Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - Cesta 2

Paris


Tak jo druhý díl povídky Nenávidím tě! Některé asi překvapí události, které v této kapitole nastanou. Našel malý Edward rodinu, kterou tak nenáviděl? Pomstí svojí maminku? Čtěte a dozvíte se. =)

Cesta

Byl jsem až překvapený, jak jsem se při cestě uvolnil, pomalu jsem začal o všem přemýšlet a začal se mi v hlavě rodit plán. Půjdu k té rodině, co opustila mojí maminku, a když budu muset, klidně je k omluvě donutím! Začal jsem přemýšlet, jak zastrašit rodinu upírů? Hm nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych mohl mučit upíra, ale počkat, vždyť oni se dají mučit! Když jim třeba utrhnete nohu nebo ruku je to snadné! V tom okamžiku je vaším otrokem pod návalem bolesti, kterou jste jim způsobili! No co nějak je prostě donutím, ale teď se musím zastavit a jít si něco ulovit, je to lepší získání energie a tak pak nemusím spát.

Zastavil jsem na jednom odpočívadle a pozorně se rozhlédl, použil jsem svých úžasných smyslů a zaposlouchal jsem se do okolí. Nikdo nikde nebyl, byl tu klid a ani lidská noha. Usmál jsem se, osud mi přeje, řekl jsem si, přeje si, abych pomstil maminku, která se bojí pomstít těm, co miluje, i když jí ublížili a mohou za všechno! Jediné za co jsem byl rád, bylo to, že můj otec měl aspoň tolik sebeovládání a nezabil mojí mámu rovnou při tom, když to dělali. Alespoň za tohle jsem mu byl vděčný.

Rozběhl jsem se do blízkého lesíka, rychlostí, že lidské oko by maximálně vidělo šmouhu. Asi po dvou kilometrech jsem narazil na stopu pumy, moje oblíbená. Dnes mám vyloženě štěstí! Vydal jsem se po té úžasné vůni, a když jsem nalezl onu pumu, v duchu jsem zajásal, vrhl jsem se na ní a s chutí jí zaryl svoje zuby do krku. Ani se nestihla otočit, chudinka, ale teď už je moje!

Když už v pumě nezbyla ani jedna kapička, vrátil jsem se k autu a s různými myšlenkami vzal deník ze sedadla spolujezdce. Napadlo mě, kdo jsou vůbec ti Cullenovi? S touto otázkou jsem se znovu začetl do deníku. Asi po dvou hodinách jsem měl celkem dobrou představu, kdo by měli být. S těmito myšlenkami, jsem se odebral, asi na další hodinu do nevědomí. Ale zdál se mi hrozný sen, který byl jako věčnost a ne hodina. Ale, mě se skutečně zdálo o věčnosti, ale úplně jiné jakou jsem si nikdy nepřál. Stál jsem sám před naším novým domem, sledoval jsem příjezdovou cestu a na něco čekal. Stále a stále jsem čekal, ale nic se nedělo. Nemohl jsem se ani pohnout, byl jsem jak přimražený a stále jsem čekal, až se objeví na příjezdové cestě, ale pořád nikdo nepřicházel. Skutečně, v tom snu jsem tam stál snad celou věčnost, ale nikdo nepřišel. Z toho snu jsem se probral s hrůzou. Co to mělo znamenat?! A na koho jsem v tom snu čekal?! A proč jsem byl tak zklamaný?! Tolik otázek a pořád žádné odpovědi! Co se to sakra děje!

Raději jsem nastartoval a vydal jsem se dál po cestě, k tomu městečku, podobnému jako teď bydlíme my, pořád jsem si opakoval, co mám udělat a stále myslel na to, že ať ten upír bude říkat cokoliv, může to být lež. Stejně tak jako lhal mámě, proč by nemohl lhát tobě. Asi padesát kilometrů před městem jsem si zapnul svůj štít, co kdyby, že?

Když jsem míjel tabuli s nápisem „vítejte ve Forks“ zamrazilo mě na zádech. Mámino město, řekl jsem si, je to pravda, je to město její lásky, jak často psala v deníku, jejího života. Byl jsem rád, že v deníku neopomněla napsat přesnou cestu k jejich domu. V té chvíli jsem byl vděčný svým reflexům, ty jejich zatáčky! Nakonec po spleti těch zatáček jsem se dostal až na příjezdovou cestu. Byla dost dlouhá, mým odhadem tak asi pět možná šest kilometrů. No mě bylo jedno, jak daleko je jejich dům, jsem připravený za šest let, až se znovu budeme stěhovat, jít se podívat znovu! Vyjel jsem na mýtinu a přede mnou se objevil opravdu nádherný dům. Maminka měla pravdu, je vskutku impozantní! Co to plácám, okřikl jsem se, víš, co máš za úkol!

Zastavil jsem asi deset metrů od domu a v autě se zhluboka nadechl. Otevřel jsem dveře auta a třísknul s nimi víc, než bylo potřeba, ale mě zase začala ovládat ta vlna nenávisti, která mě dohnala až sem. Lehkým upířím krokem jsem se během dvou vteřin ocitl u dveří. Mám zabouchat, nebo zaklepat? Zaklepal jsem, nakonec to bylo zdvořilé a maminka by to jistě viděla ráda. Ani ne tři vteřiny po mém zaklepání jsem slyšel, jak někdo v prvním patře otevřel dveře od nějakého pokoje a zase za sebou zavřel, pak to trvalo jen další dvě vteřiny a někdo popadl kliku. Taková doba!

Ve dveřích se objevila malá upírka s černými krátkými vlasy, které byly zuřivě rozházené do všech stran. Na tváři měla jen lehoučký úsměv, ale v očích tolik bolesti. To nechápu, přišel jsem pozdě? Můj „otec“ už opustil i je?

„Mohu ti nějak pomoci?“ Zeptala se krásným melodickým hláskem, už vím kdo to je, mělo mi to být hned jasné.

„Ano to bys mohla, Alice.“ Usmál jsem se tomu, jak se najednou na mě zmateně dívala.

„My se známe?“ Ha to určitě, kdybych tě znal, asi bych tě zabil!

„No ty mě ne, ale já jsem tě poznal díky mé matce.“ Její zmatek přilákal toho upíra, co se pokusil zabít maminku, věděl jsem to s přesným jeho popiskem, hned jak se objevil, spustil jsem. „A hele, Jasper. To je, ale překvapení! Hele jen doufám, že jsi byl nedávno na lovu, moje krev by ti moc nechutnala.“ Ušklíbl jsem se a zase se usmál na oba dva. Teď jejich obličeje přímo křičeli zmateností jako člověk v bludišti! Musel jsem se tomu zasmát, s pobavením v hlase jsem dodal. „Ale no tak, neříkejte, že mě nepozvete dál, nebo snad stojíte o to, abych začal zde řešit vaše rodinné tajemství?“ Usmál jsem se tomu, jak oba o krok ustoupili a tím mě vybídli, abych vstoupil. Než se oba stačili podívat, kam jsem se vypařil ze dveří, já už jsem seděl na jejich pohovce. „Hm máte to tu opravdu dobrý, lepší než v deníku.“ Dodal jsem. Oba jak opaření hráli to svoje divadélko a k pohovce si šli sednout lidskou chůzí. Oba mě pozorně sledovali jantarovýma očima, nepochyboval jsem, vegetariáni.

„Kdo jsi? A odkud nás znáš?“ Byla jediná otázka, kterou ze sebe dokázala Alice dostat. Zase jsem se usmál, dnes to budou asi jen samé úsměvy.

„ÁÁ, hm přijde mi divné, že jsi mě neviděla se rozhodnout, o tom, že sem pojedu. Už jsem si říkal, jo tak ti už na mě budou připravený.“ Znovu jsem se usmál, nic nevěděli! Ha no já jsem teď tady a hezky si sedím na pohovce, jak nějaký král.

Jediné co ze sebe teď Alice dokázala dostat, bylo „…jak?“ A přitom mi pořád koukala do očí. To je tak slepá nebo co?  A zrovna když jsem si tohle v duchu říkal, zalapala po dechu. „Bella…“ při jméně mojí mámy jsem sebou trhl. Pak jsem se znovu usmál.

„Správně, no víš Alice jen tak ze zajímavosti, ty veliká naše kamarádko, vlastně jak to psala „ nejlepší kamarádko“? No ano jistě, tak dál vážně je to jen tak ze zajímavosti, jsem jen zvědavý ano?“ Zeptal jsem se jí a v jejích očích se objevila obrovská bolest. To tedy nechápu! „Alice, rád bych znal tvůj názor na někoho, kdo opustil, prý svojí nejlepší kamarádku, bez rozloučení?“ Alice se na mě dívala a ve mně se zase zvedala ta známá vlna nenávisti. „A víš jaký je můj názor na tuto otázku? Ta její takzvaná kamarádka by mě shnít v pekle! Za to co udělala, za to, že nechala svojí kamarádku trpět! Klidně nechala svého bratra, aby jí lhal, využil jen jako hračku! Máš jediné štěstí, že ona je příliš hodná a laskavá než, aby vás nenáviděla, ale to ona nemusí, já vás nenávidím za oba!“ Poslední věty jsem přímo křičel, ten Jasper se asi pod návalem mé nenávisti a Aliciny úzkost doslova choulil v křesle. Moje pozornost, ale v zápětí přemístila zpátky na Alice, vypadala, jako kdyby měla za chvíli vyletět.

„Co chceš?! Proč jsi tu?! Já ..., já  nechápu proč nám tohle děláš, ale asi si neuvědomuješ, že ať nás nenávidíš z jakéhokoliv důvodu, pleteš se.“

„Jo pletu?!“ Na to jsem na stůl před ní hodil mámin deník. „Jestli se tedy pletu, tak v tom případě se plete i samotná Isablla Swan!“ Alice se chvíli dívala na deník a pak ho opatrně zvedla. Jak jsem předpokládal, nalistovala si první stránku v deníku.

„To, to je Bellino písmo!“ Řekla rozhodným hlasem, očima začala klouzat po prvních řádcích. Najednou jí něco došlo, překvapeně vzhlédla a zeptala se. „Počkej, neříkal jsi, že nás seznámila tvoje matka?“ Musel jsem se opět usmát, pálí jí to.

„Ano, moje matka nás nikdy neseznámila jinak, než pomocí deníku.“ Alice se najednou zatvářila podivně, dívala se někam do prázdna a pak hned zamrkala, jako kdyby to potřebovala.

„Smím se zeptat na jednu otázku?“ Přikývl jsem „Je tvoje matka naživu?“ Při těch slovech se jí v očích objevil strach na to, co vypustím z úst.

Usmál jsem se „Sice nechápu, proč se o to strachuješ, ale moje maminka žije a je v celku šťastná. Asi si říkáš proč v celku, jak ona sama tvrdí jsem její štěstíčko, ale já nejsem můj otec, abych ji dokázal učinit šťastnou.“ Dodal jsem s povzdechem a slyšel, jak oba dva zalapali po dechu.

První promluvila Alice. „Tvůj otec?“ Asi nevěřila vlastním uším tak jsem se dal do vysvětlení.

„Och omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Edward Swan.“ Musel jsem se zasmát tomu, jak oba vypadali. Jako když jste je polili ledovou vodou.

„Ta, ta podoba!“ Vhrkl Jasper a vyvalil na mě oči. Oba na mě zírali, jako bych byl vyhynulí tvor, kterého nikde nenajdete, než v muzeu.

„Ale jak? Kdy?“ Zakroutil jsem očima, oni fakt nic neví!

„Dočteš se to v deníku o pár zápisů dál. Jo a jen tak mimochodem teď jsem si uvědomil.“ NO jo! „Kde máte zbytek rodiny?“

Alice se na mě podívala a sebejistě řekla. „Do pěti minut tu jsou.“ A zase se začetla do knížky, chtěl jsem se ji nějak pomstít za to, že mě nevarovala dřív a tak jsem ji chytil za ruku a nevšímajíc si Jaspera ukázal jsem jí můj první obrázek maminky když jsem ji viděl. Byla celá od krve a byla smrtelně bledá. Alice vyskočila z křesla, vykroutila se mi a poodskočila o pár metrů.

„Co to bylo? Vždyť jsi říkal, že Bella žije!“

„To byl prosím můj talent, a ano moje maminka žije, ale ne díky tobě nebo mému otci! Jenom díky mě žije, jestli chceš vidět, jak teď vypadá, pojď a já ti jí ukážu.“ Usmál jsem se na ni a ona až příliš váhavě ke mně přišla. Vzal jsem ji za ruku a ukázal obrázek svojí dnešní maminky. Alice zalapala po dechu, ale než stačila cokoliv říct, zamnou se otevřeli dveře. Otočil jsem se a v nich stál on, on a  jeho zbytek rodiny.

Já se jen usmál a řekl. „Výborně, to se nám to ten mejdan pěkně rozjíždí, co? A už tu máme dokonce Emmeta a v závěsu za ním máme Rosalii. A samozřejmě tady nesmí chybět náš doktor Carlail a jeho vše milující žena Esme, no a náš hlavní pořadatel pan Edward, starší“ dodal jsem a zase se zasmál tomu, jak se všichni nově příchozí tvářili.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - Cesta 2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!