Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 9. kapitola

26.07.2011 (14:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1370×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. Zápisky v deníku

Selena:

„Táta to ví!“ vyjekla jsem, sotva jsme za sebou zavřely dveře pokoje.

„Co ví?“ nechápala Ness.

„Otisk!“ napověděla jsem jí.

„Jakto?“

„Prý to ze mě vycítil. Mámě to neřekne. Musím se pohnout v těch deníkách. Chci vědět, jak moc máma Aleca nesnáší,“ sáhla jsem po nich.

„Souhlasí s tím?“ vypadala vyděšeně.

„Jo, je skvělej!“ Položila jsem si deník do klína a zářivě jsem se usmála.

„A už jsi aspoň u toho, když je sem Aro přivedl?“ ptala se.

„Myslím, že se tam brzy dostanu.“

„Jdu si dát sprchu a pak nám připravím něco k snědku, docela mi vyhládlo,“ nabídla se Ness.

„Děkuju,“ zavolala jsem na ní, ale už zavřela dveře. Začetla jsem se tedy do deníku. Brala jsem to jen tak zběžně, chtěla jsem se dostat k Alecovi a maminčiným prvním dojmům na něj.

24. července 1922

Zabil ho!!! Nechal si mě přivést a pak ho přede mnou zabil!!! Mého Alexe! Takhle se přece otec k milované dceři nechová! Uteču odsud! Nechci tu být. Ta malá bestie Jane mu o nás řekla, to ona za to může! Jen doufala, že zabije i mne. Nesnáší mě asi tak jako já jí. Udělala to schválně. Ještě dnes se pokusím utéct…

Četla jsem maminčiny zápisky a ani nedutala. Tohle mi neřekla. Jane k smrti nenávidí, ale Aleca celou dobu přehlížela. Nemuselo by to být tak hrozné.

5. května 1943

Venku stále zuří válka. Hrad je stále uzavřený od sklepení až po věž. Každý voják, který se sem dostal, skončil jako svačinka. Zblázním se tady. Na lov smím stále jen s doprovodem Felixe a Demetriho a to jednou týdně…

Pořád jsem nic hrozného o Alecovi nenacházela. Deníky jsem brala skoro letecky. Většina zápisů byla stejná. Moje oči hledaly jediné slovo – Alec.

15. února 1947

Zase jsem to zkusila a znovu bezúspěšně. Dnes mě chytil Alec. To malé pískle, bratr té krvežíznivé upírky! Kde se vůbec venku vzal! Znám každou chodbu z hradu lépe než on. Nejspíš mě sledoval.

„Tohle mu nemůžeš udělat, Samantho!“ snažil se mě obměkčit! Ale tohle bylo přesně to, co jsem Arovi udělat chtěla.

Nemohla jsem se mu bránit. Přivolal Felixe s Demetrim a už mě vedly zpět před Ara. Co přišlo potom, mě ani ve snu nenapadlo.

Alec Ara požádal o mou ruku. Vůbec nechápu proč? Nikdy mi nedal, žádný náznak, že bych se mu líbila nebo něco. Ignoroval mě, stejně jako já jeho. Prostě to nechápu. A Aro mu mou ruku s radostí dal. Sulpicia mi řekla pravdu o mém otci, Aro není můj otec! Myslela jsem si to. Slíbila, že mi pomůže utéct. Mám tady nového spojence, ale nevím, jestli jí můžu věřit.

Dočetla jsem další zápisek z deníku ve chvíli, kdy do dveří přišla Ness s tácem plným jídla.

„Tak jak jsi na tom?“ mrkla na mě.

„Vůbec nic jsem se nedozvěděla. Myslím, že je mámě lhostejný. Jsem ve fázi, kdy ji požádal o ruku. Netuším, proč to udělal, musím s ním mluvit.“ Zaklapla jsem deník a odložila ho k ostatním.

S chutí jsme se pustily do jídla.

Asi po půl hodině někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekly jsme s Ness najednou. Do dveří nakoukl Nahuel.

„Chci vám něco ukázat, půjdete?“

„Myslím, že nikam nejdu, zvládnete to i beze mě,“ nechtělo se mi nikam chodit. Ness to určitě uvítá, že s ním půjde sama.

„Ne! Ty musíš jít určitě taky!“ Poručil mi a pak rty naznačil, „Alec!“

Vystartovala jsem z postele skoro ihned.

„Už letíme,“ přikyvovala Ness.

„Kde mám rodiče?“ špitla jsem Nahuelovi.

„Jsou venku, na procházce, buď v klidu!“ uklidnil mě.

Vedl nás někam do horních pater hradu. Když jsme došli až ke schodišti na věž, zastavil a odhrnul závěs u zdi. Za ním byl žebřík. Vylezli jsme na půdu a potom na střechu. Seděl tam Alec a Charlie. Byl odtud úžasnej výhled na západ slunce.

„Charlie, měla jsem tě pozdravovat od Leah, předtím jsem zapomněla, promiň,“ vzpomněla jsem si.

„Dík,“ poděkoval Charlie.

„Ahoj,“ pozdravil mě Alec a objal mě kolem pasu, když jsem si sedla k němu. Jeho kůže na tvářích jiskřila v místech, kam dopadaly paprsky. Byl krásnější než dříve.

Ness s Nahuelem si sedli kousek vedle. Charlie vytáhl mobil a volal nejspíš Leah.

„Ahoj,“ špitla jsem. Vlepil mi pusu na tvář.

„Chyběla jsi mi,“ mluvil tiše a nespouštěl oči ze zapadajícího slunce.

„Alecu, musím se tě na něco zeptat. Proč jsi žádal mou mámu o ruku?“ podívala jsem se na něj.

„Arův příkaz,“ odpověděl bez váhání. „Řekl mi, že to je jediný způsob, jak ji tu udržet, že se mně naučí milovat a já ji. Nechtěl jsem to udělat. Aro věděl, že chce zase utéct, poslal mě, abych ji sledoval. Zkoušel jsem ji přesvědčit, ale ona nechtěla. Musel jsem přivolat Arovi poskoky, aby jí odvedli zpět. Když jsme se vrátili před Ara, naznačil mi, že je vhodná chvíle. Nechtěl jsem si ji brát. Byla mi lhostejná, ale Aro mi slíbil, že mě jednou nechá jít, když ji tu udržím. Nechtěl jsem tu žít, Jane byla Arem posedlá, žárlila na Samanthu. Pro mě to bylo vždy vězením, tak jsem zadoufal, že bychom po svatbě mohli utéct spolu, pomoct jeden druhému a normálně se rozejít. Když pak utekla do Ameriky a my tam pro ni přijeli, musel jsem to zkusit znova. Ať už na nátlak Ara, nebo kvůli sobě…“ odmlčel se.

„Proč jsi jí o tom neřekl? Třeba by ti pomohla?“ nechápala jsem.

„Aro mi denně hlídal myšlenky, nemohl jsem jí do toho zatáhnout a říct jí pravdu. Držel by nás jako pod zámkem. Společně by se nám určitě podařilo utéct. Takhle Aro věděl, že já ve Volteře nechci žít, ale netušil nic o mých plánech, protože kontroloval jen to, když jsme byli se Samanthou. Vždycky byl strašně naivní.“ Vzal mou ruku do dlaně a pevně ji stiskl.

„Táta o nás ví, je na naší straně,“ řekla jsem mu a pozorovala jsem, jak jiskry z jeho tváře mizí společně se sluncem. Položila jsem mu ruku na tvář, jako bych je tam chtěla přidržet. Hřála a mě bylo dobře.

„Možná bych měl se Samanthou promluvit, říct jí, jak to bylo,“ zašeptal.

„Možná by to pomohlo,“ přikývla jsem a políbila ho, jen lehce. On si mě ale přitáhl a políbil mě pořádně. Byla jsem šťastná za každou chvilku, kterou jsme si pro sebe ukradli.

Ness:

Selena jen zářila, s Alecem si něco špitali, nejspíš řešila tu žádost o ruku. Charlie telefonoval s Leah a přiblble se usmíval. Vedle mě se konečně usadil Nahuel.

„Nádhera, co?“ Díval se se zájmem na západ slunce.

Obzor měl všechny odstíny červené, růžové, oranžové. Bylo to, jako kdyby hořel. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Ve Forks slunce vycházelo málokdy a západ se dal sledovat jen v horách.

„Nádhera,“ přitakala jsem. „Je to paráda, u nás ve Forks touhle dobou bývá i sníh. Vyloženě si tady to teplo užívám,“ dodala jsem.

„Sníh? Vážně? Už v říjnu?“ rozesmál se Nahuel.

„Jo, to vy v jižní Americe neznáte, viď?“ ušklíbla jsem se.

„To máš pravdu, mám raději teplo. Sněhu jsem se vždycky vyhýbal.“ Lehl si na záda a zadíval se na červánkové nebe nad námi.

„Má to tam jiné kouzlo. Stromy jsou porostlé mechem. Všechno má zelenkavý nádech, hory jsou úžasné, jezera, ryby v potocích“ zasnila jsem se.

„Možná bys mi to mohla ukázat,“ napadlo ho. Ucítila jsem jeho ruku na svých zádech. Hladil mě. Otočila jsem se k němu, on si mě za bok přikulil blíž. Celá jsem se chvěla. Nemůžu mu být přece lhostejná. Opřela jsem se o loket a zvedla jsem ruku, přitiskla jsem mu ji na tvář. Vzpomínky na domov byly teď docela živé. Zavřel oči a usmíval se. Nepřestával mě hladit po zádech a já se těsně opírala o jeho tělo. Měla jsem chuť ho políbit, udělala jsem to. Jen lehounce jsem se dotkla jeho rtů.

<8. - 10.>

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 9. kapitola: