Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel Tempo 3. kapitola

09.03.2011 (08:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6646×

Oblékla si šaty, které na sobě měla i včera a potichu se vydala do jídelny. Měla stažené hrdlo z toho, až bude muset potkat svého vznětlivého manžela. Netušila jak se k němu chovat, ale jaké bylo její překvapení, když tam Edwarda nenašla. Kde asi může být? Vzala si čerstvě upečenou housku a s chutí se do ní zakousla. Po té včerejší noci a vlastně i dnešku jí opravdu vyhládlo. Stále ještě s polovinou snídaně v ruce se ho váhavými krůčky vydala hledat. Bohužel to tu ale neznala.

Když vystoupala schody, vyhnula se jeho ložnici, protože tušila, že tam ho stejně nenajde a vydala se dál do chodby. Opatrně otvírala všechny možné pokoje a plaše do nich nakukovala, než došla skoro až nakonec. Ale pokud se nemýlila, tohle měla být část domu určená služebnictvu… a Edward pořád nikde. Chtěla to už vzdát, když najednou zaslechla divné rány a otřesy, které se linuly právě z jednoho pokoje úplně vzadu.

Potichounku došla až k jejich prahu a nesměle vzala za kliku. Srdce se jí ozývalo až v krku, tep byl ve hvězdách, a aniž by panty třeba jen malinko zaskřípaly, dveře se lehce a tiše rozestoupily. Jenže scénu, která se jí tak náhle naskytla, si nedokázala představit ani v těch nejkrutějších snech. Bellou ten ohavný výjev naprosto otřásl, a ne jen obrazně, opravdu se chvěla od hlavy až k patě. Automaticky upustila zbylou housku, která vzápětí zcela neslyšně dopadla na podlahu a ruka jí vystřelila k ústům, aby tak uvěznila ten zděšený výkřik, který se z ní dral ven. Nedokázala uvěřit, že to zvěrstvo, odehrávající se ani ne pár metrů od ní, je skutečnost. Jediné na co se momentálně zmohla, bylo nevěřícné kroucení hlavou… Hlavní aktéři byli tak polapeni v jejich… zvířecích pohybech, že ani nepostřehli tu drobnou hnědovlasou osůbku, která je z povzdálí jen potichu pozorovala se žalostivě staženým obličejem.

Po těle se jí přehnal mrazivý příboj, který postupně, přesto však účinně spaloval všechno dobré a probouzel jen zármutek a utrpení. Na prsou cítila svíravou bolest a oči se jí zalily hořkými slzami. Nešťastně si uvědomila, že ten tvor před ní je osoba, se kterou bude muset sdílet společné lože až do dokonce života… a nejen to. Jen při pomyšlení, že snad k něčemu takovému začínala něco cítit… měla chuť si za takovou nestydatou pitomost napráskat. Takhle to rozhodně nechtěla nechat…

Tiše vycouvala, aniž by za sebou opět zavřela a vší rychlostí se rozběhla ven z tohohle ďábelského domu. Od ničemného manžela… Pryč od toho odporného člověka, za kterého ji donutili se provdat. Nenáviděla ho celou svojí duší, a ve svém životě jej už nechtěla nikdy víc spatřit. Věděla, že to co se momentálně chystá udělat, jistojistě překazí pozitivní styky mezi jejich rodinami, ale ona zkrátka nemohla být s někým, kdo si jí dostatečně neváží a hned posvatební noci ji vymění za služebnou. Ještě celá uplakaná, chvatně opustila ten palác neřesti a zbrkle vyběhla na rušnou ulici.

Proč mi to udělal? Ptala se sama sebe, mezitím co pěšky klusala směrem, kde se kdysi cítila doma. Dnes už ne. Nepochopili by ji… vlastně se o to ani pořádně nesnažili. Znovu se vrátila v myšlenkách k tomu, co viděla a co jí ten arogantní zmetek udělal. Jak uboze a sprostě si s ní zahrával. Netušila, jak se celou tu noc dokázal tak bravurně přetvařovat a kde v sobě vůbec dokázal vzít všechnu tu něžnost… Asi od ní očekával něco jiného, ale mohl si s ní o tom nejprve alespoň promluvit. A ne ji podvést ihned potom, co se spolu milovali…

Cestou ani jednou nezpomalila, třebaže pláč ji mírně oslepoval, jenomže neměla času nazbyt. Musela pryč… Momentálně se cítila naprosto pošpiněná.

Zastavila až před Swanovic rezidencí, jejím bývalým domovem a hřbetem ruky si urychleně otřela mokré tváře. Jeden hluboký nádech a výdech… pokoušela se uklidnit, ačkoliv to šlo velice obtížně. Urychleně vyšlapala těch pár schodů až k honosným ručně vyřezávaným dubovým dveřím a zaklepala těžkým kovovým klepadlem. V mžiku se před ní rozestoupily a na prahu se na ni mile usmál majordomus. Opětovala jeho pozdrav, a aniž by se ohlédla, odběhla do svého pokoje v prvním patře. Z pod-postele vytáhla jeden menší kufr a začala do něj házet veškeré lepší oblečení. Peněz sice moc neměla, ale tušila, kam si je její otec v pracovně schovává. Snažila si zchladit hlavu a díky vzteku, který jí v tom opravdu neskutečně vypomáhal, zapomněla dokonce plakat. Jediné, co mělo momentálně smysl, bylo přemýšlení nad tím, co dál… Jenže její hloubání bylo rázně přerušeno, když se dveře pokoje otevřely a dovnitř nakoukla matka.

„Bells, miláčku, co tady děláš?“ ptala se horlivě.

Pro výmluvu naštěstí nemusela chodit daleko: „Edward mě před chvílí přivezl, ať si prý zabalím věci na svatební cestu. Chce vyjet dřív. Za chvíli by se pro mě měl vrátit,“ odpověděla s hlavou jen napolo vytočenou, přičemž si obličej nechala zastínit i závojem svých tmavě vlnitých vlasů. Koutkem oka pozorovala překvapenou tvář svojí matky, a tak přidala ještě pousmání, aby nepochybovala o jejím předstíraném štěstí.

„Ale zlato, víš přeci, že by ti zabalila služebná.“

„Ano, ale chtěla jsem to udělat sama. Ona by mi stejně nezabalila věci, které chci.“ Další simulovaná spokojenost pozvedla Belliny koutky v hranném úsměvu.

„A jaká byla včerejší noc?“ ptala se jí zvědavě matka a zřejmě se neměla k odchodu.

„Mami,“ vyhrkla Bella rozrušeně a rychle se otočila, aby ta osoba u ní v pokoji nemohla zahlédnout její vlhnoucí oči. A ačkoli se sebevíc snažila ty zrádné slzy udržet, nedokázala to.

„Promluvíme si o tom později, ano? Však už to skoro mám. Za chvíli za tebou přijdu,“ řekla tak rychle, jak to jen šlo, dokud jí bolest ještě neprosákla i do hlasu. A jakmile uslyšela bouchnutí dveří, úlevně si oddechla, dobalila kufr a urychleně se převlékla do něčeho pohodlnějšího. Počkala ještě pár minut, a pak pomalu opustila tohle místo jejího překrásného dětství bez toho, aby ji kdokoliv viděl… Zadním vchodem a vydala se vstříc svému novému osudu. Jistě obtížnějšímu, ale za to snad šťastnějšímu a hlavně bez jejího záletnického manžela.

***

Edward zezadu zuřivě přirážel a služebná vzdychala jak smyslů zbavená. Narážel do ní tak zběsile, že ji to možná bolelo, ale jemu to bylo úplně jedno, protože na ničem, a na nikom nedokázal nijak utišit svůj momentální hněv. Nepomohlo mu ani to, že i když ho služebná bravurně sváděla, tak se mu prostě vůbec nepostavil. Musel pomyslet na Bellu a její tělo, aby jí to mohl udělat. Navíc už s ní byl dost dlouho a vyvrcholení pořád nikde… Tahle byla vážně odporná a celá vytahaná. Ještě dvakrát přirazil, a pak to vzdal. Raději z ní vyklouzl a znovu si zavázal župan.

Jenomže když se otočil k odchodu, všiml si, že dveře do pokoje jsou otevřené… ale on je přece zavíral? Jakmile uviděl ten zbytek housky na zemi, ihned mu to došlo. On zavíral, ale někdo jiný otevřel. Jeho mysl to nechtěla přijmout tak snadno, ale jasné počty dávaly dohromady všechno potřebné. Kromě něho a Bell byla v domě už jen ta služebná.

Srdce mu obalil chlad. To nesmí být pravda, nechtěl jí ublížit tímhle hnusným způsobem. Tohle se opravdu nemělo stát. Jenomže až pozdě si uvědomil, že tuhle chybu už zřejmě nebude moct vzít zpátky. Za všechno mohl jen jeho vztek, kdyby nebyl tak impulzivní… v duchu nadával na svůj vznětlivý charakter.

Edward se ji pokoušel najít. Otevíral všechny dveře, kde doufal, že by mohla být, jenže Bellu nikde nenašel. Jako poslední si tedy nechal svoji ložnici… bál se, že ji tam najde zhroucenou a plačící, nebo možná ještě hůř. Snažil se to co nejvíc oddálit, protože netušil, co by jí měl říct, nebo jak se za to všechno omluvit. A pak se opět navztekal a prudce otevřel. Proč by měl cokoli vysvětlovat? Je to jeho žena a basta. Takže s ním bude muset zůstat jak v dobrém, tak zlém. I když už teď zadoufal, že Bell jednoho dne přesvědčí, aby mu tuhle hloupost odpustila. O ostatních nevěrách, které jisto jistě budou následovat, se ale už nikdy dozvědět nesmí… To je přece základem šťastného manželství.

K jeho udivení tam však nebyla, a ani v koupelně. Rychle se oblékl a vydal se k domu, kde bydlela.

***

„Dobrý den, je tady Isabella?“ zeptal se ihned ve dveřích její matky. Ta se na něj jen nejistě podívala a změřila si ho zvědavým pohledem.

„Jistě Edwarde, ale nechápu, proč se mě na to ptáš? Sám si ji sem dovezl… Je nahoře a balí si věci na svatební cestu. Říkala jsem jí, že to za ni udělá služebná, ale nechtěla. Tak jsem tam Bell nechala. Za chvilku už by stejně měla přijít dolů,“ odpověděla v okamžiku zpátky.

On ji sem ale nepřivezl, takže šla pěšky. Zatracená ženská! Zanadával v mysli na tenhle její hloupý útěk. V rychlosti obešel Bellinu matku a vyrazil nahoru. Schody do patra bral po dvou doufajíc, že ji tady v některém pokoji skutečně najde. Nikomu raději nevysvětloval, jak se věci opravdu mají, a pokoušel si namluvit, že Belle dokáže všechno vysvětlit a ona jej bude schopná pochopit. Jistě bude zhroucená a on ji bude muset utěšovat, ale udělá to velmi rád. Pomalu, avšak jistě si začínal uvědomovat, že bez Belly se mu být nechce. Stačilo jí, aby se s ním jednou jedinkrát vyspala a hned si ho omotala okolo prstu. Za chvíli jí budu zobat z ruky, pomyslel si malinko hořce.

Jenomže si jen stačilo představit, co s ním tak dokonale prováděla dnes ráno a bude klidně skákat po čtyřech, když to Bella bude chtít. Začínal lehce panikařit, protože neslyšel pláč, jekot… prostě nic. Ticho. Naprosté a úplné. A chvíli mu trvalo, než našel její pokoj. Pohledem ho přejel, chvíli se zastavil na piánu, ale Bella? Nikde. Zase ho přepadl ten nechvalně známý ledový pocit, jako by mu něco mačkalo srdce. Schody seběhl stejným způsobem jako před chvílí, když je vybíhal.

„Nahoře není!“ vyhrkl zadýchaně.

„Ale to není možné, uběhla sotva půl hodina, co jsem s ní mluvila,“ vyděsila se Bellina matka. „Co to má znamenat?“ zeptala se nevěřícně. Edward však věděl moc dobře, co se stalo, ale ani za mák by se k tomu nepřiznal. Těžce polkl a snažil se zklidnit svoje rozdivočelé srdce.

„Ráno jsem se vzbudil a… ona nikde,“ zalhal nakonec zbaběle. Vypadalo to, že ho jeho manželka opravdu nadobro opustila. Ale kam mohla jít?

***

Pátrání probíhalo už měsíc, ale po Belle nebyly naprosto žádné stopy. Jako by se do země propadla…

Edward zrovna ležel odevzdaně na posteli a bezmocně si povzdechl. Z oka mu utekla jedna jediná slza, která se svezla napříč spánkem a ztratila se v jeho bronzových vlasech. Rychle setřel tu mokrou cestičku, kterou po sobě zanechala. Jak jen mohl být tak krutý a bezcitný? Ona se mu odevzdala, dala mu svoji nevinnost a on to všechno nové a hezké mezi nimi, co se tak slibně rýsovalo, takhle jednoduše zničil. Možná, že někde trpí hlady, nebo hůř… Tak moc si přál, aby se konečně našla. Chtěl se jí za všechno co nejdřív omluvit a prosit o odpuštění, dokud by mu skutečně neodpustila. Dokonce by se k té lži přiznal, jen aby s ním zůstala, a aby se po ní nikdo nemohl vozit za to, že tak náhle utekla. On si byl moc dobře vědom, proč to udělala. Uhodil pěstí do matrace postele, aby tak ventiloval svůj nezměrný vztek. Všechno to opravdu dokonale pokazil. Kdyby jej tak neviděla… On by stejně dřív nebo později přišel na to, že vlastně ani jinou nechce. Škoda, že mu to nedošlo dřív. Proč jen musí být tak výbušný… Bolestně zařval do ticha pokoje.

***

Bella se často přesouvala a schovávala, bylo jí naprosto jasné, že po ní budou pátrat. Kdo ví, co jim ten odporný zmetek nakukal, pomyslela si zoufale. Ale proč by ji to vlastně mělo zajímat? Bylo to už bezmála měsíc, co byla na cestách. Tu a tam ji někdo svezl kus povozem, ale většinou se přesouvala pěšky. Ovšem nejtěžší ze všeho bylo to, že se musela tahat s jedním vcelku těžkým zavazadlem a penězi, u kterých jí hrozilo, že brzy dojdou, nebo jí je někdo ukradne. Tohle byl třetí den, co šla pouze pěšky a celé tělo jí už začínalo nesnesitelně bolet, navíc jí často bývalo i špatně. Hlavně po ránu.

Chtěla se konečně někde schovat, někde, kde ji nebudou moci už nikdy najít. Někde, kde bude mít klid a hlavně svatý pokoj od jejího bývalého života.

Peníze pomalu docházely a ona si jen posteskla nad tím, že tenkrát měla vzít víc. Bude si muset co nejdřív něco najít. Místo, kde ji nechají najíst a vyspat a ona jim zato pomůže s prací… Na malý moment si dovolila zapřemýšlet nad domovem a rodiči. Tak moc jí chyběli, i když by ji určitě nutili, ať se okamžitě vrátí k Edwardovi. Hned, jak pomyslela právě na něj, se jí do vzpomínek vloudila jejich společná noc a v ten moment jí napadla jedna šílená myšlenka. Ano, musel to být hrozný omyl… Jenomže při dalších přepočtech už měla neblahou jistotu. Mám už nejméně dvoutýdenní zpoždění, bezradně se chytla za hlavu. Tohle bylo poprvé, co se jí její perioda zpozdila, což znamenalo jediné…

Z toho zjištění se s ní svět roztočil a udělalo se jí ještě víc zle. Ačkoli s ním už dlouho není, ještě pořád jí přidělává jedině problémy. Jako těhotnou ji nikdo nikde na práci nevezme. Zoufale a naprosto bez zábran se rozbrečela. Co budu dělat? Opakovala si stále dokolečka, navíc jí v žaludku hlasitě zakručelo, jako by jí dávalo najevo: „Musíš víc jíst!“

Odploužila se k jednomu obchůdku, který byl v téhle vcelku úzké a špinavé uličce osamocený. A přesto vypadal čistě. Prodávaly se v něm potraviny, tedy hlavně ovoce. Bedýnky naplněné červenými a zelenými jablky a hruškami přilákaly její žaludek blíž. Pár si jich vzala a zrovna, když platila svůj menší nákup, zaslechla dvě ženy hned za ní, které se bavily o nějakém klášteře tady poblíž na kopci blízko lesů. Netušila, jak se jmenuje, ony to nezmínily, nebo je neslyšela, ale klášter? To mohla být její příležitost, třeba ji tam alespoň na pár dní nechají. A to jí dalo alespoň malou naději a vyhlídku na lepší zítřek. Ano, vydá se tam, třeba ji neodmítnou…

Než se ale dostala až k těm obrovitým dveřím kláštera, začalo se už nekompromisně smrákat. Les, který obklopoval celý ten překrásný klášterní komplex, začínal působit dost zlověstně. Připomínal jí dvě obrovské, tmavě zelené paže, které chtějí tu nádheru udusit ve svém rostlinném objetí… Projel jí chlad.

Ohnula se a zapřela si dlaně do stehen, aby mohla jednodušeji nabrat vzduch. Potřebovala se vydýchat, přeci jen to byl pořádný výšlap a ještě tak daleko od civilizace. Pokud ji tady nechají, tak už ji snad nikdo nenajde. A pokud ne, no doufala, že sestry budou tak neskutečně laskavé a nechají ji tu přespat alespoň do rána. Pousmála se a pro jednou si dovolila doufat. Zaklepala na dřevěná vrata.

Jeptišky se nejprve zdráhaly, ale když jim vypověděla celý svůj smutný příběh, přijaly ji ochotně mezi sebe. Samozřejmě ne všechny, některé s ní nesouhlasily. Před bohem byla vdaná a měla své povinnosti vůči manželovi, kterého ale opustila a to byl podle nich hřích.

Bella jim byla tolik vděčná za to, že ji tam nechaly. Ale své jediné tajemství, které se dozvěděla teprve dnes ráno, si prozatím nechala jen pro sebe. Později jim to jistě prozradí, ale momentálně neměla nejmenší chuť a vlastně ani odvahu. Bála se, že by ji odsud vyhodily a ona tak moc potřebovala klid a odpočinek.

Děti v jejím lůně pomalu rostly a ona neměla nejmenší ponětí, že bude mít dvojčata. Nedovolila si nenávidět to, co se uvnitř jejího těla vyvíjelo. Byl to nový život a pro Bellu znamenal dar. I když byl zplozen tím, kterého z duše nenáviděla. Ten drobeček za to nemůže, opakovala si neustále dokola, když jí mysl sklouzla do starých a bolestivých vzpomínek.

***

(O osm měsíců později v klášteře.)

„Sestro Agáto, zajdu do lesa na houby, je jich teď všude plno,“ natáhla se energicky po košíčku Bella.

„Isabello, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Každou chvílí se bude chtít narodit to malé. Nemuselo by to dopadnout dobře. Raději popros o pomoc sestru Klodvigu,“ vysvětlovala mile sestra Agáta.

„Ne, to ne! Raději pro ně zajdu já a… budu opatrná. Slibuji! Nepůjdu daleko, jenom tady na kraj lesa, a kdyby se mi mělo něco stát, zakřičím,“ řekla ještě spěšně Bella, když odcházela ven z kuchyně. Měla tak neskutečnou radost. Hnusné vzpomínky už ji navštěvovaly jen zřídka a ona se nemohla dočkat okamžiku, až pozná toho prcka, který se měl každým dnem narodit. A její tělo jí to dávalo znát. Nesnesitelně ji bolela pánev a páteř, pak taky ty oteklé nohy…

„V žádném případě nepůjdu daleko,“ zamumlala si ještě pro sebe a pohladila tu malou vzducholoď, která rozhodně nevypadla jenom jako vystouplé bříško. Přemýšlela nad tím, jestli je to normální, že je takhle obrovská…

Usmála se na svoje bříško a než došla k pěšince lesa, neustále ho s láskou hladila. Bude muset popřemýšlet, co pak. V klášteře ji sestry jistě nenechají napořád a ani ona tam nechce zůstávat víc, než je potřebné. Jednou snad bude moct znovu spatřit svoji rodinu. Třeba se na ni ani nebudou zlobit, pak ale zatřepala hlavou, aby se uklidnila a vyhnala tyhle nesmysly z hlavy. Jistěže by se na ni zlobili, a pokud ne matka, tak otec jistě ano. Věděla moc dobře, že by z ní sedřel kůži za to, jak zesměšnila nejen jeho, ale i Masenovic rodinu. Pomalu se vydala po cestičce malinko hlouběji do lesa.

Měla už alespoň půl koše a zrovna se skláněla pro další. Bylo parno, ale vlhko, což bylo naprosto ideální prostředí na sbírání hub. Bylo jich tu totiž opravdu požehnaně. Hodila jej k ostatním, rukou se zapřela v kříži a napřímila se, protože jí dnes přímo nesnesitelně bolela záda. Otřela si pot z čela zrovinka v momentě, když si ho všimla. Stál tam, asi pět metrů od ní. Muž se sněhově bílou pletí. Oči měl rudé, byl oblečen jen v ošoupaných černých kalhotách, jinak na sobě nic neměl, dokonce ani boty a se zaujetím ji pozoroval. Bylo to poprvé od doby, kdy před ní opět stál napůl vysvlečený muž a ona se malinko začervenala z myšlenky, že je opravdu až neskutečně nádherný a přitažlivý. Než ze sebe ale stihla vydat třeba jen hlásku, stál už těsně před ní. Z hlavy jí v momentě uteklo všechno a zůstala jen jedna otázka… Jak to udělal? Překvapeně se zeptala sama sebe a zmateně zamrkala. To není možné. I když byl tak neskutečně krásný, bylo na něm taky něco divného… ty karmínové oči a sněhově bílá kůže… Srdce se jí strachy sevřelo, když se na ni usmál a přitom ukázal svoje sněhově bílé zuby.

„Prosím, ne…“ poslední, co ještě stačila říct, než se jí zakousl do krku. Z posledních sil se ho pokusila odstrčit, ale byl studený a tvrdý jako ten mramorový náhrobek, u kterého se každý den modlívala. Naposledy si pohladila bříško a pomyslela na svého drobečka, kterého už nikdy nebude moct spatřit. Z očí se jí pustily slzy bolesti nad tou nečekanou a až příliš bolestivou ztrátou, než ji pohltila tma…

***

Po roce bylo veškeré pátrání odvoláno a Bella byla prohlášena za nezvěstnou. Edward se na ni snažil zapomenout, ale nešlo to, bylo to marné... I po takové době ji měl neustále v živé paměti. To, jak se spolu tenkrát milovali. To ráno, kdy ho sama vyprovokovala a pohled jejích čokoládových očí předtím, než na něj nasedla… Kdyby tak dokázal posunout čas zpátky.

Ale z jeho depresivních myšlenek ho vyrušil zvonek. Někdo ho přišel navštívit…

2. kapitola X 4. kapitola

__________________________________________________________________________________

Ahojky všem :- ) !!! Takže… vím, že je to trochu uspěchané, ale musím říct, že v příští kapitolce se dočtete, jak to dopadlo s Bellou, porod atd. A pak hned i Edwarda a jeho návštěvu…

Těhotenství Bell jsem usekla, aby měla na co vzpomínat ;-)

Děti?? Co myslíte???

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel Tempo 3. kapitola: