Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 8. - Otázky

02.01.2010 (14:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5839×

Kapitola 8. – Otázky

Pohled Belly.

„Myslím, že bychom už měli jet domů," řekla jsem. V jeho očích jsem zahlédla zklamání.

„Vážně už chceš jet?" zeptal se. Nechtěla jsem. Ale pro něj to tak bude bezpečnější. Všechno pro něj bude bezpečnější, než být se mnou. Já jsem časovaná bomba.

„Za chvíli bude tma a ještě se musím podívat na učení,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Tak jdeme,“ řekl a chytil mě za ruku, aniž bych stihla zareagovat. Zase jsem cítila, jak mnou projela ta jiskra, která rozdmýchala oheň po celém mém těle. Ale nechtěla jsem se ho pustit.

Cestou lesem jsme mlčeli. Než jsme došli k autu, tak se na mě několikrát podíval a pořád se usmíval. Pustil mi ruku a otevřel mi dveře od auta. Stáhla jsem zase okénko.

„Navedeš mě, jak se dostanu k vašemu domu?" zeptal se, když se rozjel. Natáhl se zase pro moji ruku. Už mě to ani nepřekvapilo. Moje tělo hořelo, v krku jsem cítila plameny, ale co na tom?

Najednou jsem se cítila dobře. Nevím, co se změnilo. Ale ta zrůda ve mně teď momentálně odpočívala.

„Jasně. Až sjedeš z lesní cesty, tak pojedeš zpět do města. A já ti pak řeknu, kam dál," usmála jsem se na něj. Teď jel pomaleji, než když jsme jeli k jezeru.

„Můžu na tebe mít pár otázek?“ zeptal se a usmál se na mě.

„Ptej se.“

„Jak dlouho žijete ve Forks?" Musela jsem se zasmát.

„Co je?" zasmál se taky.

„Jen jsem si říkala, na co prvního se zeptáš. Dost se stěhujeme. Ve Forks jsme dva roky."

„Aha. A líbí se ti ve Forks? "

„Líbí. Nemám moc ráda slunce a tady hodně prší nebo je pod mrakem," řekla jsem po pravdě.

„Máš tady nějaké kamarády?“

„Ani ne, lidem se zdáme odlišní, takže se nám spíš vyhýbají. Když se ptáš na kamarády, už jsi tu někoho poznal? A jak se ti líbí zdejší holky?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„No, na hodině angličtiny jsem se seznámil s Mikem a Ericem. A holky jsem si zatím moc neprohlížel. Nechci v nich vzbuzovat falešné naděje." Zasmál se.

„Falešné naděje?"

„No, kdybych se na některou podíval a prohlížel si ji, mohla by si to vyložit tak, že mě zajímá. Stačí, že většina z nich pořád kouká na mě. A já po rozchodu s Vicky zatím nic nehledám," řekl. Pak se podíval na mě.

„Teda… myslel jsem si, že nehledám. Nehledal jsem…,“ řekl a ve tváři měl rozpaky. Vypadal tak roztomile.

„Řekla bych, že některé holky ve škole jsou docela hezké…“

„Možná, ale pro mě je krásná jen jedna, takže mě ostatní nezajímají…“ zašeptal. Usmála jsem se na něj.

Projížděli jsme městem. "Na konci města odboč doprava. Další pak doleva."

„Máš se sestrou hezký vztah?" zeptala jsem se ho.

„Ona je miláček. Až ji poznáš…“ odmlčel se.

„Až ji poznám, tak co?" nahrála jsem mu.

Na tváři vykouzlil úžasný úsměv. „Až ji poznáš, tak si ji také oblíbíš." Zasmála jsem se na něj.

Když jsme jeli po cestě k našemu domu, nahodil smutný výraz. Ještě kousek a jsem doma. Alice na mě bude určitě čekat před domem. Musela vidět, jak jsem se prala sama se sebou.

Zastavil před domem. No jasně, Alice už mě vyhlížela. A bylo mi jasné, že ostatní jsou různě po domě za okny a pozorují můj příjezd s Edwardem.

Konečně, měla jsem o něj chvílemi opravdu strach. A o tebe. Kývla jsem na ni.

„Tak tady bydlí moje početná rodina." Ukázala jsem rukou na dům.

„Hmm… hezký a velký dům." Otočil se na mě a díval se mi přímo do očí.

Co tam dělají? Slyšela jsem myšlenky Rileyho. Ostatní přemýšleli dost podobně.

„Měl bys jet. Uvidíme se zítra ve škole." Pořád se mi díval do očí.

„Víš, že se mi vůbec nechce odjet?" Vím, protože jsem na tom byla podobně. Usmála jsem se na něj.

Položila jsem mu ruku na tvář a lehce přitiskla svoje rty na jeho. Vzal to jako výzvu, protože mi položil ruku na záda a přitáhl si mě, jak nejblíže to v autě šlo. Můj polibek opětoval s takovou vášní, že jsem se lekla a odtrhla se od něj. To monstrum ve mně sice stále odpočívalo, ale tohle bylo moc. A jestli měl ještě dneska dorazit v pořádku domů, tak musel teď hned odjet.

„Děkuji za odpoledne, bylo to hezké."

„Já děkuji tobě." Pohladil mě po tváři a usmál se.

„Zítra se uvidíme. Jo, abych nezapomněla, přeji ti hezké sny." Mrkla jsem na něj, otevřela dveře od auta a spěchala domů.

"Také si nech něco hezkého zdát, ahoj zítra," zaslechla jsem otevřeným okénkem. Otočila jsem se a ještě jednou se na něj usmála. Opětoval mi úsměv, nastartoval a odjížděl.

Kéž bych mohla spát a snít.

Pohled Edwarda.

„Myslím, že bychom už měli jet domů," řekla náhle. Nechtěl jsem ještě odjet. Chtěl jsem být s ní, držet ji a líbat.

„Vážně už chceš jet?" vypadala, že přemýšlí.

„Za chvíli bude tma a ještě se musím podívat na učení,“ vysvětlovala mi. Dobře, když chce jet, tak tedy pojedeme.

„Tak jdeme,“ řekl jsem a chytil ji za ruku.

Šli jsme ruku v ruce k autu. Mlčeli jsme. Přemýšlel jsem nad tím, co se u jezera stalo. Musela cítit to co já, protože jinak by mě tak nelíbala. Usmíval jsem se, když jsem si vzpomněl na náš polibek.

Když jsme došli k autu, otevřel jsem jí dveře. Nasedla si a zase otevřela okénko. Trochu jsem se tomu podivil, vzhledem k tomu, že na dotek byla její kůže hrozně studená.

„Navedeš mě, jak se dostanu k vašemu domu?" zeptal jsem se a chytil ji zase za ruku. Musel jsem si ji ještě užít. Jel jsem pomalu, abych s ní mohl strávit ještě nějaký čas.

„Jasně. Až sjedeš z lesní cesty, tak pojedeš zpět do města. A já ti pak řeknu, kam dál," řekla a usmála se na mě. Jak krásně se uměla smát.

„Můžu na tebe mít pár otázek?“ zeptal jsem se.

„Ptej se.“

„Jak dlouho žijete ve Forks?" Místo odpovědi se zasmála.

„Co je?" Přišla jí ta otázka hloupá? Měl jsem na ni tisíce otázek a nějakou jsem začít musel. Zasmál jsem se taky.

„Jen jsem si říkala, na co prvního se zeptáš. Dost se stěhujeme. Ve Forks jsme dva roky."

„Aha. A líbí se ti ve Forks?"

„Líbí. Nemám moc ráda slunce a tady hodně prší, nebo je pod mrakem," řekla. Tím by se vysvětlila ta její bílá barva kůže.

„Máš tady nějaké kamarády?“

„Ani ne, lidem se zdáme odlišní, takže se nám spíš vyhýbají. Když se ptáš na kamarády, už jsi tu někoho poznal? A jak se ti líbí zdejší holky?" Odlišní? Tak vzhledem určitě. Všichni měli bílou barvu pokožky a byli tak krásní. Možná jim ostatní tu krásu záviděli.

„No, na hodině angličtiny jsem se seznámil s Mikem a taky s Ericem. A holky jsem si zatím moc neprohlížel. Nechci v nich vzbuzovat falešné naděje." Jediné holky, které jsem si prohlížel, byla Bella a její sestry. Musel jsem se tomu zasmát.

„Falešné naděje?" nechápala.

„No, kdybych se na některou podíval a prohlížel si ji, mohla by si to vyložit tak, že mě zajímá. Stačí, že většina z nich pořád kouká na mě. A já po rozchodu s Vicky zatím nic nehledám," řekl jsem a pak mi došlo, jak to vyznělo. Podíval jsem se na ni.

„Teda… myslel jsem si, že nehledám. Nehledal jsem…,“ mluvil jsem jako pitomec.

„Řekla bych, že některé holky ve škole jsou docela hezké…“ To jsem nemohl posoudit, protože jsem ostatní holky nevnímal.

„Možná, ale pro mě je krásná jen jedna, takže mě ostatní nezajímají…“ řekl jsem šeptem. Určitě mě ale slyšela.

Projížděli jsme městem. "Na konci města odboč doprava. Další pak doleva."

„Máš se sestrou hezký vztah?" zeptala se mě náhle.

„Ona je miláček. Až ji poznáš…“ Bude ji chtít Bella vůbec poznat?

„Až ji poznám, tak co?" řekla a já jsem se na ni usmál, protože mě její odpověď hrozně potěšila.

„Až ji poznáš, tak si ji také oblíbíš." Zasmála se.

Blížili jsme se k domu, kde bydlela Bella s rodinou, a mě opouštělo nadšení. Za chvíli pojedu domů. Sám, bez ní.

Zastavil jsem před domem. Viděl jsem u vchodových dveří Bellinu sestru.

„Tak tady bydlí moje početná rodina." Podíval jsem se na dům, byl obrovský. A z venku vypadal přepychově.

"Hmm… hezký a velký dům." Otočil jsem se na ni a díval se jí do očí.

„Měl bys jet. Uvidíme se zítra ve škole."

„Víš, že se mi vůbec nechce odjet?" řekl jsem jí pravdu. Už teď mi bylo smutno. Znám ji chvíli, ale naprosto mě dostala.

Usmála se na mě a položila mi ruku na tvář. Pak mě políbila. Něžně. Opět mnou projela vlna vzrušení. Chtěl jsem ji mít co nejblíže u sebe, což byl ale v autě trochu problém. Položil jsem jí ruku na záda a snažil se ji přitáhnout co nejvíc k sobě. A pak mě ovládlo vzrušení a vášnivě jsem ji políbil. Nemohl jsem se nabažit jejích rtů. Po chvíli se ode mě odtáhla.

„Děkuji za odpoledne, bylo to hezké."

„Já děkuji tobě." Lehce jsem ji pohladil po tváři a usmál se na ni. Kdyby věděla, jak hrozně jsem nechtěl odjet.

„Zítra se uvidíme. Jo, abych nezapomněla, přeji ti hezké sny." Provokovala?

„Také si nech něco hezkého zdát, ahoj zítra," zakřičel jsem na ni, když vystoupila a spěchala k domu. Asi mě slyšela, protože se otočila a usmála se na mě.

Odjížděl jsem domů, se spokojeným výrazem na tváři.

Kapitola 7. - U jezera - Shrnutí - Kapitola 9. - Důvěra

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 8. - Otázky: