Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 4. kapitola

rozinka


Nel Tempo 4. kapitolaDalší kapitolka Nel tempo je na světě! Jak to dopadne s Bellou a jejím těhotenstvím? Nebo kdo to přišel tak náhle navštívit Eda? Pokud se to chcete dozvědět, nezbývá vám nic jiného, než si pokorně přečíst tuhle kapitolku, :-) a snad se bude líbit.

Po roce bylo veškeré pátrání odvoláno a Bella byla prohlášena za nezvěstnou. Edward se na ni snažil zapomenout, ale nešlo to, bylo to marné… I po tak dlouhé době ji měl neustále v živé paměti. To, jak se spolu tenkrát milovali. To ráno, kdy ho sama vyprovokovala a pohled jejích čokoládových očí předtím, než na něj nasedla… Kdyby tak dokázal posunout čas zpátky.

Ale z jeho depresivních myšlenek ho vyrušil zvonek. Někdo přišel…

 

 

Alice spokojeně posedávala v křesle a listovala si týdeníkem Vogue, který se konečně poprvé letos dostal i do Londýna. Cítila se jak v ráji… Měla milujícího manžela, rodinu a pár stran potištěných jen módními fotkami. Občas pomrkávala po Jasperovi s Emmettem, kteří se pokoušeli hrát šachy svojí normální rychlostí, takže bylo stejně dost těžké cokoliv vysledovat.

Brzy si budu muset nechat ušít nové šaty, pomyslela si šťastně a mlsně přitom jezdila ukazováčkem po obrázku s dívkou, která na sobě měla přesně ten model, co se Alici tolik líbil. Tušila, že by jí slušel. S láskou opět vzhlédla ke svému manželovi, když dostala vizi… Nějaký neznámý rudooký upír napadl cizí, těhotnou dívku. A bylo to tady kousek, hned za klášterem. V momentě se celá napjala a tiše pozorovala to odporné představení. I když by chtěla sebevíc zasáhnout, už stejně neměla šanci to stihnout, protože ten upír se rozhodl hned, jak ji uviděl. Sevřela bezradně pěsti. Vždyť je těhotná a ani nekrvácela, blesklo jí vytočeně hlavou. Ale proč o tom vlastně měla vizi? Vždyť tu dívku ani nezná… Jenže nějakou roli to hrát muselo, proč by jinak viděla to, co viděla… A tak se ve vteřině zvedla a vyrazila neznámé na pomoc.

„Carlisle!“ stihla ještě zavolat do domu, než vyběhla ven ze dveří. A oni se v okamžení vydali za ní. Přibližovala se přímo vražednou rychlostí, tak moc té dotyčné chtěla pomoct. Přála si, aby ještě dostala další šanci na život, stejně jako ona. Věděla, že pro ostatní už je pozdě, ale ta neznámá možná bude žít, pokud si pospíší.

Do výhledu se jí dostala záda toho všiváka, a jakmile dorazila až k němu, v momentě na něj s hrdelním zavrčením skočila. Přistála mu na zádech, třebaže s ním to ani nehnulo. Chtěla mu co nejdřív utrhnout tu jeho odpornou hlavu, ale nebylo to vůbec jednoduché… Jako upír, který se živil lidskou krví, měl o něco málo větší sílu než ona, ale ani přesto se Alice nenechala zastrašit.

***

Casparus mohutně zavrčel a pustil svou kořist k zemi. Rukama se snažil chňapat po útočníkovi, ale ztratil tím jen drahocenný čas. Za okamžik už ho drželo hned několik párů rukou a… trhalo. A třebaže bolestivě řval a prosil, nebylo mu to už nijak platné. Jasper s Emmettem posbírali všemožně poházené kamenné kousky, aniž by se třeba jen nadechli a naházeli je do ohně. Mezitím se raněné dívky ujal Carlisle. Vzal si ji opatrně do náruče a společně s Alicí vyrazil zpět domů.

Položil ji do postele v pokoji pro hosty, ale jinak netušil co dál. Mrtvá sice nebyla a proměna už začala, takže bylo naprosto jasné, že to přežije pouze ona.

„Alice, co to má všechno znamenat?“ zeptal se zničeně Carlisle. Tohle byla vážně šílená situace a ještě horší snad bylo, že tu budou mít další novorozenou, která se bude muset vypořádat se ztrátou dětí. Esmé proměnil teprve před pěti lety, ale až po třech začala o něco lépe odolávat lidské krvi. Jenomže to, že přišla o své maličké? Tak s tím se prostě nikdy nevyrovnala. A asi už se to ani nikdy nestane, třebaže teď má alespoň adoptivní děti.

„Nevím, měla jsem o ní vizi. Nemívám je jen tak, proto jsem se ji vydala zachránit,“ hlesla smutně Alice. Netušila, proč se všechno tohle stalo a bylo jí na nic z toho, že nedokázala zakročit dřív…

Do pokoje vtrhla Esmé a Rosalie. Obě se v okamžení zastavily a Esmé, kdyby mohla plakat, tak by se okamžitě rozplakala. Kdo jí to mohl udělat? Vždyť byla těhotná, a teď o… děti přijde. Nakonec se opravdu rozvzlykala, ale bez slz, jen neustálý trhavý pohyb ramenou prozrazoval, jak moc je jí to všechno líto. Do mysli se Esmé teď vtíraly jen bolestné vzpomínky. Carlisle ji ochranářsky objal okolo ramen a pokusil se ji utěšit.

„Jaké zvíře jí to udělalo?“ prskala rozčílená Rose.

„Nevíme, neznali jsme ho,“ odpověděla bezradně Alice, „ale teď už nebude nikomu ubližovat!“ dodala tvrdě a její oči opět sklouzly na dívčin obličej. Trhala sebou a zmítala se, ale oni už bohužel nemohli dělat nic jiného, než naslouchat těm třem doposud bušícím srdcím.

***

Bella si spokojeně plula černou hlubinou a bylo jí víc než příjemně. Nic už netrápilo jak její bolavé srdce, tak neustále zaneprázdněnou mysl. Byla dokonale šťastná, v tohle opojném nevědomí, kdy už jen čekala na to, až si ji tu zanedlouho vyzvednou její blízcí a ona s nimi bude moc odejít někam, kde se jistojistě bude cítit lépe. Do ráje… Alespoň takto si to představovala. Jenomže tenhle překrásně klidný pocit nemohl trvat napořád, což zjistila v okamžiku, jakmile zacítila tu šílenou bolest, která se jí šířila do celého těla. Krk měla jako v ohni, někdo jí ho musel pálit za živa… Chtěla použít ruku a uhasit ty plameny, ale neposlouchalo ji nic. Pomyslela na svoje dítě. Snad necítí tu šílenou bolest co já! Ne, nemůže. To jenom já! Já jsem opustila manžela a zničila tak svazek požehnaný bohem, ten drobeček se přeci ničím neprovinil, plakala v duchu. Byla uvězněná ve vlastním těle, uzavřená ve svojí hlavě, která neustále myslela a stejně tak i cítila. A nemohla s tím absolutně nic udělat. Takže takhle to vypadá v pekle? napadlo ji náhle.

Chtěla zařvat, ať jí konečně někdo pomůže, ale hlasivky nevydaly jedinou hlásku. Vlastně nedokázala otevřít ani ústa… Někdo ji však chytil za ruku, to cítila a bylo to neskutečně příjemné, protože tak nádherně chladila.

***

Alice po chvíli sešla dolů, aby zkontrolovala kluky.

„Co to bylo?“ zeptal se jí okamžitě Jasper. Hlas měl plný bolesti a strachu. „Když jsem viděl, jak se po tobě zuřivě sápe a chňapá…“ nemohl to ani doříct. „Nevím, co bych dělal, kdyby se ti cokoliv stalo.“ Objal ji tak silně, jak to jen šlo. A Alice ho políbila na nos a usmála se. Tak moc Jaspera milovala.

„Nic se mi nikdy nestane! Když mám tebe,“ odpověděla mu s láskou a znovu spojila jejich rty. A když se od něj po chvilce odtrhla, nezapomněla mu zdůvodnit svoje počínání.

„Měla jsem o ní vizi, víš? Takže musí mít něco společného s námi, jinak bych to neviděla,“ dodala a něžně ho pohladila po tváři.

„Miluji tě!“ řekl naprosto oddaně a slastně přivřel oči pod jejím dotykem.

„A já tebe,“ v rychlosti ho ještě políbila na tvář, než opět vyběhla schody do pokoje k té neznámé dívce a čekala.

S Carlislem se rozhodli, že vše nechají, jak je. Děti už by stejně nezachránili. Donesli ji domů moc pozdě. Přeměna začala a tři srdce neustále bila, ale jen jedno dost silně na to, aby to zvládlo. Ta dvě malá pomalu ale jistě přestávala. Jed už se k nim bohužel dostal a nebylo jim pomoci.

Alice tam proseděla skoro celý den a přitom držela tu neznámou za ruku. Nemohla uvěřit, ale neustále slyšela ta dvě malá srdíčka bít, přestože už by neměla. Zrovna, když chtěla zavolat Carlislea, aby se na to přišel podívat, se dívka probrala a zakřičela do ztichlého pokoje. Prohnula se v zádech a roztáhla nohy. Dveře se rozletěly a v nich se objevil Carlisle. Nevěřícně a naprosto ztuhle koukal mezi dívčiny nohy.

„Bože, ona rodí!“ zhodnotil situaci. Jak je to možné? Měla se měnit. Jed už děti zřejmě zabil. Nebo ne? Měly se v jejím těle rozložit, jed je měl spálit, ale tohle? Nevěděl, co si o tom všem myslet. Vyhnal zbytek těch, co se objevili ve dveřích hned za ním pryč. Zavřel za sebou a přistoupil k hnědovlasé dívce.

„Alice, pomůžeš mi. Potřebuju čisté ručníky, teplou vodu, hodně teplé vody a nůžky…“ A než to stačil doříct, Alice už mu nesla čisté ručníky a Esmé zrovna ohřívala vodu.

„Jak se jmenuješ, zlatíčko?“ zeptal se neznámé Carlisle.

„Bella,“ zakřičela, když přicházela další kontrakce. „Co… se mi to… stalo?“ ptala se zoufale se slzami v očích.

„Rodíš, a to ostatní ti vysvětlím později, teď pořádně zatlač!“ dirigoval Bellu.

Dole Rose s Esmé malinko pookřály, ačkoli ani zdaleka nevěděly, jak tohle všechno dopadne. A Emmett s Jasperem seděli jak pěny v obýváku a pro jistotu ani nedýchali, když se najednou ozval dětský křik.

***

První na svět přišel chlapeček s tmavě zelenýma očima. Měl už i pár světle hnědých vlásků, které házely zvláštní bronzový lesk. Byl tak moc podobný jedné osobě… Když ho Bella uviděla, rozplakala se jako malá holka nad tou nádherou, které stihla dát život. Její drobeček byl tak neskutečně překrásný a konečně jej mohla spatřit v celé jeho kráse. Dokonce ani nedokázala smutnit nad tím, že je tolik podobný jeho otci. Děťátko si vzala nějaká černovlasá dívka a poodešla s ním k jednomu malému bílému lavóru, aby jej mohla umýt. Ale z jejího opojného štěstí a pokukování po jejím synovi ji vytrhl ten neznámý muž.

„Bello, zatlač!“ znovu jí rozkázal. A když po něm hodila nechápavý pohled, osvětlil jí celou situaci. „Čekala jsi dvojčata…“ Bella nedokázala skrýt ten vyděšený výraz, ale jeho radu poslechla. Bolesti už skoro necítila, protože její tělo se pomalu dostávalo na práh mezi příšernou bolestí, až skoro k otupělosti. Najednou byla jako v mrákotách. Všechno kolem ní se začalo rozmazávat, ale ona se ze všech svým posledních sil snažila bojovat. Tlačila a těžce dýchala. Chtěla vidět i své druhé dítě, které se pomalu dralo na světlo…

„Je to holčička,“ vydechl naprosto omámeně ten muž, a hned na to se Bella propadla do nevědomí. Tělo jí bolelo pořád stejně, ale ona odplouvala na hebkých sametových peřejích, a už necítila žádné pekelné spalování. Snila.

***

Najednou se opět ocitla v klášteře. Stála u dveří svého pokoje a právě vcházela dovnitř. Bylo to pár dnů poté, co jí tam sestry dovolily zůstat, a ona začínala pociťovat první příznaky svého těhotenství. Tohle bylo už třetí ráno, kdy zvracela. Otevřela dveře a všimla si, že na její chudé palandě sedí zachmuřená sestra Agáta.

„Zlatíčko,“ promluvila trošku smutně, „copak se to s tebou děje? Jsi nějaká bledá a v těchto posledních dnech jsi každé ráno vyvrhla veškerý obsah tvého žaludku… Máme o tebe strach.“ Bella spojila ruce a nervózně sklouzla pohledem ke kamenné zemi. Zdálo se jí daleko jednodušší, když mohla pozorovat jisté nedokonalosti těch různě velkých tmavě šedých kamenů, než se podívat do těch milých tmavomodrých očí sestry Agáty. Přišlo jí neskonale líto, že nepověděla veškerou pravdu okamžitě, ale měla takový strach, že by ji poslaly pryč. A tak jednoduše mlčela.

„Já… musím vám něco říct,“ nešťastně polkla. „Asi byste měla vědět a vlastně nejen vy, ale všechny sestry tady, že já…“ Třebaže to nebylo nijak složité na výslovnost, Belle se veškerá další slova zasekla uvnitř.

„Ano?“ pokoušela se jí pomoci sestra Agáta. „Ať je to cokoliv, jistě si s tím poradíme. Bůh je všemohoucí a nikdy tě neopustí, mé dítě. Miluje nás všechny stejně.“

„Těhotná,“ šeptla směrem k palandě, „jsem těhotná,“ zopakovala už s daleko větší razancí. Pohledem místo podlahy raději těkala po stěnách, než po té milující osobě, která seděla na její posteli. A když uslyšela rychlý udivující nádech, její nervozita ještě zesílila.

„Cože?“

„Jsem těhotná. Už tak měsíc a půl,“ poprvé pohlédla sestře do očí. Jenomže žádné opovržení v nich nenašla. Ne. Dokonce ani smutek, neštěstí nebo další negativní emoce. Ona se na ni koukala naprosto šťastným a okouzleným pohledem. Bella nemarnila ani vteřinu a skočila sestře spokojeně okolo krku.

„Bože, měla jsem takový strach, že jakmile se to dozvíte, vyhodíte mě,“ pofňukávala.

„To bychom nikdy neudělaly,“ obhajovala sestra Agáta i ostatní řeholnice. I když tušila, že je tu jedna, která tohle těhotenství zrovna dvakrát neuvítá. A jak si myslela, tak se i stalo.

„Tak to teda ne! Měly bychom ji poslat domů k jejímu manželovi… tohle je hřích. Ona tu žije jako hříšnice a v jejím lůně se bude rodit zas jen další hřích, pokud se okamžitě nevydá zpátky tam, kam podle božího zákona patří. K manželovi. Ten se o ni má postarat. O ni a její nenarozené dítě.“

„Ale sestro Klodvigo, přece víš, že ona by se ke svému manželovi nikdy nevrátila. Chceš, aby jak ona, tak děti vyrůstaly na ulici? Tušíš, co je vůbec matka schopná udělat proto, aby dětem zajistila obživu?“ Ozval se studený hlas sestry Agáty. Nikdy nechápala, jak může někdo, kdo je věřící, mít takhle studené srdce. Pohledem koukla na Bellu, která se krčila na dřevěné židli a pozorně naslouchala téhle výměně názorů, na jejímž konci se měla dozvědět ten důležitý ortel, který bude vynesen jak nad ní, tak nad tím drobečkem, který v ní vyrůstal. Zrovna se k ní otáčely hlavy všech přítomných sester, když se jí opět všechno rozmlžilo.

***

Jakmile se znovu probudila, rozespale se podívala po tmavém pokoji. Do uší se jí donesl zvuk dvou bijících srdíček někde poblíž. A to nebylo jediné. Slyšela taky jejich klidný dech. Tělo ji bolelo jen nepatrně a nejvíc o sobě dávalo vědět asi dole. Prsa měla napnutá a plná. Břicho prázdné, ale i přesto vypadalo pevně, jako by snad ani nerodila. Celá zmatená si po něm přejela rukou a zkusila se zkoncentrovat trochu víc a do uší ji uhodily další hlasy, které byly celkem daleko, ale postupně se začaly přibližovat. S tím, jak se mezi nimi krátila vzdálenost, její srdce pomalu začínalo přidávat. Bože, co se to tady děje? Kde to jsem? Kde jsou moje děti? Co se to se mnou stalo? V mysli se jí točilo nespočet otázek a ona naprosto vyděšená nevěděla odpověď ani na jednu z nich.

Najednou se dveře pokoje otevřely a dovnitř nakoukla ta dívka s černými vlasy. V ruce držela petrolejku a naprosto šťastně se usmívala. Bella v sobě nedokázala potlačit počáteční šok a zděšení, třebaže si ji pamatovala. Ano, to ona pomáhala tomu muži, když rodila a byli to zřejmě oni, kdo ji zachránili ze spárů toho divokého člověka. Vlastně to asi ani člověk nebyl. Hrůzou ji roztřásla jen pouhá vzpomínka na jeho rudé oči.

„Ahoj,“ probrala ji z transu ta neznámá. „Jsem Alice,“ představila se a elegantně vplula do pokoje. „Omlouvám se za tu lampu, normálně bych rozsvítila, ale nechtěla jsem probudit ty dva,“ ukázala prstem kousek vedle postele, na které ležela. Byly tam dvě kolébky. I v tom matném nažloutlém světle si všimla, že jsou z masivního dřeva a z vršku vykukovaly u obou dvě bílé peřinky. Bella automaticky stáhla přikrývku, spustila nohy na zem a vydala se k tomu místu, odkud slyšela ta dvě překrásná srdíčka. A když došla až k nim, neuniklo jí, že jeden z jejích maličkých nespí. Jenom pohyboval těmi nesmírně drobnými prstíčky. Okamžitě si jej vzala do náruče a přivinula si ho k sobě.

„Asi bude mít hlad,“ promluvila na ni Alice, hned za jejími zády. Bella se na ni překvapeně podívala, pak sjela pohledem na tvářičku toho drobečka v jejím náručí. Tušila, že to asi bude pravda, ale nikdy děti neměla a netušila, co je k tomu všemu potřeba. Jestli ho má krmit tady, teď a před tou dívkou? A jakoby Alice vycítila její pochyby.

„Nechám tě o samotě,“ usmála se na ni mile, položila lampu na stoleček kousek od ní a odešla pryč. Bella se vrátila zpátky k posteli a s křehkým nákladem ve svém náručí zacházela tak opatrně, jak toho jen byla schopná. Opět jej láskyplně položila na peřinu, vysvlékla si tu noční košili, kterou na sobě vlastně měla poprvé, přivinula si zpátky k sobě svůj poklad a navedla si ho k prsu.  A mezitím, co se to malé zlatíčko krmilo, přemýšlela nad jmény pro oba její uzlíčky. Původně už něco málo vybrané měla, ale pořád se jaksi nedokázala rozhodnout. Nakonec chlapce pojmenovala Anthony. Byla to taková nostalgická památka na jeho otce, kterému se tak moc podobal. Bylo to Edwardovo druhé jméno a ona alespoň tímhle způsobem chtěla ty dva spojit. A pro holčičku? Sophie. Takhle se totiž jmenovala její babička a byla to neskutečně milující osoba. Bella na ni měla z dětství jen ty nejlepší vzpomínky. Nikdy nebyla odměřená, právě naopak, takže v tomhle měla jasno už dávno.

Věděla, že její odporný manžel svoje děti nikdy neuvidí, což jí bylo skutečně líto, ale nechtěla se s ním už nikdy vidět. Další věc, kterou bude muset vyřešit, bylo bydlení. Tady ji jistě nenechají, navíc tu bylo tolik nevyřešených otázek. Ten muž s rudýma očima, tihle cizinci, kteří jí tak velkoryse pomohli a v neposlední řadě i to, že s ní něco nebylo v pořádku. Tušila to, ne, věděla, že je něco jinak, ale neměla nejmenší ponětí, co. Znovu koukla dolů na své maličké.

„Anthony,“ zamumlala si spokojeně mezitím, co ten drobeček pomalu usínal v jejím náručí. Ale skoro nepatrně pořád pil a svoji malinkatou ručičku měl položenou na jejím ňadru. „Jsi tak podobný otci, víš to?“ šeptala skoro neslyšně. Tonyho očička se zatřepala a on najednou usnul. Bella se usmála, postavila se a odnesla jej zpátky do kolébky. Očima těkala mezi těmi dvěma zázraky, kteří tak spokojeně pospávaly a přistihla se nad tím, že třebaže její situace je úplně šílená, ona je naprosto šťastná. Má pro koho žít a o koho se starat. Prohlédla si svoji drobounkou holčičku a všimla si, že i ona má úplně stejnou barvu vlásků, no spíš chmýří, jako její bratříček. S naprosto obdivnou úctou, mateřskou láskou a pýchou pohladila po hlavičce nejprve jednoho prcka a hned nato i druhého, pak se odešla znovu obléknout. Co kdyby tam opět někdo vešel.

A hned jak se nasoukla do košilky, dveře se skutečně otevřely a dovnitř se potichu vehnala Alice.

„Bello,“ vypustila mírně káravým tónem, „příště jej musíš nechat odříhnout,“ už se na ni zase usmívala. Zato Bella byla zase jednou pořádně zmatená z tohohle jejího přátelského tónu a chování. Alice ji chytla za ruku a táhla ke dveřím.

„Pojď, potřebujeme si s tebou promluvit.“

 

 

Edward

Moje letargie už byla do nebe volající, ale jakmile se ozvalo klepání na hlavní dveře, nemohl jsem jinak, než si znovu malovat růžovou budoucnost. Mé pozitivní já doufalo, že ji konečně našli, a to živou a zdravou. Z jiné možnosti, než z téhle, mě pokaždé bolestivě píchlo u srdce.

V okamžení jsem vyskočil na nohy a doběhl otevřít sám. Nechtěl jsem čekat ani sekundu navíc, než se sem dobelhá majordomus nebo služebná. Byl by to ztracený čas. Vzal jsem za kliku a moje natěšená tvář se rozplynula v okamžiku, když jsem zjistil, že ta osoba ve dveřích není moje milovaná Bella. Stála tam ale její nejlepší přítelkyně a měřila si mě naprosto opovržlivým pohledem.

Byl jsem úplně mimo a nic nechápal, co to má všechno znamenat?

„Pane, proč jste nepočkal? Otevřel bych sám,“ omlouval se mi za zády služebný, ale já jeho další slova umlčel zvednutou rukou.

„To je v pořádku,“ poslal jsem ho pryč a otočil se zpátky k návštěvě.

„Zdravím Moyro, co tady děláš, jestli se smím zeptat?“ pokoušel jsem se předstírat úsměv, ale zřejmě mi to moc nešlo.

„Můžu dovnitř?“ Sice se zeptala, ale na souhlas nečekala a proklouzla kolem mě do domu.

„Pojď klidně dál,“ utrousil jsem mírně sarkasticky. Ona se však jen porozhlédla po domě, a když nikoho neviděla, vyřítila se proti mně a její rychlá a přesná dlaň dopadla na mou tvář. Šokovaně jsem udělal pár kroků zpět, ale to ji nezastavilo.

„Zvíře!“ křičela potichu a přitom mě pěstmi mlátila do hrudi. Nechápal jsem její pohnutky, tak jsem jen chňapl její ruce a uvěznil je v těch mých.

„Co se děje?“ ptal jsem se naprosto zmateně, ale i rozzlobeně.

„Jsi odporný, podlý vyvrhel a lhář! Jak jsi jen mohl!“ křičela už mírně nahlas. „Všechna ta křivá prohlášení, že tě tvoje manželka opustila z neznámých důvodů… To jistě, když sis to rozdával se služebnou hned to ráno po vaší svatební noci! Jsi jen odporné zvíře! Zničil jsi obě vaše rodiny!“ lomcovala sebou teď daleko vehementněji, že jsem měl problém ji udržet. Ale to, co řekla, mě naprosto odrovnalo. Jak se to jen mohla dozvědět?

„Jak to víš?“ vmetl jsem jí vztekle do tváře.

„Takže je to pravda,“ konstatovala posmutněle.

„Na něco jsem se tě ptal,“ okřikl jsem ji.

„Napsala mi dopis,“ řekla jako by nic. Tohle její prohlášení mě naprosto zmrazilo a já nebyl schopný jedné jediné myšlenky.

„Jak? Kde? Je v pořádku?“ vypadlo ze mě naprosto neřízeně.

„Ano, teď už jsou v pořádku,“ povzdechla si Moy a mně nešla do hlavy její slova. Jak jsou? Co to mělo znamenat? To už si Bella našla někoho jiného? Takhle rychle? Nebo co jiného v tom ještě mohlo být? Vzal jsem ji za paži a odvedl do salónku, kde momentálně nikdo nebyl. Tohle mi teda bude muset vysvětlit a ten dopis budu chtít taky vidět.

„Máš ho u sebe? Myslím to psaní…“ zvědavě jsem po ní pokukoval.

„Ano,“ chytila si kabelku a držela ji nalepenou na těle. Můj neveselý úsměv ji musel přesvědčit o tom, že i kdyby se sebevíc snažila ji přede mnou ubránit, stejně se k ní dostanu a k tomu dopisu uvnitř jakbysmet. Opravdu mě neskutečně šimraly dlaně nutkavou touhou jí tu kabelku vyrvat a okamžitě se dostat k jejímu obsahu, ale byl jsem vychovávaný jako gentleman.

„Můžu ho vidět?“ zeptal jsem se s tichým očekáváním vepsaným ve tváři.

 

3. kapitola X 5. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 4. kapitola:

 1
3. Paes
21.10.2011 [12:53]

Paesjsem tak ráda, že ty děti žijou Emoticon i když nevím proč, ale to je jen drobný problém Emoticon perfektně píšeš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Wera
19.10.2011 [15:20]

Wera Emoticon Emoticon Emoticon

1. kikuska
07.06.2011 [19:55]

no som zvedavá čo povie Edward na to že má 2 deti Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!