Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 4

Někdo se dívá 4„Neřekla jsi mi, že to stále vídáváš,“ pronesl a sklopil hlavu. „Neříkáme si spoustu věcí, co tu Tommy není,“ řekla jsem a přitáhla si deku blíž ke krku. Dávala se do mě totiž zima. Tyhle stavy jsem už dobře znala. Když odezněla ta šílená bolest, dostavil se pocit úlevy a ten se odrážel stavem zimy. Škoda že ten pocit netrval dýl. Hezké čtení přeje mmonik a TorencCullen.

Bylo něco málo po osmé hodině večerní a já nutně potřebovala přestávku. Celé odpoledne jsem se věnovala věcem do školy a už cítila, že jsem toho měla tak akorát dost. Vtom mě napadl ten úžasný nápad zajít se osprchovat. Líně jsem se zvedla od učení a doplazila se do koupelny, kde jsem se zavřela. Sáhla jsem na vypínač, ale světlo jen probliklo a pak definitivně zhaslo.

„Úžasný,“ zhodnotila jsem pro sebe ten náhlý výpadek elektřiny. To jsem ale nevěděla, co mě čekalo hned potom…

Otočila jsem se ke dveřím od svého pokoje s tím, že je otevřu. Pak jsem ale uslyšela to podivné rachtání a skřípání. Tep se mi zvedl na rychlost maratonce, ale dveře jsem nahmatala a otevřela. Když se otevřely na požadovanou vzdálenost od futer, proti mně se objevil prudký kužel světla z baterky. Hlavou mi projel záblesk těch světel a vzdalující se Tommyho obličej. Ten protivný déšť mi zněl v uších…

„Neee!“ vykřikla jsem a okamžitě si schovala obličej do dlaní.

„Bello, to jsem já…“ zaslechla jsem otcův hlas. V ten moment mi bylo úplně jedno, kdo nebo co to byl. Třásla jsem se jako rozhoupaný sulc. „Pojď sem. Pojď do pokoje…“ špitl trochu rozhozeným tónem. Otevřel dveře tak, abych mohla projít a pak ukázal na postel. Aniž bych se na něj podívala, následovala jsem jeho instrukce a posadila se na postel. Netušila jsem, proč jsem se v té chvíli na něj nepodívala. Snad jsem se bála výrazu v jeho tváři. Nejspíš jsem věděla, jak se právě tvářil nebo co právě cítil. Posunula jsem se na posteli dál od něj a opřela se. Přehodil přese mě deku a pak si ke mně na kraj postele sedl. V té chvíli jsem věděla, že pohár jeho nečinnosti právě dosáhl svého vrcholu.

„Neřekla jsi mi, že to stále vídáváš,“ pronesl a sklopil hlavu.

„Neříkáme si spoustu věcí, co tu Tommy není,“ řekla jsem a přitáhla si deku blíž ke krku. Dávala se do mě totiž zima. Tyhle stavy jsem už dobře znala. Když odezněla ta šílená bolest, dostavil se pocit úlevy a ten se odrážel stavem zimy. Škoda že ten pocit netrval dýl.

„Bello,“ zašeptal rezignovaně a zvedl ke mně tvář. Díval se na mě. Intenzivně a vyčítavě. Cítila jsem to, i přestože jsem svůj zrak tvrdohlavě upírala do deky.

„Tohle přece není ta správná odpověď. Myslel jsem, že to časem odeznělo. Myslel jsem, že jste to s doktorkou Brownovou vyřešily.“

„A jaká je ta správná odpověď, tati?“ vyjekla jsem. „Co bys přesně chtěl slyšet?“ zvedla jsem zrak a podívala se na něj.

„Chtěl bych slyšet, že na tom pracuješ. Že to pořád neřešíš jen těmi zpropadenými léky. Chtěl bych slyšet, kdy se moje holčička zase vrátí!“ křikl už zvýšeným hlasem.

„Tohle přece není věc, která by se dala jen tak vyřešit. Není to jeden z tvých policejních případů, kdy na konci najdeš viníka!“

„Podívej se na sebe, Bello. Podívej!“ Pohodil rukou na mou osobu. Vyděšeně jsem zamrkala a čekala, co bude následovat. „Já tě vůbec nepoznávám! A dělají ti to ty léky! Zvykla sis na ně a řešíš jimi své problémy, ale to tě zpátky nevrátí, Bello! A já tě zpátky chci! Rozumíš?! Nepřijdu o jediné dítě, které mi zbylo!“ hrozil na mě prstem. Vyděšeně jsem ho sledovala. Takového jsem ho už dlouho neviděla. Na jednu stranu jsem byla ráda, že projevil nějaké city. V té chvíli se mi na okamžik vybavil moment, kdy otec naposledy běsnil jako rozzuřený býk…

***

Běžela jsem, co mi dech a síly stačily. Slyšela jsem zběsilé bubnování mého srdce v uších, ale statečně to ignorovala. Na maličkou chvilku jsem si řekla, že bych měla se svou fyzičkou něco udělat, pak jsem si ale vzpomněla na ten nečekaný telefon a všechny ostatní myšlenky šly mimo mě. Tohle byl totiž průser. Tommyho průser. Rozrazila jsem dveře na stanici a bez dalších okolků se rozeběhla ke schodišti. Schody jsem pro urychlení brala po dvou. Když jsem se vyšplhala na požadované poschodí, i přes zavřené dveře jsem slyšela ten protivný hlas poručíka Blacka.

„Tommy Swane, z tebe bude mít otec vážně obrovskou radost,“ pronesl strážník Black, z jehož hlasu byla ta škodolibá radost až nechutně znát.

„Naše hvězda a teď tu sedí a čumí do zdi za pěknou řádkou mříží," pokračoval a šklebil se u toho jako dement.

„Víš co, Glene? Trhni si…“ slyšela jsem Tommyho, jak se ho snaží odbýt. Nebyl teda zrovna v náladě, ale nebylo se čemu divit. Sáhla jsem na kliku a jedním tahem dopředu napochodovala dovnitř.

„Tommy?“ volala jsem do místnosti, bez jakéhokoliv pozdravu. Zaprvé, neměla jsem na pozdrav náladu a zadruhé, Glena Blacka bych nejradši nakopala do jeho policejního zadku, než ho pozdravila. Oči mi těkaly po místnosti, až zůstaly zaseknuté na místě pro zadržené.

„Jsi v pořádku?“ vyjekla jsem, když jsem ho tam uviděla sedět. Opřený o zeď na té lavičce, co nevypadla zrovna dvakrát pohodlně. Nebyl to hezký pohled, přesto jsem se musela lehounce pousmát. To byl totiž pohled k nezaplacení.

„Jo,“ pronesl jednoduše a dělal, jako by se nic vážného nestalo a já jako vždycky přeháním.

„Á, podívejme se, kdo to k nám přišel. Kdo nás poctil svou návštěvou. Naše úžasná šerifova dcera…“ zazněl jeho otravný hlas, který mi způsoboval husí kůži po celém těle.

„Máš jeden jediný telefon, Tommy, a komu že to zavoláš? Svou malou roztomilou sestřičku…“ pokračoval dál ten imbecil.

„Drž hubu, Glene!“ zařvala jsem na něj a jen na sekundu k němu kmitla pohledem. Kdyby pohled mohl, zabije ho. No, přinejmenším ho alespoň něčím praští po hlavě.

„Hej! Co si o sobě myslíš, ty jedna malá, protivná d…“ cedil skrz zuby, stoupnul si a díval se na mě až povýšeneckým pohledem. Přestože to byla nula zahrabaná na policejní stanici tady ve Forks, a to nepočítám kancl a všemožné papíry.

„Dořekni to a víckrát už neotevřeš hubu, Drobečku!“ zahřměl Tommyho hlas. Teď už neseděl, ale stál u mříží a zrak upíral na Glena.

„Vážně? Tak to ti potom k tomu přidám i napadení státního příslušníka!“ ohradil se a mírně se uchechtnul. Glenovi bylo jasné, že na něj nemůže. Jenže mu nedošlo, že se to týká jen hodin, kdy je ve službě. „A s radostí, ty hrdino!“ dodal nakonec.

„Tak poslouchej, ty sračko hoven –“ Teprve teď začal nabírat ty správné chromozomy a krev se mu začala shromažďovat v těle.

„To stačí, Tommy! Nech toho!“ krotila jsem ho. Glen Black byl sračka hoven, ale pořád nosil odznak. A ke všemu byl ve službě. A hlavně, už takhle byl Tommy v pěkném maléru.

„Chci s ním mluvit, Glene,“ otočila jsem se na něj.

„Ještě nevypovídal. Nemám sepsanou výpověď, takže tě s ním nemůžu nechat,“ kroutil nesouhlasně hlavou.

„Já se tě neptala, Glene. Chci s ním mluvit, hned. Tvůj šéf už je na cestě. Tři minuty,“ řekla jsem nakonec, abych ukázala dobrou vůli, a taky trochu sebevědomí.

„Tři minuty, Bello,“ varoval mě důležitě se zvednutým ukazováčkem. Sebral si své saky paky a odpochodoval z místnosti.

„Cos to vyváděl? Zbláznil ses?“ ječela jsem zvýšeným hlasem. Tommy si jenom opřel hlavu o mříže a s potutelným úsměvem mě sledoval.

„Dík, žes přišla, ségra.“

„Kdykoliv,“ usmála jsem se a přešla ke mřížím. „Tak, co se stalo?“ ptala jsem se okamžitě.

„To ten pitomec Johnson. Začal si.“

„Jo, jasně. To si vyprávěj Bílýmu Tesákovi.“

„Obouval se do nás. Do týmu. Nemohl jsem to tak nechat.“

„Tommy,“ šeptla jsem a zakroutila nechápavě hlavou. Ale ve skutečnosti jsem to chápala. Jeho jsem chápala dokonce natolik, že jsem našemu bojovníkovi dávala zapravdu. Byl to náš bojovník za pravdu a svobodu. Pan správný. Pan férový.

„Tátu šlehne,“ řekla jsem se znatelným soucitem.

„Jo, to jo,“ uchechtl se. „Proto jsi tady, ne?" usmál se a poplácal mou ruku, která se přidržovala mříží.

„Váš čas vypršel,“ zahlásil vítězoslavně a idiotsky Glen ode dveří.

„Hele, Glene, nešlo by to prostě brát jako mladickou nerozvážnost?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše, a tak jsem šla rovnou k věci.

„Vždyť se nic tak hrozného nestalo,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala, přitom se otočila na Tommyho, když jsem zaslechla jeho uchechnutí. Bezděčně jsem k němu mávla rukou. Byl schopný všechno pokazit.

„Nikomu se nic nestalo a hlavně taky nechápu, proč tu není ten druhý. Proč tu držíš jen Tommyho? Docela mi to začíná připadat, jako bys byl na Tommyho zasedlej. Nebo ten druhej kluk je něčí mazánek, hm? Tohle není fér.“

„Zadržel jsem jen Tommyho, protože to on klečel na tom druhém. Ne obráceně. A navíc, tvůj bratr mi ještě nepodal vysvětlení.“

„Vysvětlení je takový, že ho Johnson napadl. On se jen bránil!“ vyjela jsem na něj, ale nekřičela. Řekla jsem to důrazně, tak aby to bylo jasný a pochopil to i ten nejdebilnější policajt.

„A ty jsi kdo? Jeho obhájce? Nebo jsi snad u toho byla?“

„Ne, jeho sestra,“ řekla jsem a zkřížila si ruce na prsou.

„To pro mě není dostatečný důvod na to, abys mě tu osočovala z podjatosti.“

„Proč tu, poručíku Blacku, není ten druhý?! Proč jste zadržel jen mého bratra? To tedy jako podjatost beru!“

„Přestaň tu vykřikovat, Bello!“

„Nejsem pro tebe žádná Bella, Drobečku!“

„Neříkej mi Drobečku! Takhle mi už dávno nikdo neříká!“

„Podívej se, já vím, že máš z toho, že je Tommy zadrženej děsnou radost. Možná takovou, že ani Vánoce to už nepřebijou, ale tohle bylo klasické klučičí vyřizování účtů. Nic víc. Není potřeba z toho dělat bůh ví co. A navíc, nikomu se nic nestalo. Myslím, že ho můžeš napomenout a nechat ho prostě jít!“

„Klasický klučičí vyřizování účtů?!“ zahřměl rozzlobený, až běsný hlas mého – našeho – otce. Který byl následovaný prudkým, až nasraným zabouchnutím dveří.

„Já ti povím, co to bylo, Isabello, výtržnictví! A rovnou od tvého bratra!“ Isabello mi nikdy neříká. Vlastně, nikdo mi takhle neříká. Tohle bylo zlé.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tohle má znamenat?!“ Jeho hněv se stočil na Tommyho. „Syn šerifa a pere se na veřejnosti jako poslední rváč!“

„Příště si to vyřídíme mimo veřejnost, spokojenej?“ pronesl otráveně Tommy. Rozzuřený otec ho v té chvíli nezajímal.

„Jaký příště, Tommy?! Co mi to tu vykládáš?!“ zhrozeně se na něj díval. Ruce lehce zastrčené za opaskem.

„Víš, jak já teď budu vypadat?! Víš, do čeho jsi nás uvrtal? A co teď po mně jako chceš? Co mám vlastně udělat?"

„Jak budeš vypadat? Pořád stejně. Úžasnej a neomylnej šerif Swan. Jak bys asi tak mohl vypadat, tati."

„Děláš si ze mě prdel, Tommy?! Děláš si prdel?!“

„Jestli sis nevšiml, tak já po tobě nic nechci. Nic,“ řekl a opět si sedl na tu otřesnou lavičku.

„To je pravda, šéfe. Svůj telefonát použil na Bellu," pronesl největší debil v místnosti, protože teprve teď tomu nasadil královskou korunu. Táta se na nás otočil s výrazem dvaceti rozhněvaných mužů, kteří jsou připravení na obrovský masakr.

„Takže takhle to je. Nejenže se pereš jako malej harant a zneužíváš toho, co umíš, ještě do svých problémů se zákonem taháš svou sestru?“

„Tati…“ pípla jsem do jejich rozhovoru.

„Bello, běž domů.“

 „Ale tati!“ chtěla jsem protestovat.

„Hned, Bello!“

„Na ni nekřič, tati. Ona za nic nemůže,“ vložil se do toho Tommy.

„Já bez Tommyho nikam nejdu,“ řekla jsem rozhodně, ale srdce v té chvíli mou rozhodnost nesdílelo. Bušilo o sto šest.

„Dobře, pak určitě ráda strávíš noc s tvým bratrem v base,“ řekl a moje oči se rozšířily.

„Zavři ji k němu,“ rozkázal.

„Ale šéfe to přece –“

„Zavřít. Oba dva!“ zvedl hlas tak, že dokonce i podřízený přestal remcat.

„Na jakým základě... Vždyť to…“ koktal Black. Sama jsem se nezmohla na slovo. Ale toho se ujal Tommy.

„To nemyslíš vážně, tati. Bella za nic nemůže. Tohle byla moje chyba, takže ji, prosím, vezmi domů.“

„Takže uznáváš, že jsi udělal chybu?“ Zcela vyděšená jsem sledovala Tommyho, který se v tu chvíli na mě podíval. Věděla jsem, že on si nemyslí, že nějakou chybu udělal. Ale to, co hodlal udělat, bylo pro mě.

„Ano, tati. Udělal jsem chybu a je mi to líto.“ Ne, není, ty zbabělče! křičela jsem na něj v duchu.

„Neměl jsem bránit sebe a svůj tým. Měl jsem se nechat urážet od kluka, který zatím nic nedokázal. Aspoň to, co už jsem dokázal já. A neměl jsem sem volat Bellu. Přijela, aby mi pomohla, takže ji, prosím, odvez domu.“

„Tommy, já…“ začal táta a promnul si nos. Začínal se uklidňovat. „Já jsem tím nechtěl říct, že by ses měl nechat urážet. Neříkej to takhle! Jen jsem ti tím chtěl říct, že tímhle se to prostě nevyřeší. Teď máš zbytečné oplétačky, zatímco tvoje máma šílí doma a tvá sestra je na stanici místo toho, aby byla... Kde jsi vlastně byla?“otočil se na mě.

„U Jessicy. Učily jsme se a –“

„Místo toho, aby se učila,“ nenechal mě ani domluvit.

„Jo, já vím. Mrzí mě to.“

„Fajn. Já si myslím, že by se to mohlo dát ještě nějak vyřešit,“ začal, přešel ke stolu a vzal si tu složku. Vyndal z ní ten papír o zadržení a jednou rukou ho zmuchlal.

„Chci, abys věděl, Tommy, že tohle, co teď dělám, není samozřejmost a neznamená to, že se to bude ještě někdy opakovat. Teď chci, abys tu přes noc zůstal. Glen tě předtím, než mu ráno skončí služba, pustí domů. Chci, aby ses tu trochu uklidnil a popřemýšlel. O všem,“ řekl a pak se otočil na Glena. Ten jen přikývnul a nevydal ani hlásku.

„Dobře,“ odkýval mu Tommy a pak se na mě podíval. Byla jsem na něj naštvaná. Vážně jo. Neměl mu dovolit, aby ho takhle zpracoval.

„Fajn. Takže zítra. Bello, běž do auta, jedeme domů.“

„Ne.“

„Co prosím?“

„Řekla jsem ne, tati. Tommy nic neudělal. Ten kluk se do něj navážel. Dobře že mu nandal. Zůstanu tu s ním. Já nikam nejdu.“

„Bello!“

„Nikam nejdu.“

„Fajn. To z vás bude mít maminka radost. Obě její děti v base. Výborně!“ povzdechl si nahlas, ale nebyl to lítostivý povzdech. Spíš rezignovaný s nádechem hněvu.

„Zavři ji k němu.“ Glen přešel místnost a odemknul mříž. Přešla jsem dovnitř a než jsem stačila mrknout, zoubky v zámku opět zapadly do sebe.

„Hezky se vyspěte, děti,“ řekl hořce otec a pak odešel. Glen jako poslušný pejsek spěchal rychle za ním.

„Zbláznila ses? Měla jsi jet domů. Tohle není tvůj průser,“ naštval se Tommy.

„Nebyl, dokud jsi mě do něj nezatáhnul,“ řekla jsem rozhodně.

„Máš pravdu. Víckrát to už neudělám, když teď vidím, jak jsi praštěná,“ usmál se a sednul si vedle mě.

„Jo, to říkáš pokaždé a pokaždé jsem to stejně já, komu zavoláš, když ti teče do bot,“ uchechtla jsem se nad tou hořkou pravdou.

„Mám tě rád, sestřičko.“

„Jo. A teď si sedni na zem, protože tahle lavička je na dalších devět hodin moje,“ usmála jsem se a drcla do něj. Sesunul se pode mě a já se schoulila do klubíčka.

„Bello?“

„No?“

„Vyprávěj mi pohádku...“ Podívala jsem se nad sebe do stropu a pro sebe se usmála.

***

„Už toho bylo dost!“ křikl nakonec táta a pak se rozešel do koupelny. Urychleně jsem vylítla z postele a běžela za ním. Zběsile rozhazoval věci z mého koupelnového stolku. Vyděšeně jsem tam stála a dívala se na něj.

„Kde je máš?!“ křikl a teprve teď mi došlo, co hledal.

„Ne, tati! Ne!“ křičela jsem, když otevřel zrcadlovou skřínku a sebral mi krabičku s mými sedativy.

„Tati, prosím tě, nedělej to!“ prosila jsem ho, zatímco on kolem mě prošel a bez sebemenšího pochopení či slitování odešel z mého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Doběhla jsem ke dveřím a sáhla na kliku. Opravdu hodně jsem chtěla za tu kliku vzít a dojít si pro své léky. Pak jsem ale zvedla ruku ke svému obličeji, protože mě něco u nosu zalechtalo. Byly to slzy, které jsem ronila bez mého povšimnutí. Okamžitě jsem tu ruku z kliky stáhla a přitáhla si ji k hrudníku. Věděla jsem, že za ním nemůžu jít. Že to budu muset zvládnout. Aspoň do té doby, než mi doktorka Brownová napíše jiné.

Chtěla jsem se vrátit do postele, když jsem uslyšela vyděšenou mámu.

„Co se stalo?“ ptala se ho okamžitě, hned jak vylezla na patro.

„Renée, ona tam musí jít. Ona musí pochopit, že je pryč. Že se nevrátí. Musí se dát dohromady!“

„Charlie, je to pět měsíců… Co bys chtěl? Aby chodila, jako by se nic nestalo?“ prskala Renée.

„Já tě chápu, ale tohle nikam nevede! Jak to půjde dál?“ Nejspíš před ní šermoval mými léky. Ale pak pokračoval. A rovnou tím nejbolestivějším. „On je mrtvej, Renée. Nevrátí se! Nikdy.“ To hrobové ticho, které v té chvíli nastalo v celém baráku, bylo přehlušené pouze vichřicí, která se od pozdního odpoledne tak prudce zvedala.

Otočila jsem se k oknu a sledovala venkovní okenice, jak mlátily do oken. Náš strom, který pod mým oknem zasadil pradědeček, se hrozivě nakláněl a jeho větve házely opravdu děsivé odrazy. Dál jsem nechtěla poslouchat naše, jak se hádají. Nechtěla jsem, aby neustále řešili mé problémy s léky, které jsem ve skutečnosti vážně neměla. Chtěla jsem být na chvíli prostě sama. V tichosti, kterou mi kazil ten zpropadený vítr. Doběhla jsem k oknu a silou se snažila zevnitř zavřít ty venkovní okenice, když jsem podél lesa uviděla stát postavu muže. Přísahala bych, že se díval do mého okna. Nemohl mě vidět, protože stále byla v baráku tma. Neviděla jsem mu do tváře a dokonce bych si troufla říct, že jsem ho nikdy dřív neviděla. Než jsem stačila zjistit víc, světla v domu se rozsvítila a já zvedla zrak ke stropnímu lustru. Když jsem se podívala zpět pod les, nebyl tam.

Od té chvíle jsem nedokázala myslet na nic jiného, jen na tu záhadnou postavu, která se pomalu stávala součástí mého života. Touha vědět, kdo to je a co ode mě chce, začínala být tak silná, že na chvíli dokázala přebít i tu šílenou bolest a nahradit ji zvědavostí.

 


Tak, čtvrtá kapitola je za námi. Jaký z ní máte pocit? Doufám, že jste si ji užily, stejně tak jako já s Torenc při jejím psaní. Určitě jste už pochopily, že ač je Tommy mrtvý, je víceméně hlavní postavou. A tak doufáme, že dnešní kapitola, která byla převážně o flashbacku s ním, vás nijak nezklamala, ba naopak potěšila a chcete víc! :-)

V 5. kapitole nás toho už čeká trochu víc. Zaprvé, bych vás chtěla informovat o tom, že je už z 85 % napsaná. Tuhle povídku máme s Torenc opravdu rády, a tak nás ani pokles komentářů od ní neodradí. Zadruhé, že se můžete těšit i na jiný pohled na příběh, nejen Belly. Zatřetí, jako tradičně bude i flashback s Tommym. A začtvrté, konec bude zajímavý. :-) Tak dobře, nebudu Vás napínat. Čeká nás jedno menší odhalení. Ale nemyslete si, tahle povídka bude o něčem víc, než jen o "pozorování".

Moc děkujeme, že nám tady zanecháváte komentáře, protože je to pro nás odměna a balzám na duši. :-)

Váš Mmoník a TorencCulen


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 4:

 1
15. emam
11.10.2014 [21:26]

emamZatím se od první kapitoly nic moc nemění.Tak se těším, že se v další začne něco dít Emoticon Emoticon

14.01.2014 [22:00]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Shaina
29.12.2013 [22:48]

Emoticon Emoticon Emoticon

12. Aisha
29.12.2013 [17:47]

Emoticon

11. E.C.M.
29.12.2013 [12:54]

Jako, mě už to pozorování leze na nervy! Nechci nic říkat, ale copak nevidí, že před ostatními zní dělá šílence?! Tak jí akorát pošlou do blázince za chvíli. Emoticon

10. karol
28.12.2013 [23:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. bara
28.12.2013 [21:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.12.2013 [18:44]

mokasinaPáni, to bylo super moc se těším na další a doopravdy sem moooc zvědavá kdo je ten co bellu sleduje. Tommy muse být skvělej a nedivím se Belle, že jeho ztráta ji zasáhla tak moc. Chci rychle další díl, protože tim co jste připsali k nový kapitole se nemůžu dočkat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Seb
28.12.2013 [17:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. eeemily
28.12.2013 [13:04]

Super kapitolka, pekne si to vystihla kapitola naozaj potešila a aj flasback v nej, mám ich na na príbehu asi najradšej. Už sa naozaj teším na ďalšiu dávku:);) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Izza
28.12.2013 [11:39]

Super *.* teším sa na ďalší, snáď skorý diel :33 len tak ďalej :))^^

28.12.2013 [11:02]

kiki11Je to zajímavý příběh. Jsem hrozně zvědavá na pokráčko. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Pinka25
28.12.2013 [10:43]

Zajímaví a úplně chápu Bellu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.12.2013 [9:57]

KoculaSuper povídka! Emoticon Jedna z nejlepších, kterou jsem zatím četla. Hlavně ten příběh je zajímavý... Emoticon Jen tak dál! Emoticon

1. marcela
28.12.2013 [8:26]

Moc se těším na další díl.Podle toho, co jste napsaly pod čáru, to bude jízda. Emoticon Emoticon Emoticon
Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!