Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 5

16.01.2014 (15:00) • KairaTay, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3298×

Ten pocit, když se potřebujete někomu vypovídat a nemáte komu, je nesnesitelný. Najednou si uvědomíte, jak nutně v životě potřebujete člověka, kterému můžete důvěřovat. Vědět, že za ním můžete s čímkoliv přijít a cokoliv mu říct. A on tu pro vás bude. Poradí vám nebo vás prostě jen vyslechne. Já nikoho takového neměla. Alespoň jsem si to do té doby myslela. A tak jsem to řešila po svém a jednoduše. Popadla jsem papír, tužku a začala psát. V hlavě se mi toho honilo tolik, že jsem zprvu ani vlastně nevěděla, kde začít.

Bráško,

chtěla bych Ti toho tolik říct a Ty tu nejsi. Odešel jsi a už ses nevrátil. Chtěla bych se na Tebe zlobit, ale nemůžu, protože tu nejsi. Chtěla bych truchlit, ale nemůžu, protože se tolik zlobím. Že jsi mě tu nechal. Že jsi mě opustil.

Můj život zdánlivě vypadá, jako by se v něm vůbec nic nestalo. Jako by se nic nezměnilo. Všichni se chovají tak podivně stejně. Jak to? Jak to, že žijí dál své nicotné životy, když Ty tu nejsi? Chodím po chodbách a dívám se na lidi okolo sebe. Všichni vypadají pořád stejně, jen já už je stejné nevidím.

Nemůžu se na svět dívat stejně, když Ty tu už nejsi. Protože já, bratříčku, já Tě nikdy nezradím. Se mnou tu jsi pořád. A pořád budeš. Nikdy nedovolím, abys odešel. Slyšíš? Nikdy.

Včera jsem opět potkala Jessicu. Nemůžu se na ni dívat. Nesnáším, když s ní musím mluvit. Pokaždé, když se podívám na ten její soucitný obličej, zvedá se mi žaludek. Nestojím o její soucit, nestojím o ničí soucit. Protože vím, že to mi Tě stejně nevrátí. Ale nejhorší je ten pohled do jejích očí. Vidím tam její bolest a vím, že jí chybíš. Opravdu moc chybíš. A pak se podívám na sebe, a co vidím? Tu, která to mohla všechno zvrátit. Tu, která tu zůstala, zatímco Ty ne. Ale musíš vědět, Tommy, že tu všem moc chybíš.

Ani tvůj baseballový tým bez tebe není, co býval. Letošní sezóna jim nezačala dobře. Dokonce bych řekla, že tenhle semestr dostanou na prdel. Chybí jim ta vůdčí osoba, která bouchne do stolu a řekne, co dělají špatně. Chybí tady ta osoba, která je hecuje k lepším výkonům. Chybí jim tu kapitán. Chybíš jim tu Ty, Tommy.

Ne, já na zápasy nechodím. Alespoň ne veřejně. Nedokázala bych tam jít a posadit se na své místo vedle vaší střídačky. Nedokázala bych tam jít a dívat se na ně z místa, kde jsem pozorovala a podporovala Tebe. Ale jejich výkony stále sleduji. Byl to Tvůj tým a tak to i pro mě navždy zůstane. Stávám na druhé straně hřiště, ano, tam za plotem. Kolikrát se musím pousmát, protože přesně slyším Tvé hlášky, kterými jsi je neustále zahlcoval a řídil. Vím, co dělají špatně, vím, co by měli místo toho udělat. Slyším Tě, jak na ně halekáš, Tommy. Jen oni Tě už neslyší.

Občas mě napadá, jaký by to bylo, kdybych místo Tebe umřela já. Vím, že Ty bys to určitě ustál líp než já, protože já, Tommy, já to prostě nedávám. Chybíš mi. Chybíš mi tak moc, že si ani nedokážu vzpomenout na věci, které mě rozčilovaly, když jsi tu ještě byl. Lituju těch zbytečných hádek, které vlastně byly o ničem a úplně zbytečné. Pak si ale sednu a řeknu si, že to bychom vlastně ani nebyli ti správní sourozenci, že? Bez těch správných hádek. Čas od času vzpomínám, co jsme všechno prováděli za lumpárny našim. Jak se táta zlobil, když nám na to přišel. Jak vždycky vybuchnul jako Etna. Jak pak vždycky říkával, že jeden jsme za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Chtěl tím říct, že jsme tak moc stejní. Ale neměl pravdu, Tommy. Neměl. Tys byl ten silnější. Tys byl ten, který tady měl zůstat.

Každou noc mě budí jedna a ta samá noční můra. Vidím Tě, Tommy. Slyším, jak na mě voláš. Opravdu se chci k Tobě vrátit. Dokonce cítím, jak se k Tobě natahuji. Ale než se Tě stačím dotknout, vidím ta světla a vím, že mi Tě vezmou už navždy. Pokaždé se vzbudím s křikem a pláčem. A pokaždé se ptám, proč jsem na tom sedadle neseděla já…

Zhasla jsem a přetočila se na bok a utřela si jednu neposlušnou slzu. Položila jsem tužku vedle sebe a rukou si podložila hlavu. Dívala jsem se do ztmavlého pokoje a snažila se přimět usnout. Nešlo mi to. Oči jsem měla jako trnky. Nešly mi zavřít. A tak jsem se otočila k nočnímu stolku a znovu rozsvítila lampičku. Sáhla jsem do šuplíku a vytáhla z ní knížku. Tu knížku jsem neměla v ruce od té doby, co… Dostala jsem ji od něj. Chtěla jsem ji otevřít a dokončit ji. Místo toho jsem ji jen držela v ruce a znovu zhasla. Přitáhla jsem si ji na hrudník a zavřela na minutku oči. Pak jsem už jen cítila, jak si mě spánek odnáší na svých křídlech.

Pozorovatel

Opatrně, s lehkostí mi vlastní jsem přešel k její posteli. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Měla překrásný srdcovitý obličej a ty hnědé vlnité vlasy, které jí neposlušně spadaly do tváře, byly přímo dokonalé. Se zaujetím jsem si prohlížel linii jejího těla. To ve mně evokovalo chtíč. Ještě žádné tělo ani lidské, ani upíří mě tolik nefascinovalo. Nikdy. Za celou tu dobu. Hladově jsem sjížděl její tělo. Přistihl jsem se, že nedýchám, když přehodila nohu přes peřinu. Ta touha dotknout se jí byla každou chvilkou naléhavější a naléhavější. Věděl jsem, že jsem se pohyboval na tenkém ledě. Byla otázka času, než se hranice mého ovládání protrhne a já to už dál nevydržím. Nevydržím stát tu noc co noc a dívat se nečinně na ni. Nestačilo mi to. Už ne.

Přešel jsem o pár kroků blíž k ní. Opět měla neklidnou noc. Její rty byly lehce pootevřené, sledoval jsem, jak se jí lehce navlhčily, když se její dech srazil s chladným vzduchem v pokoji. Zvedl jsem ruku a natáhl ji k jejímu obličeji. Byl bledý a jeho rysy výrazné. Nepatrně jsem se jí dotkl a odhrnul jí vlasy z čela. Přivřela ústa a cudně se zavrtěla. Bylo v ní něco tolik dojemného a zároveň tolik vášnivého, že jsem se přistihl, jak si představuju věci, které bych s ní chtěl dělat.

Samovolně se mi otevřela ústa, a tak jsem svou ruku stáhl. Nechtěl jsem jí ublížit, jen jsem potřeboval její blízkost. Tak zoufale, že jsem byl rozhodnutý chodit do jejího pokoje, kdykoliv mi chyběla. I když hrozilo, že mě jednoho dne odhalí. Pohledu na ni jsem se nemohl nabažit. Když spala, když jedla, když se učila, když se sprchovala, když se převlékala, když seděla ve třídě a nepřítomně se dívala z okna.

Přejel jsem prsty po její odhalené noze a byl vděčný za každý okamžik, který jsem s ní mohl trávit. I v její sladké nevědomosti. Nevěděl jsem, jestli to byla její zranitelnost nebo její smyslnost, co mě k ní tolik vábilo, ale já to nehodlal zjišťovat. Naše společné okamžiky byly tak vzácné a krátké, že jsem se nezaobíral podobnými otázkami. Když jsem nebyl s ní, snažil jsem se být alespoň v jejím okolí. A to jsem nehodlal měnit.

Nahnul jsem se nad ni a tolik se snažil odolat nutkání políbit ji. Cítil jsem její vůni a doslova si uměl představit, jak asi chutná. Přesto jsem věděl, že skutečnosti se to nemohlo vyrovnat. Nahnul jsem se ještě blíž. Byl jsem jejím rtům tak blízko, jako ještě nikdy před tím. Věděl jsem, že tohle se se špatnou potáže. Nemohl jsem jí dál odolávat, a přesto jsem věděl, že nemůžu dovolit, aby zjistila mou totožnost. Uvědomoval jsem si, že tyhle dvě věci spolu nikdy nebudou moct jít ruku v ruce. Přesto mi to dovolovalo doufat. Doufat v to, že snad… někdy… mě dokáže přijmout, aniž by věděla pravdu. Že mě někdy bude chtít tak zoufale, jako jsem chtěl já ji. Že po mně bude toužit tak moc jako já po ní.

Na mou blízkost po chvilce reagovala stejně jako většina lidí. Zachvěla se chladem. Sáhl jsem po cípu peřiny a přikryl ji. Na rtech se mi objel úsměv. Její spánek se začínal uklidňovat. Jako pokaždé, když jsem tu byl s ní.

Usadil jsem se do jejího křesla, které měla v rohu pokoje. Téměř neslyšně jsem se na něm zhoupl a v ruce promnul její dopisy. Nemohl jsem se dočkat, až si je opět přečtu. Bylo to, jako by místo svého bratra promlouvala ke mně. Na ty chvíle, kdy ležela v posteli a psala, jsem čekal jako na smilování. Miloval jsem její písmo, její vyjadřování. Cítil jsem její myšlenky a prožíval je s ní. Hltal jsem řádek po řádku, slovo od slova. Stále jsem je pročítal dokola a dokola. Přemítal nad nimi. Nad ní. Chtěl jsem ji poznat a díky těm dopisům se mi to dařilo. Pokaždé jsem poodhalil kousek její duše. Tolik ztrápené a přitom plné citu. Dobře jsem věděl, jaký byl její osud. Znal jsem ho do nejmenšího detailu. Pravda byla, že takovou jsem si ji vysnil. Pravda byla, že jsem na jejím osudu nechtěl nic měnit. Pravda byla, že jsem ji chtěl tak moc hříšně, že jsem byl ochotný vsadit její duši ďáblu.

Bella

Se zívnutím jsem se protáhla a pak si prohrábla ty rozcuchané vlasy. Chvilku jsem mžourala skrz řasy a pak si protřela obličej. Byl nejvyšší čas vstávat, jestli jsem nechtěla přijít pozdě. Vylezla jsem z postele a líně přešla ke stolu. Tam jsem sebrala knížky a poznámky a narvala je do tašky. Nějaké systematické připravování do školy u mě nehrozilo.

Při tom přehrabování se v mých věcech na stole jsem nechtěně vrazila rukou do myši k notebooku. Ten okamžitě zareagoval a rozsvítil se. Mihla jsem k němu pohledem a nechtěla mu věnovat víc pozornosti. To by mě ale nesmělo upoutat to, co tam bylo rozsvícené. Zaujatě jsem se k němu posadila a dívala se na své myšlenky, které jsem si kdysi psala do svého elektronického deníčku. Tyhle soubory byly uložené v mém počítači už hodně dlouho. Nevracela jsem se k nim. Ne potom, co…

Rozklikla jsem hned ten první odkaz a začetla se. Mezi řádky mých výlevů z toho a onoho dne byla i spousta fotek. Vedla jsem si svůj život i v počítačové formě. Kdysi mě to i bavilo. Byl to takový můj osobní online deníček. Prohlížela jsem si ty fotky a cítila tu obrovskou díru v srdci, která tam teď byla. Ano, byly to vzpomínky, které mi nikdo a nic nemohl vzít. Ale taky tam byla ta bolestivá pravda o tom, že už nikdy žádné jiné nebudou. Se smutkem a slzami na krajíčku jsem zbrkle zmáčkla červený křížek. Nechtěla jsem se na to koukat. Stále to moc bolelo. Ještě nebyl ten správný čas…

Zhasla jsem počítač a chvilku v tichosti seděla. Nešlo mi do hlavy, kdo ten deníček vyhrabal a dovolil si ho otevřít. Nechápala jsem, proč by to někdo dělal. Ale v té chvíli jsem věděla, že já jsem to určitě nebyla. Můj zrak padl na mé dopisy ze včerejška. Jen tak si ležely na stole, úhledně složené, jeden přes druhý. Kmitla jsem pohledem k posteli a pak zpátky na ty dopisy. Na postel, na dopisy, na postel, na dopisy. Určitě jsem s nimi usínala!

„Jak chceš!“ bouchla jsem do stolu a vstala. „Už toho mám dost!“ dupala jsem k oknu. „Tentokrát si na tebe počkám!“ varovala jsem dotyčného, přestože jsem nevěděla, ke komu jsem to vlastně mluvila. Přestože jsem nevěděla, jestli jsem vůbec k někomu mluvila.

Celý den jsem byla rozmrzelá. Ano, někdo by možná řekl, že to už nebyla žádná novinka. Ale já se ten den cítila doslova nasraná. Chodila jsem po škole jako bílá pomsta satanova. Sledovala jsem všechny ostřížím zrakem. Dokonce jsem byla tak naštvaná, že nejenomže jsem snědla půlku mého oběda, dokonce jsem si přes oběd sedla ke svým spolužákům a bývalým kamarádům. U toho velkého stolu, spolu s mými, našimi, kamarády jsem naposledy seděla ten den před tou nehodou…

***

„To nemůžeš pochopit, jsi jenom ženská,“ konstatoval Ben.

„Ha ha,“ zašklebila jsem se a mrskla po něm zelenou fazolku, co jsme měli k obědu.

„Ale no tak, Bene, klídek. To není ženská, to je moje ségra,“ drknul do něj Tommy a chechtal se. Ten aby se nepřidal. Už bych si myslela, že má snad teplotu.

„To, že je to tvá ségra, neznamená, že to taky není ženská,“ rýpnul si do něj Jake. Což neměl dělat. V naší partě jsme ho tolerovali jen proto, že to byl syn táty nejlepšího přítele. Já jsem Jacoba měla i docela ráda. Nevadil mi. Znali jsme se odmalička. Kolikrát jsme si hezky popovídali. Ale Tommy ho nesnášel. Párkrát jsem ho podezřívala, že na něj žárlil. Protože když jsem to vzala kolem a kolem, tak ke mně Tommy nikdy nikoho nepustil. Ale Jacob Black se ho nikdy nelekl.

„Jasně že je to ženská. Taková, na kterou ty, Blacku, nikdy mít nebudeš,“ usadil ho a přitom na něj mrknul.

„Vlastně,“ zarazil se Jacob. „Vlastně jsem si, Bello, říkal, jestli bys se mnou nešla na slavnosti,“ zeptal se a u stolu zavládlo hluboké ticho. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Jessica chytila Tommyho okolo paže.

„Co blbneš, Jaku, na forkské slavnosti přece jdeme všichni jako každej rok,“ usmála jsem se a chtěla tu situaci trochu odlehčit. Nervózně jsem rýpla do jídla a rychle si vzala jedno sousto.

„Když jsem řekl jako se mnou, myslel jsem tím, jako se mnou,“ řekl opatrně a já na něj vyvalila oči.

„Já –“

„Tak podívej se, Blacku!“ ozval se Tommy, který už vstával od stolu. „Moje sestra je pro tebe tabu, rozumíš?!“ Stoupnul si a jednou nohou vystoupil na stůl. Všichni jsme se od stolu odsunuli a já se rychle postavila.

„Co blbneš, Tommy! Pojď dolů,“ natáhla jsem se po něm a chtěla ho z toho stolu stáhnout. On se jen rozhlídnul po celé jídelně, protože ho všichni pobaveně sledovali. Ano, můj bratr byl opravdu senzace. Protože on, ať už by udělal cokoliv, tak by to pořád bylo cool nebo in, nebo jak se tomu vlastně říkalo.

„Pro všechny je tabu, jasný?“ zavládlo hrobové ticho. „To platí i pro tebe, Cullene!“ zavolal nakonec a tím tomu nasadil korunku. S Cullenovými se tady nikdo nebavil. Mysleli si, že když se sem přistěhovali, jsou něco víc než my. A ani za těch několik let, co tu už byli, se na jejich postoji nic nezměnilo. Na druhou stranu jsme udržovali takové to nikdy nevyslovené příměří.

„Drž hubu, Swane,“ ozval se ten nejmladší, na kterého to bylo původně směrované. Protože ti ostatní byli už zadaní. Mezi sebou… Byli divní.

„Jinak vám přeju dobrou chuť,“ usmál se Tommy od ucha k uchu. Cullenovu poznámku úplně ignoroval. Oni nebyli zrovna lidé, co by Tommyho rozhodili. Možná proto ho tolik nesnášeli. Nesedl si před nimi na prdel. A stejně tak já. Byla jsem sestra svého bratra.

„Pojď už,“ sykla jsem a zatahala ho za ruku. Jednou nohou seskočil na zem a hned nato mě rukou objal pod své křídlo.

„Já tě nedám, sestřičko, to se neboj,“ zašeptal mi do vlasů a pak mi tam lípnul pusu.

„Díky,“ odsekla jsem, „takhle budu nadosmrti sama,“ řekla jsem kousavě. Vyšli jsme před jídelnu, když zazvonilo na hodinu. Tommy se ode mě odtáhl a podíval se na mě.

„Ty chceš jít s tím vocasem, Bells?“ Myslel to vážně. Na chvíli jsem se zamyslela. „Ty víš, že kdybys mi řekla jedno jediný slovo, zmlknul bych,“ řekl zcela vážně.

„Ne, nezmlknul,“ dobírala jsem si ho a píchla ho u toho do břicha. Usmál se a na chvíli se podíval jinam.

„Máš pravdu, nezmlknul,“ usmál se a pak jsme spolu šli dál, až jsme došli na rozcestí, kde jsme každý z nás musel jinam.

„Vážně bys s ním chtěla jít?“ zeptal se naposledy. Podívala jsem se na Jessicu, která mě sledovala ostřížím zrakem a pod fousy se usmívala. Pak jsem se podívala na Tommyho, který nedočkavě čekal na mou odpověď.

„Jasně že ne. Přece bych vás nenechala jít samotné,“ usmála jsem se, načež jsem si vysloužila další z jeho zářivých úsměvů.

„Mohla bys jít třeba s Dennym, kdybys chtěla. On by chtěl…“ Denny. Jeho nejlepší kamarád už od mateřský školky. Byl pro mě něco jako brácha, přesně jako Tommy, jen to nebyl on.

„Už jdi, Tommy,“ strčila jsem do něj, aby pokračoval ve své krasojízdě.

„Měj se, kotě,“ řekl rychle a políbil svou holku.

„Večer, ségra,“ rozloučil se a s mrknutím oka zmizel ve své třídě.

„Je strašně majetnickej,“ povzdechla si Jessica, když jsme zamířily k nám do třídy.

„Já myslela, že to se ti na něm líbí,“ rýpla jsem si a otevřela dveře do třídy.

„Jo, asi jo,“ usmála se na mě a pak s omluvným pohledem na profesora veplula do třídy.

***

„Rád tě zase vidím, Bells,“ řekl Denny a sednul si vedle mě. To oslovení mnou projelo jako ostří.

„Jo,“ přitakala jsem a nabrala si další sousto.

„Je to dlouho, cos...“

„Nemohl bys to prostě nechat tak –“ chtěla jsem pokračovat, ale to by do toho nesměla vstoupit Jessica.

„Denny, možná bys chtěl pozvat Bellu na slavnosti,“ řekla obratně. Vyděšeně jsem se na ni podívala, až mi zaskočilo. Rozkašlala jsem se tak, že jsem nemohla popadnout dech.

„Dobrý?“ ptal se Denny, když mi dal herdu do zad.

„J-jo,“ vykuckala jsem ze sebe.

„Takže?“ pokračoval. Dívala jsem se na Jessicu, která mi pohled vehementně oplácela. Nevím, co přesně se v té chvíli stalo, ale nakonec jsem souhlasila.

Opřela jsem se a nechávala jídlo strávit. Poslouchala jsem rozhovor u stolu a na chvíli mi všechno přišlo normální. Jako by se čas zastavil. Jako by Tommy nikdy neumřel, jen prostě na chvíli odešel. Po chvilce se Denny uvolnil a opět to byl zase on. Byl neskutečně vtipný. Vždycky mě zajímalo, kde se v něm ty vtipné a trefné poznámky berou. Dokonce jsem se přistihla, jak jsem se jedné jeho poznámce zasmála. V té chvíli mě bodlo u srdce. Měla jsem potřebu zkontrolovat, že mě nikdo neviděl. Že nikdo neviděl, jak jsem se usmála.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale nikdo si mě nevšímal. Všichni se věnovali svému. Až na jednoho. Podívala jsem se do toho vzdáleného rohu jídelny a viděla, jak mě Cullen upřeně sledoval. Byl zamračený, jako by se mu nezamlouvalo, co právě viděl. Na chvíli mi přišlo, že se naše oči setkaly. Pak ale jako mávnutím kouzelného proutku nic nebylo. On měl hlavu otočenou ode mě pryč, jako by se na mě nikdy nepodíval. Zůstala jsem nehybně sedět a civěla na něj z profilu. Nikdy před tím jsem si nevšimla, že by se na mě díval. Dokonce nikdy neprojevil ani sebemenší zájem o něco jiného, než byla jeho rodina. A tak bylo dost pravděpodobné, že ani tentokrát se na mě nedíval. Muselo se mi to zdát. Muselo se mi to prostě jen zdát.

„Bello?“ vyrušil mě Jessicy hlas. Beze slova jsem se na ni podívala.

„Jdeš?“ zeptala se a já pootevřela ústa jako němá ryba.

„Jo. Jasně že jo,“ odkývala jsem jí a spolu s ostatními vstala od stolu.

Po pečlivé analýze mého pozorovatele, takhle jsem mu ode dneška říkala, kterou jsem pečlivě hodnotila zbytek dne ve škole, jsem došla k závěru, že ke mně chodí po nocích. Ano, dost často jsem cítila něčí pohled i přes den. Ale ty noci, ty noci mě děsily daleko víc.

Celá nervózní jsem se převalovala v posteli. Čekala jsem na něj. Bylo mi jasný, že on nejspíš čekal, až usnu. Ale to nehrozilo. Hlavou se mi neustále honily ty malé, nepodstatné detaily. Uklizený ručník, srovnaná taška, pověšená mikina... Srdce mi bušilo o sto šest. Adrenalin mi lítal žílami a tváře mi hicovaly. Byla jsem vyděšená, ale zároveň šíleně zvědavá. Co ode mě chtěl? O co mu šlo? Proč to dělal? Přemýšlela jsem i o tom, že bych to řekla tátovi. Přece jen to byl policajt. Ale pak jsem to zavrhla s tím, že teď v té situaci, ve které jsem se nacházela, to nebyl dobrý nápad. Možná že by mi ani nevěřil. Možná že…

Vstala jsem a přešla k oknu. Venku vládlo nehostinné počasí, které tady ve Forks vždy před zimou panovalo. Zkontrolovala jsem strom pod mým oknem, který zel prázdnotou. Věděla jsem, že to on byl jediná cesta do mého pokoje. Bylo jasné, že můj pozorovatel byl zdatný ve sportu. Vykoukla jsem z okna a zkontrolovala okolí. Nikde nikdo. Pravda, v jedenáct hodin v noci se nikdo po ulicích Forks moc netoulal. Jen on…

Se zamyšleným pohledem jsem zavřela okno a otočila se k němu zády. Dumala jsem nad tím, jak bylo možné, že jsem si toho nevšimla dřív. Jak dlouho chodil do mého pokoje? Pak jsem si vzpomněla na ty léky. Po nich byl můj spánek tvrdý, vydatný a celkem silný. Možná by se dalo i říct, že kdyby vedle mne vybuchla atomovka, tak bych se stoprocentně nevzbudila. Byla jsem beze snů, bez jediné šance, aby mě byť i lehké zavření okna vzbudilo. Stáhla jsem si tílko na spaní níž a vrátila se do postele. Budík červeně signalizoval, že bylo chvilku po půl dvanácté v noci. V kolik sem chodil? To snad v noci nespal? Jak pak ráno vstal do…? Chodil vůbec do školy? Co když to nebyl…?

Otočila jsem se na bok a složila si ruku pod hlavu. Očima jsem šmírovala k oknu a nemohla to dostat z hlavy. Co když dneska zrovna nepřijde? napadlo mě. Zavřela jsem oči. Spánek nepřicházel a já byla ráda. Protože jestli měl dnes přijít, budu tu na něj čekat…

Po chvilce jsem ucítila lehký závan čerstvého vzduchu. Byl tu. Ten pocit okamžitě zmizel. Jak to mohl zvládnout tak rychle? Vždyť jsem ani to okno neslyšela. Ležela jsem strnulá na posteli s cílem nevystrašit ho.

Neslyšela jsem jeho kroky. Netušila jsem, kde právě byl nebo co dělal. V pokoji bylo téměř absolutní ticho. Slovo téměř znamenalo, že jsem uslyšela nepatrný zvuk parket v mém pokoji, když si nejspíš sedl do mého křesla v rohu. Ano, ta uvolněná parketa pod křeslem ho prozradila. Seděl tam. Seděl tam a díval se na mě…

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se, aniž bych se pohnula nebo snad otevřela oči. Hrobové ticho, které nastalo, mě donutilo rychle si sednout a rozhlédnout se po pokoji. Stál tam. U okna. Prohlédla jsem si siluetu jeho postavy. Byl zahalený pod rouškou noci.

„Co ode mě chceš?“ proťala jsem znovu to ticho. Jedním pohybem otevřel okno a pak jako duch proklouzl ven. Záclona se zběsile zavlnila do pokoje, jak zvířil vzduch. Než jsem doběhla k oknu, byl pryč. Vykoukla jsem z okna, abych zjistila, jakým směrem utíkal. Ale mohla jsem se rozhlížet, jak jsem jen chtěla. Nebyl tam. Byl pryč. Ulice prázdné, prosvícené jen pouličními lampami a měsícem, který svítil na cestu pocestným.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 5: