Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Lov 8

12.05.2010 (17:00) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1902×

Lov

Musel jsem se usmát, jsme úplně sami, i když slyším ze zdola tiché hlasy, v této místnosti jsme sami.

„Jasmíno, já…“ Nestihl jsem to doříct, protože její prsty vystřelily k mým ústům, sice rychle, ale velice něžně.

„Pšt Edwarde,“ řekla něžným hlasem a já jsem cítil to nutkání. Nutkání jí políbit tu něžnou ručku, ty rty, které měla teď našpulené. Cítil jsem to a dokázal jsem odolat jen jedné touze.

Ty prsty, kterými mi přikryla ústa, jsem něžně políbil. Vypadala nejdřív překvapeně, ale pak se nádherně usmála. Ten úsměv byl jako úsměv bohyně.

Chtěla, stáhnou zpátky svou ruku, ale to jsem nemohl dovolit. Rychle a co nejněžněji jsem ji za ní chytil, jemně jsem si ji přitiskl k hrudi, ale až teprve teď mi došlo, že mé srdce běží na plný výkon. Jasmína se usmála ještě víc a pak když se opět pohnula, položila svou hlavu na mou hruď.

Nevěřil jsem, že to ještě půjde, ale mé srdce teď letělo ještě splašeněji. Jasmína se potichu zasmála.

Ale naše krásná chvíle samoty byla přerušena. Někdo zaklepal na dveře a já měl chuť hodit něco po tom, kdo zaklepal. Jasmína se okamžitě vyhoupla zpět do sedu a asi všimla mého podrážděného výrazu a zasmála se a pak řekla, „dále.“

Nekaž to! Ach jo, no a je to v…

Do pokoje vešel Carlisle a vypadal zamyšleně.

„Ahoj Edwarde, jak se cítíš?“ No jak asi?

„No jako bych dostal krumpáčem po palici,“ přiznal jsem nemilou skutečnost.

„Nevím, kde bych v lese vzala krumpáč!“ ohradila se na mě naštvaně Jasmína.

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl jsem si pro sebe co možná nejtišším hlasem.

„Tak jo děti, přestaňte se tu pošťuchovat,“ řekl Carlisle s hlasem spíše doktora, než… dědečka? „Edwarde, chci se tě zeptat, jestli jsem správně pochopil to, kdo jsi. Takže bije ti srdce.“ Přikývl jsem. „Můžeš jíst a jsi unavený a můžeš spát.“ Opět jsem přikývl. „Piješ krev?“ zeptal se trochu opatrně.

„Jo piju. Ale jen zvířecí, stejně jako mamka. Taky je vegetariánka a je stejně dobrá jako ty. Nikdy nikoho nezabila. A to se nepokusila ani zabít mě a to jsem s ní už od doby, kdy jsem ji proměnil.“  Musel jsem se opět usmát maminka je úžasná, nejen že nikdy neměla lidskou krev, ale ji i odpuzovala.

Carlisle chvíli přemýšlel a já si říkal, jestli na to přijde sám, nebo mu mám pomoc. Nevydržel jsem to a tak, když jsem si všiml, že už na to asi přišel, ale moc tomu nevěřil, řekl jsem na jeho otázku odpověď. „Ano Carlaile, jsem poloupír.“ Musel jsem se zasmát, chvíli na mě koukal zaskočeně, pak překvapeně a nakonec naštvaně. Asi jsem se o tom mohl zmínit dřív.

„Jo napadlo mě to, ale je to tak zvláštní. Máš vše co má normální upír a ještě k tomu můžeš spát, jíst lidské jídlo, krvácet, být unavený.“ Říkal to, jako kdyby sám o tom snil, nevím sice kolik mu je, ale že by se mu tolik stýskalo po lidskosti?

„Carlisle, být unavený, muset spát a ve špatné situaci, při které se tomu upír jen zasměje, kdež to já krvácím, to není žádná výhoda, věř mi, spíše naopak, je to děsná otrava!“ Musel jsem se zamračit, vážně je to otrava! Nesnáším tu lidskou polovinu, je až moc… lidská!

Carlisle i Jasmína na mě překvapeně koukali a já si teprve teď uvědomil jednu skutečnost. Měl jsem žízeň a Carlisl jako by mi četl myšlenky, se mě zeptal. „Nemáš žízeň? Tedy myslím žízeň na krev.“ Zeptal se jako by to bylo něco co je pasé a nevhodné říkat. Proč se tak divně ptá?

„Jo a jakou, jak je to dlouho, co jsem v bezvědomí?“ Musel jsem se zeptat, už ani nevím, kdy jsem měl nějakou krev.

„No skoro tři hodiny jsi spal,“ řekla s omluvným úsměvem Jasmína. Spal?! Jo díky tobě! Tak to mi budeš muset vysvětlit!

„No víš co, než přejede tvůj strýc tak si zajdi na lov. Jasmína tě vezme do bohatých částí lesa.“ Usmál se, ale to už jsem slyšel, rychlí běh a slova, při kterých jsem strachy málem zakřičel hrůzou.

„Ale strýček už je tady!“ Zakřičel někdo. Emmet! Rozzuřeně jsem se na něj podíval a on zas na Carlisla. „Hele dědo, jestli ho v tom omylu budeš podporovat, tak se to nikdy neodnaučí! Kolikrát mám říkat, že strejda jsem tady JÁ!“ řekl naštvaně a zase odešel a mně se pomalu zase tep vracel do normálu. TO BYL, ALE ŠOK!!!

„Tak jo půjdeme, Edwarde,“ řekla Jasmína a já ji jen poslechl.

Svoje boty jsem našel úhledně složené u postele. Vlastně až teď jsem dostal příležitost pořádně si prohlídnout pokoj. Nebyl malý, ale ani nijak velký, ale za to velice útulný, postel, na které jsem ležel, byla přímo pod oknem, které se táhlo od země, až ke stropu. Naproti posteli byla knihovnička, vedle ní z obou stran byly stojany na CD a DVD a v rohu místnosti se nade mnou skláněla vysoko postavená televize. Pár oken pak zakrývaly zvláštní závěsy. Byly to tedy spíše kusy různobarevné látky sešité dohromady, vypadalo to… zajímavě.

V mém obrovském zamyšlení jsem se podrbal na hlavě a svoje šílené kudrnaté vlasy jsem si snažil zastrčit za ucho.

Počkat, co to ksakru je?! Já mám na rukou obvazy?! Proč?!

Jasmína si mého zaraženého pohledu na obvazy všimla a smutně se usmála. „Měl jsi ty ruce odřené a měl jsi v nich malé úlomky kamínků, museli jsme ti je zavázat, tekla ti z nich krev.“ Aha tak to byla ta kapalina a já myslel, že pot.

„Díky,“ usmál jsem se na ni a společně jsme se vydali po schodišti dolů, kde byl zbytek rodiny, včetně mého otce. Vypadal zamyšleně, když se na mě díval, tak jsem na chviličku odkryl svůj štít a poslal mu myšlenku. ‚Co čumíš?!‘

Edward se oklepal ze zamyšlení a něco si pro sebe pošeptal. Pak už jsem si ho nevšímal, protože můj anděl mě vzal za ruku. Jemně se na mě usmála a řekla, „můžeme?“ S tebou, až na kraj světa. Měl jsem strašnou chuť to říct, tak jsem pro jistotu jen přikývl.

Rozběhli jsme se společně z domu až k lesu a nerozpojili se ani, když jsme přeskakovali řeku, která tamtudy protékala. Asi tři kilometry za řekou jsme se zastavili a ona mě pustila. To, ale jak odpojila naše ruce, bylo tak váhavé a vypadalo to, že se jí do toho moc nechtělo, takže mi to ani tak nevadilo. Určitě zase jednou naše ruce spojíme, jen doufám, že to bude co nejdřív.

„Co máš nejraději?“ Vypálila na mě nečekanou otázku, a já chvilku zmatkoval, co tím myslela? A pak mi to došlo. Bože Edwarde na, co zase myslíš?!

„Pumu,“ odpověděl jsem prostě.

„Hm, že mi to nebylo hned jasné!“ Co tím, jako myslela?

„A ty?“ Musel jsem se zeptat, a když ne ze zvědavosti tak aspoň ze slušnosti. Ale u mě to bylo čistě ze zvědavosti.

„Medvědy, srnky, losy. Nic mi nevadí, mám ráda všechny druhy… zvěře.“ Dořekla to po chvíli a já se musel zasmát, bylo to jako kdyby se, já nevím, za to styděla?

„Tak jo najdi si nějakou pumu a za půl hodiny přesně tady.“ Ukázala na místo, kde stála, aby tomu dodala důraz. Půl hodiny? Budu tu klidně za minutu, jestli to prodlouží dobu, kterou můžu s tebou strávit, říkal jsem si.

Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči, abych se pořádně zaposlouchal. Ani jsem moc nastražovat uši nemusel, jedna puma byla ani ne půl kilometru od nás. Hladově jsem se za ní rozběhl. Trvalo to jen pět minut a byl jsem hotový. Bude hotová už i Jasmína? Říkal jsem si, když jsem šel na to místo, kde jsme se měli sejít.

Ale, zdá se, že je rychlá. Už seděla na stromě a houpala nohama do melodie, kterou si broukala. Ta melodie byla velice pomalá a smutná. Zajímalo by mě odkud ji má. Přibližoval jsem se velice pomalu a opatrně, bych ji nevyděsil, ale stejně, když uslyšela, jak pod mou nohou křupla větvička, její hlava vyletěla do pozoru, jako raketa. Nedalo mi to. Já to musím vědět.

„Můžeme si promluvit?“

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Lov 8: