Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Prosím prober se 17

01.06.2010 (20:00) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2122×

Prosím prober se

No výborně! Nejen, že on je teď mou jedinou komunikací se světem okolo, ale ještě k tomu se musím vyrovnat s tím, že tu zůstaneme. I když s Jasmíny pomocí bych to přetrpěl, ale kde je?

„Je na lovu a myslím, že teď není nejvhodnější chvíle myslet na takové věci. O tom přemýšlej později, jo?“ řekl Edward a určitě se šklebil.

No bezva!!! Co jsem komu udělal?!

„Nestěžuj si furt!“ zavrčel.

Máma se začala smát a já byl rád, že slyším její smích.

„Na co si stěžuje?“ zeptala se. No na něj přece!

„Na to, že jen já umím číst myšlenky. Takže si vlastně stěžuje na mě. Jo a mimochodem máme syna pěkné kvítko, kdybys ho viděla, co tady všechno dělal.“

Já ho zabiju, až se vzbudím!!! Zabiju ho!!!

„Já vím, Alice mi říkala, že tu ztropil pár scén. No, ale co bys od něj čekal? Je mu jen šestnáct, když se to tak vezme a navíc vždy jedná impulzivně, hádej po kom to má,“ řekla hlasem jasně ukazujícím na něj.

Ha!

Cože?! Já, že mám něco po něm, ani náhodou! Nikdy! V žádném případě. Možná si jsme podobní vzhledově, ale to je tak všechno. Já mám většinu po mámě! Třeba štít! Nebo taky oči a vlnitý vlasy! Já prostě nejsem jako můj otec!!! ROZHODNĚ NE!!!

„No myslím, že s tebou Edward rozhodně nesouhlasí a já bych rád dodal, že ty a ani já nejsme a dokonce ani on, nejsme věkově od sebe tak daleko, abys mu říkala, že je mu jen šestnáct. Vlastně když k tomu připočítáš ty roky, kdy jste společně žili, je to kolik?“ Okamžitě mi na mysl vytanulo číslo třicet osm. „Jo díky, Ede, prý třicet osm a to tedy znamená, že už má mysl skoro čtyřicátníka.“

„A tím chceš říct?“ zeptala se nechápavě máma.

„A tím chceš říct?" Nechápal jsem ani já.

„Tím chci říct, že už to není malý kluk.“

Jo od kdy si o tom tak přesvědčený? Vždyť ještě před nedávnem jsi mě chtěl nechat doma, protože jsem dítě.

„ Právě že nad tím jsem se zamyslel a taky jsem mluvil s Laurentem a ten mi trochu pomohl tě pochopit. Je vidět, že se jako strýček velice osvědčil.“

Jo Laurent mi aspoň byl nablízku, když tu nebyl můj otec.

Edward tuhle myšlenku přešel. „Navíc jsem se ještě nedozvěděl, jak jste se stali tak blízkými přáteli.“ Věděl jsem, že tahle otázka byla směřovaná k mámě a já jsem se nemohl dočkat, až to bude říkat. Byla to fakt náhoda, že jsme se potkali a stali se přáteli.

„Bylo to náhodné setkání, na které se dá asi jen těžko zapomenout.“ V mámině hlasu jsem slyšel úsměv. Zastesklo se mi, nemůžu vidět její úsměv, ach jo! Chci vidět svoji mámu, sakra!

Nic pořád jsem byl v temnotě a byly slyšet jen hlasy. Fajn, takže musím udat jen nějaké lehké přání. Ale proč?!

„Bylo to asi dva měsíce potom, co jsem porodila. Edward už uměl chodit a taky se začal úplně rozvíjet jeho dar. Často mi ukazoval obrázek mě, jak se usmívám. Bylo to roztomilé, a já do dneška ty pohledy miluju.“ Na chvíli se odmlčela a já poznal, že se ztratila ve vzpomínkách. „Byl zrovna sluneční den a v chatě jsme se nějak nudili, tak jsem si řekla, že je nejlepší zajít si na lov. Edward byl nadšený, miluje běh a jeho volnost. To mi někoho připomíná.“ Zabruslila zase jinam, ale asi si všimla, jak se Edward tváří a to ne kvůli sobě, ale kvůli mým myšlenkám. Vrátila se zpátky, ale to se neobešlo bez toho, aby se neuchichtla. „Edward vyrazil z domu jako první a já jsem si brala ještě něco, když jsem svými bystrými smysly zaznamenala rychlý běh. Opravdu rychlý. Okamžitě jsem vystřelila z chaty, jenže pak jsem uviděla Edwarda. Běhal pořád dokolečka, jak malý blázínek a já nechápala, o co jde. Pořád se smál a ukazoval někam do lesa.

Pak jsem ucítila tu vůni. Nebyla jsem si jistá, ale byla to tak sladká vůně, že to musela být ona. Než jsem se si to stihla uvědomit, z nedalekého lesa vystoupil Laurent. Byl pořád stejný, tedy až na barvu očí, tu měl zlatou. Říkala jsem si, jestli mě nešálí zrak, ale byl to on. Také byl velice překvapený, že mě vidí, a když uviděl Edwarda ani mi nevěřil, že je něco takového možné. Ale Edward si ho hned získal. Byli jako malí kluci, kteří si nedokážou přestat hrát. Edward pořád chtěl, aby si s ním dával závody, nebo se ho snažil předehnat v počtu vypitých pum. Prostě jako malí.

S Laurentem jsem si hodně povídala. Když se mě zeptal, proč tu nejsi, řekla jsem, že jsi mě přestal milovat a odešel jsi se svou rodinou. O tomto jsem si až donedávna myslela, že je pravda, řekla jsem mu všechno. Víš myslím, že díky němu získal Edward takovou nenávist k tobě a k tvojí rodině. Věděla jsem, že Laurent občas utrousil nějakou tu nadávku na váš účet, když jsem u toho nebyla já, ale býval u toho spíše Edward. Nezazlívala jsem mu to, měl mě rád jako sestru. Kvůli tomu mu Edward říká strýčku. Laurent se stal během chvilky náš přítel, tedy spíše člen rodiny. Jsem ráda, že ho mám. Byl pro Edwarda úžasný mužský vzor. A pro mě se stal bratrem, kterého jsem potřebovala.“ Dopověděla náš příběh.

Jo tak tenhle příběh mám fakt rád, protože s Laurentem jsem miloval závodění. Laurent to často prohrál jen proto, že jsem na něj šil lsti, ale taky proto, že si myslel, že když jsem poloupír tak toho moc nezvládnu. Byl to jak závod zajíce a želvy. Často jsem se zamýšlel nad tím, kdo je zajíc a kdo je želva.

Slyšel jsem, jak se znovu otevřely dveře a jak je někdo hned zase zavřel.

„Pojď, Bello, necháme je o samotě,“ řekl Edward. Pak už jsem jen slyšel, jak se otevřely a zavřely dveře. Kdo to ke mně přišel?

„Edwarde? To jsem já.“ řekla plachým hlasem Jasmína. Cítil jsem, jak mě vzala za ruku a tak jsem se jí pokusil aspoň trochu stisknout. Teď jsem si to přál ze všeho nejvíc. A na konec…

Podařilo se! Stiskl jsem jí ruku!!! Jo!!! Konečně!!!

Jasmína zalapala po dechu a trochu vyjekla, ale pak se zase uklidnila.

„Vím tedy, že mě slyšíš,“ řekla, „ale tohle už mi víckrát nedělej, málem jsem měla infarkt. Zkus mě aspoň příště nějak upozornit, ano?“ Na to jsem jí opět stiskl ruku, ale tentokrát nebyla až tak překvapená. Usmíval jsem se v duchu nad tím, jak krásně jsem si připadal, když byla semnou.

„Čemu se tak culíš?“ zeptala se po chvíli pobaveným hlasem. „Jestli tomu, jak jsem se lekla, tak to vůbec není vtipný!“ Postěžovala si hned. Kéž by věděla, kvůli čemu jsem teď tak šťastný.

„Víš, přemýšlela jsem. Když jsem tě viděla, jak padáš, nebo jak ti Victorie zabodla do břicha tu tyč, byla to pro mě muka a ne jen kvůli tomu, že jsem prožívala tvoji bolest. Bylo to hrozné, rvalo mě to na kusy a já, jediné co si přeju teď je, abych už nikdy nebyla toho svědkem. Toho, že ti někdo ublíží. Nesnesu pohled na to, když tě vidím trpět.

Proto jsem se rozhodla, že dám nový slib. Edward řekl, že jemu to vadit určitě nebude a já jsem ráda. Chci ti tady a teď odpřísáhnout to, že tě nikdy neopustím, nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil a jakkoliv tě zranil. Slibuji ti, že tě budu navždycky milovat a to ať se stane cokoliv. Miluju tě!“ řekla tak naléhavým hlasem až to otřáslo celou tou temnotou.

Stiskl jsem jí ruku a snažil se do toho dát vše, co jsem k ní cítil. Jasmína mi stisk opětovala a pak jsem ucítil její rty na svých. A pak mě její dech pošimral na uchu.

„Kéž by ses probudil. Nic si nepřeju víc, než aby ses probudil a my mohli být spolu,“ povzdechla si a já ucítil její dlaně na své tváři. „Edwarde, prosím prober se!“ řekla tak naléhavým hlasem, že to opět otřáslo celou temnotou.

Tentokrát to ale bylo silnější. Temnota se najednou začala jakoby rozpadat a místo ní nastupovalo světlo. Všechno jakoby získalo na síle a já cítil ten tlak na víčkách. To nucení je otevřít. Musel jsem je otevřít.

Otevřel jsem je a nemohl uvěřit vlastním očím.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Prosím prober se 17: