Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 17. kapitola

03.07.2010 (08:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

„Co se stalo?“ ptala jsem se znovu a byla jsem už vážně naštvaná, protože mi nikdo dosud neodpověděl. Podívala jsem se do tváře Carlisleovi a doufala jsem, že mi odpoví.

„Elis,“ začal, „nechala sis tu telefon. Volal ti tvůj bratr Alexandr. Chystá se sem. Všichni se sem chystají,“ řekl a já jsem na něj překvapeně zírala.

„Jak všichni? Proč?“ divila jsem se a pořád jsem to nechápala.

„Bella, ona šla k Volturiovým a řekla jim, že jsme tě ovládli. Tvůj bratr se rozčílil a chce sem přijít, ale nepřijde v dobrém. Chce nás zničit a tebe odvést.“ Otočila jsem se na Alici, která mi řekla to, co viděla ve své vizi.

„Co-že?“ Stála jsem s otevřenou pusou a doufala jsem, že si ze mě dělají legraci.

„Myslím si, že Aro tě sem poslal, protože chtěl, abys vyvolala konflikt. Alex je velmi impulzivní a Aro mu nebránil... Dorazí brzy. Velmi brzy.“ Cítila jsem, jak mi tělem putuje vztek. Snažila jsem se uklidnit, protože jsem nechtěla nikomu ublížit. Mým mozkem se protahovala panika a strach. Nemůžou přeci ublížit Cullenům!

„Ale, Carlisle, ty jsi přeci přítel Ara. Určitě to nedovolí!“ vykřikla jsem zoufale.

„Elis, přál bych si, aby se to nestalo, ale myslím, že teď už je neodvratitelné to, co se k nám blíží. Volturiovy sem posílají celou armádu upírů, a to vyvolá válku. Budeme tě chránit, ať to stojí, co to stojí! To jsme ti slíbili. Aro je mocný a sama víš, že nepřátele ničí. My jsme velký klan a to, že jsi tu s námi, je pro něj nebezpečí. Ty jsi vyvolená, nejsilnější z nejsilnějších, z toho má Aro strach. Nenechá nás jen tak jít.“ Dívala jsem se na něj nevěřícně. To přeci nemůže být pravda. To jsem zavinila já! Tohle je moje vina! Nemůžu to takhle nechat.

„Odjíždím,“ řekla jsem a podívala jsem se Edwardovi do tváře. „Vrátím se do Volterry a promluvím s Alexem i s Arem. Musí mě vyslechnout a pochopit, že vy za nic nemůžete. Že jste moji přátelé a moje rodina. A že nedovolím, aby vám jakkoli ublížili!“ Byla jsem rozhodnutá, že odjedu, ale oni mi to okamžitě zakazovali.

„To nemůžeš, Elis,“ řekl zoufale Edward, ale v jeho slovech jsem slyšela strach, ale on se nebál o sebe, ale o mě.

„Musím! Jinak vám ublíží, a to já prostě nedovolím! Alice, kdy sem mají dorazit?“ zeptala jsem se osoby, kterou jsem považovala za svou sestru.

„To nemůžeš do Volterry stihnout. A i kdybys tam doběhla, tak armáda už bude dávno tu. Přijdou za dva dny. V poledne se s nimi sejdeme na velké louce, která se nachází uprostřed lesa. Oni už vyšli. Tvůj bratr svolal všechny hned, jak se rozhodl.“ Při slově všechny, mě zamrazilo. Představila jsem si, jak se dobrotivý Carlisle snaží všechno vysvětlit, ale Jane ho začne jediným pohledem mučit, Alec ho oslepí a můj bratr spálí na popel! Ta představa byla hrozná a to jsem myslela jen na Carlisleho! Co kdyby tam byla Esme, Rose, Emmett, Jasper, Alice nebo Edward! Můj Edward. To nesmím dovolit, oni jim nikdy nesmí ublížit!

„Dobrá, tak já zůstanu, ale vysvětlím jim to tady. Alex musí pochopit pravdu!“ Zase jsem cítila vztek, který mnou procházel, a musela jsem ven. Musela jsem od nich, protože bych jim ublížila. Při záchvatech vzteku jsem se nedokázala ovládnout.

„Buďte tu!“ přikázala jsem jim a vyběhla jsem na zahradu. V rukou mi pulsoval tlak a chtěl se dostat ven. Nemohla jsem svůj hněv zastavit, a tak jsem mu nechala volný průběh. Ruce jsem měla svěšené podél těla a pevně sepnuté do pěstí. Z úst se mi dralo vrčení, které signalizovalo můj hněv. Vytvořila jsem velké pole, které se zaměřilo na strom a vyvíjelo na něj tak velkou sílu, až spadl na zem. Uzavřela jsem ho do jakéhosi tlakového pouzdra, kam jsem ventilovala všechnu svou sílu a hněv. Měla jsem velký záchvat vzteku, který byl podpořen strachem a moje síla byla tudíž ohromná. Nepamatuji si, že bych někdy něco takového dokázala. Naposledy jsem se nadechla a ruce jsem natáhla před sebe, když jsem tak udělala, tak jsem cítila silný proud energie, který vystřelil z mých rukou přímo do stromu, ze kterého po tomto setkání zbyly jen piliny. Bylo to neuvěřitelné. Dokázala jsem rozdrtit strom! Dříve jsem drtila vázy nebo nějaké lehké předměty, ale tohle jsem ještě nikdy nezkusila!

„Och!“ slyšela jsem vydechnutí, které se ozvalo z domu, a pomalu jsem se otočila. Najednou jsem cítila, jak se uklidňuji, a byla jsem vyčerpaná. Je to zvláštní, protože jako upír bych neměla cítit únavu, ale když použiji svou moc, tak ji cítím.

„Elis, jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně Edward, když ke mně došel. Přikývla jsem a objala jsem ho. Potřebovala jsem ho cítit. Musela jsem cítit to, že mě miluje a že je při mně.

„Mám velký strach, Edwarde,“ řekla jsem mu a on mě objal pevněji.

„Neboj se, Elis, jsem s tebou a postarám se o tebe. Nedovolím, aby ti něco udělali.“ Při jeho slibu jsem cítila úlevu, ale zároveň smutek. On nechápal to, že se nebojím o sebe, ale o ně!

„Promiň, Esme,“ řekla jsem, když jsme se vraceli do domu.

„Ale drahoušku,“ řekla a objala mě. „Nic se neděje. Byl to jen strom.“ Kdybych mohla, tak bych plakala, ale já nemohu. Zatracené kamenné srdce! Posadili jsme se s ostatními na pohovku a probírali jsme, co uděláme a jak se připravíme. Můj pohled padl na telefon, který ležel na stole. Vzala jsem ho a vytratila jsem se ven, abych mohla vytočit bratrovo číslo.

„Ano?“ zeptal se do telefonu a já jsem byla ráda, že ho má u sebe.

„Alexi! Co to vyvádíš, sakra? Proč sem táhneš celou armádu?“ křičela jsem na něj, protože jsem nedokázala být v klidu. Vím, že to byla chyba, ale neudržela jsem se.

„Věř mi, že mi poděkuješ, až tě dostanu z jejich spárů!“ zavrčel a já jsem udělala to samé.

„Nejsem v ničích spárech! Prober se z toho transu! Vzpamatuj se a zkus rozumně přemýšlet! Copak by se přes můj štít někdo dostal do mojí hlavy? Jistěže ne! Okamžitě se vrať do Volterry a já tam za tebou přijedu, pokud to bude nutné, ale ty sem s armádou nechoď!“ vykřikla jsem na něj a on se zasmál. Můj hněv se opět stupňoval, ale byla jsem natolik vysílená, že jsem si byla jistá, že se žádný výbuch mého vzteku konat nebude.

„Myslíš si, že tomu uvěřím? Mohli ti to přikázat! Já se přijedu velmi rád přesvědčit i s celou armádou! Protože ochrana je nutná. Říkal jsem ti, že nepřátelé mohou být všude a ty jsi mě neposlechla,“ řekl a zdálo se mi, jakoby jeho hlas posmutněl.

„Nebyl důvod, abych zůstávala ve Volteře. U Cullenů jsem se měla velmi dobře, stali se mými přáteli a rádci. Jsou pro mě téměř rodinou, jsou mi dalšími sestrami a bratry, ale ty jsi můj skutečný bratr, tak tě prosím. Prosím, pochop, že nejsou nepřátelé, ale přátelé!“ mluvila jsem tiše a naléhavě, ale on mě neposlouchal. Řekl mi, že se brzy shledáme a ukončil hovor. Na všechny další už neodpovídal. Rozčíleně jsem nakopla kámen, který se rozletěl na stovky kousků. Paličák jeden! Uslyšela jsem za sebou tiché kroky a otočila jsem se. Ještě než jsem se podívala, kdo za mnou přichází, jsem věděla, že to není Edward. Jeho kroky zní jinak. Tyhle jsou váhavé a vznešené. Natočila jsem hlavu a uviděla jsem krásnou Rosalie, která za mnou stála a nervózně popocházela kupředu.

„Co se děje, Rose?“ Podívala se na mě a já jsem v jejích očích zahlédla strach.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala se a já jsem přikývla. Nezůstala tady, ale šla dál do lesa. Bylo mi jasné, že nechtěla, aby někdo slyšel to, co mi chce říci.

„Elis,“ řekla, když si myslela, že jsme dost daleko od domu a nikdo nás nemůže slyšet.

„Ano? Co se děje?“ ptala jsem se ustaraně, protože i Rosalie se stala mou dobrou přítelkyní.

„Já vím, že je špatné žádat to po tobě, ale chci tě o něco poprosit,“ řekla a podívala se mi do očí. V těch jejich jsem viděla smutek a strach.

„Až se setkáme s armádou Volturiových a tvým bratrem, tak oni budou chtít bojovat. A Emmett bitvy miluje. Mám o něj strach. Já... Prosím tě, abys na něj dala pozor. Já to udělám, ale sama to nezvládnu a také nevládnu žádnou mocí, takže ho budu chránit vlastním tělem. Ty máš velkou moc... Můžeš ho zachránit... Pokud by se stalo, že bych já nemohla?“ zeptala se a v jejích slovech bylo tolik smutku a bolesti, že jsem tu tíhu cítila sama. Podívala jsem se jí do očí a souhlasila jsem. Postarám se o něj. Musím se postarat o všechny. Nedovolím, aby někdo z nich zemřel. Budu se bít za svou rodinu stejně tak, jako se bije lvice!

 16. kapitola - Shrnutí - 18. kapitola

Děkuji za předchozí komentáře a budu ráda, když tu nějaký zanecháte i v této kapitolce. :-)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřemožitelní 17. kapitola: