Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 3. kapitola

22.04.2012 (08:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1359×

Pátek den 3.

Ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem na pravé tváři. Zatímco jsem se promrkávala do nového dne, pomalu jsem zjišťovala, že jsem celou noc spala tváří na knížce.

Díky bohu za to, že neslintám.

Potom, co jsem se super šnečí rychlostí vyhrabala z postele, oblékla se a podstoupila ranní hygienu, jsem zjistila, že je už deset hodin a na telefonu mám jeden zmeškaný hovor. Nemusela jsem se ani koukat, abych zjistila, od koho je.

Líným krokem jsem se přesunula do kuchyně a dala si k snídani to samé co včera. Takže müsli tyčinku a pár doušků mléka přímo z krabice. Umyla jsem nádobí, které po Charlesovi ze včera zůstalo, a pak se svalila v obýváku na pohovku, zírajíc při tom z okna.

Po notné chvíli přemýšlení nad tím, co budu dělat, jsem odevzdala svůj osud do rukou televize a celé dopoledne zírala na pořady v ní. Popravdě? Po těch dvou promarněných hodinách jsem nebyla o nic chytřejší. Spíš mi přišlo, že mě pár šedých kůr mozkových s jásotem opustilo.

Chvilku po dvanácté hodině jsem se svalila z pohovky a jala se příprav oběda. Do hrnce jsem dala vařit vodu a pak přidala špagety, nechala jsem je pěkně bublat a mezitím začala pracovat na boloňské omáčce.

V jednu hodinu už jsem byla najedená, nádobí bylo umyté a jídlo schované v ledničce a v troubě. Rozhlédla jsem se po místnosti a byla zase tam, jako dnes ráno.

Co mám sakra v téhle díře dělat?!

Po ujasnění si všech pro a proti vyhrála procházka. Čerstvý a vlahý vzduch mi určitě jen prospěje. Pořádně jsem se oblékla a vyrazila hledat knihovnu. Dost riskantní plán pro mě s mými orientačními schopnostmi, ale když tak se poptám, pokud tedy někoho potkám.

Kupodivu najít budovu knihovny nebyl žádný problém. Hned jakmile jsem vešla dovnitř, nechala jsem si zařídit členskou kartičku a pak se šla porozhlédnout po materiálech, které tu měli. Moc velký výběr zde nebyl, ale jak se říká: Lepší něco, nežli nic.

Prsty jsem přejížděla po jednotlivých titulech a zhluboka vdechovala vůni jak starých, tak nových vazeb. Milovala jsem ji, byla pro mě jako droga.

Zastavila jsem se u jedné, která vypadala obzvlášť staře, a aniž bych se podívala, jestli je někdo poblíž, rozevřela jsem ji, přiložila k jejímu středu nos a nadýchla se. Zopakovala jsem to ještě několikrát a nemohla se té vůně nabažit. Cítila jsem v tom roky a starý papír, možná trošku kávu…

„Ehm-ehm!“ vylekalo mě decentní odkašlání. Škubla jsem sebou a upustila knihu z dlaní. Dopadla na zem s hlasitým žuchnutím a vazbou nahoru, doprovázena mým zděšeným pohledem.

A jeje! To bude průser! To bude průser!

Úpěla jsem v duchu, a aniž bych se podívala na dotyčného, co to způsobil, sehnula jsem se pro knihu a hledala případné škody. Díkybohu nic!

Pak jsem ji rychle vrátila zpět a s pohledem připoutaným k podlaze odešla pátrat do jiné sekce. Moc dobře jsem věděla, že moje tváře nabraly růžový odstín, protože tohle byl hrozný trapas. Někdo mě načapal při mé…

No úchylce, jen si to přiznej. Je to úchylka.

A já radši nechtěla vědět, kdo to byl.

Abych se uklidnila, začala jsem opět procházet podél jednoho regálu sem tam a prsty nechala šmejdit po jednotlivých titulech. Když už jsem se vracela asi po čtvrté, uvědomila jsem si, že současně se mnou se něco pohybuje i z druhé strany regálu. Zarazila jsem se a chvilku přemýšlela. Udělala jsem pár kroků dopředu a periferním viděním zpozorovala, že je to vážně pravda.

Srdce mi začalo bušit o něco rychleji. Váhavě jsem otočila pohled směrem, odkud jsem registrovala pohyb, a zahleděla se skrz regál. Z jeho druhé strany se na mě dívaly dvě zlatavě-hnědé, rozesmáté studánky, nad kterými čnělo vysoké čelo. Další, co mě zaujalo, byly světle hnědé vlasy, házející ve světle bronzové odlesky. A v tu ránu jsem byla okouzlená.

Beze studu jsem na dotyčného zírala, kmitajíc pohledem z jeho očí na vlasy. Ruce se mi samovolně roztřásly a v kolenou jsem cítila mírné škubání.

Jestli tady sebou seknu, tak se asi zblázním.

Najednou se narovnal a mě tak poskytl pohled na jeho krk, klíční kosti a ramena, skrytá pod šedým tričkem. Možná jsem doufala, že tak chvilku setrvá, abych si tu část muskulatury mohla pořádně prohlédnout. Možná jsem po tom vysloveně toužila. Každopádně mi to nebylo umožněno. Ten kluk – určitě to byl kluk – se dal do pohybu a já spolu s ním. Byla jsem jak v transu. Pozorně jsem přes regál pozorovala jeho pohybující se záda a šla stejným směrem, neschopna zastavit. Byl jako magnet a mé jádro, mé srdce, ho automaticky následovalo.

Jakmile se mi ztratil z dohledu, přidala jsem do kroku, aby mi nezmizel úplně. Chtěla jsem ho vidět celého. Ta široká ramena musela patřit k vypracovanému tělu a ty oči k nádhernému obličeji. Jenomže to byly jen představy a já si ho nechtěla jen představovat. Chtěla jsem ho vidět. Usínat v noci s ním v hlavě. Chytla jsem se rukou okraje regálu a chystala se vyjít do hlavní uličky, když se přede mnou objevil.

Prudce jsem vydechla a jen taktak zabrzdila, abych do něj nevrazila. Dlaní jsem stále pevně svírala regál, zhluboka a zrychleně dýchala a kmitala po jeho obličeji pohledem. Oči, nos, ústa, brada, vlasy, oči, nos, ústa, brada, vlasy, ty úžasné oči.

Přede mnou stálo ztělesnění anděla. Kluk, asi v mém věku, s tělem muže. Bledá pokožka, ostře řezané lícní kosti, rovný nos, horní ret trošku užší než spodní a přenádherné oči lemované hustými krátkými řasami. Pohledem jsem sjela na jeho krk a pozornost věnovala vystouplým žilám, mizejícím u klíčních kostí. Očima jsem kmitla z jeho pravého ramene na levé a potvrdila si domněnku o jejich širokosti. Jen v duchu jsem si představovala úžasná svalnatá záda, na kterých ujíždím, a měla co dělat, abych zabránila povzdechu vyjít z mých obyčejných úst. Pokračovala jsem po jeho muskulatuře dál dolů a i přes tričko poznala, jak pevné tělo má.

Můj pohled se zastavil na břiše, a i když jsem si sebe víc přála pokračovat o něco níž, jen o kousíček, vší silou jsem se přinutila pohlédnout mu zpět do očí. Do těch nádherných očí protkaných zlatými nitkami, které si mě prohlížely stejným způsobem jako ty mé jeho.

Pohledem právě teď kotvil u mých boků, pravděpodobně, což mi málem způsobilo srdeční kolaps. Pozorovala jsem ty ojedinělé panenky a nemohla se na ně vynadívat. Netrvalo dlouho a jeho oči se spojily s těmi mými. V tu chvíli, jako by mezi námi probíhala tichá vnitřní komunikace. Vysílali jsme k sobě vibrace a bezeslovné věty.

Stáli jsme tam naproti sobě ještě notnou chvíli, zírajíc na sebe, až se nakonec odhodlal a přerušil to nádherné napnuté ticho mezi námi.

„Edward,“ představil se melodickým sametovým hlasem a já si skousla ret, jen abych nezařvala. Pomalu ke mně napřáhnul ruku a čekal, až se představím taky.

Jo, kdybych věděla, jak se jmenuju, krasavče, tak ti to povím.

Byla jsem totálně, úplně, absolutně, nepochybně a naprosto mimo. Jeho pohled, jeho hlas a i jeho tělo se mnou dělalo divy. Byla jsem jím jak opilá, jak zfetovaná a to ho znám sotva dvě minuty.

„Bella,“ hlesla jsem a váhavě stiskla nabízenou dlaň, překvapená, že jsem si na své jméno vůbec vzpomněla. A obdržela další šok. Bylo to chladné, při tom horké, elektrizující a příjemně dlouhé podržení rukou. Stiskl mou ruku a palcem přejel po mých prstech. Zalapala jsem po dechu. Nic tak něžného a při tom tak odzbrojujícího jsem jaktěživ necítila.

V tu chvíli jsem byla v sedmém nebi a byla si jistá, že bych tam takhle vydržela stát klidně do aleluja, kdyby Edwardova ústa nevypustila cosi, co mě přivedlo do reality.

„Netušil jsem, že tak překrásná dívka si potrpí na vůni knih.“

Dalo by se to přiřadit k ledové sprše. Ještě před chvílí jsem se tu nad ním rozplývala a teď měla pocit, že se propadnu hanbou.

Místo toho, abych zrudla, jsem spíš barvu ztratila. Cítila jsem, jak mé tváře chladnou a jak na něj vyděšeně zírám. To decentní odkašlání… to bylo od něj. To on mě načapal při mé úchylce.

Rychle jsem vyprostila svou ruku ze sevření jeho dlaně a zadívala se někam přes jeho rameno, netušíc, co říct.

Snažila jsem se přijít na způsob, jak mu to vymluvit. Jak mu říct, že to co viděl, byla jen náhoda, že to vůbec není tak, jak si myslí. Jenomže když potkáte člověka, který čuchá ke stránkám knih, které nejsou jeho, a ne že si jen jednou přičuchne, ale čichá a silně nasává jejich vůni, nenapadne vás nic jiného, než že je to úchyl. A tím já jsem. Proto nemělo cenu mu to vymlouvat, proto nemělo cenu se tu s ním dál zdržovat. Za prvé, byl příliš dokonalý pro to, aby se zahazoval se mnou. A za druhé, nemohla bych se bavit s někým, kdo ví o mé úchylce, o které nemá páru ani Renée. Moje hrdost a psychika by to prostě neustály.

Strčila jsem ruce do kapes, kmitla pohledem do Edwardova pobaveného obličeje a málem zaúpěla studem.

„Musím jít,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala, protáhla se kolem něj a jakmile jsem přešla pár regálů, dala jsem se do běhu a přísahala si, že zastavím, až v bezpečí Charlesova domu.

Tu přísahu jsem nedodržela, musela jsem se zastavit už před vchodovými dveřmi, jelikož jsem při odchodu z domu nějak úplně zapomněla, že nemám klíče.

Tak tomu se říká smůla.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 3. kapitola: