Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 33. - Hra

31.03.2010 (15:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5213×

Kapitola 33. - Hra 

Pohled Edwarda.

Vzbudil jsem se s Bellou v náručí. Nechtěl jsem ještě vstát a tak jsem ležel bez hnutí a se zavřenýma očima.

Najednou jsem na rtech ucítil chladný dotek. Poznala, že už jsem vzhůru. Lehl jsem si na záda, a aniž bych otevřel oči, přitáhl jsem si Bellu na sebe. Přitom jsem ochutnával její rty, lačnící po polibku.

Po chvilce mě přestala líbat.

„Dobré ráno, lásko,“ řekla, a když jsem otevřel oči, viděl jsem, že se usmívá.

„Ahoj, takhle bych se chtěl probouzet každé ráno,“ zašeptal jsem a mrkl na ni. Usmála se ještě víc.

Sklonila hlavu a zase mě začala líbat. Vychutnával jsem si její polibky a přemýšlel jsem nad tím, že bych klidně strávil dnešní den v posteli s Bellou.

„Promiň,“ zašeptala, když se ode mě odtáhla a nahnula se pro mobil. Vůbec jsem neslyšel, že by zazvonil.

„Alice?“ řekla potichu do telefonu. Chvíli poslouchala a pak jsem slyšel, jak šeptá: „Dobře. Budu tam tak za půl hodiny.“ Za půl hodiny? Tak to nám pro sebe nezbývalo moc času.

„Edwarde, budu muset jít. Izzie už je vzhůru a já jsem jí slíbila, že až se vzbudí, něco spolu podnikneme,“ vysvětlovala mi. „Abych nezapomněla. Včera mi říkala, že tě chce poznat a navrhla kino. Takže… co kdybychom si zašli všichni tři odpoledne do kina. Zkusíš se prosím podívat, co dávají?“ zeptala se mě. Izzie mě chtěla poznat? To bylo milé zjištění. I já jsem ji chtěl poznat. Doufal jsem, že kdybychom se více seznámili, mohli bychom pak podnikat více věcí společně a já bych tak byl častěji s Bellou.

Teď se mi ale moc nelíbilo, že chtěla odejít.

„Nechoď ještě,“ zaškemral jsem a přitáhl si ji zase k sobě. Hladil jsem ji po zádech a házel na ni toužebný a láskyplný pohled. Přimhouřila oči a usmála se.

„Provokuješ?“ zeptala se a svými rty se přisála na moje. Nemohl jsem se jí nabažit. Rukama jsem ji hladil všude, kam jsem jen dosáhl.

„Lásko, musím už jít,“ zašeptala po chvíli mezi polibky. Ještě víc jsem ji objal. Nechtěl jsem ji pustit.

„Edwarde, nezlob. Vždyť se zase brzy uvidíme,“ řekla mi se smíchem.

Rezignovaně jsem ji pustil. Vstala z postele a mně se naskytl pohled na její nádherné nahé tělo. Lehl jsem si na bok a rukou si podepřel hlavu. Sledoval jsem, jak běhá nahá po pokoji a hledá oblečení. Když našla všechny kousky, sedla si s nimi na postel a začala se oblékat. Posadil jsem se a políbil ji na nahé rameno. Nemohl jsem si pomoct. Otočila se na mě jen v prádle a pohladila mě po tváři.

„Vůbec se mi od tebe nechce, ale musím,“ zašeptala a usmála se na mě. Prstem přejela po mých rtech a pak mě něžně políbila.

„Miluji tě, lásko,“ zašeptala.

„I já tě miluji a už teď se mi stýská,“ řekl jsem a pohladil ji po celé délce zad. Dala mi pusu na nos a pokračovala v oblékání. Sledoval jsem ji a cítil jsem, jak se mi na čele vytvořila rýha od toho, jak jsem se mračil. Chápal jsem, že musí za dcerou. Ale bude tam i Paul. Věděl jsem, že mě Bella miluje, ale přesto mi vadilo, že bude v jeho přítomnosti. Vzpomněl jsem si na sen, který se mi zdál v noci, než přišla. Ten mizera mi vlezl i do snu.

„Lásko, mrkni se na to kino a já ti po poledni zavolám,“ zašeptala, nahnula se pro polibek a než jsem jí stihl cokoliv říct, vyskočila z okna.

Ještě se mi nechtělo vstávat a tak jsem se zavrtal pod peřinu.

Pohled Belly. 

Běžela jsem domů. Musela jsem myslet na to, co se stalo v noci. Na Paula v Edwardově pokoji a následný rozhovor s ním. Bála jsem se nechat Edwarda samotného, ale věřila jsem, že kdyby se mělo něco stát, Alice by to viděla a dala by mi vědět.

Když jsem byla kousek od domu, uviděla jsem Izzie. Stála opřená o strom.

„Zlato, co tu děláš? Něco se stalo?“ zeptala jsem se jí s obavou v hlase. Zvedla ke mně hlavu, chvíli mě sledovala a pak mě objala kolem krku.

„Mami, táta říkal, že by bylo nejlepší, kdybychom odešli,“ řekla mi mezi vzlyky.

„Holčičko, to ale nezáleží na něm. Je důležité, co chceš ty,“ zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech.

Pustila mě a podívala se mi do očí. „Táta říkal, že na mě nebudeš mít čas, protože máš Edwarda,“ řekla plačtivě. Zase se ji snažil zmanipulovat.

„Izzie, i když mám Edwarda, tak si na tebe vždy udělám čas. Budu tu pro tebe, když mě budeš potřebovat. A věřím, že časem k sobě s Edwardem najdete cestu a budete spolu vycházet. Oba jste pro mě hrozně důležití. Pokud mám být upřímná… souhlasila jsem, aby tu s námi zůstal i Paul… jen kvůli tobě. Přece jen je to tvůj otec a než tě přivedl za mnou, byla jsi stále s ním. Jestli chce teď odejít, ať jde, ale bez tebe. Už si tě nenechám vzít. Už ne!“

Izzie mě chvíli pozorovala, pak si otřela slzy a maličko se usmála.

„Chtěla jsem vás tu mít oba, ale asi to nepůjde. Jestli chce táta odejít, tak já s ním nepůjdu. Zůstanu tady. Je mi s tebou moc dobře a líbí se mi tu. Cullenovi jsou hrozně fajn,“ řekla a sklopila zrak.

„Jsem šťastná, že ses rozhodla zůstat tady se mnou,“ pronesla jsem nadšeně. „Vím, že pokud Paul odejde, bude to pro tebe těžké, ale zvládneme to,“ dodala jsem.

Pohladila jsem ji po tváři, vzala ji za ruku a společně jsme se vydaly k domu.

Když jsme vešly dovnitř, všimla jsem si Paula, který stál v obýváku, a na okamžik jsem byla ráda, že jsem ho viděla. Když jsem ho měla na očích, věděla jsem, že je Edward v bezpečí. Zároveň mnou ale projela vlna vzteku. Stále se snažil manipulovat s Izzie a ona z toho pak byla smutná. Jestli bude chtít odejít, pomůžu mu osobně sbalit kufr. Při pohledu na něj jsem si ale jeho odchodem nebyla tak jistá. Tvářil se nečitelně a to mě mátlo a trochu děsilo.

Přemýšlela jsem, jestli mám svolat celou rodinu nebo jít jen za Carlislem. Rozhodla jsem se pro celou rodinu.

Ťuknu na ostatní, aby šli do obýváku. Četla jsem Aliceiny myšlenky. Zase byla o krok přede mnou.

Během chvilky se všichni sešli v obýváku. Paul si nás měřil pohledem a v myšlenkách přemýšlel, co je přesně důvodem naší schůzky.  Izzie byla trochu nervózní a tak jsem ji pevně držela za ruku.

Oči všech se zaměřily na mě a moji dceru.

„V první řadě bych vám chtěla poděkovat, že jste sem přišli,“ řekla jsem. „A teď k věci. Izzie by s námi chtěla chodit do školy a mě by zajímalo, co si o tom myslíte?“ zeptala jsem se rodiny.

„Já jsem pro. Myslím, že to zvládne. A kdyby se mělo něco-“

„Isabella do žádné školy nepůjde. Zítra odcházíme,“ přerušil Paul rázně Alice. Cítila jsem, jak se Izzie otřásla.

Než jsem stihla něco říct, pustila mě a pomalým krokem šla k Paulovi.

Chvíli se na něj dívala a pak pronesla: „Táto, já s tebou nepůjdu. Chci zůstat tady. Už nechci cestovat. A hlavně chci být s mamkou. Tak dlouho jsem byla bez ní, a když jsme konečně spolu, tak mě chceš zase odvést pryč. Miluji tě, táto, ale pokud chceš odejít, tak sám,“ řekla mu a po tvářích jí začaly téct slzy.

Paul zalapal po dechu, vykulil oči a nebyl schopen slova. Dokonce i v myšlenkách „mlčel“. Já jsem překvapeně koukala na Izzie.

Vůbec jsem netušila, kde se to v ní vzalo. Tohle Paul nečekal. Vlastně asi nikdo. Vypadali jsme všichni udiveně. Stáli jsme buď s vykulenýma očima, nebo otevřenou pusou, jen Emmett to zvládl obojí. A hlavně jsme všichni mlčeli. Čekala jsem spolu s ostatními na Paulovu reakci.

Zatřepal hlavou. Slyšel jsem dobře? Nikdy jsem ji neměl přivést k Cullenovým. A hlavně ne k Belle. Ztratil jsem ji.

„Paule, Izzie je tvoje dcera stejně jako moje. Myslím, že pokud chceš odejít, bylo by fér, nechat tu Izzie se mnou. Přes sto let jsi ji měl jen pro sebe,“ reagovala jsem na jeho myšlenky. „A naše dcera už se rozhodla.“

Paul se na mě podíval, pak beze slova obešel Izzie a rozešel se směrem ke mně. Kousek přede mnou se zastavil.

Nahnul se ke mně a pošeptal mi do ucha tak tiše, abych to slyšela jen já: „Lásko, všechno je jen hra. Mě se jen tak nezbavíš.“ Mrkl na mě, nahodil smutný výraz, otočil se, a když došel k Izzie, objal ji.

„Dceruško, nemůžu bez tebe odejít. Jestli tu chceš zůstat, zůstanu tu také. Promiň, že mě vůbec napadlo, že bychom odešli,“ řekl jí.

Divné, vůbec jsem ho neviděla, že by se rozhodl odejít. Slyšela jsem myšlenky Alice. Měla pravdu, kdyby se skutečně rozhodl odejít, viděla by to.

Co se to tu dělo? Všechno je jen hra. Mě se jen tak nezbavíš. Opakovala jsem si jeho slova. On si se mnou hrál? Ne, hrál tu hru se mnou, s Izzie i s celou mou rodinou. Došlo mi, že jsem ho vlastně vůbec neznala. Nevěděla jsem nic o jeho minulosti. A o to víc jsem se bála toho, co plánoval.

Kapitola 32. - Strach - Shrnutí - Kapitola 34. - Otázky a odpovědi

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 33. - Hra: