Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávidím tě! - A jéje 7

11.05.2010 (14:30) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2568×

A jéje

Váhavě jsem zvedl sluchátko k uchu a přitom se snažil uklidnit toho žárlivého býka ve mně. Moc se mi to nedařilo, takže jsem se několikrát zhluboka nadechl, než jsem zmáčkl tlačítko přijmout.

„Ahoj, strejdo, tak co, jak se vede?“ I hned jsem vypálil nervózně do telefonu, teď se mi jeho telefonát do krámu nehodil!

„Ahoj, Edwarde, děje se něco? Zníš nějak nervózně, doufám, že si zas nepral prádlo a teď je v celé koupelně bílo a kachličkami by to asi nebylo.“ Začal se do telefonu smát a já se také zasmál, i když tohle byl trapas, jo sice se mi to už stalo, ale to mi byly tři a chtěl jsem udělat mamince radost.

Laurent nebyl jediný, kdo se začal smát, Emmett svůj smích tlumil v polštářích a stejně tak vedle něj Rosalie, Alice se cukaly koutky a Jasper se jen šklebil, jako by na znamení soucitu. Proč mám pocit, že už se mu to stalo taky. Carlisle skryl svůj smích do Esminých vlasů a Esme se usmívala od ucha k uchu.

Jediný, kdo se nesmál, byl Edward a Jasmína, i když jsem viděl, jak se jim cukají koutky. Tak tohle je vážně trapas!

„Ne, Laurente, nepral jsem, ale ty klidně můžeš říct své nové přítelkyni, jak jsi nám málem podpálil celý dům kvůli tomu, že jsi chtěl ušetřit za pizzu a raději ses dal do vaření sám!“ Teď jsem se smál já a na druhém konci jsem slyšel o kousek dál smích. Byl to velice roztomilý smích, ale já jsem právě uslyšel ten nejkrásnější smích kousek ode mě. Jasmína, věděl jsem to a ani se nemusel otáčet, abych se přesvědčil. Byl to smích anděla, který je kousek ode mne, a já se vznáším. Z mých úvah mě vytrhla informace, která mi málem přivodila infarkt.

„Tak jo, dost,“ řekl naštvaně Laurent a pokračoval. „Edwarde, málem, bych zapomněl, proč jsem ti volal. Chtěl jsem ti říct, že přijdeme o něco dříve, vlastně už večer. Za chvíli to zavolám mámě a…“

„Ne!!!“ To nesmí, sice mu teď budu muset říct pravdu, ale jen ať nevolá mámě!

„Edwarde, co se děje?“ Když jsem mu chvilku neodpovídal, řekl tvrdým hlasem. „Edwarde, vyklop to!! Cos provedl?!“ řekl to tak tvrdým hlasem, až jsem se musel přikrčit.

„Já… nejsem doma, Laurente,“ řekl jsem smutným hlasem a slyšel zalapání po dechu. „Našel jsem svého otce a tu rodinu, která ublížila mamince, a chtěl jsem…“

„Nic mi neříkej!“ Tak teď jsem byl vystrašený, protože do telefonu ty slova téměř zavrčel. „Jsi teď ve Forks?“ Nepatrně jsem pípnul do telefonu na souhlas. „Fajn, zůstaň, kde jsi! Jedeme pro tebe! A buď rád, že to neví máma, zabilo by ji to!“ Věděl jsem, že má pravdu, ale on nechápal moje důvody, proč tu jsem.

„Ale, Laurente, já nepřišel, abych hledal rodinu, já je přišel…“ Zase mi skočil do řeči.

„Řekneš mi všechno, až ti pořádně nařežu! Tohle bylo naposledy, co jsme tě s mámou nechali samotného. Budeš do padesáti na vodítku!“ Bezva, tak tohle jsem sice nečekal, ale horší trest ho nenapadl?! „Jen počkej! Až se máma vrátí, tak jak tě seřve, to se těš!“ Teď jsem mírně zbledl. Máma bude vyvádět jak hurikán a Laurent ji v tom ještě podpoří. To bude moje smrt.

„Tak dobře,“ řekl jsem zkroušeně do telefonu a zavěsil, ale místo smutku jsem cítil vztek. Nevšímal jsem si ničeho a nikoho okolo sebe, vyběhl jsem z domu tou nejvyšší rychlostí, jakou jsem dokázal vyvinout. Mýtinu jsem přeběhl ani né za tři vteřiny. Běžel jsem lesem a pak jsem zahlédl o kousek dál skálu, tyčící se ze země. Přiběhl jsem k ní a začal do ní bušit. Byl jsem tak plný vzteku, byl jsem jím úplně zaslepený.

Ani jsem si nevšiml, že už jsem získal společnost. Nevšímal jsem si jí a dál bušil, kámen pod mými údery se měnil na prach a já cítil, nějakou kapalinu, jak mi stéká po zaťaté pěsti k loktům a ani jsem si neuvědomil, že je to rudá kapalina.

Najednou mě ze zadu popadly něčí ruce a já se jim okamžitě vysmekl, z plna hrdla jsem zavrčel, v té chvíli jsem viděl rudě. Otočil jsem se a uviděl, jak na mě ze široka otevřených očí hledí ty zlaté, které jsem tolik nenáviděl! Oči mého otce byly teď uvnitř tvrdé jako ztuhlé zlato a já v té chvíli mu je chtěl vydloubnout a hodit do ohně, za to jak se na mě díval.

Hned za ním stál Emmett s tváří tvrdého bojovníka a velice se podobal Jasperovi, který stál vedle. Za nimi byl zbytek rodiny a všichni na mě hleděli, jak na blázna. Opět jsem zavrčel a pod rudou rouškou, která mi zastřela mysl, jsem zaútočil na ty první v řadě. První po kom jsem skočil, byl Edward, jenže ten se mému útoku vyhnul a já na něj zaútočil znovu.

Tentokrát jsem cíl neminul. Dopadl jsem mu na hruď a oba jsme se svalili k zemi. Zakousl jsem se mu do ruky a pustil jsem mu do rány jed. Edward zasyčel bolestí.

V tom jsem ale ucítil obrovskou bolest na temeni, začal jsem vidět rozmazaně, když jsem se otočil poslední, co jsem spatřil, než mě pohltila temnota, byla ta andělská tvář Jasmíny. Pohltila mě temnota a já cítil, jak se ve mně zvedá vlna žárlivosti. Zase ho brání! A teď mi dokonce ublížila!

Už žádnou holku nechci! Chci být navěky sám a zůstat v této temnotě, která mě teď obklopuje. Už se nechci probudit.

Pořád jsem sice nechápal, proč mě tolik bolí ta zrada, kterou Jasmína vůči mně spáchala, ale asi skutečně něco mezi nimi je. Proč by ho jinak pořád bránila? Mohl to říct rovnou, sakra! Já bych si pak dal na ni pozor. Počkat, pozor před čím?

***

Ani nevím, jak dlouho jsem spal, ale po určitě dlouhé době, jsem ucítil na svém čele něco příjemně chladivého a měkkého.

Pomalu jsem zamrkal, když jsem však uviděl tu osobu, co mi otírala čelo tím vlhkým hadříkem, zamračil jsem se. Co tu ksakru chce?!

„Co tady děláš?!“ řekl jsem hrubě a tak jedovatě, až se její ruka zasekla na mé tváři a na tváři se objevilo překvapení, pak zmatek a na konec zklamání. Nevydržel jsem to a musel si tvrdě rýpnout. „Kde máš svého miláčka, co kdyby ho někdo zranil, to bys ho pak nemohla zachránit. Jen utíkej, ať ti neuteče a…“ nestihl jsem to doříct, protože mi ten hadřík nacpala do pusy a přitom se mračila. Jasmína by tohle Edwardovi určitě neudělala, řekl jsem si mrzutě. Ale mě ano!

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš a nerozumíš tomu!“ ohradila se. „A jestli ještě někdy budeš mít narážky na Edwarda tak vážně odejdu.“ Zamračila se ještě víc a já uvnitř ucítil bodnutí. Tolik mě bolela představa, že bych viděl, jak odchází, obrací se ke mně zády. Ne, to nesmím dopustit!

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ji musel vzít za ruku a proplést její prsty se svými. Nebránila se, když jsem ji vzal za ruku, ani když jsem propletl naše prsty. Dívala se na naše prsty a přitom z její zamračené tváře nezbyla ani památka, na tváři jí naopak hrál krásný úsměv, který mě hřál u srdce, jako druhé slunce.

Najednou zvedla druhou ruku a vyndala mi hadřík z úst. Já na něj úplně zapomněl! Hadřík odhodila do místnosti a já si až teprve teď uvědomil, že jsem v nějakém pokoji. Rozhlédl jsem se a na tváři se mi usadil zářivý úsměv.

Jsme úplně sami.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě! - A jéje 7: