Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá devátá

02.11.2010 (17:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2860×

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Žádné pokoje pro hosty. Vadí?

Edwardův pohled:

Hltal jsem všechna její slova a vnímal jejich hloubku. Mluvila z duše, ze své vlastní zkušenosti, nemohl jsem však vědět, jestli takhle vnímala náš vztah, nebo nějaký jiný…

K naší rodině se stále stavila naprosto odmítavě, takže by mě zaskočilo, kdyby její slova patřila mně. Slova nebo výčitky?

Ani sourozenci netušili, ke komu se její slova vztahují, ale jejich hloubka zasáhla každého z nás…

Oprávněně?

Bellin pohled:

„Tak co dneska plánujeme?“ zeptal se Alec, když se mnou jel zpátky domů.

„Co bychom měli plánovat?“

„Já nevím, co třeba trénink.“ Jeho návrh jsem pouze odkývala.

Pár sekund na to se rozezvonil můj mobil, a aniž bych sledovala jméno volajícího, hovor jsem zvedla.

„Čau, kočko,“ ozval se optimistický hlas. Dustin.

„Proboha, Dusty, jak dlouho jsem tě neslyšela? Rok? Rok a půl?“ Jeho dvě slova dokázala mojí náladu zvednout jako nic jiného v poslední době.

„Netuším, ale je to neúnosně dlouhá doba… Jak se vlastně máš?“

„Znáš mě. Přežívám je nejlepší slovo, kterým můžu svůj život nazvat.“

„Mohl bych udělat něco, čím bych tvůj život projasnil, spanilá princezno?“ ptal se tím roztomilým šišlavým hlasem, jakým se učí malá batolata. Jeho provokativní bratrské chování mi neskutečně chybělo. S ním jsem si vždycky dokázala připouštět jen to, co jsem chtěla.

Když jsem potřebovala někoho, kdo by si se mnou promluvil, jako nestranná osoba, která drží spoustu mých tajemství, byl tu pro mě.

Když jsem potřebovala někoho, kdo by se mnou dělal ty nejbláznivější věci, jaké upír může dělat, byl tu pro mě.

Byl tu pro mě pokaždé, když jsem chtěla a nikdy nechtěl nic na oplátku.

Možná jsem v něm měla takovou důvěru, protože u mě nehledal lásku, poblouznění, flirt, ani nic podobného. Chtěl vždycky jenom přátelství a za to jsem si ho vážila o moc víc.

Když jsem do telefonu dlouho neodpovídala, ozval se jeho hlas znovu. Jemný, líbezný, okouzlující, a už v normálním tónu.

„Dobrá. Kdybych ti mohl splnit jedno přání, co by to bylo?“ zeptal se a já s autem vjela na poslední cestičku, která vedla až k našemu domu.

„Přála bych si vrátit čas, Dustine.“ Můj hlas zněl ledově, ostře a vážně. Chtěla jsem se vrátit do jediného momentu a změnit všechno, co jsem si až dodnes vyčítala.

Dustin zřejmě pochopil, že moje mysl se chystá odplout do míst, která jsem nejraději nechávala ztracené v temnotách, a tak rychle zareagoval, ale já už pomalu zastavovala na cestě. Večer jsem chtěla zajet na lov, a tak mi přišlo zbytečné parkovat auto do garáže.

„Ale to byla špatná, špatná odpověď,“ namítal a já se spolu s Alecem dostala až k domu.

„Čekal jsem, že řekneš něco typu – ‚Chtěla bych tě vidět!‘“ ozvalo se nejen z telefonu, ale za mými zády byl hlas mnohem intenzivnější, reálnější.

„Dustine, co tu proboha děláš?!“ vyjekla jsem a skočila mu do náručí. Pro nezasvěcené jsme museli vypadat jako dva milenci, on mě objímal a točil se se mnou. Já mu jeho objetí oplácela a nohama ho objala kolem pasu. Vřelé a trochu křečovité objetí bylo však pro nás oba jakýmsi znamením, že jsme jeden druhému opravdu chyběli. Jako přátelé, samozřejmě.

„No, tak jsme si řekli, že…“

„Kdo? Ty a tvoje ego?“ zasmála jsem se a narážela tím na jeho ‚my jsme si řekli‘…

„Ne, on a já,“ ozval se další hlas a já si byla jistá, že být člověk, ronila bych krokodýlí slzy.

„Emm?“ působila jsem zřejmě jako v tranzu, ale automaticky jsem opustila Dustinovu náruč a objala Emm takovou silou, jako bych ji snad nikdy nechtěla pustit.

„Opatrně, udusíš mě,“ zasmála se, avšak objetí mi stále oplácela.

Stály jsme tam a smály se.

Vyrušil nás až Alecův hlas a to ani nevím, po jaké době.

„Můžeš nám vysvětlit, co tu dělají? Měli by vypadnout, není tady už snad dost upírů?“ ptal se naprosto nezáživně, ale byla slyšet jistá nevraživost.

„Alecu, jsou to mí přátelé, můžou tady zůstat, jak dlouho jen budou chtít. Teda – pokud vám nebude vadit, že nemáme žádné volné pokoje?“ stočila jsem odpověď Alecovi jiným směrem.

„Samozřejmě, že ne, stejně se tu moc dlouho nezdržíme,“ objasnila Emm a nikomu neuniklo úlevné povzdechnutí od Aleca.

Z vedlejšího domu vyšli čtyři upíři – Carlisle, Jasper, Emmett a Edward.

„Kdopak je tohle?“ zeptal se Dustin se zářivým úsměvem na tváři a objal mě kolem ramen.

„Však oni se představí,“ odpověděl mu místo mě Alec, sebral se a spolu s ostatními odešel do domu.

Venku jsme tedy zůstali jen my tři a upíři kráčející k nám.

„Dobrý den, jsem Carlisle Cullen,“ představil se Carlisle diplomaticky a podal Dustinovi ruku. Bylo to jen malé gesto na znak dobré vůle, ale to Dustina očividně nijak neovlivnilo.

„Cullen,“ odfrkl si a Carlisle tak ruku nabídl Emm, která jej – na rozdíl od Dustina - přijala.

„Mé jméno je Emm a tohle je Dustin.“

„Moc nás těší. Tohle jsou mí synové – Jasper, Emmett a Edward.“

Dustinův postoj ztvrdl, pohledem se zastavil na Edwardově tváři a ruku, kterou mě objímal, stáhl.

„Dustine,“ zavrčela Emm směrem k němu a Carlisleovi věnovala jen omluvný úsměv.

„Jsou to mí hosté a nejsou tu proto, aby jakkoliv narušovali vaše životy.“

„Hmm, dal bych si něco na zub, nějak mi po cestě vyhládlo,“ nadhodil Dustin s úsměvem, jako by se snažil upíry, připravené bránit svou rodinu, rozdráždit.

„Nebudeme vám překážet,“ odvětil Carlisle a pokynul synům, aby se vrátili do domu. Na mně visel prosebným pohledem až do doby, než za ním zaklaply vchodové dveře.

„Choval ses jako kretén!“ vyjela na Dustina Emm a pohled na ně byl přinejmenším k smíchu.

„A divíš se? Nakráčí si sem jako rytíři Apokalypsy a myslí si, že si před nima kecnu na prdel!“ rozčiloval se a z jeho tváře se naprosto vytratila okouzlující dětskost.

„Dobře, fajn, zajdeme si na lov,“ zakřičela jsem a utnula jejich handrkování dříve, než stačilo vyústit v hádku.

Emm se slovy, že nemá hlad, zmizela v domě, zřejmě s úmyslem sblížit se s mými spolubydlícími.

„Fajn, jdeme?“ zeptala jsem se a rozešla směrem k lesu.

„No, víš, kousek odsud je Yellowstone, ne? Rád bych zajel tam,“ nadhodil, jako kdyby se před chvílí nestalo vůbec nic.

„Fajn, jdeme pro auto.“

„Můžu si vybrat?“

„Jo.“

„A můžu řídit?“

„Jo.“

„Super, jdeme!“

***

„Nemůžeš sakra jet po nějaké… cestě?“ okřikovala jsem Dustina co ujetý kilometr. Jel zabahněným lesem a nechtěl připustit, že moje terénní auto bude zablácené.

„No tak, tohle je sranda!“ ohradil se s úsměvem a zpíval si do rytmu písně, která hrála v rádiu.

„A máte tady vážně chutné medvědy, to je další bonus, asi začnu jezdit častěji,“ zasnil se s úsměvem na rtech. Když mluvil o medvědech, přidal ke svému výrazu také labužnický úsměv, a-lá goût délicat.

„A vůbec, neslyším tě zpívat,“ postěžoval si a demonstrativně otočil hlasitost rádia na maximum.

„Rock party, black party! Yeaaah! Bejbéééé!“ prozpěvovali jsme si a bláznivě tancovali v sedačkách pohodlného auta.

Uvolněná nálada však netrvala dlouho, auto se zastavilo a nechtělo se hnout. Uvízli jsme v bahnitém příkopu.

„Vidíš, je to tvoje vina! Víš, jak bude to auto vypadat? Jak když ho parkuju v chlívě! Jo, přesně tak! A nezkoušej na mě ten svůj super-roztomilý úsměv! Ne!“ rozčilovala jsem se, i když mi muselo být jasné, že má slova, doprovázená doslova obrovským úsměvem, s ním neudělají vůbec nic.

„Klid, princezno, klid, vždyť já ho jdu vyndat,“ bránil se a opustil kabinu.

„No tak, zatěžuješ to auto tak, že s ním ani nehnu, že tys přibrala?“ houkl na mě a já vylezla, abych mu pořádně vynadala. Dustin - neDustin, kamarád – nekamarád.

Jakmile se moje nohy dotkly země, probořila jsem se do bahnité louže rovnou o několik centimetrů.

Sotva jsem se nadechla, přistál mi v obličeji obrovský bahnitý cákanec.

„Tak za to zaplatíš.“

„Bitkááá!“

***

„Vypadáte jako prasata! Ne, takhle tedy do tohohle domu rozhodně nevstoupíte, ani jeden!“ rozčilovala se Joanne na prahu domu.

A po zapojení zahradní hadice k přívodu vody za sebou také zabouchla dveře.

O několik minut později, naprosto promočení, ale čistí, jsme dostali čisté a suché oblečení a s ním tedy také povolení vstupu do domu.

V chodbě mě však čekalo překvapení. Po stropech visely barevné cedule a lampiónky s přáními veselých narozenin.

Bylo třináctého září a já zapomněla na své vlastní narozeniny.

„Všechno nejlepšíí!“ zakřičeli všichni najednou a sesypali se na mě jako vosy na med.

Překřikovali přes sebe výčitky o tom, že o ničem nevěděli, přání k narozeninám, ale i lichotky a spontánní prosby.

Emm s Dustinem ke mně přistoupili a podávali mi rudou obálku se stříbrnými třpytivými proužky.

„Je ti pětadvacet, a tak jsme se nějak rozhodli, že by to chtělo nějaký pořádný dárek… Rozbal to,“ popohnala mě Emm a já roztrhla jemný papír. V obálce byla letenka.

S cílem – Florida.

„Máme taky každý svou, kdyby ses rozhodla, že by ti nevadila naše společnost,“ oznámil mi Dustin netrpělivě v očekávání na mou reakci.

Když však dlouho žádná nepřicházela, začal líčit něco o soukromých slunečných plážích, na kterých nás nikdo neuvidí, o hříšných plážových mejdanech a o čerstvém vzduchu bez jakýchkoliv jiných upírů a starostí.

„Tak co, jedeš s námi?“ zakončil svůj proslov.

Florida, stát Slunce, moře, stát, kde jsem žila, a kde zřejmě dodnes žije moje matka. Stát, na který mám spoustu vzpomínek…

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a složitě se rozhodovala, i když mi bylo jasné, že není co rozmýšlet.

„Ano, jedu.“

Shrnutí povídek

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá devátá: