Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemělo to tak být... - první část

17.07.2012 (07:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2562×

První část

„Richarde, já nevím, zda je to dobrý nápad…“ zoufala si jeho žena a snažila se před ním nedát znát svůj strach. Pohodila svými tmavými dlouhými vlasy a sklopila temně rudé oči. Možná se mu snažila něco říci, ale neodhodlala se k tomu, aby mu nepřidělávala ještě větší starosti, než měl.

„Věř mi.“ Políbil ji letmo na rty. Zrak mu sjel na spící dítě v jejím náručí. Tolik je miloval a nemohl je nechat bez ochrany, ne teď, když bude pryč. Nesnesl pocit, že je neochránil a neudělal vše pro jejich bezpečí. Nikdy v životě po ta dlouhá staletí samoty v něco takového nedoufal - v zázrak! Osud mu nadělil tolik štěstí a on o ně nehodlal přijít.

Zanechal auto na kraji lesa a sám se vydal po štěrkové pěšině k velkému honosnému domu, jehož majitelé nemohli zapřít dobrý vkus a touhu po samotě. Ano, tady bude jeho žena i s jejich krásnou dcerkou v naprostém bezpečí. Alespoň v to doufal.

Zaťukal na dveře a věděl, že jsou všichni doma, cítil jejich čerstvé pachy. Ani nemusel čekat moc dlouho, než se otevřely. Moc dobře věděl, že už ho čekají. Upíří smysly majitelů tohoto sídla ho musely zaznamenat ještě dřív, než zaklepal.

„Kohopak to sem čerti vedou,“ zaprskal nenávistně hromotluk ve dveřích na muže před sebou. Očividně ho neviděl rád a Richard se ani nedivil, s nikým snadno nevycházel a přátele si nedělal.

„Emmette,“ pozdravil vysoké černovlasého hromotluka, ale ten si povídal svou.

„- to je vlastně jedno. Myslím, že Jasper se s tebou rád setká a probere tu předešlou záležitost…,“ vlastně to ani nestihl doříct a zkušenostmi zjizvený právě jmenovaný blonďatý voják ho chytil pod krkem.

To byl důvod, proč svou ženu nechal v autě. Čekal, že se něco takového stane a nechtěl, aby byla něčeho takového svědkem. Zbytečně by ji to vyděsilo. Byla přeci jen bezbranná žena a on s ní ještě pořád jednal, jako by byla člověk. Stále v ní viděl tu lidskou křehkost, kterou už on sám dávno ztratil.

„Co tu děláš?“ ptal se ho Jasper s výhružným vrčením a měl co dělat, aby se příchozímu nezakousl do hrdla. „Už jednou jsem ti řekl, že jestli se k nám ještě přiblížíš, tak už v celku neodejdeš,“ vrčel. Moc dobře věděl, co je nově příchozí zač. Nic dobrého. Spíš ztělesněné zlo bez kapky smilování.

„Klid, Jaspere.“ Položil mu dlaň na rameno Carlisle -  pán domu, který se objevil hned vzápětí za blonďákem. „Jistě přišel v míru.“

Emmett se rozesmál, jakoby Carlisle řekl nějaký úžasný vtip. „Prý v míru… a on!“

Jasper uvolnil sevření, Richard využil příležitosti a odhodil ho pár metrů od sebe. Jasper ladně přistál na špičkách svých chodidel a zavrčel. Pravda, měli mezi sebou staré nevyřízené účty, ale kvůli nim tu nebyl a tak přijal Carlislovo pozvání do domu, ve které ani nedoufal.

„Ano, přišel jsem v míru,“ pronesl Richard a podíval se po všech přítomných. Po celé jejich sedmičlenné rodině. Hned druhé největší po královské rodině. „Zdravím.“ Poklonil se náznakem ženám. „Esmé, nádherná Rose, Alice.“ Richardovi se šarm nedal upřít, byl to gentleman, jak ho za lidského života vychovali. Ne jako ta dnešní lidská mládež.

Jasper při jeho posledním oslovení zavrčel. Nelíbilo se mu, že bere do úst jméno jeho ženy, po tom všem. Vlastně po tom, co ji málem zabil na svém lovu. Ale to už bylo pár desítek let, skoro v zapomnění, jen pro Jaspera ne. On nezapomínal. Nikdy se necítil zoufalejší, než když oživoval vlastní ženu. Vyčítal si, že vůbec dopustil, aby se něco takového stalo. Přistoupil k ní a nenápadně se před ni postavil. Nevěřil mu.

„Jestli jsi přišel v míru, tak se s námi posaď a pověz, proč jsi přišel,“ pobídl ho Carlisle.

Richard nezaváhal ani vteřinu, potřeboval jejich pomoc. Oni byli jediní, koho o to mohl požádat. Vzal nabízené křeslo a posadil se. I když mu ta lidská pohostinnost přišla směšná. Nikdy se neunavil, nepotřeboval dát ulevit nohám. Zároveň na sobě nedával na sobě znát, jaký má strach z odmítnutí.

„Vůbec ses nezměnil,“ poznamenala Esmé.

Musel se na ni usmát. Jak by se mohl změnit? Vždyť byl upír stejně jako oni – neměnný. Stále ho zdobily ty samé tmavé vlasy spadané do čela, jemně zarostlé vousy, bledá kůže, statná postava a rudé oči. Snad na tu krvavou barvu narážela…

„Ty také ne, Esmé. Jsi pořád stejně líbezná,“ složil poklonu paní domu.

„K věci,“ pokynul mu Carlisle, „rád bych měl tvou návštěvu za sebou. Posílají tě Volturiovi?“

„Ne, i když tu kvůli nim jsem.“ Richard si promnul ruce, jako by si svou žádostí najednou nebyl jistý, když se podíval do rozzuřených očí Jaspera a odtažitosti všech okolo. Jen Edward se lhostejně opíral o rám dveří, dál od nich. Nemusel mít jeho schopnost číst myšlenky, aby věděl, na co myslí. Stejně jako on chtěl mít tuhle už za sebou, byl tu jen proto, že hrozilo jeho rodině jisté nebezpečí a on byl odhodlaný ji bránit.

O to víc Edwarda znervózňovalo, že nemůže Richardovi číst z mysli. A on si toho byl moc dobře vědom.

„Můžeš se konečně vyžvýknout,“ popoháněl ho Emmett a pevně objal Rosalii, svou družku.

„Volturiovi mě povolali, předpokládám, že by to mělo být na pár dní či týden, ale je zde možnost, že mé služby budou potřebovat ještě déle…“

„To nás, Richarde, nezajímá. Popravdě,“ sykl Jasper, „je nám jedno, co s takovým krvežíznivým nomádem, jako jsi ty, bude. Myslíš si, že nevíme, co pro ně děláš? Stopuješ a chladnokrevně zabíjíš, jak lidi, tak náš druh! Jsi odpad.“

Richard se jen ušklíbl, moc dobře věděl, že ač se to snaží skrýt, mají z něho strach. Každý ho z něho měl. Jeho pověst ho předcházela. Ale to už je minulost. On už žil pro něco jiného, pro ty dva kvítky tam venku.

„Chápu, ale já tu nejsem kvůli sobě. Potřebuji vaši pomoc,“ vyslovil se Richard a poprvé pocítil nervózní škubnutí v břiše. Co když ho doopravdy odmítnou? „Jsem tu, abych vás poprosil… požádal, zda se nepostaráte o mou rodinu, mezitím, co budu pryč?“

Místností se rozlehlo překvapivé ticho. Nikdo z nich od něho nic takového nečekal – to, že bude mít rodinu a navíc, že je požádá o její ochranu.

Až nakonec promluvila Esmé. „Rodinu?“ zeptala se s obavou v hlase, jako by nevěděla, co si má o tom myslet či že špatně slyšela.

„Ano, o rodinu. O mou ženu a dvouletou dceru. Nemůžu je nechat samotné, potřebuju někoho, kdo by se o ně postaral a …“

„Zadrž!“ okřikla ho Rosalie. „Dvouletou dceru? To jako, že je dva roky novorozená? V žádném případě. Nestojíme o problémy,“ odfrkla si.

„Dva roky stará,“ opravil ji. „Před dvěma léty vyšla z matčina lůna,“ potvrdil jim Richard. „Ale má žena je od porodu upír.“

„Lidské dítě?“ zeptal se Carlisle a zadíval se na jeho jasně rudé oči. Nechápal.

„Ne tak…“

„Proměnili jste dítě? Jak… jak jste mohli něco takového udělat? Jak jste mohl takhle zničit bezbranného človíčka!“ zařvala na něho zpětně Rosalie a chtěla se na něj vrhnout, ale Emmett jí to nedovolil, držel ji pevně a nehodlal ji pustit, i když by se raději na něho vrhl sám. Jindy chladná Rosalie ho docela svým výjevem emocí překvapila.

„Tím myslím, že je vše jasné. Nedovolím, aby má rodina měla cokoliv společného s nesmrtelným dítětem!“ ukončil rázně diskuzi Carlisle. „Za jejich ukrývání stihne každého jistá smrt. To je zákon, se kterým naprosto souhlasím.“

„Nenechali jste mě domluvit,“ odmítl Richard. „Moje dcera není obyčejné nesmrtelné dítě, je napůl člověk. Vznikla ze spojení lidské ženy a muže upíra. Narodila se jako směs těchto dvou tvorů. Z části člověk a z části upír. Nemůžu za vaši neznalost. Není jediná na celém světě. V Brazílii dokonce žije jedna rozrostlá rodina těchto potomků.“ Richard se rozčílil tak, že zaťal pěsti a soustředil se, aby domluvil v klidu. Nesnášel tenhle přístup. Snažil se jim vysvětlit existenci těchto dětí, celý příběh jejich zrodu od začátku do konce. Cullenovi ho s neskrývaným zájmem poslouchali, přesto mu nevěřili ani slovo, jako by si vymýšlel, anebo spadl z višně.

„To není možné,“ vydechl nakonec Carlisle nad tím zjištěním. „Takže tvá žena těhotenství přežila.“

„Ano, ale její přeměna byla náročná. Srdce jí odmítalo bít,“ potvrdil mu Richard.

„Kde je ta malá?“ zajímala se Rosalie unešeně, veškerý předchozí vztek ji přešel.

„Neuvěřím, dokud to dítě neuvidím,“ přidal se Carlisle a ode všech se ozvalo souhlasné zamručení.

„Je tu ještě něco… Moje dcera je trochu jiná…“

„Jak jiná?“

„Ona na rozdíl od lidských dětí roste dvakrát pomaleji. Nevíme, čím to je, ale je to tak.“

„Takže, ona vypadá jako roční dítě?“ vydechla Rosalie a všechny ženy čekaly netrpělivě na odpověď.

„Ano, i když je její inteligence nespecifikovaná,“ potvrdil jim Richard.

„Čím se živí?“ zeptal se bez citu Jasper, jako by se snažil zachovat chladnost, když se ostatní rozrušením nad tím zjištěním chvěli.

„Jí lidské jídlo a pije krev.“

„Lidskou krev?“ zavýskla zděšeně Esmé.

„Ne, já i má žena jsme proti takzvanému kanibalismu, přeci je to jen z části člověk. Dáváme jí zvířecí krev.“ Všem se při jeho slovech ulevilo. „To je to, proč je nemůžu nechat samotné. Moje žena se nemůže starat o dceru, když bude na lovu a neubránila by ji před náhodnými vetřelci, není na to ještě dostatečně zkušená. A stejně tak je nemůžu vzít s sebou do Volterry, královské rodině je existence poloupírů neznámá a navíc… Moje žena neví, co pro Volturiovy dělám. Myslí si, že musím jen na zdvořilostní návštěvu a nechci na tom nic měnit.“

„Proč ti nemohu číst myšlenky,“ promluvil z nenadání Edward a přistoupil k němu blíž, „nevím, zda mluvíš pravdu.“

„Ano,“ souhlasila s ním Alice, „ani já nemůžu nahlédnout do tvé budoucnosti.“

„To je další důvod, proč je s sebou nemůžu vzít do Volterry. Má manželka dokáže zablokovat jakýkoliv dar, kdyby na to přišli, už by nám nemuseli dovolit odejít…“

„Ano, chápu, Richarde, ale Aro by si mohl přečíst tvoje myšlenky a nakonec by všechno stejně zjistil,“ poznamenal Carlisle.

„Ne tak docela, Carlisle. Už staletí mám rád své soukromí a Aro to ví. Je to taková moje podmínka k tomu, abych pro ně čas od času pracoval.“

„Kdy máš být ve Volteře?“

„Zítra ráno.“

Carlisle se podíval po rodině, vyžadoval po nich tichý souhlas k tomu, co hodlal udělat. Jako na posledního se zahleděl na Edwardovu strhanou tvář a ten se ozval. „Nesouhlasím.“

„Ale já souhlasím,“ okřikla ho Rosalie. Jindy by tak snadno nesouhlasila, ale tady šlo o dítě. O dítě, které ona mít nemohla.

„Jen ti to ublíží, až ta malá odejde,“ upozornil ji tiše Edward. Znal její myšlenky a pocity.

„Možná, ale ne víc než tobě. Bella je mrtvá a ty Richardovi jen závidíš, že on má to, co ty ne – rodinu,“ osočila se na něj. „Můžeš si za to sám.“

„Dělejte si, co chcete,“ zavrčel Edward a odešel do patra, nehodlal být s nimi už ani minutu. Zmínka o jeho Belle ho ranila. Moc dobře věděl, že kdyby ji neopustil a zůstal s ní, dnes by ještě žila a on by dnes nechodil pokládat květiny na její hrob.

„Dobře,“ obrátil se Carlisle k Richardovi, „postaráme se o tvou ženu a dceru, dokud se nevrátíš. Zůstane zde v hostinském pokoji. V pořádku ti je vrátíme. Tady budou v bezpečí. Jen…“

„Ano?“ Pozdvihl Richard obočí.

„Směl bych tvou dceru… jen z lékařského hlediska…“

„Jistě. Vlastně jsem počítal, že o něco takového požádáš, jen k tomu budeš potřebovat i svolení její matky. Teď s vaším dovolením dojdu pro Isabellu a Loré.“

Po chvíli vystupovala z auta žena zahalená v plášti od hlavy až k patě, pod kterým schovávala své dítě. Věděla, že to někdy musí přijít, ale tohle pro ni bylo brzo. Richard o její minulosti nic nevěděl. Jen to, že kdysi milovala upíra, který ji opustil a zanechal jí místo srdce jen hlubokou ránu. Na nic se jí neptal, to jí vyhovovalo. Tiskla k sobě svoji stále spící holčičku a vnímala Richardovu ruku okolo svého pasu. Byl jí nevýslovnou oporou.

Nikdo netušil, jaké pro ni bylo utrpení čekat v tom autě. Věděla, že Cullenovi nikomu pomoc v nouzi neodmítnou, ale jak budou reagovat na ni a na její dítě? Nechtěla o Richarda přijít, milovala ho a jejímu dítěti byl otcem. Proč jen od nich musí odejít? Brečela by zoufalstvím, kdyby mohla.

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ špitl jí Richard do ucha a políbil do vlasů. „Pokusím se ti každý den volat, abych věděl, že jsi v pořádku. Tady vám nic nebude chybět.“

Vešli do domu a Isabella o to víc sklonila hlavu, bála se na ně podívat. Raději se zadívala na svou dcerku a její bronzové vlásky. Kdyby tak věděla…

 „Dovolte, abych vám představil svou ženu Isabellu a dceru Lorelain,“ pronesl pyšně. „Lásko, tohle jsou Cullenovi…“

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemělo to tak být... - první část: