Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Jasmína a její příběh 9

14.05.2010 (09:45) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1759×

Jasmína a její příběh

Jasmína se na mě dívala zvědavým pohledem, ze kterého se mi hejno motýlů v břiše splašilo a ne a ne se uklidnit.

„Tak dobře řekla na konec.“ A já si mohl oddechnout. Ještě někdy se mi tohle stane a neudržím se! Ale počkat, co udělám, když se neudržím? To ji uvězním ve svém objetí a pak, co?

Jasmína mezi mými úvahami seskočila z větve a vydala se lidskou chůzí někam do lesa. Když jsem se chvilku nehýbal, ohlídla se po mně. „Edwarde? Jdeš?“ řekla zaskočeným hlasem a stejně tak vypadal její obličej. Omámeně jsem se dal do pohybu směrem k ní.

Chvilku čekala, a když jsem ji došel, šli jsme společně dál. Šli jsme mlčky vedle sebe a já cítil, ten elektrický proud, který tu byl přítomen s námi. Kdyby někdo strčil napájející tyč mezi nás, asi by získal elektřinu pro celé město.

Ani jsem nevnímal, kam jdeme, jediné, co jsem vnímal, byla Jasmína vedle mě. Šli jsme asi dlouho, protože po chvíli jsme dorazili k nějakému jezírku. Bylo malé a oválné, bylo u něj pěkně živo. Všude byli nějací tvorové, buď na druhé straně právě přicházela liška, aby se napila, nebo u břehů lítali vážky, ale já ani jedno z toho nevnímal. Nedokázal jsem to. Jakoby se Jasmína stala středem mého vesmíru a nic nebylo důležitější. Dlouho jsem to nevydržel a prostě jsem se musel zeptat.

„Ty chodíš s Edwardem, že jo?“ zeptal jsem se smutným hlasem, až mě samotnému to přišlo dojemné. Zkroušeně jsem svěsil hlavu a pohledem propaloval zem.

Neviděl jsem pohled Jasmíny a ani jsem ho vidět nepotřeboval. Co v něm je teď, soucit? Možná porozumění? Nevím jediné, co jsem věděl, že se dívá na mě, cítil jsem její pohled na sobě. Ani nevím, jak, ale najednou se pod mou bradou objevili dva její prsty a tak mě donutila, abych se na ní podíval. A, co jsem uviděl, mě překvapilo.

Láskyplně se mi dívala do očí a já myslel, že se mi tím podlomí kolena. Jasmína se usmála a při tom odhalila svoje krásné, bíle zuby. Ten úsměv způsobil, že se mi zrychlil tep a skoro to vypadalo, že mi srdce za chvíli vyskočí a přistane ji v náručí. Jasmína se tomu nádherně zasmála. „Asi bych ti měla říct, jak jsem se dostala k Cullenům.“ Smutně se usmála.

„Jo, rád bych ten příběh slyšel,“ řekl jsem se znatelnou zvědavostí. Jasmína se tomu jen usmála a začala vyprávět svůj příběh.

„Je to už několik měsíců, co jsem se stala upírem, ale ještě předtím jsem Culleny znala. Chodili semnou do školy. Sice se s nikým bavili, ale bylo poznat, že už si něco protrpěli. Všichni měli věčně zkroušené obličeje, a když jsem se na ně podívala pozorněji, měli obrovskou bolest v očích. Tu bolest jsem vnímala, jako nikdo jiný, nevěděla jsem čím to je, ale mě nepřišli nejen krásní, ale spíše fascinující. Kdykoliv jsem seděla s Edwardem nebo s jiným členem jejich rodiny, vždy jsem přemýšlela, jaký asi museli prožít život. Vždy jsem přemýšlela nad tím, jestli jim někdo ublížil, nebo někoho ztratili. Co jsem nikdy nechápala, bylo, když mi Edward občas pokýval hlavou, když jsem si říkala v hlavě nějakou otázku. Říkala jsem si, že mi asi musí číst myšlenky, nebo co, ale pak jsem to vždycky zahnala a říkala si, že sem pitomá. Naštěstí ve škole si mě nikdo moc nevšímal a tak, když jsem se až moc zamyslela, nikomu to nevadilo, všem to bylo fuk. Možná proto si mě jeden chlápek, který často postával před školou, „vybral“.

Jednou, když jsem se opozdila na doučování a na parkovišti nikdo nebyl, tedy až na toho chlapa, přišel za mnou. Ptal se mě, jestli nevím, kde je tu nějaká dobrá restaurace. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak se k jedné dostane a při tom vysvětlování jsem udělala tu nejhorší chybu, otočila jsem se. V tom jsem ucítila tupou ránu na hlavě. Pak mě pohltila temnota a já si nedokážu na nic vzpomenout.

Probudila mě až šílená bolest, jak mi něco proťalo hrdlo. Z té rány se do mého těla rozléval oheň a vše spaloval na prach. Všechny mé končetiny a všechno ostatní, co bylo protkáno krví, spálil ten oheň na prach. Moje přeměna prý trvala tři dny a já jen párkrát prosila o smrt. Ta bolest byla hrozná.

Když moje srdce však udeřilo naposledy a pak vůbec, myslela jsem si, že jsem se ocitla v nebi, protože potom očistci, aby ještě ne. Jenže když jsem pomalu otevřela oči, ležela jsem v nějaké místnosti. Ležela jsem na posteli a vedle ní bylo posazené křeslo, a v něm k mému největšímu překvapení, seděl Edward.

Díval se na mě smutně, a když mi vyprávěl co je zač a celé jeho rodina, kdo vlastně jsou a tak, ihned jsem mu uvěřila. Věděla jsem, že je na nich něco zvláštního, ale nikdy jsem netušila, že to může být něco takového. Když mi řekl, že jsem se stala taky upírem, byla jsem ze začátku překvapená, ale pak jsem pochopila, že má pravdu. Všechno bylo jiné, můj zrak ostřejší, sluch bystřejší a čich vnímavější. Také mé pohyby se změnily. Vše bylo jiné a mně to nevadilo.

Když mi však Edward řekl, že byl k mé přeměně donucen, aby mi zachránil život, moc jsem ho nechápala. Pak mi, ale vyprávěl, co se stalo té noci, co mě napadl ten muž. Ten chlap, prý už zabil spousty dívek, jako jsem já, ale jen mě mohl Edward zachránit. Ten muž se mě pokusil zabít, ale Edward ho zastavil. Toho dne jsem si přísahala, že Edwarda ochráním před vším i za cenu vlastního života.“ Podívala se na mě vážnýma očima a já pochopil, že to skutečně slíbila, ten slib pro ni hodně znamená.

„Víš, Edward nikdy nemluvil o Belle, jen občas se doma řeklo něco, co s ní bylo společného. Všichni se chvilku usmívali a byli šťastní ze vzpomínání na ni, jenže pak odešli do svých pokojů a tam byli poddáni své bolesti. V těch chvílích jsem objevila svůj dar, dokážu vycítit a ulevit od bolesti, ale nedokážu ji vyléčit.“ Usmála se na mě smutným úsměvem a vypadala, že už to nikdy nechce zažít znovu. „Ty ani netušíš, kolik už jsem zažila bolesti a to ani nebyla má vlastní.“ Řekla smutným hlasem a tím ukončila celé vyprávění. Bylo to šílené, ani nevím, jak přesně jsem se cítil, ale jediné na co jsem se zmohl, bylo ji obejmout. Jak se může něco takového stát? Proč je osud k nám tak bezcitný?

Vypadala nejdřív zaskočeně, ale pak mi objetí vrátila. Byl jsem tak šťastný, že jsem ji mohl mít ve svém náručí, jako by mi to předtím nedalo a až teď jsem věděl, že je úplně v bezpečí. Byla semnou a já si přál, aby to tak bylo navždy.

Nevím, jak dlouho jsme se takto objímali, ale cítil jsem se nádherně. Jasmína také několikrát šťastně zavzdychala, takže jsem věděl, že jí to není nijak nepříjemné.

Z ničeho nic mi zakručelo v žaludku a já si uvědomil, že mám hlad. Jasmína se začala smát a o kousek se odtáhla, aby se na mě mohla podívat, musel jsem být rudý, jak rajče, jenže ona se tomu zasmála ještě víc.

„Tak pojď, najíš se a myslím, že už by tu mohl být tvůj strýček.“ No jo!!!

STREJDA LAURENT!!! Úplně jsem na něj zapomněl.

Popadl jsem Jasmínu za ruku a ta se zase začala smát a nepřestávala ani za běhu.

Když jsme dorazili před dům, už jsem cítil strýčkovo vůni. Jo je tady!

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Jasmína a její příběh 9: