Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Mamka už jede 10

16.05.2010 (11:00) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2539×

Mamka už jede

Před domem jsem se snažil zaposlouchat do konverzace, která probíhala v domě, ale slyšel jen jsem tichý šepot. Zhluboka jsem se nadechl a Jasmína mi jemně stiskla ruku na znamení důvěry. Za to gesto jsem jí byl vděčný, právě teď si totiž připadám jako zrádce.

„Teď mě můžeš představit,“ zašeptala mi Jasmína do ucha a já si až teprve teď začal něco uvědomovat. Má mě ráda a já jsem do ní… já nevím, je to tak divný pocit, že ho ani nedokážu popsat.

Váhavě jsem došel ke dveřím a přemýšlel, jestli mám zaklepat, nebo prostě otevřít. Jasmína na mé úvahy nebrala ohled a jednoduše otevřela. Dveře se otevřely dokořán, nám se naskytl pohled dovnitř.

Všichni seděli v obývacím pokoji kousek od dveří, černé vlasy, mého strýčka udávaly přesnou jeho polohu, seděl klidně na gauči a ani se nepohnu. Za to jeho nová přítelkyně ano, když jsme vešli s Jasmínou ruku v ruce do místnosti, hodila po mě hněvivým pohled.

Jo, tak strýček si vybral blondýnu? No, tak to doufám, že bude alespoň chytrá, i když moc tak nevypadá. Za to byla hezká, sice ne tak nádherná jako Jasmína, ale hezká ano. Měla hubený obličej a výrazné lícní kosti. Rty měla plné a zvláštně zakřivené, přesně do tvaru V. Její oči byly spíše takové hroznovité a barva v nich byla do syté medové.

Když jsme vešli, všichni po nás střelili překvapeným pohledem, tedy až na Edwarda, ten se spíše tvářil, jakoby tam nebyl. A taky na tu strýčkovu přítelkyni, Katrina, že? Ještě, aby byla jako ten hurikán a já už se zítřka nedožiju.

„Edwarde, posaď se sem.“ Esme byla první, kdo prolomil to hrobové ticho a já byl jen rád. Vděčně jsem se na ni podíval a byl jsem rád aspoň za to, že si můžu sednout.

„Jo sedni si, než přijede tvoje máma, chvilku to potrvá!“ Cože?!

Zastavil jsem se v půlce kroku a tak i moje srdce. Díval jsem se na strýčka, který mě propaloval pohledem. Přeslechl jsem se, nebo sem vážně jede mamka?

„Počkej, cože si to říkal?“ Moje srdce se vzpamatovalo a nahodilo takové tempo, jako bych právě běžel maraton, možná ho za chvilku poběžím!

„Jak jsem už řekl, tvoje máma sem už jede a věř mi, že to nebude taková legrace, jak ty si myslíš.“ Strýček byl podle hlasu naštvaný a to hodně, hodně naštvaný.

„Strýčku, já…“ Byl jsem přerušen. Ten Emmett si prostě nedá pokoj.

„Kolikrát mám opakovat, že strýček jsem tady já!“ To neměl říkat. Laurent se zvedl z pohovky a vypadal, jako atomová puma, která se chystá vybuchnout.

„Jo?! Jsi jeho strýček?! A kde jsi tedy byl?! Kde jsi byl, když tě ten kluk potřeboval?!“ Upíral na něj svůj rozzuřený pohled, jenže pak se přestal dívat na něj a podíval se na Edwarda pohledem, který by dokázal člověka zabít. „Nebo kde byl jeho otec?!“ Ty slova přímo vrčel a já cítil, jak Jasmína vedle mě se pomalu napnula a byla připravená ke skoku. „Kde byl ten muž, kterého Bella pořád miluje?! Kde byl?! Kde jste všichni byli, když vás potřebovala?!“ Dívali se jeden druhému do očí, a já raději ani nepípnul, tohle je boj dvou lvů a já jsem ještě malé lvíče.

„Já ani nevěděl, že žije,“ vydechl Edward a v jeho hlase bylo znát zklamání? Nevím, ale rozhodně to tak vyznělo.

„Kdybys Belle neublížil a neopustil jí, tak bys to věděl!“ řekl strýc tvrdým hlasem, až se mi zježily chloupky na krku. V tom hlese bylo tolik jedu, že by to zabilo i slona.

„Tak dost, nikdo se nebude navzájem obvinovat z minulosti. Teď je důležité vyřešit věc přítomnosti. Za chvíli dorazí Bella a my se musíme na její příchod připravit.“ V té nevhodné chvíli mi zakručelo v žaludku a tak Carlisle ještě dodal. „A Edward by se měl najíst.“ Jeho hlas byl tak diplomatický, až mě to překvapovalo. Strýček Laurent si sedl zpátky na gauč vedle Katriny, která se až potom uvolnila. Ani jsem si nevšiml, jak celá byla napnutá. Jasmína jí šla příkladem a taky se uvolnila.

„Tak, Edwarde, pojď, dáme ti něco k snědku.“ Esme je vážně hodná a milá. I potom, co jsem řekl. Připomíná mi maminku. No za chvilku ji tu máš, řekl jsem si.

Šel jsem za Esme do kuchyně, kde už začala připravovat jídlo. Jasmína šla za mnou a já jí byl vděčný, že semnu zůstala. Kdyby nebylo jí, nevím, co bych dělal.

Esme udělala výborný guláš, který uklidnil můj žaludek. Jasmína na to jídlo házela, tak znechucené pohledy, že jsem se musel smát. Byla roztomilá, když se tvářila znechuceně, jako když se něco nelíbí malému ptáčátku. Byla úžasná! Úžasná a nádherná a ještě k tomu tak citlivá a milá, nesobecká a chytrá.

Já se asi zamiloval.

Co?! Počkat, co to plácám?! Jak by ses mohl zamilovat, vždyť si říkal, že už žádnou nechceš?! No tak Edwarde, neblbni, to se ti jen něco zdá. Ty nejsi zamilovaný! Vždyť ona žije tady a ty žiješ s mamkou. I když, není to tak daleko a…

Z mého přemýšlení mě vtrhnul telefon, který teď vyhrával známou melodii.

Urychleně jsem po něm šáhnul, a věděl jsem, že teď to bude šílené.

„Maminko, vysvětlím ti to, slibuju, že tu nejsem kvůli …“ Na druhé straně se někdo začal smát. Byl to ženský smích a pořádně bodal do uší. Ale to nebyl smích mojí maminky! A ani smích někoho, koho znám! Kdo je to?!

„Ne, ne, Ede, tady není maminka, ale je tu semnou.“ Opět se začala smát a mě přeběhl mráz po zádech. Co to má znamenat?!

„Kdo jste?! Kde je moje máma?!“ Ty slova jsem zavrčel do telefonu a jen se držel stolu, abych neudělala nějakou pitomost. „Jestli jsi jí nějak ublížila, tak…“

„Ha, tak co? Co mi uděláš?!“ Smála se na druhém konci. „Jsi jen dítě, obyčejné a hloupé a to tedy pořádně. Kdybys jen věděl, co jsi provedl, když si se vypravil za tou rodinou,“ povzdechla si na druhém konci. „Věděla jsem, že se to jednou stane, věděla jsem, že je jednou najdeš a tím porušíš dohodu. A teď.“ Opět se začala na druhém konci smát a já byl šíleně zmatený. Co jsem provedl? „No myslím, že chce Bella s tebou mluvit, vydrž chvilku.“ Na druhé straně se to odmlčelo a já jsem uslyšel zasténání, pak nějaký tichý rozkaz, nakonec to v telefonu zapraskalo a já věděl, že to už musí být ono.

„Mami? Maminko?!“ řekl jsem, jak nejnaléhavěji jsem mohl. Na druhém konci si někdo bolestně povzdychl a pak mamka řekla tři slova, která ve mně probudila boha pomsty. To by ona neřekla!

„Edwarde, uteč. Prosím!“ Bylo jediné, co řekla, pak to v telefonu opět zapraskalo a byl slyšet jen smích, který mi dráždil, jak ušní bubínky, tak i žaludek.

„Kde je moje máma?!“ zařval jsem do telefonu, až se otřáslo pár oken.

„Klid, Ede, jestli chceš zachránit svou maminku, budeš muset něco udělat.“ Nevěděl jsem co. „Určitě už si slyšel příběh o záchraně Belly před jedním upírem.“ V jejím hlasem byl znát smutek a bolest, ale to pro mě nic neznamenalo, má mojí maminku! Drží jí a možná i mučí!

„James!“ zavrčel jsem do telefonu a přitom vycenil zuby.

„Správně. Můj chudáček James, zemřel kvůli Belle a ona si klidně žije dál! Sice jsem si musela pořídit pár kamarádů, aby nenadělala škody, ale zpět k věci. Tedy spíše k tobě. Ty se teď se všemi rozloučíš a půjdeš do jednoho města kousek od Forks. Port Angeles, půjdeš do jižní části, tam jsou sklady. Stačí se zaměřit na náš pach a najdeš nás. Další instrukce dostaneš, až tam dojdeš. Máš na to dvacet čtyři hodin, pokud se během nich neukážeš, tvá máma skončí roztrhaná v plamenech!“ Hovor se ukončil a já jen zběsile oddechoval.

Když jsem zvedl oči od telefonu a podíval se do místnosti, nevěřil jsem tomu, co vidím. Stali tam všichni a o něčem se bavili, Jasmína stála vedle mě a taky něco říkala.

Ale já z toho nic neslyšel, hučelo mi v uších a dělalo se mi rudě před očima. Moje máma, moje maminka! Bože, co jsem provedl?! Co jsem provedl, že za to teď pyká moje maminka?!

Někdo mě pohladil po hlavě a já na to nijak nereagoval, nešlo to. Myslel jsem jen na to, jak najít a zachránit maminku.

V mém zorném poli se najednou objevil Laurent, šel ke mně pomalu. Byl u mě už tak blízko, že bych se ho mohl dotknout. Jednu ruku mi přiložil na temeno a druhou na hruď. Až s jeho dotykem jsem si uvědomil, že se celý třesu. Laurent se mi podíval do očí a díval se do nich dokavaď jsem ho nezačal plně vnímat.

„Edwarde, to je v pořádku, je to dobré, hlavně se uklidni, ano?“ Jen jsem pokýval hlavou. „Dobře, ty se teď uklidníš, a pak se domluvíme, jak budeme pokračovat. Neboj se, neopustíme tě. Já a Katrina jsme dost silní, na to abychom společně zničili Victorii, a ti kdo jí slouží. Bude to dobré, slibuju. Tvojí mámu zachráníme!“ řekl to tak pevným hlasem, že jsem věděl, že má pravdu. Ano zachráníme ji a ostatní mi pomůžou dostat maminku zpět.

Musím ji dostat zpět!

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Mamka už jede 10: