Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 34. - Otázky a odpovědi

04.04.2010 (17:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5144×

Kapitola 34. – Otázky a odpovědi

Pohled Belly.

Co se to tu dělo? Všechno je jen hra. Mě se jen tak nezbavíš. Opakovala jsem si jeho slova. On si se mnou hrál? Ne, hrál tu hru se mnou, s Izzie i s celou mou rodinou. Došlo mi, že jsem ho vlastně vůbec neznala. Nevěděla jsem nic o jeho minulosti. A o to víc jsem se bála toho, co plánoval.

Bello, vzpamatuj se. Napomenula mě myšlenkou Alice. Na pár vteřin jsem zavřela oči a napočítala do deseti. Musela jsem se uklidnit.

Otevřela jsem oči a podívala se na ostatní. Jejich výraz v obličeji přesně odpovídal tomu, co se jim honilo v hlavě. Všichni kromě Paula přemýšleli nad tím, co mi asi pošeptal, že se teď tvářím tak překvapeně a udiveně.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Takže… pokud už nás Paul nebude přerušovat,“ řekla jsem a podívala se na něj, „ráda bych se vrátila k tomu, proč jsem se s vámi chtěla sejít. Zajímá mě váš názor na to, že by s námi Izzie začala chodit do školy. Já jsem pro, to zkusit. Když jí bude někdo příliš vonět, zastře jeho pach.“ Sice jsem si původně nebyla úplně jistá tím, zda by to ve škole zvládla, ale ona se do školy těšila a já jsem nechtěla být ta, kdo jí odepře možnost ji navštěvovat. Alice by určitě viděla, kdyby se mělo něco stát. A i když s ní nebudeme na každé hodi-

„Máme Alice,“ přerušil moje myšlenky Emmett, mrkl na Alice a pokračoval, „a i když budeme každý na své hodině, neměl by být problém se k Izzie dostat dřív, než by došlo k… neštěstí.“ Kdo tady komu četl myšlenky? Musela jsem se tomu zasmát.

Rose si nebyla moc jistá, zda to Izzie zvládne, ale ostatní byli stejně jako já pro. Izzie nás sledovala, jak se bavíme o její budoucnosti a vypadala trochu napjatě.

Jak to jako myslel? Máme Alice. Že by měla nějakou schopnost, o které jsem až doposud nevěděl? Četla jsem Paulovy myšlenky. To bys rád věděl, co? Hodila jsem po něm pohledem plným opovržení. Zatvářil se trochu překvapeně, ale hned na to nahodil neutrální výraz. Přemýšlela jsem, jak se dostat k jeho minulosti. Možná bych se ho na ni mohla zkusit zeptat a třeba by mi jeho myšlenky něco prozradily.

„Izzie, zavolám v pondělí ráno do školy a řeknu jim, že od úterý nastoupíš,“ pronesl Carlisle zamyšleně. „Asi se všichni shodneme, že Aliceina historka bude jako vysvětlení, proč jste dvě, dostačující. Jako hodně malé vás od sebe úřady odtrhly a každou daly do jiné rodiny. Když zemřeli tvoji adoptivní rodiče, vyhledaly naši rodinu a poslaly tě k nám,“ mluvil teď k Izzie. „Měli bychom ti kvůli škole trochu pozměnit křestní jméno, abyste nebyly obě Isabelly. A také pro tebe potřebujeme příjmení. Používala jsi nějaké, když jsi byla s Paulem?“

„No… nikdy jsem ho nepotřebovala,“ zašeptala trochu stydlivě Izzie.

„Uděláme z tebe Izabellu se z. A příjmení…“ řekla jsem a hlavou mi jich proběhlo snad tisíc, „co třeba Masenová? Izabella Masenová. To zní dobře, co myslíte?“ Očima jsem přejela po ostatních. Všichni se tvářili souhlasně. Při vyslovení toho příjmení jsem si vzpomněla na svoje rodiče.

„Dobře, takže od úterý bude naše Izabella Masenová chodit na místní střední školu do třetího ročníku,“ zkonstatoval Carlisle.

Podívala jsem se na Izzie. Oči jí zářily a na tváři se jí usadil úsměv. Naše Izabella Masenová. To se mi líbí. A mamka bude moje dvojče, takže Izzie a Bella. Já už se tak těším. Přišla jsem k ní a pohladila ji po vlasech.

„Víš, co jsem ti říkala o oslovování? Ve škole pro tebe budu Bella. Nesmíš na to zapomenout a splést se.“

„Mohla bych si to o víkendu trénovat? Nebude ti vadit, když ti budu říkat Bello už teď?“ zeptala se opatrně.

„Zlato, to víš, že mi to nebude vadit. Jsem tvoje máma, ale jen to oslovení mámo ze mě matku nedělá,“ vysvětlovala jsem jí a pak jsem se zamračila. „I když jaká já jsem matka? Neměla jsem možnost tě vidět vyrůstat, učit tě mluvit, chodit… starat se o tebe a vychovávat tě…“

Izzie se na mě chvíli dívala, a pak mě objala.

„Mami, za to ale nemůžeš. I když jsem tě neznala osobně, vždy jsem věděla, že mám někde mámu a těšila jsem se na chvíli, kdy tě poznám. Ty jsi moje máma a vždy to tak bude. A já tě mám moc ráda,“ řekla mi v objetí a já jsem si ji k sobě přivinula ještě těsněji.

„Také tě mám moc ráda, miláčku. A jsem šťastná, že tě mám konečně u sebe.“ Paulovy myšlenky na mě něco křičely, ale já jsem vnímala jen svoji dceru.

Pohladila jsem ji po vlasech a pak jsem si vzpomněla ještě na jednu věc. Stále jsem necítila pach nikoho v místnosti. Musela jsem říct Izzie, aby odkryla pach nás všech, včetně ní a Paula.

Demetri sem stejně dřív nebo později dorazí. A je jedno, jestli je jen uvidí nebo jestli je prvně ucítí a až pak uvidí. A jestli se Alice podaří zachytit ve svém vidění jeho rozhodnutí přijít sem, budeme na něj připraveni. Pustila jsem ji a chytila ji jen za ruku.

„Izzie, myslím, že bys měla odkrýt náš pach. A když říkám náš, myslím nás všechny,“ řekla jsem a rukou ukázala jak na Cullenovy, tak i na ni a Paula.

„Cože? Proč by to měla dělat? Vždyť takhle nás najde Demetri hrozně snadno,“ rozčiloval se Paul.

„On sem stejně přijde. Jsem si tím jistá. Je to jen otázka času, když přesně to bude,“ vysvětlovala jsem mu. Vykulil na mě oči a v myšlenkách přemýšlel nad tím, jestli vím něco, co on ne. I ostatní se zdáli být trochu udivení mojí žádostí.

„Ma-Bello, fakt to mám udělat?“ zeptala se mě trošku překvapeně Izzie.

Je to dobrý nápad? Neměl by zůstat alespoň Izziein pach zastřený? Ptal se mě myšlenkou Carlisle. Znovu jsem se nad tím zamyslela.

„Izzie, můžeš teď odkrýt pach všech?“ zeptala jsem se jí. Jen se usmála, a když jsem se nadechla, stejně jako všichni v místnosti, ucítila jsem celou svoji rodinu, Paula a pak i květinovou vůni. Její vůni.

„Pamatuji si na tu vůni. Sice jsem procházela přeměnou, takže moje vzpomínka na ni není moc silná, ale přesto si na ni pamatuji,“ říkala jsem jí s úsměvem.

„Dobře, teď zastři jen svůj pach, prosím,“ zašeptala jsem a naposledy se nadechla, abych si už navždy uložila její vůni do paměti.

„Bello, co když mi bude Edward nebo Kate moc vonět? Můžu zastřít jejich pach?“ zeptala se mě Izzie.

„Jak vůbec funguje tvoje schopnost? A na jakou vzdálenost?“ zajímalo mě. Carlisle zaměřil svůj pohled na ni.

„No, když se nadechnu a někdo mi příliš voní, tak jeho pach skryji. Ale od té chvíle je zastřen pro všechny, takže ho necítí nikdo. A nezanechává za sebou pachovou stopu. Umím zastřít pach jednotlivce i skupiny. A vzdálenost… co jsme zkoušeli s tátou, tak to funguje i několik kilometrů, když se hodně soustředím. Většinou je to ale tak, že pokud se vzdálím od dotyčného, nevidím ho ani neslyším, moje schopnost na něj přestane působit,“ vysvětlovala mi.

„Zajímavé,“ pronesl Carlisle. Tohle všechno už od ní slyšel, ale stále ho to fascinovalo.

„Abych ti odpověděla na otázku. Pokud ti bude kdokoliv vonět víc, než bys zvládla, skryj jeho pach. Ať už to bude Edward, Kate či někdo další ve škole. A svůj pach nech prozatím zastřen,“ řekla jsem jí.

„Zlatíčko, nemáš hlad? Mohla bych ti připravit něco dobrého. Za chvíli bude poledne,“ ozvala se najednou Esme a mile se na Izzie usmála.

„Možná bych si něco malého dala, prosím,“ odpověděla jí Izzie. Esme se rozzářila a vystřelila do kuchyně. Hrozně ji těšilo, když mohla pro někoho vařit. Docela jsem ji obdivovala, že to zvládá, když jí musí ty potraviny hrozně smrdět. Ble.

Izzie jedla v kuchyni a my ostatní jsme ještě ladili detaily ohledně školy. Domluvili jsme se, že budeme všichni mimořádně pozorní, aby nedošlo k nějakému maléru.

Když jsem se rozhlédla po místnosti, všimla jsem si, že Paul zmizel. Zase.

„Alice, nevidíš, kam šel Paul?“ přerušila jsem její diskuzi s Jasperem. Přimhouřila oči a na chvíli se soustředila.

„Šel na lov. Na druhou stranu od Forks. Kdyby se cokoliv změnilo, dám ti vědět,“ řekla a mrkla na mě.

„Ještě jsem vás chtěla o něco poprosit. Myslím si, že by Paul nemusel vědět o Aliceině schopnosti vidění do budoucnosti. Nevěřím mu, a dokud nezjistím, co přesně plánuje, budeme se mít na pozoru.“  

„Co ti to vůbec šeptal, Bello?“ zeptal se Jasper potichu. Byla jsem ráda, že šeptal. Zrovna tohle Izzie vědět nemusela.

„Řekl: Všechno je jen hra. Mě se jen tak nezbavíš.“ Oči všech se teď upřely na mě.

„Co tím jako myslel?“ zajímal se Emmett nasupeně.

„To nevím a ta nevědomost mě trochu znepokojuje,“ svěřila jsem se ostatním. „Ohrozil Edwarda a myslím, že v tom bude pokračovat,“ dodala jsem.

„Bello, stojíme za tebou. Kdybys potřebovala jakoukoliv pomoc, jsme tu,“ řekl tiše, s důrazem na slovo pomoc, Riley. Izzie k nám otočila hlavu a s přimhouřenýma očima nás sledovala.

Co si to tam šeptají? Mluví o tátovi? Jakou pomoc?

Šla jsem si sednout za ní ke stolu.

„Izzie, půjdeme dnes do toho kina? Řekla jsem ráno Edwardovi, aby se podíval, co dávají,“ zeptala jsem se jí s úsměvem a doufala, že se přestane v myšlenkách zabývat tím, co možná zaslechla.

„Jasně. Alespoň se s ním víc seznámím,“ řekla jakoby nic.

„Tak já mu zavolám, jestli už zjistil, co dávají a v kolik.“

Vzala jsem do ruky mobil.

„Lásko? Právě obědváme, můžu ti zavolat za chvíli?“ ozvalo se v telefonu. No jo, vždyť je poledne.

„Promiň, nějak mi nedošlo, že je poledne. Pozdravuj vaše a Kate a ozvi se, až budeš po jídle.“

„Určitě, těším se,“ řekl a ukončil hovor.

Pohladila jsem Izzie po zádech a šla za Alice.

„Jak to vidíš s oslavou Edwardových a Kateiných narozenin? Na kdy to vůbec plánuješ?“ zeptala jsem se jí.

V očích jí zajiskřilo. „Plánuji to na konec května. Už jsem si pár věcí nakoupila. Oslava bude tady u nás a bude to velkolepé,“ říkala mi nadšeně. Trochu jsem se toho bála, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Už víš, jaký dárek dáš Edwardovi?“ zeptala se. Co třeba nesmrtelnost? To by se mu určitě líbilo.

„Alice. Vím, že by to vyřešilo moji obavu o něj, ale… Uvidím po narozeninách.“ Kdyby byl Edward upír, dal by mu Paul pokoj, protože jako novorozený by byl daleko silnější a dokázal by se o sebe postarat sám. Nemusela bych se o něj tak bát. Představila jsem si vedle sebe Edwarda jako upíra. V noci, když by Izzie spala, bychom se mohli oddávat slasti. Byl by pořád se mnou… Ta představa se mi líbila.

Takže žádné ale… Chceš to Bello. Vidím, že to tak chceš.

„Alice, prosím…“

„Já vím, je to jen na tobě. Víš, že máš mou plnou podporu, ať se rozhodneš jakkoliv,“ řekla a odtančila za Jasperem. Šla jsem si sednout za Emmettem k televizi. Izzie se za chvíli ocitla vedle mě. Objala jsem ji kolem ramen a obě jsme čekaly, až se ozve Edward. Mohla jsem se jít sama podívat, co dávají v kině, ale chtěla jsem nechat výběr na něm. Znovu jsem se zamyslela nad dárkem pro něj. Co by mu kromě nesmrtelnosti udělalo radost? A také jsem se s ním musela domluvit, co dáme jako společný dárek Kate.

Asi za půl hodiny mi začal vyzvánět mobil. Zvedla jsem se od televize a šla do kuchyně.

„Lásko?“

„Ahoj. Tak jsem se koukal na net a co si zajít třeba na Souboj Titánů? Nebo chcete s Izzie…“ zarazil se.

„Edwarde?“

„Jen jsem si říkal, jestli se třeba něco nezměnilo. Jestli pojedeme ve třech,“ řekl nesměle.

„Jasně, že pojedeme všichni tři,“ řekla jsem a zasmála se do telefonu.

„OK, takže buď Souboj Titánů, nebo nějaká romantická komedie Exmanželka za odměnu. Moc toho dnes na výběr nemáme. Obojí dávají v půl čtvrté.“

„Tak my tě vyzvedneme kolem půl třetí, ať máme dost času na cestu. A film si vybereme až v kině. Těším se, zatím pa.“ Dala jsem si mobil do kapsy a šla zase za Izzie.

„Izzie, za chvíli bychom se měly jít připravit na cestu.“

„Jasně. Já se jen s Emmem dokoukám na seriál. Můžu?“ zeptala se mě. Jen jsem se na ni usmála. Emmett otočil hlavu ke mně, usmál se a pak objal ochranitelsky Izzie kolem ramen. Byla jsem ráda, že si všichni Izzie oblíbili.

„Pak za mnou přijď do pokoje,“ houkla jsem na ni od schodů.

U sebe jsem se svlékla a šla si dát sprchu. Nechala jsem stékat kapky po svém těle a snažila se úplně uvolnit. Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře koupelny a hned na to vešla Alice.

„Bello, Paul jde do Forks,“ řekla mi s obavou v hlase. Do prčic. Copak si nemůže dát chvíli pokoj?

„Vidíš něco víc? Co chce udělat?“ ptala jsem se a mezitím jsem vylezla ze sprchového koutu a začala se otírat.

„Ne. Jen jsem ho viděla, jak míří do Forks. Do blízkosti Edwardova domu,“ řekla sklesle a zároveň naštvaně.

V rychlosti jsem na sebe hodila župan, vlasy jsem si obalila ručníkem a už jsem brala do ruky mobil.

„Bello? Děje se něco?“ zeptal se Edward trochu vyděšeně.

„Ne… jen jsem tě chtěla slyšet. Stýská se mi. Co právě děláš?“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem ho plašit. Doma byli i jeho rodiče, tak jsem doufala v to, že Paul nic nepodnikne.

„Také se mi stýská, ale už jen chvíli a budeme spolu. A snad bude Izzie ochotná mě víc poznat. Teď se koukám na nějaký seriál s Kate. Je to docela sranda,“ řekl a zasmál se.

„Dobře, tak tě nebudu rušit a za hodinu a půl jsem i s Izzie u tebe. Miluji tě. Zatím pa, lásko.“

„Edward se kouká s Kate na telku a má doma rodiče, tak snad si Paul nic nedovolí. Díky, Alice. Kdybys viděla cokoliv, co by se týkalo Edwarda, dej mi prosím vědět,“ řekla jsem jí. Kývla hlavou na souhlas, otočila se a odešla z pokoje. Co to ten Paul zase vyvádí? Co plánuje? Už jsem ho měla plné zuby. Pokud nebyl doma, musela jsem být stále ve střehu. Budu muset Edwarda přeměnit. Po narozeninách. To je za chvíli. Snad to do té doby nějak zvládneme.

„Jo,“ ozval se radostný výkřik z obýváku. Alice. Samozřejmě že viděla moje rozhodnutí. Ale co, pokud má to, že přeměním Edwarda na upíra zabránit tomu, abych o svou lásku přišla, udělám to. A když vím, že on to také chce, tak není co řešit.

Po půl hodině za mnou přišla do pokoje Izzie. Zatímco se sprchovala, oblékla jsem si rifle a triko a vysušila si vlasy fénem.

Izzie si na sebe vzala volné pláťáky a košili s jemným vzorem. Slušelo jí to. Vlasy si smotala do uzlu a pak se na mě usmála.

„Tak můžeme jet, Bello?“ Zasmála jsem se na ni. Na chvíli se zamračila a pak se začala smát se mnou.

„Jde ti to, Izzie.“

Chytila jsem ji za ruku a společně jsme sešly po schodech. Ozvalo se zahvízdnutí. Podívala jsem se na Emmetta s přimhouřenýma očima.

„No co? To bylo, jako že vám to moc sluší,“ řekl s nevinným výrazem ve tváři.

„Díky Emmette,“ zamumlala jsem. Rozloučily jsme se s ostatními a vydaly se k mému autu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Holky, mám na srdci jednu věc. V povídce se musí stát ještě pár důležitých věcí a událostí, než ji ukončím. A mě zajímá, zda vás baví číst tyhle kapitolky, kde se toho až tak moc neděje, ale které jsou podle mě pro povídku důležité nebo zda mám zrychlit a tím vynechat tuhle omáčku okolo. Nerada bych vás totiž unudila:-(

Pokud budete komentovat tuhle kapču, za což vám ještě jednou děkuji, připište mi do komentáře i váš názor, jak mám psát dál. Díky.

Vaše EdBeJa

Kapitola 33. - Hra - Shrnutí - Kapitola 35. - Sblížení

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 34. - Otázky a odpovědi: