Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 2

Někdo se dívá 2„Já ale nemám žádný problém s léky!“ vyštěkla jsem. „Jen mi umřel bratr!“ Bouchla jsem do stolu a postavila se. „Bello…“ „Ne, mami,“ utnula jsem ji, „tohle nikam nevede,“ ukázala jsem na prostor mezi námi, aby pochopila, že to byla tahle debata, která neměla smysl. Ani pro jednu z nás. Hezké čtení u druhé kapitoly přeje mmoník a TorencCullen.

Věděla jsem, že doma mě nečeká nic dobrého. Dokonce jsem se tam cítila hůř než kdekoliv jinde. Ale bylo tam něco, co jsem nutně potřebovala, něco, bez čeho jsem už skoro nedokázala být. To sladké nevědomí…

„Ahoj,“ zavolala jsem do ztmavlého a tichého domu vlastně už spíš ze zvyku. Bylo mi jasné, že se nikdo neozve. Nesnášela jsem tmu a ještě víc to ticho. Náš dům takový nikdy nebyl. Chyběla mi ta hlasitá hudba, která vycházela z jeho pokoje, i když mě to kdysi tolik rozčilovalo.

Hodila jsem tašku a klíče na věšák a přešla ke schodišti. Podívala jsem se směrem nahoru tak, jako vždycky. Viděla jsem Tomyho, jak se na mě seshora dívá a ze široka se usmívá. Slyšela jsem to dupání, když bral schody dolů po třech.

***

„Přestaň! Jsi jako slon!“ křikla jsem na něj a naštvaně se zamračila.

„A ty jako porcelánová panenka, které všechno vadí,“smál se mi a vzal si jeden šáteček z plechu, který jsem akorát vytáhla z trouby.

„Hele!“ zaprotestovala jsem. Ale to už si pořádně kousnul a začal to převalovat v puse, jak to bylo horké.

„Dnes je zápas, přijdeš, že?“ usmál se na mě. Přikývla jsem, když se nepozorovaně chtěl dostat k dalšímu kousku. Schovala jsem plech za sebe a bojovně vystrčila bradu. Dal mi pusu na čelo, nepozorovaně se přese mě nahnul a stejně si uloupil ještě jeden kousek.

„Tak odpoledne,“ zahlásil, zamával mi oním šátečkem před očima a radši si to namířil zadními dveřmi pryč. Podívala jsem se na plech a uviděla tak to další prázdné místo.

„Tommy!“ zavolala jsem naštvaně, ale to už bouchly dveře a on byl pryč.

***

„Bello,“ vyjekla mamka, když procházela chodbou do spíže pod schody. „Neslyšela jsem tě přijít,“ dodala, když uviděla můj nepřítomný výraz. Podívala jsem se na ni a ona se pokusila vyloudit malý úsměv. Byl trpký a nesl známky bolesti, kterou jsme všichni cítili. Odvrátila jsem zrak a znovu se zadívala na schody. Nebyl tam.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když jsem beze slova vyběhla schody. Zarazila jsem se uprostřed pohybu, ale neotočila se na ni.

„Nejsem. A už nikdy nebudu,“ řekla jsem odevzdaným hlasem a pak pokračovala do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a na chvilku se o ně opřela. Pak jsem se od nich odlepila a bezmyšlenkovitě vběhla do koupelny. Tam jsem otevřela zrcadlo a vyndala z něho krabičku prášků, které mi předepsala psycholožka. Napustila jsem si skleničku vody a pak rychle spolkla dvojité množství denní dávky. Tím jsem si pojistila, že už nebudu nic cítit. Alespoň na následujících dvacet čtyři hodin.

***

„Ne!“ slyšela jsem se křičet. Vyletěla jsem do sedu a prudce otevřela oči. Zrychlený dech se mi ozýval v uších a něco jako by mě dusilo. Byla jsem u sebe v pokoji, zpocené tričko se mi nepříjemně lepilo na tělo a tělem mi projel mráz. V dlaních jsem si promnula orosený obličej a snažila se uklidnit. Byla jsem doma, v pořádku, v bezpečí. Hodiny na stolečku vedle postele ukazovaly chvilku po jedenácté hodině večerní. Sáhla jsem po lampičce a rozsvítila ji. Zmateně jsem se podívala k oknu, abych si potvrdila, že byl opravdu večer. Musela jsem spát daleko déle, než jsem sama původně předpokládala. Co mě ale zarazilo víc než skutečný počet prospaných hodin, byl fakt, že jsem měla okno otevřené dokořán. Větrala jsem málokdy, protože Forks nebyla zrovna Havaj, kde si můžete dovolit nechávat okna takhle otevřená.

Otřásla jsem se zimou a vstala z postele. Pak jsem došla k oknu, ale než jsem ho zavřela, vystrčila jsem z něj hlavu. Všude bylo ticho a nikdo nikde nebyl. Zvláštní, pomyslela jsem si. Pak jsem ho zavřela a šla do koupelny, kde jsem vlezla do sprchy.

Broukala jsem si svou oblíbenou písničku a dál už neuvažovala nad tím, proč jsem to okno otevřela. Nepamatovala jsem si z posledních hodin vůbec nic. Byla pravda, že ty prášky zabíraly dokonale. Vždy přišla úleva, která mi totálně vypnula mozek z provozu. Zavřela jsem kohoutek od sprchy a vystrčila ruku pro ručník. Šmátrala jsem po věšáku a naštvaně si povzdechla, když jsem žádný nenašla. Rezignovaně jsem otevřela celé dveře od sprchy, čemuž jsem se před tím chtěla vyhnout, a vyšla ven. Zrak jsem upřela přímo na věšák, kde teď visel bílý froté ručník připravený k použití. S vykulenýma očima jsem se rozhlédla po koupelně. Dveře byly zavřené a nikdo kromě páry a těžkého vzduchu tady nebyl. Jenže já bych v té chvíli přísahala, že tam ten ručník předtím nebyl. Sáhla jsem po něm, zabalila se do něj a znovu se rozhlédla. Přešla jsem opatrně k umyvadlu, kde jsem se zastavila před zapařeným zrcadlem. Povzdechla jsem si a jednou rukou setřela zamlžené sklo. Celkem jsem se zděsila při pohledu do něj, ale pak jsem si uvědomila, že tu nebyl nikdo, kdo by mě mohl takhle vidět. A bylo mi to vlastně i jedno. Svůj vzhled jsem už nějakou dobu neřešila.

Do pokoje jsem vletěla jako uragán a oblékla se do domácího oblečení. Ručník jsem hodila přes opěradlo židle a loudavým krokem sestupovala ze schodů do kuchyně. Okem jsem zkontrolovala tátu, jak pochrupuje u televize a mamku, jak si čte. Oddychla jsem si, když jsem viděla, že mě ani jeden nezaregistrovali, protože jsem vážně neměla náladu na mluvení. Chtěla jsem se jen najíst a zase zapadnout do svého malého temného světa, kde ke mně nic a nikdo nemůže.

Otevřela jsem ledničku a vyndala z ní kousek něčeho, co vypadalo jako jídlo.

„Bello?“ zašeptala máma ode dveří, když jsem se s jídlem posadila ke stolu. Mlčky jsem se otočila a zavadila o ni pohledem. Pak jsem sklopila zrak a začala jíst.

„Neviděla jsem tě od včerejšího odpoledne. Zase jsi prospala celý den?“ pronesla vyčítavě.

„Hm,“ broukla jsem.

„Podívej se, já vím, že s námi a vlastně ani s nikým jiným nemluvíš, ale nemyslíš, že by to už stačilo? Tohle přece nikam nevede!“ řekla rázně a přešla ke stolu. Tohle na mě zkoušela už dobré tři měsíce. Dobře… Vždycky s jinou větou.

„Bello, já chci, abys zašla za doktorkou Brownovou a řekla jí o svém problému s těmi léky,“ pronesla vševědoucně. „Chci, abys to udělala sama, nebo to budu muset udělat já,“ dodala. Podívala jsem se na ni. Upřeně mě sledovala, až přimhouřila obě oči.

„Já ale nemám žádný problém s léky!“ vyštěkla jsem. „Jen mi umřel bratr!“ Bouchla jsem do stolu a postavila se.

„Bello…“

„Ne, mami,“ utnula jsem ji, „tohle nikam nevede,“ ukázala jsem na prostor mezi námi, aby pochopila, že to byla tahle debata, která neměla smysl. Ani pro jednu z nás.

Odstrčila jsem židli a rozešla se pryč.

„Nejedla jsi skoro dva dny, dojez to aspoň, prosím,“ zavolala za mnou.

„Přešla mě chuť,“ odsekla jsem, aniž bych se na ni otočila. Vyběhla jsem schody a zabouchla za sebou dveře. Tak mi bylo nejlíp. O samotě. Bez nich.

***

„Bello?“ ozvalo se tiché zavolání za mými dveřmi. Byl to hlas mého otravného bratra, který chtěl opět zmizet bez povšimnutí našich pánů rodičů. Jak? Skrz mé okno, samozřejmě. To jediné mělo silnější parapet a strom hned vedle, a tak to byla výborná možnost nepozorovaného úniku ven do osvětlených ulic Forks. Řekli byste, že na takovém maloměstě přece není za čím utíkat, ale to byste se pěkně pletli. Zvlášť když jste místní hvězda a máte tady svou vyvolenou.

„Co zase chceš, Tommy…“ prskla jsem a šla otevřít dveře. Sjela jsem ho pohledem, měl na sobě župan a… tenisky?

 „Už zase?“ řekla jsem mírně pobaveným tónem. Při pohledu na něj to ani jinak nešlo.

„Pusť mě dovnitř,“ zašeptal a dral se do dveří tak, že mě z nich úplně vytlačil. Pak se ještě ohlídnul, aby se ujistil, že vzduch byl čistý.

„Řekla bych, že si zahráváš, bratříčku. Protože až to naši zjistí, tak –“

„Nezjistí to,“ zabouchl dveře a se širokým úsměvem se na mě podíval. „Nemají to jak zjistit,“ dodal okamžitě a oči mu spiklenecky vzplály.

„Ach jo,“ protočila jsem oči a vrátila se k rozdělané práci do školy. Sedla jsem si k počítači a snažila se dělat, že nic jiného nevidím.

„Ale no tak, Bells,“ začal a přešel ke mně. Odtrhla jsem oči od počítače a znovu se na něj podívala. Byl jako malé dítě, které si nutně potřebuje rozbalit dárek. S lehkým úsměvem jsem naklonila hlavu na stranu a čekala, co z něho vypadne dál. „Nechci se ptát mamky, jestli můžu jít na vlastní rande. Je to důležitý.“ Udělal na mě prosebný kukuč. Vypadal jako malý zatoulaný pejsek, který žebrá o kousek sousta.

„Fajn, nechám ti pootevřený okno, ale koukej ho za sebou zavřít, až se vrátíš!“ rezignovala jsem a snažila se tlumit hlas tak, aby nás nikdo neslyšel.

„Víš, že jsi nejlepší?“ řekl rychle, zatímco ze sebe sundával župan.

„Já vím, já vím, protože jsem tvoje sestra,“ dodala jsem rychle, protože tenhle vtip jsem znala až moc dobře. Pak už jsem se jen ušklíbla nad rychlostí, kterou otevřel okno. Počkala jsem, než slezl na zem a pak se jen dívala, jak odbržďuje svůj náklaďáček a bez motoru ho vytlačuje pryč z příjezdové cesty. Než nasednul, otočil se, protože věděl, že budu čekat, než odjede. Mávnul mi na dobrou noc a záhy zmizel v temnotě půlnoci.

***

Sesunula jsem se k zemi a před očima jsem stále měla ty jeho věčné útěky, které realizoval přes můj pokoj. Byl milý, hodný a všichni ho měli moc rádi. Dobře jsem věděla, že i kdyby to naši někdy zjistili, nezlobili by se na něj. On byl přesně ten typ, co mu pro jeden omluvný pohled odpustíte třeba i vraždu. Kolikrát jsem i podezřívala tátu, že o tom věděl. Byl to policajt a to v něm člověk prostě nezapřel. Jenže Tommy byl příliš nad věcí, než aby si jeho poznámek všimnul. A táta byl natolik taktní, že mu nikdy nic neřekl. Chlapi přece vždycky drží spolu. Jen já byla ta výjimka, která místo mamky vždycky držela s Tommym. Miloval volnost a měl svá tajemství. A co bylo na tom to nejkrásnější? Byla jsem jejich součástí.

Po tváři se mi začaly znovu kutálet slzy, které tentokrát nebraly konce. Stýskalo se mi po něm a nejspíš jsem si sama ani nedokázala přiznat jak moc. Bylo to jako včera, když tu se mnou byl. V ten moment jsem chtěla umřít. Umřít s ním. Zbavila bych se toho nesnesitelného a stálého trápení. Necítila bych se tak vyčerpaná a zdevastovaná. Nebyla bych tu sama…

Skryla jsem si obličej do dlaní a pustila své pocity naplno. Povolila jsem jim uzdu jako nikdy za ty hrozné měsíce. Čím déle jsem se tomu bránila, tím hlouběji jsem se propadala do větší deprese a beznaděje.

Po nějaké chvíli jsem už ani nevěděla, jestli pláču nad svým žalem nebo sama nad sebou. S obličejem zabořeným v dlaních a schoulená v klubíčku jsem pochopila, že to byla vina, nad čím jsem tu tak srdceryvně plakala. Snad poprvé za tu dobu jsem si připustila, že to všechno opravdu byla moje vina. Myslím, že jsem to věděla celou tu dobu, jen jsem byla příliš zlomená na to, abych si to dokázala přiznat. Nikdo mě neutěšoval tím, že to tak nebylo. Nikdo se ani neobtěžoval mi to říct natvrdo. Až na Jessicu. Potom, co jsem si to uvědomila, se nedostavila žádná úleva, ba naopak, cítila jsem se snad ještě hůř. Pochopila jsem, že se s tím nikdy nedokážu vyrovnat, ale že se s tím budu muset naučit žít.

Po několikahodinovém výpadku mé emocionální náladovosti, kdy jsem litovala dne, že můj život dostal druhou šanci, jsem vstala a snažila se dát trošku dohromady. Oči jsem si utřela do rukávu a okružním pohledem po mém pokoji zhodnotila, že bych si tu měla uklidit. Můj pokoj už týdny vypadal jako po výbuchu a bylo na čase s tím aspoň něco málo udělat. Vstala jsem z postele a začala tím, že jsem posbírala poházené věci po zemi a dávala je rovnou do špíny. Zamyšleně jsem se ode dveří koupelny podívala na místo, kde jsem před tím nechala pohozený ručník. Ale tam, kde jsem si myslela, že jsem ho před tím nechala, nebyl.

Kde kruci je? pomyslela jsem si. Začala jsem ho vehementně hledat po celém pokoji, ale nikde jsem ho nemohla najít. Věděla jsem, že jsem byla před tím trochu mimo, ale přece jsem celou dobu seděla schoulená tady přede dveřmi a ani se nehnula. V hlavě mi to začalo šrotovat a srdce se mi rozbušilo nadlidskou rychlostí. Rukama jsem si chytla hlavu, div, že jsem ji z toho krku nevyškubla. Otáčela jsem se dokolečka a očima se snažila najít ten bílý ručník, který nebyl zas tak malý, aby se mohl vytratit.

Po důsledném hledání, kdy jsem se koukala jako správný sklerotik i pod postel a do skříně, jsem nakonec došla do koupelny. Teprve tam mě čekalo velké překvapení, když jsem ho uviděla na věšáku, jak si tam vesele visel.

Nervní z toho, že jsem zapomněla, že jsem ručník už uklidila na místo, se moje cesta obrátila zpět do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře tak prudce, že jsem se i já na ně otočila, jestli zůstaly v pantech. Zarazila mě síla, jakou se zabouchly. Teprve potom jsem si uvědomila, že to byl průvan, který to měl na svědomí daleko víc než já.

„Už mi asi vážně hrabe!“ špitla jsem už nevrlým tónem, který byl spíše až agresivní. Rychlým krokem jsem přešla k oknu a práskla jím, div se tabulky nevysypaly dovnitř. Nejdřív jsem se naštvala, protože se mi vybavila dřívější slova mé matky, že to s těmi prášky vážně přeháním. Na chvilku mě to znejistilo. Opravdu mohly mít na svědomí, že jsem začínala zapomínat? Pak se ale vrátil ten pocit, který se mě celý dnešní večer držel. Ten pocit, při kterém vám běhá mráz po zádech a vy nemáte nejmenší tušení proč. Otočila jsem se k oknu a skrz sklo jsem se podívala k lesu. Byla hluboká noc, která pokryla všechna její tajemství. Neukázala mi nic kromě vlastního odrazu ve skle.

„Ty přece nejsi blázen, Bello,“ zašeptala jsem sama k sobě. Pak jsem zatáhla záclonu a vrátila se k rozdělané práci.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 2:

 1 2   Další »
15. emam
11.10.2014 [20:55]

emamKdyby nebylo toho názvu povídky tak začnu snad věřit, že blízní Emoticon

14. misterhanus
11.10.2014 [17:52]

Úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tomu se dá jen tleskat .

14.01.2014 [21:37]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.12.2013 [18:20]

KristenPattinsonTwilightHolky, vy se teda překonáváte. Tahle kapitola byla ještě lepší! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. danje
18.12.2013 [23:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. SofiaN
15.12.2013 [21:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Izza
15.12.2013 [19:07]

Super :3 rýchlo ďalšiu prosím <3 *.* :)..

15.12.2013 [10:29]

MaybellineEverMoc pěkné a rozhodně napínavé Emoticon Jsem zvědavá kam to povede... Těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.12.2013 [17:43]

kiki11Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Seb
13.12.2013 [14:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!