Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená - 2. kapitola

15.06.2010 (17:45) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4377×

2. kapitola

„Ségra, vstávej,“ budil mě Tony.

„Co chceš, nech mě spát,“ odsekla sem mu.

„Dneska jdeme ke Cullenovím,“ připomněl mi.

„To počká. Počkalo to přes dva tisíce let, tak mě nech dospat,“ znovu jsem mu odsekla.

„Jak chceš. Kerbe!“ zavolal.

„Néééé.“ Jakmile zavolal tohle jméno, tak už jsem byla téměř na nohách, ale byla jsem pomalá. Přímo na mě se hnal velký trojhlavý pes. No prostě Kerberos. Doběhl ke mně do pokoje a skočil po mně. Jako vždy si neodpustil olízat mě od shora dolů. Bože! Taky by mu mohl někdo občas vyčistit zuby. Ten smrad z pusy je šílený. Jedna hlava by se odstrkovat dala, ale tři? To je prostě moc. Tomu se neubráníte.

„Dobře, Kerbe! To by stačilo,“ odsekla jsem. Neposlechl.

„Tak dost!“ zařvala jsem. Kerb se leknul, se staženým ocasem utekl a schoval se za pohovku. Tak to jsem přesně nechtěla. Teď mu budu muset vysvětlit, že vlastně nic neprovedl a drbat ho za odměnu za ušima. To bude na dlouho. Teď jsem litovala toho, že nemám šest rukou.  Zvedla jsem se a mířila ke Kerbovi. Kňučel, jak malé štěně. Jak tenhle obr může mít ze mě strach? To asi nikdy nepochopím. Mamka měla dlouhou dobu problém s odváděním duší na onen svět, tak vytvořila Kerba, aby ten jejich příchod urychlil, ale co se narodil Tony a posílá všem duším pocit smíření, tak Kerb není potřeba a stal se domácím mazlíčkem. Nemůžete tomu uvěřit? Já zpočátku taky nemohla, ale stalo se tak. Máme za mazlíčka stejně velkého psa, jako jsem já s třemi hlavami a do toho mu z každé pusy hrozně smrdí. Prostě mazel, jak má být. Když Tony viděl, že musím ještě uklidnit Kerba, tak se odporoučel s tím, že na mě s mamkou počkají na snídani. Kerb mi za půl hoďky odpustil, a já se mohla jít sprchnout. Zastavila jsem se až u skříně. Co si mám zatraceně na sebe vzít na návštěvu doktora? Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si vzala tmavě modré džíny s bílým tričkem a mikinu s kapucí, abych si v nemocnici ztížila výhled a někoho nezabila.

Došla jsem do jídelny, kde na mě čekal bratr s mamkou. Přisedla jsem si ke stolu a dala si lupínky s mlékem. Jakmile jsem se pustila do jídla, tak mamka spustila:

„Takže, Bello, jakmile dojíš, vyrazíme na cestu.“

„Cože? A já s vámi nepojedu?!“ ozval se Tony. Mamka na něj upřela svůj zrak a odpověděla mu:

„Není to nutné.“

„Ale mami, vždyť jsem to vymyslel. No tak, ségra, přece potřebuješ oporu,“ otočil se na mě. On by byl fakt perfektní opora, s ním po boku bych pozabíjela půlku špitálu. Už jen ta představa, že musím mezi lidi mě, děsila. V noci jsem kvůli tomu moc nespala. Jsem dcera Smrti, a i tak mám výčitky svědomí, když někoho zabiji. Proč jen nejsem bezcitná mrcha, které by bylo všechno úplně jedno, a projevuje se u mě po většinou z větší části ta lidská část? Život je o to pro mě těžší.

„Ségra, to mi přece neuděláš,“ házel na mě smutné oči. Ale já věděla, jaké má vedlejší úmysly. Měl v plánu sbalit nějakou sestřičku a užít si s ní. To mu neprojde.

„Ne, jen bys chtěl balit sestřičky!“ štěkla jsem na něj.

„Tak mi to dopřej, když ani jedna z vás nemůže mít sex bez toho, aby dotyčného člověka zabila. Někdo to v rodině za vás dohánět musí.“ V tu chvíli jsme se ani jedna s mámou neudržely a během chvilky bylo po něm. Stihl říct jenom:

„A jejej.“

„To to dneska začíná,“ ušklíbla jsem se.

„Může si za to sám,“ dodala na obhajobu mamka a já se začala smát. Nevydržela se nesmát a přidala se ke mně. Po chvíli jen dodala.

„Myslím, že je rozhodnuto. Jedeme bez Tonyho.“ Zvedla se, vzala bratra do náručí a odnesla ho k němu do pokoje. Oživení mu trvá o trochu déle, než mně. Něco kolem tří až čtyř hodin. Mě to trvá hodinu až dvě. Záleží na tom, jaký druh zabití to je. Já mezitím dojedla a šla si pro zbytek věcí. S mamkou jsme se sešly u Brány smrti. Stráž nám otevřela dveře do lidského světa. Dostat se na onen svět je jednoduché, ale dostat se zpět už ne. Abyste se dostali do lidského světa bez znovuzrození, musíte projít branou smrti zpět. Bránu hlídá stráž vypadající jako upíři. Jsou to bytosti bez duše. Fungují skoro jako roboti. Tím, že nemají duši, tak je jejich tělo jako z kamene, a ničím se nemusí živit. Jsou nemilosrdní a jediného, koho jsou ochotni pustit zpět do lidského světa, je moje matka a osoby, které jí doprovázejí. I kdybych k bráně přišla sama já, tak mě na lidský svět nepustí. Prošly jsme branou a objevily jsme se někde v lese. Pravděpodobně někde blízko nemocnice. Brána totiž funguje jako portál. Mamka mě vedla lesem. Během chvíle jsem zaslechla auta na silnici. Po sto metrech jsem z dálky uviděla nemocnici. Zastavila jsem se. Nasadila si kapuci. Párkrát jsem se nadechla a vydechla a vyšla jsem po boku své matky vstříc novému osudu.

1. kapitola 3. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená - 2. kapitola: