vypít trochu toho čaje, který mě tu hypnotizoval, měla jsem pocit, že na mě snad i křičí: „Vypij mě! Vypij mě!“, protože na zbytek toho všeho, co tam na mě čekalo, jsem jen zírala, ale nedokázala jsem se donutit k tomu, abych něco snědla. Ne proto, že by to nevypadalo hezky. Ne proto, že bych nebyla ani trošku hladová. Ale já jsem prostě neměla chuť jíst. Myslela jsem totiž na úplně jiné věci, než na jídlo.

Když jsem se rozhlédla kolem, všimla jsem si, že vše je uklizené, přikryté, jako by už teď v tom domě nikdo nebydlel. Některé kusy nábytku byly překryté igelitem, poličky prázdné a jen u dveří bylo několik kufrů s věcmi.

Sevřela mě jistá neviditelná síla. Cítila jsem se menší než špendlíková hlavička, tak bezmocná, bezbranná, byla jsem dokonce menší než mravenec. Všude to bylo takové prázdné, ani televize neběžela. Já jsem jako každé ráno seděla u stolu v kuchyni, ostatní byli v obýváku, ale nikdy tu nebylo tak pusto a nehlučno.

Zkřivila jsem tvář a s podivným úšklebkem ve tváři se odsunula od stolu. Zrovna ve chvilku, kdy jsem se zvedla, zvedla se i Rosalie a za ní hned Emmett. Vzpomněla jsem si na Alicina slova…

Esmé s Carlislem odjíždějí za pár minut, chvilku po nich odjede i Emmett s Rosalie. My budeme odjíždět až s vámi…

Esmé s Carlislem jsou už nějakou dobu pryč a míří do našeho nového domova. (Bylo pro mě těžké byť i jen pomyslet na to, že za pár hodin budu nazývat domovem úplně jiné místo. Ta myšlenka mě bodala.) Teď se dle všeho chystají k odjezdu i teta Rose a strýc Emmett. Usoudila jsem to z toho, že oba dva vyběhli ven. Ani jsem neslyšela, že by se s někým loučili, jen se zvedli a mířili pryč, před dům, kde nasedli do auta. Chvilku bylo ticho a klid, ale za pár sekund se ozvalo předení motoru auta tety Rose. Pár sekund setrvávali na místě, ale potom se auto rozjelo a oni se vydali někam pryč.

Zůstala jsem zamraženě stát na místě a jen si skousla spodní ret. Co teď? Kroužila jsem očima po místnosti, drtila si ret a hrála si se svými prsty. Rozhodla jsem se hýbat, nechtěla jsem tam stát jako solný sloup. Obešla jsem proto židli, zasunula ji ke stolu, talíř s jídlem položila na linku a pomalou nevinnou chůzí se vydala zpátky do pokoje. Chtěla jsem být sama. Nevím, jestli kvůli tomu, abych se i nadále utápěla v myšlenkách, jak se mi bortí svět, nebo proto, abych se nemusela dívat otci do očí, neboť on ví, co jsem dělala včera večer.

Už jsem byla mezi dveřmi, které dělili kuchyň a obývák od chodby, když v tu chvíli mě zastavil hlas mého otce.

„Renesmé…“ řekl jen, aby zaujal mou pozornost. Nevím, jestli si toho někdo všiml, ale měla jsem pocit, že jsem se při tom jeho oslovení oklepala. Pomalu jsem se otočila, pohled jsem měla sklopený dolů a pozorovala špičky svých nohou.

„Máš zabaleno všechno, co chceš vzít s sebou?“ zeptal se mě opatrně. Větu prodlužoval, bylo mi jasné, že se bojí na mě vůbec mluvit. Pokud celou tu dobu slyší všechny moje myšlenky, musí si myslet svoje, tím jsem si byla jistá. Místo odpovědi jsem mu jen němě přikývla, dokonce jsem si ani nebyla jistá, jestli to zvládl zaregistrovat, protože to přikývnutí nebylo o velkých rozměrech.

„Jsi si jistá?“ zeptala se mě pro změnu Bella, má mamka.  Zvedla jsem svůj zrak a setkala se s jejím pohledem. Bylo mi jasné, že tentokrát to bude chtít plnohodnotnou odpověď, ne jenom němé přikývnutí. Možná bych měla vyzkoušet i verbální komunikaci. Nadechla jsem se proto ke slovu a začala vymýšlet, co jí podat za odpověď.

„No…“ začala jsem velmi úspěšně. „Já to… půjdu ještě radši zkontrolovat,“ řekla jsem jim a s lehkým úsměvem a rychlostí blesku se otočila na místě, abych utekla dřív, než mě stihnout zastavit něčím dalším. Cítila jsem se lehce provinile, že jim takto utíkám, ale prostě jsem vážně neměla náladu s nimi být.

Vyšlapala jsem schody nahoru a zavřela za sebou dveře. Koukala jsem se po pokoji a všimla si, že Alice mi to tu stihla všechno vyklidit, překryla mi postel igelitem a spousta věcí mi tu chyběla. Zřejmě je zabalila s sebou. Začala jsem obcházet jednotlivé skříňky a poličky, veškeré mé skrýše, kde jsem si schovávala svoje tajné věci. Všechno bylo pryč, to důležité sbalené, to nedůležité tu zůstávalo. Už napořád.

Ať jsem se podívala kamkoliv, všude mi to něco připomínalo. Tenhle pokoj je přímo nacpaný k prasknutí, co se vzpomínek a zážitků týče. Ať už to jsou zážitky, které mi dal některý z členů mé rodiny, nebo někdo z klanu z Denali, upírky od Amazonky, či to byl on, který se na tom zasloužil, všechno to byly mé srdcové záležitosti. Tolikrát jsem v tomto pokoji plakala, tolikrát jsem se tu smála. Ale všechno to jsou moje vzpomínky. Ty, které už navždy zůstanou uzavřené v mé hlavě a mezi čtyřmi stěnami téhle místnosti.

Věděla jsem, že už jsou to jen minuty, kdy mě zavolají, že je čas odejít a o to víc mě to uvnitř bolelo, sžíralo a drtilo na kusy. Vždyť jediné, co mi po něm zůstane, jsou vzpomínky a jedno triko, které se mi povedlo mu vzít. Jedno triko. Ta myšlenka mě doháněla k zoufalému smíchu…

Ohlédla jsem se po hodinách a s velkým údivem zjistila, že jsou to skoro tři a půl hodiny, co jsem doma. Tři a půl hodiny, co jsem ho neviděla. Tři a půl hodiny. Ty číslice se prostě nedaly přehlédnout. Ta velká pětka mi jasně hlásala, že je pět ráno a mně v hlavě začalo vyskakovat, že touhle dobou se většinou vyměňují hlídky. A to se mi nezdálo moc dobré…

Na jednu stranu jsem se šíleně modlila za to, aby Alice konečně zakřičela, že musíme jít, odjíždíme a já bych se mohla přestat bát toho, že by se najednou vtrhl a celé by to tím bylo zmrvené. Na druhou stranu jsem tak strašně nechtěla, aby to řekla, protože mě každá sekunda bez něj, každá sekunda, kterou se přibližujeme k odjezdu, ubíjí. Takovou válku dvou názorů jsem v sobě už dlouho nevedla…

Venku začínalo být světlo, velmi pomalu se celý les začal probouzet k životu. Děsilo mě, kdo všechno se v tuhle chvíli možná probouzí… Najednou něčí hlas rozetnul to klidné ticho v domě. Byl to Jasper volající mé jméno.

„Renesmé! Pojď dolů,“ volal na mě. Instinktivně jsem se otočila za hlasem a došlo mi, že Jasper stojí dole, podle mě někde pod schody. Nemusela bych mít ani poloupíří myšlení, aby mi došlo, že mě nevolá proto, že si se mnou chce zahrát karty. Ještě poslední pohled, který jsem věnovala svému pokoji, a pak už jsem se donutila otevřít dveře, které vedly na chodbu. Když jsem je za sebou zavírala, cítila jsem jistý druh tíhy, ale i volnosti, které mě uvnitř naplňovaly.

Scházela jsem dolů ze schodů, kde jsem se setkala s Jasperovým pohledem. Podívala jsem se mu do obličeje a čekala, jestli mi chce něco říct.

„Už musíme jet, Renesmé. Je to neodkladné,“ řekl mi naprosto normálním hlasem. Líbilo se mi, že mi to řekl narovinu a nesnažil se mi nijak dávat najevo, jak hrozně ho to mrzí. Popravdě mě to všechno docela unavovalo, ta lítost, která na mě lítala ze všech stran. Jako by mi nestačila ta vlastní…

Na sucho jsem polkla a jen pokývala hlavou.

Jasper mě sledoval, jak jsem se vydala směrem ke dveřím, ven, tam pryč, odevzdávala jsem se celé té myšlence. Bylo to bolestivé, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Lidé jsou všímaví. A my v této situaci tak bezmocní. Zní to legračně, když si člověk uvědomí, jak mocná stvoření jsme…

Rodiče už na mě čekali v autě, byli mlčky, neříkali vůbec nic, jen čekali, kdy se jejich dcera odhodlá a nastoupí. Zhluboka jsem se nadechla a došla až k otcovu Volvu. Otevřela jsem dveře na straně za spolujezdcem a ještě jednou se otočila, abych se podívala na náš dům. Jasper zrovna zamykal dveře a potom se svou přirozenou rychlostí vydal k Alice, aby si mohl přisednout a oni se spolu vydali na cestu. Předjeli nás…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 11: