Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 1

Někdo se dívá 1Měla všechno a teď nemá nic… Když člověku do života vstoupí smrt někoho blízkého, navždy ho to poznamená. Každý se s tím pere po svém. S Belliným způsobem smutku mnozí nesouhlasí, mají za to, že si zvolila špatný způsob. Ale co je vlastně správné a co není? Najednou nic není na svém místě a nic není tak, jak se zprvu zdálo. Opravdu Bella přestává svůj smutek zvládat nebo je tu někdo, kdo se na ni přece jen dívá? Povídka na ostří nože v podání mmoníka a TorencCullen…




Prolog

Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem. Ale co když je smrt jen pouhý začátek? Jednou kdosi řekl, že smrt vypráví další kapitolu našeho života. Tak kde byla ta moje?

Byly to tři měsíce, co jsem se střetla tváří v tvář smrti. Tři neskutečně těžké měsíce s dlouhými dny a ještě delšími nocemi. V hlavě se mi neustále odehrával ten den, kdy se to stalo. Nedovolil mi, abych se pohnula dál. V ten osudný den jsem ztratila někoho, koho budu postrádat po zbytek života. Zavřu oči a vidím ty jeho, jak se na mě dívají, ale už víc ke mně nikdy nepromluví.

1. kapitola

Seděla jsem u stolu ve školní jídelně. Sama, úplně sama. Kolem mě probíhal normální středoškolský oběd. Hodně rámusu, studenti rozebírající novinky, syčení hrnců a cinkání skleniček. Já nic z toho humbuku nevnímala. Opřená o židli jsem se dívala z okna. Pršelo tam. Sledovala jsem kapky, které stékaly po okně, další, které bubnovaly do parapetu. Ten zvuk, který vydávaly, mi připomněl ten den, na který jsem chtěla zapomenout. Den, který jsem už ale nikdy ze své paměti neměla dostat. Nemohla jsem…

***

„Teda, ani si nepamatuji, kdy takhle naposledy pršelo,“ zahlásil Tommy a dál bubnoval prsty na opěrce mého auta. Nahnula jsem se dopředu a podívala se k obloze. Byla šedivá a valily se z ní proudy vody. Sem tam zahřměl hrom a pár vteřin nato ho doprovodil blesk, který osvětlil cestu před námi.

„Nevidím ani na krok,“ plašila jsem a natáhla se víc dopředu, abych viděla silnici, která se zdála být temnější než kdykoliv předtím. Tady ve Forks to nebylo nic moc za normálního počasí, natož teď, když tu byla taková fujavice.

„Ale prosím tě. Jezdíš tudy celý život, musíš trefit i poslepu,“ usmál se jeho typickým zářivým úsměvem. Střihla jsem po něm pohledem a zamračila se. Jeho veselá povaha, tajemné čokoládové oči a kudrnaté hnědé vlasy z mého bratra dělaly dokonalý prototyp chlapa.

„Ne, vážně, Tommy,“ šlápla jsem na brzdu a zastavila tak auto. „Vůbec nevím, kam jedu. Jen samá voda…“ mávla jsem rukou k silnici, abych mu ukázala, kolik vody se na ní drželo.

„Vždycky jsi byla strašpytel, moje malá sestřičko,“ připomněl mi. Rezignovaně jsem si povzdechla a koukla se z bočního okýnka.

„Fajn, pusť mě tam. Budu řídit,“ šťouchl mě do ruky a šibalsky se zakřenil.

„Vždyť nemůžeš vidět o nic líp než já,“ zaprotestovala jsem, „myslím, že bychom měli počkat, až to trochu přejde,“ protočila jsem očima, když jsem viděla jeho výsměšný pohled.

„Co je?“ vyštěkla jsem, když se na mě potutelně culil.

„Samozřejmě že vidím líp. To ještě nevíš, že já dělám všechno líp než ty?“ zasmál se a dloubl do mě.

„No, haha, to je vtipný,“ odsekla jsem a naštvaně otevřela dveře, abych vystoupila a uvolnila mu tak místo řidiče. On jen přelezl, zatímco já rychle oběhla auto. Naše hvězda přece nemohla zmoknout. Zato já byla za tu vteřinu promočená až na kost.

Vzala jsem za kliku, zatímco jsem si v hlavě formulovala nějakou uštěpačnou větu, kterou ho obdařím, hned jak nasednu. Otevřela jsem prudce dveře mého autíčka a nasedla. Než Tommy stačil zařadit kvalt, před námi jsem uviděla dvě blížící se světla, která se přes čelní sklo rozpíjela v dešti. Neslyšela jsem nic, jen zvuk motoru blížícího se auta mezi kapkami deště. Nestačila jsem nijak zareagovat, jen jsem věděla, že tohle neubrzdí.

„Tommy!“ zakřičela jsem a podívala se na svého bratra, v ten okamžik se náš pohled střetnul.Viděla jsem v jeho tváři strach a to, jak se se mnou beze slov loučil. Vtom přišla rána, která narazila do našeho auta snad ve dvojnásobné rychlosti, než byla povolená rychlost v daném místě. Ten náraz mě vyhodil z auta. Tříštění skla a skřípání plechů nebylo to jediné, co jsem v tom okamžiku slyšela. Byl to Tommyho hlas, který mi jako poslední zazněl v uších.

 ***

„Bello?“ slyšela jsem volání svého jména. Nepřítomně jsem odvrátila pohled od okna a podívala se na Jessicu. Mou kamarádku a spolužačku. „Už zvonilo. Měly bychom jít,“ řekla a rukou ukázala na dveře jídelny.

„Jo,“ řekla jsem a sehnula se pro svou tašku. Pak jsem se podívala na tác před sebou a zjistila, že jsem se opět jídla ani nedotkla. Sebrala jsem tác s jídlem a odnesla ho. Rozhlédla jsem se po jídelně, a zjistila tak, že už tu nikdo nezůstal. Nikdo na mě nečekal.

Ticho, jež se rozléhalo v celé místnosti, bylo tak zvláštně osvobozující. Na chvilinku mě napadlo, že bych ho chtěla poslouchat už navždy. Neslyšet žádný zvuk, který by mi cokoliv připomínal. Nevnímat žádný zvuk, který by mi připomínal moji bolest v podobě burácivých aut tam venku na silnicích. Vtom mě zapálila jizva na čele. Byla docela malá a časem se začala nepatrně ztrácet, přesto o sobě dokázala dát vědět. Automaticky jsem k ní zvedla ruku a jemně ji protřela. Dobře jsem si pamatovala, kdy jsem tenhle pohyb udělala poprvé…

 

***

Pípání přístrojů a velký tlak na hrudníku. To bylo to první, co jsem cítila a slyšela. Snažila jsem se přimět oči, aby se otevřely a zjistily tak, co se stalo, kde jsem byla a proč. Nakonec jsem jen zamžourala a pak zběsile mrkala. Jasné a ostré světlo se mi zařezávalo hluboko do očí. Až po několika málo okamžicích jsem byla schopná je normálně otevřít.

„Holčičko moje,“ pronesla starostlivě máma.Zadívala jsem se jí do tváře a viděla tak její bolest.Věděla něco, na co jsem si já nedokázala vzpomenout.Něco, co se mi snad jen na malinký okamžik vytratilo z mysli. Ale bolest hlavy na sebe nenechala dlouho čekat. S velkým sebezapřením jsem zvedla ruku a neopatrně si sáhla na čelo. Bylo obvázané… vlastně stejně tak jako zbytek hlavy. V tu chvíli jsem si uvědomila, co se mi stalo. Co se nám stalo.

Tělo mě bolelo, jako bych ustála náraz tanku. Jen těžko jsem mohla koordinovat svoje pohyby. Natož otevřít pusu a vydat ze sebe hlásku. Neklidně jsem se chytila za hlavu, chtěla jsem, aby přestala bolet. Hned! Znovu jsem slyšela ten déšť, viděla ta blížící se světla jako záblesk na čistém nebi. Znovu jsem slyšela jeho hlas. Znovu jsem viděla jeho obličej, ten výraz, když do nás narazil.

„Tommy?“ zašeptala jsem a snažila se překonat to šílené sucho, které jsem měla v puse, a ty bolestivě rozpraskané rty. Můj hlas nebyl můj. Sotva jsem se poznávala. Slzy, které se mi draly na povrch, se nedaly kontrolovat. Stékaly jako smyslů zbavené a nechtěly přestat.

Uslzenýma očima jsem vyhledala mámu. Ta se s bolestí vepsanou ve tváři rozplakala. Zakroutila hlavou a pak už se pokojem rozléhaly jen její hlasité vzlyky. Nemohla jsem to zadržet, nemohla jsem si pomoct. Slzy se nezadržitelně rozkutálely po mé tváři ještě víc.Nebyla jsem schopná ze sebe vydat hlásku. Tlak na hrudníku se ještě zvětšil. Bylo to, jako by mi na něj někdo upustil balvan. Velký a těžký. Takový, který jsem neuměla zvednout. Přístroje začaly poplašně pípat a já cítila, jak se dusím. Nedokázala jsem otevřít pusu. Nedokázala jsem se přimět k ničemu. Jen jsem si přála, abych to byla já, ne on.

„Co se stalo?“ slyšela jsem vyděšený hlas doktora, který se okamžitě objevil v mém pokoji.

„Probrala se,“ slyšela jsem uplakaný hlas mé matky. „Ptala se na svého bratra,“ vysvětlila. Sestřička ji podpírala, zatímco ta druhá něco přepínala na přístroji vedle mé hlavy.

„Je v šoku,“ zhodnotil doktor, když mi zasvítil světlem do očí. Ani jsem nemrkla. Tentokrát mi to světlo nevadilo.

„V takovémhle stavu nebyla připravená přijmout takovou zprávu,“ rozezněl se rozhořčený, až rozzlobený hlas doktora. Jeho slova směrovala k mé matce.

„Chtěla jsem jen –“

„Ven,“ přikázal jí doktor, načež se obrátil na sestřičku.

„Na co čekáte, píchněte jí ty sedativa,“ řekl. Cítila jsem, jak se mi tělem rozprostíralo uklidňující teplo. Ale ani to nemohlo přebít ten pocit viny, který mi ležel na srdci. Moje duše byla zlomená. Prázdná. Připadala jsem si, jako by ve mně něco umřelo. Ano… a umřelo to s ním.

***

„Slečno Swanová, přidáte se k nám nebo vám mám poslat kolkovanou žádost?“ rozlehl se třídou nepříjemný hlas profesora Hodginse. Zbrkle jsem zamrkla, když jsem uslyšela své jméno a probrala se tak z té bolestivé vzpomínky, kterou jsem měla neustále před očima.

„Ano,“ vykoktala jsem okamžitě a posadila se rovně.

„Pak si nalistujte stranu dvěstě třicet šest a pokračujte, prosím,“ vyzval mě. Sáhla jsem po knize, kterou jsem měla rozloženou před sebou jen jako kulisu. Urychleně jsem nalistovala tu správnou stránku a podívala se na text.

„O-obecně lze rychlost… Obecně lze rychlost sublimace ovlivnit teplotou…“ Písmenka mi skákala před očima, nemohla jsem se soustředit. „tlakem nebo provedením experimentu,“ dočetla jsem větu a cítila, jak mě opět chytá pocit úzkosti.

„Ano, přesně tak. Chceme-li sublimovat měď –“

„Omluvte mě,“ řekla jsem nevrle a vystřelila ze třídy, jako by mi za patami hořelo. Měla jsem pocit, že pokud ještě jednou uslyším slovo sublimace, budu zvracet.

Doběhla jsem na dámské záchodky a opřela se o umyvadlo. S třesoucíma rukama jsem pustila kohoutky naplno. Opláchla jsem si obličej a vypláchla si pusu. Už zase jsem slyšela ten zvuk. Byly to tři měsíce. A mně se to vracelo, jako by to bylo teprve včera. Sáhla jsem po papírových ubrouscích a utřela se.

„Bello?“ slyšela jsem Jessicy hlas z chodby. „Bello?“ nakoukla do místnosti a soucitně se zatvářila.

„Jsi v pořádku?“ chtěla vědět. Přišla blíž, aby na mě líp viděla. Mihla jsem pohledem k zrcadlu, abych se přesvědčila o tom, že by jí nic neuteklo, kdyby zůstala mezi dveřmi. To Tommy byl ten souměrný a krásný. To Tommy byl ten vtipný a oblíbený. Co jsem na něm milovala, bylo to, že on mi to nikdy nedal pocítit. Ano, jeho arogantní poznámky mě dováděly k šílenství. Ale s ním jsem se nikdy necítila méněcenná. Nikdy by nedovolil, aby na mě padl jeho stín. Táhl mě s sebou nahoru. Byla jsem jeho malá sestra, na kterou dával neustále pozor. Až moc jsem si na tohle pohodlí zvykla. A teď, teď když tu nebyl, jsem byla ztracená…

„Jo,“ špitla jsem a odhodila ubrousky do koše. Pak jsem se na ni podívala a viděla ten soucitný obličej, který ještě zesílil.

„Netvař se, jako že víš, co prožívám,“ sykla jsem. Jessica se zhrozila, moje slova ji ranila. „Protože to nevíš,“ dodala jsem a chtěla projít kolem ní pryč. Chytila mě za ruku a strhla mě zpátky. Očí jí plály vztekem a naštvaně na mě namířila ukazováček.

„Do háje, Bello, ty nejsi jediná, kdo trpí!“ vyštěkla. „Ty nemáš ponětí, čím procházím zase já. Byl to tvůj bratr, ale taky to byl můj přítel!“ křikla a hrozila mi. „Sebrala jsi mi ho a ještě se tváříš ublíženě!“ obvinila mě. V tu chvíli mě polila studená sprcha. Jessica se zarazila, když zjistila, co z ní vylítlo za slova.

„Promiň. Promiň, to jsem nechtěla,“ složila ruku k tělu a zatřepala hlavou. Byla vyděšená. Stejně tak jako já, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Věděla jsem to já, věděla to ona, věděli to moji rodiče. Jen ona byla ta, co to dokázala říct nahlas. Prozatím.

Beze slova jsem sklopila hlavu a prošla kolem ní. Vzala jsem za kliku a otevřela ty proklaté dveře. Musela jsem ven. Musela jsem na vzduch nebo bych se tu udusila. Slyšela jsem, jak na mě prosebně volá. Slyšela jsem její vzlyky. Ale v tu chvíli je dokonale přebily ty moje.

Vyběhla jsem před školu a vzhlédla k nebi. Zhluboka jsem se nadechla. Stále pršelo. Stoupla jsem si k zábradlí a opřela se o něj zády. Déšť jsem nechala, aby mi máčel tvář, jak se mu jen chtělo. On vlastně dokonale vystihoval moji náladu. Mé pocity. Zhluboka jsem dýchala a snažila se přesměrovat myšlenky na něco jiného. Nechtěla jsem to vidět, nechtěla jsem to slyšet. Chytila jsem se za uši a svezla se k zemi na bobek. Tiskla jsem křečovitě víčka k sobě a snažila se myslet na školu, na to, že musím dodělat ten referát z biologie na to, že… Nemohla jsem normálně přemýšlet. Nešlo to… Nezajímala mě škola, učení, moje koníčky… Nezajímalo mě nic kromě toho, že já jsem tu byla a on ne. Chyběl mi každý den a ani náznakem se to nelepšilo. Pomalu ale jistě jsem se hroutila. Cítila jsem, že jsem na samotném dně.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 1:

 1 2   Další »
13. emam
11.10.2014 [20:43]

emamDno hned od začátku? Znamená to snad, že by pomalu mohlo být lépe? Emoticon Emoticon

14.01.2014 [21:28]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Lada
22.12.2013 [21:00]

Moc dobré.

10. danje
18.12.2013 [22:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. bara
13.12.2013 [10:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2013 [18:53]

MaybellineEverKrásné, dramatické, přesně něco pro mě Emoticon Emoticon Emoticon Budu netrpělivě vyhlížet pokračování Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2013 [18:42]

KristenPattinsonTwilightNo holky, když vy dvě se dáte dohromady, je to něco úžasného! Emoticon Emoticon Povídka už mě zaujala popisem v perexu, a když jsem si přečetla prolog a první kapitolu, valila jsem oči. Emoticon Emoticon Absolutně mě nenapadá, jak se to může vyvinout, ale začátek je skvělý a jsem mooooc zvěfavá na další kapitoly a nehorázně se těším, tak snad budete přidávat rychle! Emoticon Emoticon Emoticon Bella je podivínská, což je vzhledem k situaci pochopitelné, a mně se to moc líbí. Emoticon Emoticon Tommy se zdál být sympaťák a doufám, že alespoň umřel rychle. Emoticon No, rozhodně se těším na další kapitoly, jsem zvědavá, jak se to vyvine dál, a tleskám vám, holky, jste jedničky! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon P.S.: Moni, ten trailer je fantastický, pořád si ho musím pouštět! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2013 [1:52]

mokasinaDokonale, chci honem dalsi. Muzu říct že tato kapsa me i rozbrecela. Chci hned další a tesim se na tuhle povidku, protože bude skvěla jako ta předchozí. Takže me nenechávejte čekat dlouho na další pokračování. Emoticon Emoticon

02.12.2013 [21:56]

lololkaBoží kapitolka holky!!! Emoticon Zamilovala jsem se do obrázku i do toho videa. Navnadilo mě to akorát na to, že si pustím Twilight Emoticon Emoticon Skvělej rozjezd! Emoticon Emoticon

4. marcela
02.12.2013 [20:08]

První kapitola je naprosto dokonalá a já se moc těším na to, co jsi nám připravila v dalších kapitolách. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!