Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_32. Kapitola

31.01.2010 (07:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3261×

32. Kapitola

„Och, tak brzo?“ zhrozil se Charlie.

„Ano, domlouvaly jsme se už dávno, ale nějak jsme zapomněly,“ vložila jsem se do toho.

„Tak dobře. Hlavně si sbal všechno potřebné. Kdy přijedete?“

„Asi za týden.“

„Dobře, běž si sbalit a ještě se přijď rozloučit,“ řekl a já utíkala do pokoje. Z pod postele jsem vytáhla svůj rudě-černý kufr a položila ho na postel.

„Pomůžeš mi? Budu ti dávat oblečení a ty ho haž do kufru, prosím,“ poprosila jsem Jessicu.

Otevřela jsem skříň a ihned začala Jess podávat věci. Budu tam týden, což znamená několik sukní. Hlavně černé a modré. Krátká trička taky musí být a bez bižuterie se neobejdu. Ještě nějaké boty.

„Bells, budeme tam jen týden a ty už máš přeplněný kufr,“ oznámila mi Jessica.

„Já vím, ale co když se něco stane? Co když spadnu do kašny?“

„No tak budeš mokrá, ale věř, že v Itálii je teplo, tam to uschne.“

„No a? Budeš se s tím kufrem tahat ty nebo já?“

„Ty.“

„Tak mlč,“ utnula jsem.

Po další půl hodině jsem měla sbaleno. Kufr jsem hodila k sobě do auta a šla se rozloučit s Charliem.

„Tak ahoj, tati.“

„Budeš mi chybět. Každej den mi volej, jasný?“

„Samozřejmě.“ Naposledy jsem ho objala a utíkala za Jess.

Dohodly jsme se, že bude lepší, když budu spát u ní, abych ráno nemusela vyšilovat. Když jsme k ní dojely, bylo osm hodin večer. Pozdravila jsem jejího otce, osprchovala se a šla spát.

„Bells! Vstáveeeej!“ zařvala mi do ucha Jessica.

„Ježiš, neřvi na mě. Kolik je?“

„Půl čtvrté. Za hodinu vyrážíme.“

„Neboj, budu připravená,“ řekla jsem, aniž bych otevřela oči a zachumlala se ještě víc do peřin. Slyšela jsem vedle sebe povzdechnutí.

„Je tu Edward,“ pošeptala mi do ucha, což mě dokonale probudilo.

„Co? Kde?“ posadila jsem se a zkoumala pokoj.

„No vidíš, jak jsi čilá,“ zasmála se.

„Radši zdrhej,“ varovala jsem ji. To už jsem ale do ruky brala malého plyšového slona a vší silou ho hodila po Jessice. Bohužel stihla uhnout a medvídek proletěl otevřeným oknem.

„Néééé!“ začala křičet Jessica a vrhla se k oknu.

„Jess?“

„Johny! Co ti to udělala? Ona tě vyhodila? Ta mrcha! Počkej! Ještě není pozdě!“ řvala z okna a já se začala nesnesitelně smát.

„Ty! Ty vrahu! Zabila jsi ho. Zabila jsi mého jediného Johnyho. Moje zlatíčko! Ale já to tak nenechám,“ otočila se na mě a následně utekla z pokoje. Dívala jsem se za ní. Jsem blázen já nebo ona?

Asi po pěti minutách se vracela zpět. Položila slona na svou postel a zakryla ho dekou.

„Teď hezky odpočívej.“ Pohladila ho mezi ušima a dala mu pusu. Začala jsem se celá třást pod náporem zadržovaného smíchu.

„Jess. Kolik že ti je?“ zeptala jsem celkem klidně.

„Sedmnáct.“

„A uvědomuješ si, že je to jen plyšák?“ Jakmile jsem tohle vypustila z úst, Jessičiny ruce vystřelily směrem ke slonovým uším.

„Pšššt! Uslyší tě.“ Koukala jsem na ni jak vyoraná myš. V tu chvíli se začala smát.

„Ty sis vážně myslela, že si ještě hraju s plyšákama? Bells, prosím, vždyť je mi sedmnáct,“ vykoktala ze sebe. Jen jsem se na ni ušklíbla a šla do koupelny. V rychlosti jsem se osprchovala a umyla vlasy.

Když jsem vylezla, šla Jessica. Já si mezitím vyfénovala a narovnala vlasy. Po chvíli vyšla Jessica.

„Ty, Jess, kde vlastně bydlí tvá máma?“ zeptala jsem se.

„V nějaké vesničce jménem Montecatini val di Cecina. Divnej název, vím, ale našla si tam mladýho Taliána. Teda jmenuje se Fabiano, ale doma bývá jenom přes den.“

„Co dělá?“

„To je prý přísně tajný. Ani matce to nechce říct a jí to ani nevadí. Je hezkej, bohatej a prý skvělej v posteli. To jí stačí.“

„Ta má tak krásnej život.“ Obě jsme se zasmály, oblékly se a namalovaly a Jessičin táta nás odvezl na letiště. V autě jsem chtěla zavolat Edwardovi, jenže mi došlo, že bude ještě spát, tak jsem to odložila až do Itálie.

Jessica se ještě půl hodiny loučila s tátou a hned na to jsme už seděly v letadle. Byl to zvláštní pocit. V podstatě to bylo zcela spontánní. Do včerejška jsem to úplně zazdila a o mém výletu ví jen Charlie. Upřímně jsem se toho bála.

„Co se děje, Bells?“ zeptala se Jessica po hodině letu.

„Nevím, mám takový zvláštní pocit. Ale to bude v pořádku,“ uklidnila jsem ji a zavřela oči.

Let dohromady trval šest hodin, z toho čtyři a půl jsem prospala. Přistáli jsme na letišti Aviano Air Base, kde jsme si s Jess vyzvedly zavazadla a šly do letištní haly.

„Jessica?“ zaslechla jsem za námi hlas, tak jsem se otočila. Můj zrak spočinul na nádheném muži. Byl snědý s černými delšími vlasy a nádhernou postavou.

„Ciao, Fabiano!“ vykřikla Jess a šla se s ním přivítal.

„Come stai? Tedy… Jak se máš?“ opravil se. Mluvil s výrazným přízvukem.

„Děkuji, dobře. Pojď, někoho ti představím,“ chytla ho Jessica za ruku a táhla směrem ke mně.

„Bells, tohle je Fabiano. Fabiano, tohle je Bella. Myslím, že si budete rozumnět i s tvým přízvukem,“ řekla Fabianovi, s kterým jsem si potřásla rukou. Byl velmi sympatický.

Vzal nám kufry a odnesl je do auta. Měl opravdu krásného mustanga. Sedla jsem si dozadu i s Jessicou.

Díky posunu času byla ještě tma.

„Jess, kolik je tu hodin?“ zeptala jsem se.

„Je tu o pět hodin méně než u vás. Když by u vás bylo jedenáct dopoledne, u nás šest hodin ráno,“ odpověděl mi Fabiano.

„Gracie,“ poděkovala jsem v italštině, což je asi jediné slovíčko, které umím.

Snažila jsem se vnímat okolní krajinu, jenže kvůli tmě to moc dobře nešlo, a poslouchat italský rozhovor mezi Jessicou a Fabianem také moc záživné nebylo, tak jsem zavřela oči a zkoušela ještě usnout, jenže to vážně nešlo. Tak jsem se jen s povzdechcem zadívala z okna. Postupem času se začalo rozednívat a já mohla vidět tu nádhernou Itálii.

Sluníčko svítilo o sto šest a osvětlovalo překrásné moře, pláže a domy. Projížděli jsme mnoha vesničkami a ani jedna nebyla stejná. Všechno bylo tak rozdílné od Forks. Bylo to dokonalé.

„Jess, jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se.

„Asi půl hodiny,“ odpověděla, aniž by se na mě podívala. A jak řekla, tak se taky stalo. Po půl hodině Fabiano zastavil u moderního domu. Byl celý zelený, měl asi tři patra a hodně oken. V každém patře byl balkon.

„Bellezza!“ vykřikla vedle mě Jess. V tu chvíli se z domu vyřítila mladá paní. Mohlo jí být tak třicet. Měla delší blond vlasy a nádherné šaty.

„Jessico!“ vykřikla s úsměvem a běžela k Jessice. Okamžitě ji objala. Asi po pěti minutách se pustily a Jessica se otočila na mě.

„Mami, tohle je Bella,“ ukázala na mě. Jessičina matka ke mně přiskočila a políbila na tváře.

„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem jí. Obě nás vzala za ruce a vedla do domu. Ohlédla jsem se a všimla si, jak Fabiano ještě s nějakým mladým klukem vytahuje naše kufry, tak jsem to nechala být.

„Nejdřív vám ukážu vaše pokoje a nechám vás, ať se vybalíte, ano? Pak vám ukážu zbytek domu a něco uvařím.“

Vedla nás po schodech nahoru až do nejvyššího patra.

„Tak tohle celé je vaše. Dělejte si, co uznáte za vhodné, ale, prosím, žádné kluky!“

„Ano, mami. Za chvilku přijdeme dolů,“ řekla Jessica a její matka odešla.

„Tohle celé je naše?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano. Je tu jeden pokoj, koupelna a obývák, kde najdeš televizi a počítač.“

„Páni!“

„Tady máte své kufry,“ ozval se za mnou Fabiano. Zavazadla jsme si od něj vzaly a Jessi mě zavedla do pokoje.

Přímo naproti dveřím bylo obrovské okno s bledě modrou záclonou. Pod oknem stála dřevená manželská postel. Po obou stranách byly noční stolky s lampou a u každé stěny stála obrovská skříň.

„Tohle je ráj,“ vydechla jsem a skočila na postel. Jess si lehla vedle mě a tupě zírala do stropu.

„Nechceš zavolat Edwardovi?“ zeptala se.

„Ještě ne. Nejdřív si musíme vybalit.“

Do půl hodiny jsme byly hotové. Při vybalování mi Jessica řekla snad vše o její matce a o tom, jaké to bylo před rozvodem. Upřímně… Byla jsem docela zaskočená. Jessica říkala, že než se rozvedli, bydleli ve Forks. Rozvod byl teprve před třemi lety, ale já si prostě paní Stanleyovou nepamatuji.

Zrovna jsme chtěly jít dolů, když mi zazvonil mobil.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Ahoj, Bells, tady táta.“

„Tati, zbláznil ses, víš, kolik tě to bude stát? Já bych ti zavolala sama.“

„Ale platil bych to tak jako tak. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste dobře doletěly.“

„Ano, tati, je to tu nádherné! Právě jsme si vybalily.“

„Dobře, kdyby se cokoliv stalo, zavolej.“

„Ano, tati.“

„Mimochodem… Byl tu Edward.“

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Ano… Asi před půl hodinou.“

„Co jsi mu řekl?“

„Že nejsi doma a vrátíš se až za týden.“

„No tak to je super. Díky, tati. Zatím ahoj.“

„Opatruj se.“ A zavěsil. Super, Edward ví, že nejsem doma. Chtěla jsem mu zavolat, ale Jessica mě chytla za ruku a stáhla dolů. Posadily jsme se v kuchyni u stolu a za námi si přisedl Fabiano a paní Stanleyová. Strašně jsem si přála, aby se Jessicy nezeptala, jak je ve Forks, protože její vypravování by bylo na hodinu. Neptala se. Divila jsem se, ale mluvila jen ona, což bylo mnohem horší. V každé větě bylo alespoň jedno italské slovo, takže mi nic nedávalo rozum. Těkala jsem pohledu od jednoho člověka ke druhému, ale nikdo se na mě nedíval, takže mi to neměl kdo přeložit. Ale já to vyřešila!

Kdykoliv udělali jakýkoliv pohyb, ať už jen pokývání hlavou, zalapání po dechu nebo smích, opakovala jsem to. Tak to bychom měli. Asi po dvou hodinách velmi rozumného rozhovoru jsem se omluvila a šla do pokoje. Rychle jsem vytočila Edwardovo číslo a mobil přiložila k uchu. Po jednou pípnutí to zvedl.

„Ahoj, Edwarde,“ zašeptala jsem.

„Bello!“ vykřikl.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_32. Kapitola: