Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Mami!!! 14

26.05.2010 (08:30) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2212×

Mami!!!

Když jsme doběhli do jižní části mezi sklady, poprvé jsem ucítil pach upíra. Tedy spíše upírů, bylo tu nejméně pět různých pachů, ale pak jsem ucítil maminku. Když jsem ji ucítil, neuvěřitelně moc se mi ulevilo, už kolik dní jsem ji necítil a teď, konečně. Připadal jsem si, jako když jsem se poprvé nadechnul. Bylo to úžasné!

‚Kolik slyšíš myslí?‘ zeptal jsem se v myšlenkách Edwarda. Ten byl zas překvapen tím, že jsem vypnul svůj štít. Mohl konečně slyšet proud mých myšlenek, ale to jen proto, aby věděl dopředu, co udělám. ‚Cítím tu pět upírů a mamku. Je to tak, ne?‘ Jasně, že bylo, ale tak radši se přesvědčím.

Edward přikývl a podíval se směrem, odkud nejspíše přicházely myšlenky poskoků Victorie.

Z ničeho nic se Edward přikrčil do bojové pozice a zavrčel. Nechápal jsem, co to dělá, ale pak jsem uslyšel tiché zasténání, které jsem okamžitě přiřadil mámě.

Mami!!! Sakra! Do háje!!! Maminko!!!

Ani nevím, co mě to popadlo, ale rozběhl jsem se za tím zasténáním a bylo mi jedno, že jsem měl počkat na ostatní. Musel jsem ji zachránit! Vždyť oni ji mučí!!!

Moje rychlost byla opravdu veliká, protože když jsem vrazil do železných vrat, které mi bránily ve vstupu do skladiště, ve kterém jsem slyšel mámu, rozletěly se a přistály nejméně deset metrů od vstupu.

Nestaral jsem se o bolest v nohou a rukou, kterou způsobil náraz, ale ihned jsem se rozhlížel po možných protivnících, kteří byli v dohledu. První, co jsem uviděl, byla mladá žena, tedy spíše upírka.

Mohlo, jí být, tak dvacet. Měla blonďaté vlasy a srdcový obličej. Velké mandlové oči, ve kterých zářily jako semafory rudé duhovky. Byla novorozená, poznal jsem to, i když jsem se setkal jen s jedním novorozeným a to byla mamka a ta měla už tenkrát oči oranžové, ale mamka vždycky říkala, že oči novorozených mají jiný druh rudé, než ostatní krvežíznivci. Kromě těch očí byla celkem hezká, ale v této situaci byla mým nepřítelem.

V zápětí se u ní objevil nějaký muž, upír. Věkem mu mohlo být nanejvýš dvacet a v upířím asi tak rok. Jeho oči tolik nesvítily jako té ženě.

Najednou si tu ženu strčil za záda a postavil se do obranného postoje. Takhle se chrání družka, no myslím, že tu máme mladý páreček.

Vedle mě se najednou objevila Jasmína a musím říct, už vím, proč to ten upír udělal. Zbláznila se?! Hned jsem ji zastrčil za záda a postavil se do stejného postoje, jako ten muž, a začal jsem vrčet. Jasmína si za mnou odfrkla a něco si pro sebe mumlala.

Za námi se najednou objevili i ostatní a zírali na ten pár před námi. Periferním viděním jsem viděl, jak všechny mužské polovičky vystoupili v před a byli připraveni bránit své ženy. Jasmína sice není moje žena, ale já ji miluju, a proto ji budu bránit.

Když jsem viděl, že se ani jeden z protivníků nezvedá z pozic, začal jsem se rozhlížet po skladišti, jestli někde neuvidím maminku. To skladiště bylo malé, to bylo hned poznat. Kolem dokola byly na stěnách přidělány železné rampy pro rychlý přesun. Zpozorněl jsem, protože jsem zaznamenal pohyb na jedné z nich, hned naproti nám. Byla to taková oranžová šmouha, ale pak se zastavila.

Najednou tam stála, dívala se na nás rudýma očima a koutky úst jí cukaly, směrem vzhůru. Její rudé vlasy byly zacuchané a měla v nich listí, větvičky a já začal přemýšlet nad tím, zda jí tam neuvízlo i vrabčí hnízdo.

No tak, Edwarde! Soustřeď se!! Podíval jsem se do toho kočičího obličeje a pocítil takovou nenávist, jako ještě nikdy. Je to ona?! Byl to třeba jen můj instinkt, ale takovou nenávist jsem už pocítil, tedy ne sice stejnou, ale velice podobnou, tu kterou jsem pociťoval ke svému otci, který tu teď stojí vedle mě a jde mi pomoc zachránit maminku.

Stalo se tolik zvratů a za všechno můžu jen já. Nikdo jiný, jen já! Já hlupák! Idiot! Pitomec! Sobec! Najednou mě někdo ze strany šťouchnul do žeber a já se ani nemusel otáčet, kdo to byl.

Edward!

A co je mu taky do toho, co si o sobě myslím! Jsem idiot, alespoň si to přiznám, ne jako on!

Najednou se ta kočičí žena začala smát a já ten smích okamžitě poznal. To je ona! Victorie! Ta odporná, slizká, hnusná ježibaba! Nespletl jsem se.

Přikrčil jsem se a z plna hrdla zavrčel.

„Oh, to jsi ho naučila ty, Bello, takhle vrčet?“ zeptala se tak přeslazeným hlasem až se mi zvedl žaludek. Victoria otočila hlavu dozadu a někam se podívala. Následoval jsem její pohled a pak jsem uviděl, na co se dívala ona.

Stála tam. Její kaštanové vlasy byly špinavé a zacuchané a její obličej byl na tom ještě hůř. Ne, že by byla nějak zraněná to ne, vždyť by to ani nešlo, jenže její tvář byla zbrázděna bolestí. Nevím, zda to byla bolest, kterou ji způsobovali ti upíři, co ji drželi za paže, nebo to, že mě tady viděla. Jasně je to moje máma a má pudy mě ochraňovat, ale už jsem dávno dospělý a nepotřebuju to. No jo no, ty mámy.

Jakmile si máma uvědomila, kdo vedle mě stojí, začala sebou trhat a chtěla se vyškubnout těm upírům, ale byli to novorození, takže to nemělo smysl, ale stejně se o to pokoušela.

„Ale no tak, Bello, chovej se slušně, nebo tvému synovi ukážu, co je to bolest!“ řekla ledovým hlasem Victorie. Na to jsem zase začal vrčet a začínal jsem vidět rudě.

„Pusť ji, nebo tě zničím!“ Ta slova se mi drhla mezi zaťatými zuby a splývala s mým vrčením. Všichni vedle mě ztuhli a viděl jsem, že i Victoria na malou chvíli ztuhla, ale pak nasadila masku pokerového hráče a začala se usmívat.

„Ede, ty jsi mi, ale nezdvořilý. Takhle se chovat ke starším osobám.“ Victorie zavrtěla hlavou, jako by ji to opravdu zklamalo.

„K osobám, co se budou za chvíli smažit v pekle, se hezky chovat nemusím!“ zavrčel jsem.

„Fandíš si, co?“ zeptala se mě pobaveně.

„To ty taky,“ řekl jsem drze a bylo mi to jedno.

„Bello, jak jsi ho mohla takhle vychovat? Vždyť se na něj podívej! Je to drzý harant!“ Victorie nepřestávala kroutit hlavou, až jsem začínal mít podezření, že si ji ukroutí. Což jsem tedy rozhodně nechtěl, chci jí tu hlavu utrhnout sám!

„Nevím, koho vychovali drze! Já neunáším něčí mámu a nechci zabít ji a ani jejího syna!“ Ne, já nejsem drzý, já jsem jen hluboce vytočený!!!

„Ale vždyť ona si zaslouží zemřít!“ rozkřičela se na mě Victoria a její pokerová maska se vypařila. „Kvůli ní James zemřel! A ona za to nikdy nepykala! Stalo by se tak, kdyby ses tu neobjevil ty! To všechno kvůli tobě! Zničil jsi mou naplánovanou pomstu! Přišel jsi a mohl jsi ji udělat opět šťastnou! Kdybych věděla, že mohla při porodu chcípnout, tak bych tě tam nenechala! Nenechala bych tě, abys ji kousnul!“ Teď jsem byl zaskočený. Jak to, že o tom ví?! Jak to, že ví o tom, že jsem mámu kousnul?! Jak to?!

Najednou se Victoria uklidnila a přestala křičet, mluvila tichým šeptem, že ji bylo sotva rozumět. „Nikdy nepochopím, jak jsi to dokázal. Ještě jsem tomu nepřišla na kloub a štve mě to! Jak to, že když jsi ji kousnul, nezačal jsi sát? Jen si do ní vstříknul jed. Vypadalo to, jako bys to dělal už po několikáté, ale vždyť ty ses teprve narodil, nemohl jsi vědět, co přesně uděláš. Jak, jak jsi to věděl?“ V jejích očích jsem viděl zvědavost a dychtivost a pak také čiré zoufalství, přijít tomuto tajemství na kloub.

Věděl jsem, na co se ptá. I já si kolikrát kladl tuto otázku a až do teď jsem nevěděl odpověď.

Jenže nikdy předtím jsem neviděl maminku, tak jak ji vidím dnes. Viděl jsem, jak se chvěje strachy, ale ne o sebe, ale o mě a o svou rodinu. Viděl jsem ji dnes tak, jak už ji nechci nikdy ve své existenci vidět.

Má odpověď byla díky mému až překvapivě klidnému hlasu něžná a sladká.

„Bylo to proto, že to byla, je a navždy bude moje maminka.“ Usmál jsem se, ale už v té chvíli jsem nic neviděl barevně, ale jen rudě.

Než Victorie stihla říct odpověď, přikrčil jsem se k zemi a skočil.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Mami!!! 14: