Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_15. Kapitola

14.12.2009 (08:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3678×

Edward:

Nesnášel jsem Nicka už od našeho seznámení, a nikdy s tím nehodlám přestat. Je to jenom rozmazlený fracek, který si o sobě strašně moc myslí. A halvně mě štval, protože jsem mu myšlenky mohl číst jen, když chtěl on. Uměl ovládat číkoliv moc. U Alice mohl vytvořit falešnou vizi, u Ara mohl promítnout jiný život, Janina moc působila jen jako pošimrání, nebo ji nasměroval na někoho jiného. Jeho adoptivní rodiče byli taky velmi nadaní, a proto byli hodně u Volturiů.

Když jsem se dozvěděl, že u nás bude půl roku bydlet, zhrozil jsem. Vážně jsem se ho bál. Hlavně, když tu byla Bella, protože na našem posledním setkání jsem mu přebral holku. Jenže on si o to koledoval.

A teď, jestli se o Belle dozví…

„Edí! Jak mě se stýskalo!“ smál se, když mě uviděl. V šest hodin jsem pro něj jel na letiště.

„Nicku? Jak si mi nechyběl.“ Řekl jsem lhostejně.

Zbytek cesty jsme se nebavili. Myšlenky jsem mu číst nemohl.

Sotva jsme přijeli domů, ozval se z obýváku rozčílený hlas Alice.

„Já pořád nechápu, jak jí mohl nabídnout přátelství! Vždyť ju miluje! A ona ho! Panebože!“ okamžitě jsem se podíval na Nicka, který se začal usmívat.

„Bella je prostě skvělá holka a s ním si rozumí víc, než kdokoliv jiný! Ááááá… ten Edwrad!“ pokračovala Alice a já tušil, že Nick už něco chystá.

„Alice, to by stačilo. Bella je jenom člověk. Nebylo by to správné.“ Řekl jsem, když jsems Nickem vešel do obýváku.

Všichni se s ním přivítali a já šel do svého pokoje.

„Edwarde. Můžeš jít dolů. Nick se šel bavit do Seattlu.“ Přišla za mnou po nějaké době Alice.

„Ne děkuju. Budu tady až do rána.“

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Stále jsem přemýšlel nad Bellou.

Vážně jsem nevěděl, proč jsem jí nabídl jen přátelství, když jsem ji chtěl. Možná právě proto, že jsem ji chtěl až moc. Nemohl jsem dovolit, aby se do mě zamilovala úplně. A hlavně já do ní. Neby bych schopen odejít a sebou ji vzít nemohu. Přátelství je nejlepší řešení.

„Ahoj, Edíku! Jak ses beze mě ta léta měl?“ vtrhl do mého pokoje Nick.

„Upřímně? Nádherně!“ odpověděl jsem nevzrušeně.

„Ale no tak. Neříkej, že jsem ti nechyběl! To naše starý škádlení. To byla sranda ne?“

„Výborná.“

„No když jseš tak hnusnej, možná půjdu za jednou holkou, co jsem potkal v klubu. Taková kočka s hnědýma vlasama.“ To mě donutilo ho pořádně vnímat, jenže než jsem se stihl zeptat, co tím myslel, byl pryč, tak jsem to neřešil.

Celou noc jsem ho neviděl a ani myšlenkami mě neotravoval. A pak byl čas jít do školy.

„Nicku!“ řval jsem na něj už asi po desáté.

„Vždyť už jdu!“  nechal jsem ho jet s Rosalii a Emmetem. Jakmile jsme přijeli ke škole, uviděl jsem Jessicu, která ke mně běžela. Fakt super. Taky jsem viděl Bellu, která se na mě znechuceně dívala. Zamával jsem jí.

Pak přijela Rose. Bella se podívala na její auto a když vystoupil Nick, zůstala stát jako opařená. Podíval jsem se na Nicka, který k ní vyšel.

„Já říkal, že se poznáme ještě líp.“ Zašeptal jí do ucha. To už jsem tam nejrychlejším lidským krokem došel. Dozvěděl jsem se, že se seznámili včera v klubu a já ani nechtěl vědět, co všechno tam dělali. Strašně mě to štvalo! Ale já jsem, bohužel, jen její kamarád.

První hodinu seděla Bella s Nickem. Slyšel jsem, jak Nick Bellu svádí. Jak Bella jen stěží odolává.

Měl jsem co dělat, abych se udržel v lavici, když jsem slyšela, když Bella neodolala. Domluvila se s ním na velkou přestávku. Nemohl jsem tomu uvěřit! Jak mi to mohla udělat?

Nejenom, že svým upířím sluchem jsem je slyšel až do školy, ale když Nick chtěl, abych slyšel jeho myšlenky, zarazil jsem se. Přehrával si to. Celý sex s Bellou si v hlavě přehrával. To už na mě bylo moc. Věděl jsem, že je v jídelně. Šel jsem tam. Alice se mě snažila zastavit, ale to jí nepomohlo.

„Ty hajzle!“ zakřičel jsem přes celou jídelnu a chytil Nicka pod krkem.

„No co? Tys ji nechtěl.“ Usmíval se Nick.

„To ti ale nedává právo s ní spát.“

„Je to její život a tys do něj patřit nechtěl, tak se jí do něj neser.“

„Neštvi mě, Nicku!“

„Pche. A co mi uděláš? Vždyť ani Bellu neuspokojíš, když šla za mnou.“

„Tak to by stačilo! Mlčte!“ vkročila do toho Bella. Stoupla si mezi nás čelem ke mně. Sundal jsem ruku z Nickova krku. „Co si o sobě sakra myslíte? Vy se klidně pozabíjejte, ale o sexu se mnou nechci slyšet ani slovo! Jasný?“ řvala přes celou jídelnu.

„Promiň, Bells.“ Zašeptal jsem. Otočila se na Nicka, který se stále usmíval.

„Kdy si to zopakujeme?“

tohle už jsem nevydržel. Jemně jsem Bellu odstrčil z cesty… teda myslel jsem, že jemně. Ještě než jsem se stačil vrhnout na Nicka, chytil mě Jasper a Nicka Emmet. Jenže Jasper najednou ztuhl a díky jeho myšelenkám jsem věděl proč. Neovládá se.

Přes celou jídelnu se linula vůně Belliny krve. Rychle jsem řekl Emmetovi a Nickovi, aby odvedli Jaspera. Alice šla po chvíli za nimi. Pak jsem se podíval na Bellu.

Ležela na zemi a ze stehna šla vidět její kost.

Sakra! To jsem tomu dal! Rychle jsem vyndal mobil a zavolal Carlisla. To už jsem se ale také stěží udržel. Popadl jsem Rosalii za ruku a táhl ji pryč. Rvalo mi srdce, co jsem udělal. Ublížil jsem Belle! Chtěl jsem s ní zůstat, ale nemohl jsem. Ublížil bych jí ještě víc. Vyšel jsem před školu, kde stál Emmet s Nickem. Jasper s Alicí prý jeli domů.

„Tohle si chtěl?“ zařval jsem na Nicka.

„No tak, Edwarde. Žije? Jo. Tak co řešíš?“

„Děláš si srandu? Mohl jsem ji zabít kvůli tobě.“

„Jak jsem říkal. Je to její život a ty jsi chtěl být jen její přítel. Vyser se na ni.“

„Už toho nech! Vůbec nic o tom nevíš!“ Emmet mě musel držet, abych se na Nickyho nevrhnul.

„Vždyť je to obyčejnej člověk. Ti jsou od toho, aby ses mohl pobavit a jdeš dál.“

„Tak tohle už přeháníš!“ vložila se do toho Rosalie. „I když je Bella člověk, jako každej jinej, máme ji rádi. Buď se podle toho budeš chovat a odpustíš se ty debilní keci, nebo ti slibuju, že ti znepříjemníme celej půl rok, co budeš u nás.“ Tak tohle jsem od ní nečekla.

„Fajn. Už mlčím.“

„Dobře, Rose.“ Usmál jsem se na ni.

Po chvíli kolem nás projížděla sanitka. Vystoupil Carlisle a ještě nějaký doktor. Carlisle se na mě jen káravě podíval a utíkal dovnitř. Netrvalo to ani pět minut a už nesli Bellu na nosítkách. Byla v bezvědomí.

„Můžu jet s vámi?“ zeptal jsem se Carlisla.

„Ano. Krvácení jsme zastavili.“ Nastoupil jsem tedy za Bellou. Ležela tam a byla celá bledá. Chytil jsem ji za ruku.

„Co je jí?“ zeptal jsem se.

„Ztratila hodně krve, má otevřenou zlomeninu a nejspíš slabý otřes mozku. Teď půjde na operaci.“

Dojeli jsme do nemcnice a Bellu odvezli na operační sál. Stál jsem na chodbě a chodil sem a tam.

Konečně se po hodině a půl otevřeli dveře. Když jsem viděl Bellu, udělalo se mi černo před očima. Netušil jsem, že je to u upírů možné.

„Edwarde? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Carlisle, když jsem se sesunul na židli.

„Jo. Můžu jít k ní?“

„Ano. Ale jen na chvíli.“ Řekl po chvíli váhání a já se rozběhl.

Ahojky :) potřebuju pomoct.

Už mi vážně došli nápady! :( Pokud chcete pokračování, potřebuju nápady, jinak to za pár kapitol ukončím :(

Kdokolivbude mít třeba úplně blbej nápad, napište mi prosím na mail Perutkovas@seznam.cz.

Dík :*