Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě, protože tě miluji - 2. díl

15.02.2010 (17:15) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2482×

Nenávidím tě, protože tě miluji - 2. díl

... se v pokořeném duchu mém
teď roztahuješ se svou vládou,
ty, bídnice, s níž spoután jsem,
jak odsouzenec se svou kládou

Charles Baudelaire

Pohled Belly Swanové:

PÍSNIČKA:

Potichu jsem je zavřela a otočila klíčkem v zámku. Potřebovala jsem být chvíli o samotě a to poslední, o co bych stála, bylo aby sem vtrhla Smitová a dělala mi kázání. Svalila jsem se vyčerpaně na postel, stulila se do klubíčka a přehodila si přes hlavu peřinu. Přestože bylo teprve časné odpoledne, dnešní den mě zcela rozhodil. Byla jsem na prášky z Edwardova chování, ale přesto zde byl skvělý pocit, že jsem si zde našla kamarádku. Byla jsem Amy hrozně vděčná a přestože jsem ji znala chvíli, připadalo mi to jako celé roky. Na škole jsem žádné přátele neměla, takže to pro mě bylo něco zcela nového, doposud nepoznaného. S touto blaženou myšlenkou jsem zavřela ztěžklá víčka a pozvolna usínala…

„Isabello,“ ozvalo se za chvíli ode dveří, „otevři!“

Mrzutě jsem se zvedla a zaklela. „No jo sakra, vždyť už jdu.“

Samozřejmě to nemohl být nikdo jiný než slečna Smitová, jelikož nikdo další tak dotěrný se zde nenacházel. Otevřela jsem dveře a založila si ruce na hrudi.

„Hm?“ pohlédla jsem na ni v očekávání dalších „chytrých“ průpovídek. Sjela mě káravě pohledem a zatáhla mě do pokoje.

„Evidentně se nudíš,“ začala Smitová, „myslím, že bys mohla být chvíli užitečná.“

„Ehm, no já…“ vymlouvala jsem se, jak jen to šlo, „myslím, že to není nejlepší nápad.“

„Nepovídej… sejdeme se za patnáct minut v jídelně,“ prohlásila nekompromisně a odešla.

„Do háje!“ kopla jsem vztekle do židle, která se v zápětí převrhla. Nechtělo se mi ji však zvedat, takže jsem jen máchla rukou a poodešla na druhou stranu pokoje.

Vytáhla jsem ze skříně nějaké pohodlné kalhoty a volné tričko. Ještě mi zbývalo pár minut, takže jsem si stoupla před zrcadlo a přemýšlela, jak asi vypadám. Neměla jsem ve zvyku na sebe patlat nějaké ohavné pudry a podobné výmysly, takže i tentokrát jsem si pouze sepnula vlasy gumičkou a na rty nanesla jemnou vrstvu jahodové pomády. Ještě jsem si obula tenisky, zaklapla dveře do pokoje a vydala se loudavým krokem do spodního podlaží. Zbývalo mi ještě pět schodů, když jsem uslyšela tlumený hovor. Jakmile jsem sešla dolů, spatřila jsem Smitovou s nějakým chlápkem, jak se spolu baví se o vaření. Decentně jsem si odkašlala, aby ke mně obrátili pozornost. Přece jen jsem tady nehodlala čekat, než milady Smitová poklábosí…

„Pojď,“ pokynula mi Smitová a já se za ní znechuceně vydala do kuchyně.

„To jsou nám ale hosti,“ promluvil přeslazeně vysoký kluk myjící nádobí.

„Hm,“ odbyla jsem ho otráveně. Při pohledu na jeho výraz jsem znechuceně obrátila hlavu směrem k oknu. Vlastně nemluvil ani tak se mnou, jako s mým výstřihem.

„Aby ti nevypadly!“ sjela jsem ho, nikdo mě očumovat nebude!

Po těchto slovech jsem popadla kýbl a napustila do něj vodu. Pak jsem v něm vyždímala hadr a vrhla se na podlahu. Vypadala, jako by ji nejméně rok nevytírali. Z nánosů prachu, špíny a zbytků jídla mi bylo opravdu na omdlení a ten nechutný kluk, co se na mě pořád culil… ten mi na náladě opravdu nepřidával, ba naopak. Pokaždé, když jsem se jen odvážila odejít nalít novou vodu, se na mě potutelně smál.

„Nezajdem někam?“ hodil po mě koketně úsměvem, až jsem mu měla chuť ty jeho bělostné zoubky vybít. Tohle už bylo moc i na mě. Hodila jsem po něm hadr a doufala, že ho zasáhl přímo do obličeje… Pak jsem se rozběhla po schodech nahoru, trochu se uklidnit.

„Kampak, slečno“ vešel mi do cesty pan Brown, „a proč máš tak naspěch?“ zamračil se.

„Vám to může být jedno,“ odpověděla jsem spěšně a vyběhla posledních pár schodů. Brown stále zůstával na schodech a nevěřícně zíral na dveře, kterými jsem odešla. Nejspíš se vzpamatovával z mých slov. Využila jsem jeho tranzu a zaplula tiše do svého pokoje. Naštěstí mě nespatřila Smitová, takže jsem se prozatím nemusela obávat dalšího sekýrování, které stejně nejspíš přijde večer.

 Zapnula jsem svou mp3 a najela do složky „oblíbené“. Jakmile jsem našla svou oblíbenou PÍSNIČKU, zmáčkla jsem tlačítko play a sedla si na okenní parapet. Bylo vcelku zábavné pozorovat svět přes okenní tabulku. Přemýšlela jsem, co asi dělají ostatní, jelikož venku nebylo ani živáčka. Nakonec jsem usoudila, že jsou asi taky ve svých pokojích, - teda pardon, celách. Sledovala jsem mraky pobíhající po obloze. Čím dál víc převládala černá, až úplně pohltila veškerou modř na nebi.

Z nebe se začaly spouštět drobné kapky vody. Pozorovala jsem déšť stékající po skle a plánovala svou budoucnost. Musela jsem se pousmát svým naprosto nereálným představám o tom co bude, nebo spíš mohlo by být…

Zatímco jsem tak uvažovala, déšť přešel v opravdovou průtrž mračen a brzy zmáčel celou zahradu, na níž se posléze vytvořily veliké kaluže vody. Během krátké chvilky se zešeřilo a občas se má cela zalila ostrým světlem blesků běsnících za okny. Pocítila jsem nutkání rozsvítit si lampičku, tak jsem se líně odebrala k vypínači a jemně na něm přidržela ruku. Celá místnost rázem vypadala o něco přívětivěji…

Jako malá jsem měla z bouřek panickou hrůzu, ale ani dnes z nich nemám zrovna dobrý pocit.

Další úder hromu byl tak silný, až se mi zatajil dech. Rezignovaně jsem seskočila z parapetu a zatáhla závěsy. Netoužila jsem být nadále v blízkosti toho ďasu… Oblékla jsem si mikinu a vyšla tiše z pokoje. Cestou jsem mrkla letmo na hodiny, které právě ukazovaly 16:30. Nechtělo se mi ani uvěřit, kolik času uplynulo od oběda, fotbalu nebo troufalostí nechutného kuchtíka… Kráčela jsem zvolna chodbou ke společenské místnosti a prohlížela si kýčovité obrazy na stěnách.

***

„Kde jsi celou dobu  byla?“ obořila se na mě slečna Smitová, „z kuchyně si jen tak zdrhneš, na klepání u dveří pokoje jsi nereagovala a vůbec… všude jsme tě hledali!“

Obrátila jsem oči v sloup a usedala na pohovku vedle Amy, když mě Smitová popadla za ruku a prudce mnou škubla.

„Chci vysvětlení,“ zuřila, „tady není žádný holubník!“

Nevěděla jsem, jestli si tady ze mě dělá srandu, nebo to bere vážně. Opravdu si myslela, že jsem tak naivní, že snad půjdu třeba ke zpovědi a pak budu mlčky hledět do země s výrazem spráskaného psa? Navíc jsem neviděla jediný důvod, proč bych se zrovna jí měla omlouvat. Až mě nechá na pokoji a bude si hledět svýho, budu nejšťastnější tvor v tomhle zapadákově.

„A co když ne?“ odbyla jsem ji a vytrhla svou ruku z jejího sevření. Svalila jsem se na pohovku vedle Amy a nadále po očku sledovala Smitovou, která neschopna nalézt ta pravá slova, lapala po dechu. Znenadání se však otočila na podpatku a rychlým krokem odcházela pryč. Hlavu měla sklopenou a v rohu místnosti se dala do běhu. Když vypadla, Amy do mě jemně drkla.

„Takhle vytočenou jsem ji už dlouho neviděla, ale když se budeš k ní chovat jako doposud, ničemu nepomůžeš…“  sykla ke mně a povytáhla obočí, jako by čekala na odpověď. Prudce jsem zavrtěla hlavou a z Amyiných úst uniklo tiché povzdechnutí. Pokrčila rameny a odvrátila pohled. Teprve, když jsem se začala bedlivěji rozhlížet po místnosti, jsem narazila na Edwarda. Sklopila jsem pohled a snažila se zůstat relativně v klidu. Nesnášela jsem tu jeho pitomou aroganci a jeho věčně uštěpačné poznámky. Hezoun jeden namyšlenej…

Jelikož se místností rozezněl vzrušený šepot, přinutila jsem se zvednout hlavu. Ve dveřích stála Smitová, ruce měla založené v pase a na tváři se jí vyjímal vítězný úsměv.

„Isabel, pojď,“ pronesla přeslazeným hláskem. „A vy Edwarde rovněž.“

Cože? Edward…  Já. Proč?! Nejdu! -  Nikam nejdu! Přemítala jsem zděšeně.

„Tak bude to?“ vyjela teď už netrpělivě a já jako v tranzu se za ní vydala. Nebyla jsem schopna vnímat okolní svět, jelikož mi stále v hlavě zněla slova: „A vy Edwarde rovněž.“

Došli jsme do nějaké menší místnosti, kde to zapáchalo kouřem. Za stolem seděl pan Brown a o něčem se bavil s obézním chlápkem v kvadru, který seděl vedle něj. Oba potahovali z tlustých kubánských doutníků a v rukou třímali skleničky chlazeného brandy.

„Pane Brown?“ oslovila jej Smitová nejistě, když po trojím zaklepání otevřela dveře.

„Katlyn, kolikrát jsem ti říkal, abys mě při schůzkách nerušila s banalitami!“ zakřičel, až tuhla krev v žilách. Měl velice hřmotný hlas a když se naštval, stálo to rozhodně za to.

„Ale - “ snažila se něco namítnout, jenže Brownův pohled mluvil za vše. Smitová nás teda raději popadla za ramena a odcházeli jsme pryč.

„Když ne on, proč ne já…“ zamumlala si pro sebe a kráčela stále dál…

Pohled Edwarda Cullena:

 PÍSNIČKA

Seděli jsme ve společenské místnosti a vyčkávali příchodu slečny Smitové, zatímco šla hledat Bellu, která byla pryč snad dvě hodiny… Ona byla vážně všechno jen ne milá… Nechápal jsem, co proti mně ta holka má a proč jsem ji taky tak nesnášel.  Byla tady první den a hned se chovala, jako by jí patřil celý svět. Přemýšlel jsem, jak tady ty tři měsíce vydržím… ale v porovnání s dobou, jakou zde měla strávit Bella to bylo jako plivnutí do dlaně. Toužil jsem odtud vypadnout čím jak nejdříve to šlo, naštěstí mě však Carlisle pravidelně bral s sebou na lov, takže aspoň o tohle jsem měl postaráno. Za chvíli dorazila rozčilená Smitová a bezradně si sedla na pohovku. Pár minut po ní jsem slyšel na schodech drobné krůčky. Když dorazily na chodbu, byl jsem si stoprocentně jistý, že je to Bella.

Čekalo na ni sice nemilé přivítání Smitové, ale ona si to zasloužila. Kdyby se chovala lépe, vůbec by jí neubylo.

„Kde jsi celou dobu  byla?“ vyjekla Smitová na Bellu, „z kuchyně si jen tak zdrhneš, na klepání u dveří pokoje jsi nereagovala a vůbec… všude jsme tě hledali!“

Čekal jsem nějakou poznámku, avšak znovu mne překvapila. Protočila panenkami a ladně usedla na pohovku vedle Amy. Když ji Smitová popadla za ruku, nenechala se vyvést z míry ani po jejích slovech.

„Chci vysvětlení,“ zuřila Smitová, „tady není žádný holubník!“

Bella se chvíli rozmýšlela, ale pak odpověděla: „A co když ne?“ a vyškubla se Smitové z pařátů. Amy ji sice napomenula, ale na Bellu to očividně nemělo žádný účinek.  Smitová vystřelila hbitě z místnosti, v myšlenkách div neplakala…

Bella se začala netrpělivě rozhlížet po místnosti, až se pohledem zarazila na mě. Její tvář najednou zesinala a v očích se jí zračil údiv. Najednou jsem si však uvědomil podstatnou věc – neslyšel jsem její myšlenky. Doufal jsem, že na nic nemyslí, ovšem její výraz vypovídal něco zcela jiného. Byl jsem tím značně rozhozený, jelikož tohle se mi ještě nikdy nestalo.

Uslyšel jsem už v dálce v myšlenkách radostně prozpěvovat Smitovou.

„Isabel, pojď,“ pronesla přeslazeně a já věděl co přijde… „A vy Edwarde rovněž.“

Bella stále seděla na pohovce jako přikovaná a nepřítomně zírala před sebe.

„Tak bude to?“  vyjela po Belle, která vzápětí leknutím nadskočila.

***

Kráčeli jsme dlouhou chodbou se Smitovou v těšném závěsu. Páchlo to tu zatuchlinou a plísní. Najednou jsme odbočili vlevo k úzkému, prudkému schodišti, vedoucímu do neproniknutelné tmy. Smitová blikla na vypínači a ponurou místností se rozlilo jemné světlo. Opatrně jsme scházeli vlhké kamenné schody, když Smitová ostře vypískla. Nejspíš se lekla pobíhajících myší.

Dole už to vypadalo o něco lépe. Byly tu zařízeny dva pokoje a také tu bylo jedno malinkaté zamřížované okno. S luxusem to sice nemělo nic společného, ale v každém z pokojů se nacházela postel, poškrábaný stůl s jednou židlí a lampička. Na stěnách byly vyryty nebo namalovány jména a nějaké obrazce. Když jsem vytušil, co má Smitová za lubem, hlodalo mne obrovské nutkání vzít nohy na ramena.

„Bello,“ oslovila ji Smitová, „tady strávíte pár dní, dokud se neuklidníte - oba dva!“

Bella v tu chvíli vypadala opravdu vyděšeně a jakmile Smitová vyřkla mé jméno, byla přímo na pokraji zhroucení. Aby toho nebylo málo, zamkla nás a odkráčela s trpkými slovy:

„Přeji příjemný pobyt!“

Jakmile jsme osaměli, začal jsem si pomalu uvědomovat své nesnáze. Jsem zavřený v malé místnosti a za mřížovou přepážkou mám navztekanou holku.

„Krucinál, já se na to asi…!“ křikla a udeřila vší silou pěstmi do mříží. „Au!“

Sledoval jsem mlčky běsnící stvoření, jenž se nemohlo smířit se svým osudem. Bezradně se svalila na postel a jako by toho nebylo málo, rozvzlykala se.

„Je to všechno tvoje vina!“ rozkřičela se po mě. „Tak tady nestůj a něco dělej!“

Kdo si myslela že je? Pánbůh? Prezident, či snad královna?! Nehodlal jsem ji ani za mák poslouchat a už vůbec ne s ní tady přežívat po zbytek pobytu.

„Proč je ten svět jen tak nespravedlivý, řekni mi proč?“ ptal jsem se potichu vycházející hvězdy na obloze, již jsem viděl přes špinavé okno.

„Nemel pořád, znervózňuje mě to!“ vyjekla Bella. Dělá si ze mě legraci? Ona, která všechno způsobila, se tu na mě bude osočovat? Ona, která vůbec netuší, co je to život?!

Povzdechl jsem si a svalil se na židli, koukajíc stále z okna. Hvězdy byly dnes večer obzvlášť nádherné. Připomínaly mi mou drahou Angelu, taky je velice milovala… Ovšem nic ne srovnání s tím, jak moc jsem já miloval ji…  a teď tu vedle sedí běsnící holka a přitom je tak… tak podobná Angele. Nemůže to být pravda, vždyť ona nebyla tak panovačná, má Ang byla klidná a nešikovná, ani fotbal nehrála, za to ten Bella umí. No ovšem, musel jsem se splést. Ang a Bella si nejsou vůbec(!) podobné nebo snad…

Tak já mám z toho rozporuplné pocity, snad se vám to bude líbit :) Taky by se hodily komentáře, minule jsem byla s váma spokojená ;) Tak se ukažte.

Vaše Brambooorka a Pavla777

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě, protože tě miluji - 2. díl: